Třicátou sezónu v Olympiku má za sebou klávesák Jiří Valenta. Od poloviny osmdesátých let je zcela neodmyslitelnou součástí naší nejstarší rockové kapely. Olympiku tehdy vlil novou krev do žil a výrazně se zasloužil o jeho zvukový posun až do téměř metalové polohy.
„Mnoho zarytých fanoušků nám vyčítalo, že jsme nahráli pecky jako Když ti svítí zelená či Jako tele na vrata, nicméně my jsme z toho měli radost a myslím, že je to z nahrávek i cítit,“ vzpomíná zkušený muzikant na dobu, kdy Olympic vydal úspěšné desky Bigbít a Když ti svítí zelená. Letos parta okolo Petra Jandy slaví neuvěřitelných padesát pět let a Jiří Valenta přiznává, že nálada v kapele je pohodová: „Jasně dáváme najevo, že Olympic je stále tady.“
Když jsem před časem dělal rozhovor s Milanem Broumem, jenž slavil pro změnu čtyřicet let v Olympiku, jedna z prvních otázek byla, zda ho dokáže nestárnoucí kapela stále překvapovat a okouzlovat. Jak to máš ty – jsi stále Olympikem překvapován a okouzlován?
Okouzlován? To bych neřekl. A překvapován? (přemýšlí) Překvapilo mě, že jsme se my, staří pardálové, domluvili a udělali v relativně krátké době tři desky – Souhvězdí šílenců, Souhvězdí drsňáků a Souhvězdí romantiků. Přiznávám, že když jsme začali pracovat na té první, tak jsem byl plný rozpaků a netušil jsem, jak to vlastně dopadne. Naštěstí jsme pod křídly Supraphonu, jenž umí věci dobře propagovat, a vyšlo to. Nakonec se povedla nejen ta první deska, ale všechny. A to mě těší.
Dovedeš si nyní, po těch dlouhých třiceti letech, vůbec představit svůj život bez Olympiku?
Život bez Olympiku si představit dokážu, ale vůbec si nedokážu představit život bez hudby.
Vraťme se na chvíli v čase, a to na úplný začátek tvého angažmá v naší nejstarší rockové kapele. V polovině osmdesátých let chtěl Petr Janda rozšířit sestavu Olympiku o druhou kytaru, nicméně nakonec nečekaně sáhl po tobě, coby druhém klávesákovi. Proč se tak stalo? Jak to, že si nakonec Janda vybral další klávesy?
V Olympiku byl v té době vynikající pianista Miroslav Berka, který však bohužel zamrzl v době rokenrolů a k nastávající éře synťáků neměl naprosto žádný vztah. Rokenroly hrál výborně, ale nějaký další vývoj ho nezajímal. Proto Petr Janda nakonec usoudil, že by kapele nejvíc pomohlo, kdyby Mirka doplnil druhým klávesákem.
Pokud se nepletu, tak v době tvého nástupu do Olympiku ti bylo dvacet sedm let. Jak se o tobě Petr Janda vlastně dozvěděl? Sehrál v tvém nástupu do kapely i fakt, že jsi Olympiku předskakoval se svou dřívější formací s názvem Karamel?
Ano, sehrál. S klukama jsme se samozřejmě od vidění znali, ale poprvé jsme se pořádně potkali až na koncertě v pražském Paláci kultury, kde jsme Olympiku s Karamelem předskakovali. Berka mě tam neustále okukoval, až mi to bylo divné, a zajímalo ho, co mám za nástroje. Byl jsem vybavený celkem dobře, hrál jsem například na klávesy PolyMoog i MiniMoog, měl jsem tehdy i Clavinet D6. A za týden mi najednou zavolal manažer Olympiku Miloš Zapletal a zeptal jsem mě, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Byla to vskutku lákavá nabídka, nabídka do první ligy, proto jsem se vypravil na zkoušku na Propast (pozn.: nahrávací studio Petra Jandy), kde jsme si všichni společně zahráli, a Petr Janda řekl, že mě bere.
Jaký jste měli s Miroslavem Berkou vztah, jakožto bard a mladík? Obohacovali jste se nějak po hudební stránce?
Je pravda, že Mirek z mého nástupu do kapely moc nadšený nebyl. Hned na prvním večírku jsem se s ním snažil dát do řeči a nějakým způsobem se seznámit, leč na mé nesmělé „ahoj, já jsem Jirka“ mi odsekl „já tě přece znám“. V tu chvíli jsem si říkal, sakra, co bude dál… (smích) Ale nakonec to mezi námi bylo v pohodě, troufám si říct, že rovnocenné.
