Ve svém muzikantském životě toho zažil opravdu hodně. Byl u začátků mnoha výrazných regionálních kapel, během zahraničního angažmá koncertoval po celé Evropě, anebo doprovázel několik dobře známých interpretů. Nicméně letos v červnu, ve svých osmačtyřiceti letech, dosáhl Pavel Březina na další významnou metu.
Na metu, kterou už dost možná ani nepřekoná. Stal se novým členem legendární kapely Olympic.
Když se zlínský hudebník, textař, skladatel a producent přihlásil do konkurzu na nového klávesáka Olympiku, v podstatě to nebral nijak fatálně a dramaticky. Říkal si: „Třeba to vyjde, a když ne, život jde dál.“ Ono to ale vyšlo. První červnový víkend mu zavolal frontman Petr Janda s tím, že zvítězil. Legenda české hudební scény si tak ze sedmdesáti všemožných uchazečů vybrala právě Březinu, kterému se ze dne na den změnil život.
Jak velké ty změny jsou?
Zcela zásadní… (úsměv) Většinu času momentálně trávím hlavně v Praze, ve Zlíně jsem málo, což je asi ta nejpodstatnější a nejvýraznější změna. Ovšem hodně se toho změnilo pochopitelně i po profesní stránce. Dlouhá léta jsem vyučoval na dvou školách v Holešově, a to na základní a na základní umělecké, na kterých jsem chtěl dát původně výpověď, ovšem nakonec jsem to neudělal, protože obě školy mi vyšly velmi vstříc. Abych to zvládl, tak jsem snížil své úvazky na minimum. Nesmím pak opomenout ani kapelu Showband, ve které jsem působil dlouhých dvanáct let, všechno skvěle fungovalo a v rámci všemožných plesů, oslav a večírků jsme hráli opravdu dost. Situace je taková, že momentálně jsme činnost omezili s tím, že už za sebe mám náhradu, takže do budoucna bude tato kapela hrát dál. Byla by škoda, kdyby kvůli mně skončila. A když to půjde, rád si někdy s Showbandem samozřejmě zahostuji.
Co na všechny ty náhlé změny říkali vaši nejbližší? Počítám, že i pro ně to muselo být najednou něco zcela nového.
Určitě. Pro manželku i malou dcerku to samozřejmě jakýsi zásah byl, ale pořád je to všechno ještě takzvaně čerstvé. Uvidíme, co bude dál. Výhodou navíc bylo, že když jsem do Olympiku nastoupil, začaly letní prázdniny, a jelikož je moje žena učitelka, tak měla volno, díky čemuž jsme mohli po republice cestovat všichni společně. Mezi koncerty jsme všemožně výletovali a ten společný čas si opravdu užívali na maximum. S příchodem podzimu a školního roku to možná bude o něco složitější, ale pokud to jenom trošku půjde, budu se snažit být doma s rodinou.
O stěhování do Prahy jste nepřemýšleli?
Zatím to neplánujeme. Vzhledem k situaci, která nyní panuje a ve které člověk neví, co bude za týden, natož za měsíc, nechceme dělat až takhle radikální řez.
Do konkurzu na nového klávesáka Olympiku se přihlásilo celkem sedmdesát muzikantů. Když se za tou velkou vstupní zkouškou s odstupem času ohlédnete, co ve vás tato vzpomínka vyvolává?
Stále si s dostupem času opakuji, že jsem udělal dobře! (smích) Je ale pravda, že krátce po konkurzu jsem si tak jistý svým rozhodnutím nebyl, přece jenom jsem byl ve všech směrech spokojený, a to jak v soukromém životě, tak i v práci a v kapele, čili nebyl důvod cokoliv měnit. Nicméně Olympic je kapela, na které člověk vyrostl a taková životní příležitost se přece jenom neodmítá.
Co vás vlastně přimělo k tomu, přihlásit se do vyhlášeného konkurzu?
Musím říct, že velkou roli sehrál i volný čas, který byl zapříčiněný karanténou. Olympic vyhlásil konkurz na nového klávesáka na jaře, tedy v době, kdy se nemohlo koncertovat a všichni muzikanti seděli doma. Člověk měl tím pádem dostatek času na přípravu a mohl se věnovat prvním videonahrávkám, které kapela požadovala.
