Už více jak čtyřicet let působí v legendární kapele Olympic baskytarista Milan Broum. S jeho příchodem, který se uskutečnil v prosinci roku 1975, začalo Olympiku svítat na lepší časy. Tytam byly vesměs průměrné popové písničky. Broum s sebou přinesl dravý styl, zcela nový pohled na rockovou muziku a navíc se ukázal i jako šikovný instrumentalista. Petr Janda musel najednou držet krok.

„Myslím, že můj nástup do Olympiku byl pozitivní. Petra to po letech znovu začalo bavit a motivovat k další tvorbě, což se záhy projevilo na nových deskách,“ vzpomíná Milan Broum na jakýsi bod zlomu v historii kapely. Olympic začal stoupat na vrchol, v osmdesátých letech doslova kraloval. Dnes už jsou na výsluní popularity jiní, ale nejstarší česká kapela je stále svá. Stále akční, stále pracovitá.

Milane, dovedete si vůbec představit svůj život bez Olympiku?

No, vzhledem k tomu, že už jsem v Olympiku čtyřicet let, tak si to umím představit velmi těžko. Je to více než polovina mého dosavadního života. V každém případě, když jsem do Olympiku nastupoval, byla to nejstarší hrající skupina u nás, pro mě v té době, dá se říct, nejzásadnější tuzemská kapela. Tak jsem si říkal, že když tam vydržím alespoň rok nebo dva, bude to fajn zkušenost. Samozřejmě mě tenkrát ani ve snu nenapadlo, že to bude na tak dlouho.

Čtyřicet let s jednou kapelou, to je skoro jako pevný a fungující partnerský vztah. Stále vás Olympic dokáže překvapovat a okouzlovat, jako je tomu ve vztahu třeba?

Já jsem za ty roky prožil spoustu zásadních Olympických proměn. Na počátku to bylo hraní skladeb, které jsem dříve poslouchal jako mladý začátečník. Později, když už jsem se podílel na novém Olympickém repertoáru, to byly etapy ovlivněné různými hudebními směry. Ať už šlo o první desku Marathón, či posléze velmi zásadní trilogii Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř, která byla nesporně ovlivněná britskými Pink Floyd. V osmdesátých letech Olympic lehce přitvrdil, na albech Když ti svítí zelená a O, jé jsou zase skladby ovlivněny metalem.

Každý partnerský vztah čas od času postihnou určité neshody. Vyskytují se i v Olympiku, nebo je léta a bohaté zkušenosti již nadobro vymýtily?

Byl bych neupřímný, kdybych tvrdil, že po celou dobu mého působení v kapele bylo vše bez mráčků. Nebylo by to ani normální. Podstatné je, že občasné problémy se vždy vyřešily a nikdy to nevedlo k zásadnímu rozkolu.

Olympic stál několikrát před složitým rozhodnutím, a sice zda pokračovat dál. Naposledy před třemi lety, kdy tragicky zahynul bubeník Milan Peroutka. Bylo toto rozhodování nejtěžší ze všech v historii kapely?

Úmrtí Milana „Ferdy“ Peroutky bylo pro kapelu opravdu velmi bolestné. Ztráta člověka, se kterým vás spojuje třicet let profesního i osobního života, vás nečekaně zasáhne. Ferda byl nejen výborný bubeník, ale také bezvadný člověk a kamarád. Vzpomínám si na ty chvíle velmi silně, a musím přiznat, že jsme opravdu vážně uvažovali, jestli bez něj pokračovat. Hrajeme dál a myslím, že by si to Ferda i přál. Také reakce fanoušků nás přesvědčily, že „Show must go on“.

Zcela odlišná situace přišla po revoluci. Lidé přestali chodit na koncerty, Olympic oslavil třicáté výročí a skutečně na nějakou dobu ukončil svou činnost. Věřil jste tehdy v návrat?

Obrovská společenská změna, která po sametové revoluci zaplaťpánbůh nastala, změnila do té doby zažité standardy zcela zásadně. Pravidelně jsme běžně hráli dvě stě i více koncertů ročně, to se však dramaticky měnilo a naše vystoupení se doslova smrskla na pár desítek koncertů. Lidé měli jiné starosti, než chodit na Olympic a obecně na kulturu vůbec, což logicky vedlo k úvaze toho nechat. Navíc Petr Janda založil v té době novou rodinu, věnoval se agenturní práci, a tak jsme to nakonec zhruba na rok a půl zabalili.

