… návrat k PUNKořenům!
Už třicet šest let patří k předním punkovým kapelám na naší hudební scéně legendární formace Plexis, a to i přes různé nepříjemné rány osudu, které ji za tu dlouhou dobu potkaly. Pražská partička okolo frontmana a věčného rebela Petra Hoška ale všechno se ctí ustála a dál tak s chutí baví fanoušky.
„Hraní muziky je náš život a vzhledem k tomu, co všechno jsme spolu zažili, v dobrém i zlém, jsem si v podstatě jistý, že nás nezastaví asi nic, snad kromě rozbití současné sestavy nebo pocitu, že už to naše fanoušky nebaví a my tím pádem nebudeme mít touhu to táhnout dál,“ zamýšlí se v rozhovoru bubeník Martin Švec, který patří k zlaté sestavě v historii kapely Plexis, do které nastoupil v roce 1995, krátce před vydáním kultovního alba s názvem „To“.
Od našeho posledního rozhovoru už nějaký ten pátek uběhl, proto se na úvod nabízí otázka, co je aktuálně u Plexis nového. Mohl bys letmo přiblížit aktuální dění ve vaší kapele?
Nové je hlavně to, že jsme se zase rozrostli na čtyři členy. Petr Hošek kvůli zranění z autonehody v prosinci 2017 odložil baskytaru, a tak jsme přijali nového člena Edu Fröhlicha, který po něm čapnul basovku a k tomu taky báječně zpívá. Jsme rádi, naživo si koncerty moc užíváme… Jinak jsme před dvěma lety vydali – podle mě nedoceněnou – desku Kašpar v nesnázích, která tak trochu zapadla. Možná i vlivem zmíněné autonehody. (pozn.: Kapela Plexis měla při cestě z koncertu v Třebíči 24. prosince 2017 na dálnici D1 nehodu, při níž zemřela dvaadvacetiletá žena, a členové skupiny byli vážně zraněni.)
Je pravda, že vaši kapelu za celé ty roky potkalo už několik velmi smutných momentů. Kde berete tu neustálou sílu jít dál a dál? Ne každý by ustál všechny ty eskapády a nehody, které vám nečekaně vstoupily do cesty.
Na to se těžko odpovídá. Hraní muziky je náš život a vzhledem k tomu, co všechno jsme spolu zažili, v dobrém i zlém, jsem si v podstatě jistý, že nás nezastaví asi nic, snad kromě rozbití současné sestavy nebo pocitu, že už to naše fanoušky nebaví a my tím pádem nebudeme mít touhu to táhnout dál… V současnosti jsme začali dělat na nových písničkách, tak snad ještě nějakou sílu máme. (úsměv)
Fanoušky čas od času vyděsí zpráva o zdravotní indispozici lídra Petra Hoška. Není to tak dávno, co jste museli přesouvat koncerty kvůli jeho kolapsu. V jaké je nyní Petr formě?
Je pravda, že Petr se v poslední době potýkal se zdravotními problémy, naposledy na začátku tohoto roku, kdy měl úraz ramene a páteře. Nicméně podle prvních dvou koncertů, co jsme teď odehráli, je forma velice dobrá. Petr celý život poctivě pracuje na destrukci sebe samého, takže jsme rádi, že ještě drží pohromadě a svoji formu někdy sleduje. (smích)
V sestavě Petr Hošek – Dušan Lébl – Martin Švec hrajete už dvacet čtyři let, což je skutečně dost dlouhá doba. Zřejmě vám to funguje ve všech ohledech, hlavně pak samozřejmě lidsky, když to pořád táhnete kupředu, mám pravdu?