Jakmile to situace dovolila, tak se celé dění přesunulo z toho virtuálního světa do studia Propast. Byl jste nervózní, když jste stál poprvé po boku Petra Jandy a měl si společně s Olympikem zahrát?
Ani ne. Ale vzpomínám si, že jsem byl nervózní cestou do Prahy, v hlavě se mi honilo hned několik otázek typu: Jací budou? Jak mě přijmou? Jaká bude ve studiu panovat atmosféra? Věděl jsem, že všichni pánové z Olympiku jsou vynikající muzikanti, ale nevěděl jsem, zda si sedneme po lidské stránce, protože to je základ. Jakmile v kapele nepanuje přátelská atmosféra, je to špatně. Hned, jak jsem do studia vstoupil, tak jsem pochopil, že mé obavy byly zbytečné, všichni pánové – v čele s Petrem Jandou – jsou skvělí, mají nadhled a nepotřebují si absolutně nic dokazovat. Tím pádem se to odrazilo i do následného živého hraní. Bylo to uvolněné a moc fajn.
Cítíte to podobně i po uplynulých čtyřech měsících, co jste už členem kapely?
Ano, všechno si sedlo tak, jak má a hraní mi dělá radost. Vždycky mě potěší, když za mnou Petr Janda po koncertě přijde s tím, že to bylo super, že to má vzestupnou tendenci a že takto Olympic ještě nikdy nezněl. Je na něm vidět, že mu ta personální změna nalila novou krev do žil a dodala potřebný impulz, díky kterému má další motivaci k práci.
Jaký byl váš první regulérní koncert s Olympikem? Užil jste si ho?
První koncert jsem odehrál v pražských Letňanech a byl jsem pochopitelně napjatý, jak to celé dopadne. Ačkoliv jsme předtím moc zkoušek neměli, de facto byly na Propasti pouhopouhé dvě zkoušky, tak si myslím, že jsem byl připravený dobře a spíš jsem se soustředil na všechny technické věci. Kapela například používá odposlechy ve sluchátkách, na což jsem doposud nebyl zvyklý, tudíž jsem musel být ve střehu. Přece jenom, je to značný rozdíl a člověk na pódiu najednou slyší úplně jinak. Za normálních okolností, při klasických odposleších, se to na vás všechno hrne, ale s odposlechem v uchu máte zvuk, řekněme, jak z cédéčka.
Když jste se narodil, tak Olympic v daném roce zrovna vydával třetí desku s názvem Jedeme, jedeme. To dokresluje, že kolem vás kroužil opravdu od malička. Kam jste ho ve svém hudebním vnímání řadil? Byla tato legendární kapela vaší oblíbenou?
Svým způsobem jsem na Olympiku opravdu vyrostl. První setkání s jeho muzikou bylo u mého kamaráda, kde jsem jako malý chlapec objevil kazetu Marathón a tu jsme sjížděli pořád dokola. Krátce na to mi rodiče koupili nějaké desky, mezi kterými byly i Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř, legendární trilogie Olympiku. To pro mě byly skutečně zásadní desky, na nichž jsem ve svých dvanácti letech doslova ujížděl. Zajímavé je, že jsem Olympic poznal také zprostředkovaně díky tátovi a jeho zábavové kapele, se kterou hrál všemožné převzaté písně, kdy základní pecky od Olympiku samozřejmě nesměly chybět. Když se zkoušelo u nás v garáži, tak jsem to téměř pokaždé nadšeně pozoroval. Kapela mého tatínka mi dala do budoucna spoustu důležitých vjemů, byla to, řekněme, velká škola, protože jsem byl v podstatě svědkem toho, jak se k muzice přistupuje, jak se zkouší a tvoří, což jsem časem zužitkoval i v prvních kapelách.
Ovlivnil vás Olympic nějakým výraznějším způsobem? Promítl se, ať už jakkoliv, do vaší tvorby v pozdějších letech?
Myslím si, že určitý vliv na to, jak jsem později skládal a aranžoval písničky, měl. Nechci tím říct, že bych Olympic napodoboval, to rozhodně ne, ale například během mého působení v Argemě jsem vždycky při skládání velmi dbal na to, aby byly písně hlavně melodické a měly jasný a zapamatovatelný refrén.
Myslíte si, že vám toto všechno, o čem mluvíme, bylo k dobru při konkurzu a následné přípravě na živé koncerty s Olympikem? Mám na mysli znalost jeho písní, kterou jste navíc mohl v minulosti zužitkovat i při vlastní tvorbě.