I na koncertech? Jak jste měli rozdělené role?
Mirek Berka hrál většinou harmonie a já jsem hrál sólové party. Petr Janda jej pochopitelně nechtěl vyhodit, vždyť to byl jeden ze zakládajících členů Olympiku. (přemýšlí) Je všeobecně známá jeho „hráčská“ vášeň a bylo evidentní, že v polovině osmdesátých let ho hudba už nezajímala. Zajímaly ho hlavně hazardní hry, na které bohužel i dojel…
Vybavíš si svoji koncertní premiéru s Olympikem?
Jasně. Moje koncertní premiéra s Olympikem proběhla v únoru 1986 v pražském Kulturním domě Krakov. Vybavuji si, že to tehdy tak nějak vyšlo. Hlavní party jsem hrál já, jelikož jsem byl vycvičený, co se běhání prstíků týče, z klasické muziky a měl jsem na starost synťáky. Míra hrál bezvadně všechny piánové party, které jsem se od něj teprve učil.
Mimochodem, co Mirek Berka říkal na evidentní přitvrzení, přechod Olympiku do téměř metalové polohy? Přece jen, rozdíl mezi rokenroly z let šedesátých a singlem Jako tele na vrata je znatelný…
Neříkal vůbec nic… (úsměv) Zrovna písničku Jako tele na vrata jsme nadšeně odpálili a pak zpětně vymýšleli, co tam bude Berka hrát. Tu písničku jsem hrál na Mooga, kila jsem stíhal levou rukou a Mirek, aby tedy vůbec něco hrál, měl na starost harmonii. Teď nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale v té době už pro něj v nové tvorbě Olympiku zkrátka nebylo po hudební stránce místo.
Olympic 1986
(zleva: Petr Janda, Miroslav Berka, Jiří Valenta, Milan Peroutka a Milan Broum)
Olympic 2016
(zleva: Milan Broum, Jiří Valenta, Martin Vajgl a Petr Janda)
S Miroslavem Berkou ses v Olympiku doplňoval zhruba rok, jelikož v květnu 1987 nečekaně zemřel. Změnila se díky této nešťastné události nějakým výrazným způsobem tvá pozice v kapele?
Vlastně se pro mě nezměnilo nic, zvládal jsem totiž odehrát koncert i bez Mirka, což se konec konců ukázalo i krátce před jeho smrtí, kdy jsme hráli dva koncerty v Lucerně. Už na ten první – odpolední nepřišel. Zvládli jsme to. Jenže když nepřišel ani na druhý – večerní, tak už nám to bylo jaksi divné. Koncert jsme odehráli, ale nevěděli jsme, co se děje. A víš, jak to dopadlo… Mirka našli oběšeného ve sklepě.
Obraťme list. Olympic toho za pět desítek let zažil víc než dost. Kapelu provázely události radostné i nepříjemné. Na který moment vzpomínáš nejraději?
Nejraději vzpomínám na svůj start v Olympiku, na období, kdy jsme připravovali desku Bigbít. To bylo super. Byli jsme jedna parta, pořád jsme hráli, chodili jsme společně do hospody a vlastně jsme dali dohromady, dá se říct, zlomovou desku, která byla najednou úplně jiná, než ty předešlé, na nichž jsem se samozřejmě ještě nepodílel. Mnoho zarytých fanoušků nám pak vyčítalo, že jsme nahráli pecky jako Když ti svítí zelená či Jako tele na vrata, nicméně jsme z toho měli radost a myslím, že je to z nahrávek i cítit.
Měl jsi někdy chuť Olympic dobrovolně opustit?
Neměl.
Nepříjemné období nastalo krátce po revoluci, kdy koncerty zely prázdnotou. Petr Janda dokonce v roce 1993 kapelu rozpustil a ty ses najednou stal trafikantem. Jak ses s tím vším vyrovnával?
Byla to blbá situace. Nebyly kšefty, nebyly peníze. Dostal jsem sice nějaké nabídky od jiných interpretů, ale nemělo vlastně cenu je přijímat, jelikož i kdybych s někým jiným hrál, tak by to bylo za pár korun a já jsem hlavně potřeboval uživit rodinu. Proto jsem si ve vlastním domě skutečně otevřel trafiku. A hrál jsem si jen pro zábavu, občas s nějakou kapelou, občas v kostele na varhany…
Věřil jsi ještě v návrat na pódia? Věřil jsi v návrat Olympiku?