Teď v březnu je to dokonce dvacet pět let, co jsme měli v téhle sestavě první zkoušku a v červenci 1995 i první koncert, který se uskutečnil na festivalu v Hustopečích u Brna. Heleď, vztahy mezi sebou máme už takové, řekl bych, vyzkoušené. Za ty roky přesně víš, jak ten druhý zareaguje, případně, co ho rozčílí, takže je to jako u každého dlouholetého vztahu. Prostě se snažíme se dohodnout. Samozřejmě se na sebe někdy nasereme, hádáme se a řveme, protože už nám taky není těch dvacet, jako když jsme spolu začínali a vraceli se z koncertu tři dny. Navíc jsme staří a nervózní kokoti, kromě Petra už i fotrové, co mají doma děti a nasranou paní… (smích) Ale shrnu-li to, tak v podstatě se máme rádi a hlavně milujeme rock’n’roll.
Ale i přesto – dostihla vás během těch let až tak negativní atmosféra, která mohla kapelu regulérně udusit?
No, negativní atmosféra občas vyvstane, ale zatím nás nikdy neporazila.
V čem vidíš vaši hlavní sílu, co se hudební stránky týče?
To si netroufám posoudit. Instrumentálně se snažíme to moc nešudlat, ale spíš to čapnout pěkně s fortelem a nakouřit to… K tomu mámě samozřejmě hitový potenciál… (úsměv)
Mimochodem, už jsi zmínil baskytaristu Edu Fröhlicha, který vaši sestavu plnohodnotně rozšířil v roce 2017. Zapadl mezi vaši letitou trojici se vším všudy?
Hele, Eda je milionový člověk. Zloděj, kriminálník, poměrně malý vzrůstem, ale pro nás ideální frajer. Známe se s ním dlouho, vždyť s Dušanem hrál v jeho kapele Apple Juice, a jako baskytarista je fenomenální. Navíc miluje Rádio Beat a hezky zpívá.
Plexis 2020. Zleva: Petr Hošek (zpěv), Eda Fröhlich (baskytara), Martin Švec (bicí) a Dušan Lébl (kytara)
Když se zmíněná sestava Hošek – Lébl – Švec zrodila, zrodilo se taky velmi podstatné album v diskografii Plexis, které nese název „To“. Jak se na něj zpětně díváš? Považuješ ho za zlomové? Předpokládám, že jsi ho slyšel v poslední době víckrát, protože jste ho vydali v reedici na vinylu.
Desku „To“ jsme nahrávali až po třech letech spolupráce naší nové sestavy, ovšem písničky na ni jsme dávali dohromady v průběhu celé té doby. Půlku písní z alba jsme dokonce na koncertech hráli léta s pseudoanglickými texty. Třeba Smrt byla vůbec první věc, co jsme společně udělali a hráli jsme ji už na tom prvním koncertě v Hustopečích, naopak písnička To se dodělávala až ve studiu u Zděnka Šejdíře v Hostivaři. Zlomová deska to asi pro Plexis – jakožto kapelu – určitě byla, po předchozích albech White Killer a Plexis III to byl totiž jasný návrat k punku a dodnes je považována za jeden z klenotů tohoto žánru. Ve vší skromnosti, ale je to tak…
Jak vzpomínáš na dobu, kdy jste album „To“ dávali dohromady? Zanechalo to v tobě nějakou výraznou stopu?
Určitě. Dodnes si přesně pamatuji třeba to, že jsme měli nástup do studia v pondělí 23. února 1998, tedy den po hokejovém finále v Naganu. Celá země byla namol, myslím, že Petr Hošek se poprvé ukázal až ve čtvrtek. Byla to hrozně euforická doba, celá ta devadesátá léta, ve srovnání s dneškem. Tím nahráváním jsme žili, já jsem spal ve studiu pod bubny a na konci každého dne jsme chodili poslouchat právě natočené písničky do barů po Praze s tím, jestli to v těch jejich kazeťácích hraje dobře nebo ne… (smích)
Poté následovala alba „Už mi to kroutí nohy“, „Vohul to!“ a „Kašpar v nesnázích“. Najdeš u nich nějakou podobnost s kultovkou „To“?