Prozraďte, co jste v tom „období ticha“ dělal? Chyběl vám Olympic?

Jak se říká, něco špatně je pro něco dobře. Když jsem si uvědomil, že Olympic definitivně končí, rozhodl jsem se, že to zkusím s jinými partami. Byla to sice slušná honička, ale po letech stabilního hraní v zajeté kapele jsem začal hrát hned v několika skupinách. S Ferdou Peroutkou jsme hráli v kapele Marcely Březinové Crazy Legs a natočili jsme s ní CD Každej to má rád. Byli tam výborní muzikanti Martin Kumžák, Miroslav Linhart a Jiří Šíma. Dále jsme s Ferdou spolupracovali na CD Na ptáky jsme krátký a Právě teď pro Jana Ledeckého a odehráli jsme s ním i několik koncertů. V pražských klubech jsme občas hráli s Čechoameričanem Ivo Křižanem. V polovině devadesátých let jsem dostal nabídku do kapely Karla Gotta KGB, kde jsem působil zhruba šest let. Byla to pro mě velmi dobrá profesionální zkušenost, sice poněkud žánrově odlišná, než co jsem do té doby dělal, ale uplatnil jsem tam znalosti získané pětiletým studiem na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. S Karlem Gottem jsem procestoval půl západní Evropy, vyzkoušel si, jak to chodí venku, včetně nezapomenutelného vystoupení v legendární Carnegie Hall v New Yorku. Hudebně nejzásadnější přínos z tohoto období byla ale spolupráce s výbornými muzikanty Mirkem Chyškou, Štěpánem Smetáčkem a zpěvákem Danem Bártou, se kterými jsme vytvořili novou kapelu Die el. Eleffant!? Natočili jsme, myslím, na české poměry velmi dobrou desku, bohužel jen jednu.

Broum02

Pojďme zpět k Olympiku. Dovolím si ještě připomenout třetí “balancování nad propastí”. Polovina sedmdesátých let. V kapele je Jiří Korn. Rodí se diskutabilní písničky. Ze směru, kterým se Olympic vydal, Petr Janda příliš nadšený není. Na konci roku 1975 se však v sestavě kapely objevuje Milan Broum. Co vás k nástupu do Olympiku přimělo? Čím vám Olympic učaroval? Přece jen, kapela Perpetuum Mobile, v níž jste působil před tím, hrála tvrdé věci, Olympic hrál Agátu…

V roce 1975 jsem se vrátil z osmi měsíčního angažmá kapely Perpetuum Mobile ve Finsku, ve které dříve působil bratr Petra Jandy Slávek. Olympic v té době hledal nového basistu a Slávek mě doporučil. Během týdne jsem se naučil celý dosavadní Olympický repertoár, v D-klubu jsem absolvoval hranou zkoušku a byl jsem přijat. Olympic, přestože v té době byl na hraně popu, byl kapelou mého mládí a bral jsem to jako výzvu.

Vybavíte si vaši koncertní premiéru s Olympikem? V souvislosti s uvedenými fakty by mě zajímalo, jak vlastně vypadala.

Moje první vystoupení bylo v přímém rozhlasovém vysílání na Kladně, ale první koncerty jsem absolvoval na turné po tehdejším Sovětském svazu v roce 1976.

S vámi v sestavě začal Olympic stoupat, začaly se znovu rodit vynikající písničky a projekty. Měl jste v začátcích v kapele slovo? Probíral s vámi Petr Janda kroky důležité k vzestupu?

Myslím, že můj nástup do Olympiku byl pozitivní. Olympic v té době nebyl úplně v hudební formě, byl stylově nevyhraněný. Já jsem byl po návratu z Finska na bigbít hudebně natěšený, navíc jsem si přivezl slušnou zásobu nahrávek, které jsme s Petrem poslouchali v autě na cestách. Také jsme před koncerty velmi často jamovali a mám dojem, že to Petra po letech znovu začalo bavit a motivovat k další tvorbě, což se záhy projevilo na nových deskách.