Doufal jsem, že se to ještě stane. Opravdu to bylo složité období. Jak už jsi řekl, na koncerty nikdo nechodil, nikdo nechodil ani do divadel, lidi měli zkrátka jiné starosti. Všichni začali podnikat a díky tomu byla kultura upozaděna.
V Olympiku jsi třicet let. Za každou desetiletku si nyní dovolím jmenovat jedno album a tebe vždy poprosím o krátký komentář, ať už tě napadne cokoliv. Co se ti vybaví, když se řekne album Když ti svítí zelená?
Vybaví se mi bigbít. Hráli jsme fakt tvrdě. A taky se mi vybaví ústřední píseň tohoto alba, stejnojmenná píseň, ve které je motiv ze symfonie Vltava. Jde o povedenou desku, jež nás posunula o kus dál, kus od toho starého Olympiku.
Když se řekne album Brejle?
(přemýšlí) Abych řekl pravdu, tak k tomuto albu nemám žádný velký vztah. Ono nijak nevybočovalo, nikam nás ani neposunulo. Album Brejle ve mně zkrátka žádnou vzpomínku nezanechalo…
A když se řekne album Dám si tě klonovat?
Dám si tě klonovat? To je deska, kterou bych hledal v pomyslném žebříčku mých oblíbených alb Olympiku někde na konci. Nepovažuji ji za nějak povedenou.
Jaká je nyní nálada v kapele? Soudě dle posledních počinů se vše ubírá správným směrem – na kontě máte tři povedená alba z trilogie Souhvězdí, před sebou oslavu neuvěřitelného pětapadesátiletého výročí.
Nálada v kapele je nyní opravdu pohodová… Dokonce bych řekl, že zažíváme jakýsi comeback. Lidi totiž opět začali chodit na starší kapely. Výhoda Olympiku je v tom, že hraje padesát pět let a má několik generací fanoušků. Pod pódiem jsem tak nedávno viděl zpívat dědečka, tatínka a ještě i jeho dceru. Ten široký záběr je úžasný a díky tomu zaplaťpánbůh vyprodáváme sály. Lidi písničky znají, mnohé se hrají u táboráků, mnohé jsou ve zpěvnících pro základní školy a to svědčí o tom, že Olympic zlidověl, což je na naší hudební scéně unikát.
To zcela jednoznačně.
Navíc jsme lidem dokázali, že na to ještě nekašleme, že máme stále chuť tvořit. Co si budeme nalhávat, my bychom dávno mohli žít jenom ze starých osvědčených hitů a mnozí fanoušci by byli snad i spokojenější, ale aby Olympic žil, tak nemůže neustále dokola hrát jenom Jasnou zprávu. Sedíme na pokladnici hitů, čili by nebyl problém sestavit program ze starých megapecek. (úsměv) Znovu opakuji, že jsem šťastný, že jsme po příchodu bubeníka Martina Vajgla dokázali vytvořit tři povedené desky a jasně dali najevo, že Olympic je stále tady.
Zastavme se ještě na chvilku u těch oslav pětapadesáti let. Jak budou probíhat? Můžeš nepatrně poodkrýt roušku tajemství?
Zatím jsme se o oslavách bavili jen čistě v náznacích, ale myslím si, že tentokrát budeme slavit spíš jednoduše a klasicky. Dokonce zvažujeme, zda si na výroční koncerty zvát vůbec nějaké hosty. Dokavaď žil Jeňýk Pacák (pozn.: bývalý bubeník), tak mělo smysl pozvat starou dobrou sestavu Olympiku, ovšem nyní to už nejde a podle mě lidi nezajímá, že jim přijde zazpívat náš hit nějaký nejmenovaný slavný zpěvák, co nemá s Olympikem ani nic společného, když přišli na nás.
Chápu. A na závěr se chci zeptat, zda máš ještě po všech těch letech nějaké hudební přání? Toužíš po něčem?
Toužím, ale už se mi to nesplní… (úsměv) Chtěl bych umět dobře hrát na kostelní varhany. Noty na varhany jsou psané do třech linek a já jako pianista jsem zvyklý číst dvě notové linky, takže bych se musel učit úplně od začátku a to už by mě nebavilo. Musel bych být mladší. Nicméně do Kostela sv. Jakuba, kde jsou nejlepší varhany a akustika, si chodím zahrát jen tak pro sebe a někdy, když mám náladu, tak hraji i při mši.
Čtěte také:
Foto: Bohumil Starý, Martin Divíšek a archiv skupiny Olympic