Bylo fajn, že jsem okamžitě dokázal vycítit energii jednotlivých písní a pochopil jsem, jak k daným věcem přistupovat. Je totiž rozdíl píseň „zahrát“ a skutečně zahrát. A tím, že jsem působil v mnoha kapelách, které hrály onen melodický rock podobný Olympiku, tak je pravda, že jsem to ve výsledku asi měl o něco snadnější… (úsměv)
Váš předchůdce Jiří Valenta byl s Olympikem pevně spjatý dlouhých třicet čtyři let. Do jaké míry čerpáte z toho, jak hrál na koncertech písničky on, a do jaké míry do nich přinášíte svůj muzikantský um?
Člověk musí pochopitelně všechny písničky určitým způsobem ctít. Jsou věci, které máte pevně dané, jako například Proč zrovna ty?, a u nich toho moc nevymyslíte, protože mají jasnou melodii. Pak jsou ale písně, které mi dovolují určitou volnost i improvizaci a můžu jim dodávat modernější zvuky. Přece jenom, všechno se neskutečně vyvíjí, pořád jsou větší a větší možnosti, lepší vybavení, takže starší písničky, nejenom z éry Jirky Valenty, mohou znít moderněji a přesto v podstatě tak, jak je všichni známe.
Prozraďte, co vám blesklo hlavou, když vám Petr Janda oznámil, že vás bere a internet okamžitě zaplavily články s titulkem, že „Pavel Březina se stal novou tváří kapely Olympic“.
V danou chvíli mi to ještě moc nedocházelo, připadalo mi, že píšou o někom úplně jiném… (smích) Přiznám se, že jsem tomu, že bych mohl uspět, ani nedával nějakou extra velkou šanci. Bral jsem to zkrátka tak, že jsem si ve studiu zahrál s Olympikem, byl to neuvěřitelný zážitek, ale život jde dál. O to víc jsem byl poté samozřejmě překvapený. Zajímavé na tom všem je, že den před tím, než mi tuto zprávu Petr Janda oznámil, jsem měl svatbu. Takže můžeme mluvit o vydařeném víkendu ve všech směrech. Přitom já jsem ten prvotní email, ve kterém mi ta zpráva byla sdělena, díky zmíněné okolnosti ani nečetl. Petr mi musel v neděli v podvečer ještě volat s tím, zda vůbec vím, že jsem ten konkurz vyhrál… (opět smích) No, takže všechno nabralo velmi rychlý spád a v pondělí po obědě jsem byl na Propasti na první oficiální zkoušce s kapelou.
To je krásný příběh. Jen si tak říkám, že jste si asi moc neužil těch svatebních dozvuků.
Ale jo, bylo to všechno v pohodě. Vzpomínám si, jak mi manželka říkala: „Ty na to vůbec nemyslíš, ty to ještě nakonec vyhraješ…“ A měla pravdu. (úsměv) Každopádně hned po telefonátu s Petrem jsem dostal seznam třiceti písní, které jsem měl v pondělí umět, naštěstí patnáct z nich mi přišlo pod ruky už díky konkurzu, a celý nedělní večer jsem hrál a hrál.
Pojďme nyní nahlédnout do vaší hudební minulosti. Kdy jste byl opravdu muzikantsky šťastný, pomineme-li na chvíli Olympic?
Každé období v mém muzikantském životě mělo své plusy i mínusy. Určitě moc rád vzpomínám na začátky devadesátých let, kdy jsme znovu obnovili kapelu Argema a jako mladí nezkušení kluci vydali její debutové album s názvem Poprvé, na které jsem přispěl celou řadou autorských písní. Do té doby Argemu nikdo neznal, maximálně tak na Jižní Moravě, ale po vydání tohoto alba, které se mimochodem stalo brzy zlatým, nastal obrovský boom a neskutečně se všechno rozjelo. Přitom za tím nebyl žádný kalkul. To se nestává často.
Aktuální sestava kapely Olympic. Zleva: Martin Vajgl (bicí), Pavel Březina (klávesy), Petr Janda (kytara, zpěv), Milan Broum (baskytara)
Dá se říct, že zmiňované působení v Argemě byl váš pomyslný vstup do toho velkého hudebního světa?