Vybral jsem čtyři desky, které mám s vaší osobou tak nějak spjaté. Dalo by se říct, že každé „vaše“ desetiletí v Olympiku zastupuje jedna. Rád bych vás poprosil o krátký komentář ke každé z nich, jakožto zástupkyni doby. Cokoliv se vám v souvislosti s kapelou vybaví. Co se vám tedy vybaví, když se řekne Marathón?

To byla moje první LP deska a velká studiová zkušenost. Dostal jsem příležitost se poprvé představit ve stejnojmenné skladbě basovým sólem, což před tím nikdy na Olympické desce nezaznělo.

… když se řekne Bigbít?

Příchodem Milana Peroutky a Jiřího Valenty dostal Olympic jednoznačně nový zvuk. Kolektivní aranžmá, pohodová deska a nový směr Olympiku.

… když se řekne Dávno?

Po rok a půl dlouhé pauze kapely dle mého názoru povedená deska. Petrovi se podařilo napsat velmi melodické a typicky Jandovské skladby. Také kvalitní texty dělají z tohoto alba jedno z nejzdařilejších Olympických alb vůbec.

… když se řekne Sopka?

Sopka má určitě své kvality, mám rád například písničky Nymfy, S tebou nebo Svítá, ale nepovažuji ji za až tak významnou z Olympické diskografie. Ze stejného období mě více oslovuje album Karavana.

Olympic let sedmdesátých (nahoře) a Olympic současný. Milan Broum je na obou fotografiích první zprava.

Olympic let sedmdesátých (nahoře) a Olympic současný. Milan Broum je na obou fotografiích první zprava.

A zůstaneme-li ještě ohlédnutí za těmi čtyřiceti lety, na které období vzpomínáte opravdu nejraději, ať už z jakéhokoliv důvodu?

Když se ohlédnu na těch čtyřicet let mého působení v Olympiku, nemohu nepochybně opomenout první roky. Vše pro mě bylo nové a svým způsobem šlo o splnění snu stát se profesionálním hudebníkem. Především pak musím zmínit dnes již legendární koncert k dvaceti letům Olympiku v pražské Lucerně.

Dá se nyní atmosféra v kapele, po úspěšném dokončení trilogie Souhvězdí šílenců, drsňáků a romantiků, srovnat s atmosférou ze začátku let osmdesátých, kdy jste vydali trilogii Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř?

Nedá se to srovnat, byla jiná doba. Pravda, Olympic byl tehdy na výsluní popularity, opakovaně získával Zlaté slavíky, prodej desek byl řádově ve statisících. Dnes je situace na naší hudební scéně zcela jiná. Desky se neprodávají, rádia nové věci téměř nehrají. Ale myslím, že vydáním tří zcela nových CD, navíc během krátké doby a dle kritiky povedených, ukazujeme, že jako kapela máme stále zdravý hudební potenciál a takzvaně jsme nezamrzli na starých osvědčených hitech.

Jaké jsou nyní plány Olympiku? Rodí se stále nové a nové, nebo prozatím raději zůstanete u úspěšného modelu “hrát a do playlistu oprašovat staré, mnohdy nikdy nehrané, pecky”?

V současné době připravujeme několik koncertů unplugged a přemýšlíme o výročních koncertech k pětapadesáti letům skupiny. Rozhodně však Olympic neplánuje ukončit činnost v dohledné době, což určitě potěší naše fanoušky a zarmoutí naše nepříznivce. (úsměv)

Na závěr nesmíme opomenout důležitou věc. K vašemu velkému výročí vyšla i deska, na níž posluchači naleznou krásný průřez těmi čtyřiceti lety. Jak jste s albem spokojený vy sám? Líbí se vám jeho koncepce, jež mnohdy těžila z nekonečného archivu kapely?

Nápad udělat průřezovou desku k mému čtyřicetiletému výročí vzešel od našich kamarádů a velkých fandů Olympiku Oldy Zámostného a Jirky Vrkoslava. Jim patří velký dík, že vše zrealizovali a pomohli tak CD na svět. Udělali mi tím velkou radost, navíc díky studiu Petra Jandy Propast jsem si poprvé zahrál a natočil novou věc s názvem Sprcha 3 se svým synem Milanem, který je také hudebník, kytarista ve skupinách Gang Ala Basta, U-Prag a Rudollfine.

 

Foto: Pavel Kacerovský, Pavel Krček a archiv kapely Olympic