Desku „Už mi to kroutí nohy“ jsme udělali vlastně dva roky po „To“, což je v dnešní frekvenci našeho vydávání v podstatě neuvěřitelná věc. Nebyly na ní tak dobré písničky jako na „To“, ale v podstatě jsme s ní byli spokojeni… Deska „Vohul to!“ vyšla jedenáct let po desce předchozí a dělali jsme ji dlouhých pět let. Mohl za to dvakrát posunovaný termín nahrávání, zlomeniny Petrovy nohy, zlomeniny mých rukou a pak taky přepisování textů. Celá ta deska se rodila hodně těžce, ale myslím si, že to byla pecka. Pro mě je to dodnes nejlepší album, na kterém jsem kdy hrál. Tam jsem asi energii alba „To“ cítil nejvíc… A „Kašpar v nesnázích“? To je pro mě album, které se mi líbí, ale bohužel trochu zapadlo vlivem té autonehody, která se stala čtrnáct dní po jeho dodělání…
Od vydání vaší poslední řadové desky brzy uplynou tři roky, ale nakousl jsi, že pracujete na novém materiálu? V jaké fázi se nachází?
Na nových věcech průběžně děláme, zrovna zítra jde Petr zkusit nazpívat vokál do jedné z nich, tak uvidíme, jak se to vyvrbí. Pak taky jednáme o vydání vinylu Vohul to! a možná i White Killer. Nechme se překvapit.
Jak máte v kapele vlastně rozdělené role? Kdo přichází s novými nápady, ať už těmi hudebními či textovými?
Hudebně nese asi největší břemeno Dušan, protože on má většinou nějaké nápady, které pak ve zkušebně rozděláme, já do nich něco zabouchám, k tomu si jen tak zajamujeme, a někdy z toho i něco vypadne… (úsměv) Teď Dušan navíc používá víc počítač, kde si to může hezky připravit a je to pak všechno jednodušší. Texty jsou Petrovo dílo, pouze s tím, že někdy se nad „něčím“ poradíme kolektivně všichni.
Koncertní sezóna se snad brzy naplno rozjede, co všechno vás letos čeká? A na co se těšíte nejvíc?
Zatím jsme od začátku roku odehráli pouhopouhé dva koncerty, protože Petr měl ten úraz. Teď v březnu jsme to měli skutečně odstartovat naplno, ale všechno se ruší kvůli koronaviru. Tak uvidíme, jak to celé dopadne, každopádně už se nemůžeme dočkat, až to pořádně roztočíme. Zařadili jsme do setlistu pár nových písniček oproti loňskému roku, a taky v létě na festivalech už pravděpodobně dáme nějakou úplnou novinku, tak věřím, že se přátelé Plexis mají na co těšit… (úsměv) Jo a možná se vypravíme koncertovat do Brazílie, což by byla pecka, ale je to ještě všechno daleko a v jednání.
Petr Hošek před časem řekl, že bude hrát punk-rock tak dlouho, dokud nepadne. Jak to máš nastavené ty? Kde se vidíš za deset patnáct let?
Zhruba před dvaceti lety jsme společně s kytaristou Dušanem diskutovali o tom, že si nedovedeme představit, jak budeme ve čtyřiceti letech furt hrát tyhle zběsilosti a jezdit každý víkend stovky kilometrů do klubů. Ale nějak se toho nemůžeme zbavit… (smích) Noční ježdění a návraty ve čtyři ráno jsou pro mě už trochu únavné, ale při hraní se fyzicky cítím líp, než ve dvaceti letech. Takže s bubnováním v nejbližší době rozhodně neplánuji přestat.
Tento rozhovor vyšel v rámci dlouho připravované série „… návrat k PUNKořenům“, kterou se autor Jakub Malovaný vrací ke svým tvůrčím začátkům. Opět vyzpovídal šestici kapel, která mu před dvanácti lety dala možnost, aby o ní mohl publikovat své vůbec první články. Dále se ještě můžete těšit – příští týden v pondělí – na kapelu DE BILL HEADS.
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Petr Tibi a archiv kapely Plexis