Svým způsobem ano. Bylo to fakt hezké období a takřka ze dne na den nás začali vnímat lidé po celé republice. Ovšem už před působením v Argemě jsem byl například členem staré sestavy kapely Premier, se kterou jsme taky objeli celou řadu velkých koncertů, kdy se nejednalo o pouhopouhé zábavy, ale třeba o všemožné hudební přehlídky. Takže i Premier měl už tehdy, bavíme se o roce 1991, parametry velké kapely, což o pár let později koneckonců potvrdil.
Vraťme se ještě k Olympiku. Váš nástup do kapely byl královský i v tom ohledu, že sotva jste uspěl na konkurzu, už jste se s novými kolegy zavřel do studia a společně jste začali pracovat na nové desce, která bude pro Olympic už dvaadvacátá.
Prvně musím říct, že to bylo velké štěstí a jsem za to rád. Letní prázdniny, práce ve studiu, koncerty. Opravdu pěkný začátek v nové kapele… (úsměv) Díky tomu, že jsme šli krátce po mém nástupu točit novou desku, tak jsem mohl navíc ukázat, co všechno ve mně je. Protože jedna věc je, zahrát staré a dobře známé songy, ale druhá věc je, přijít s vlastními nápady do písniček nových. Petr Janda přinesl zhruba sedmnáct rozpracovaných hudebních nápadů, které ještě mnohdy opravdu nebyly ani kompletní, natož otextované, s tím, že za týden se potkáme ve studiu a budeme mít dva dny na to, abychom písničky dotvořili. To jsem nepatrně znejistěl a říkal si: „Jak to můžeme za dva dny zvládnout zaranžovat a pak jít rovnou do studia?“ Byl jsem zvyklý, že jsme se v předchozích kapelách věnovali jedné písni klidně i týden.
Odhaduji, že za dva dny bylo opravdu hotovo.
Ano. Jak jsem záhy poznal, byl jsem naivní, ono to opravdu jde! (smích) Nadešla zkouška, každou písničku jsme si párkrát přehráli, vytvořili jsme její formu s tím, že jsme si řekli, co ano a co naopak ne, dohodli jsme se, kolikrát se bude opakovat refrén, nebo kdy bude sólo… A bylo to. Rozpracované nahrávky jsme si rozebrali, měli jsme čtyři dny volno a následně se šlo natáčet. Desku jsme nejprve natočili všichni společně, a když bylo potřeba, tak se cokoliv opravilo. Nicméně tím, jací jsou pánové profíci, tak toho bylo naprosté minimum. Další dny se postupně dodělaly jednotlivé nástroje, vokály a v podstatě bylo hotovo.
Shrneme-li to, jaká, že ta novinka, jež ponese název Kaťata a vyjde 30. října, bude?
No, zadání bylo jasné. Petr Janda si přál, aby ta deska byla hodně tvrdá. Chtěl, aby vzniklo fakt dobré rockové album. Myslím si, že se to podařilo a fanoušci budou překvapeni… (úsměv)
Na závěr jedna otázka k zamyšlení. Čím si vysvětlujete tu – v uvozovkách – nesmrtelnost Olympiku? Proč je podle vás takovou legendou už bezmála šedesát let?
Podle mě to všechno stojí a padá převážně na urputnosti Petra Jandy. On je neuvěřitelně talentovaný a taky pracovitý, což je hrozně podstatné – například denně cvičí na kytaru, nebo neustále skládá nové a nové písničky. Navíc má obrovský dar pro psaní originálních melodií, čehož bude právě i nová deska důkazem. Co si budeme povídat, dvaadvacáté studiové album Olympiku, to je opravdu slušný počin, vždyť přicházet s neustále novými a novými nápady a nevykrádat se, to není žádná legrace.
Rozhovor vyšel v říjnovém čísle magazínu inZlin.
ČTĚTE TAKÉ: OLYMPIC V ARCHIVU!
„Život bez hudby si nedovedu představit,“ říká klávesák Olympiku Jiří Valenta
(17. ledna 2017)
„Olympic rozhodně nezamrzl na starých a osvědčených hitech,“ říká baskytarista legendární kapely Milan Broum
(14. září 2016)
Exkluzivní rozhovor! Petr Janda: Dokud to půjde, budeme hrát
(2. února 2016)
Foto: Michal Matyáš a Radoslav Vnenčák