Na tuzemské punkové scéně se naprosto vymyká a za víc jak dvacet let, co se muzice aktivně věnuje, ušel obrovský kus cesty. Z nezkrotného rebela se postupně stal melancholicky smýšlející písničkář. Důkazem je jeho sólová deska. Právě na ní totiž zpěvák, kytarista a skladatel Sidney naplno odhaluje svou citlivou duši.
„Někdy si říkám, proč jsem tu desku vlastně vydal, což je dáno mojí povahou, kdy nad vším hrozně přemýšlím, ale nakonec vždycky zvítězí názor, že je dobře, že jsem se do toho vrhl a udělal ji právě takto. Pořád se mi líbí, někdy víc a někdy míň,“ zamýšlí se v obsáhlém povídání ostravský muzikant, který začínal na konci devadesátých let v punkové kapele Degradace. Následně se stal frontmanem oblíbených Starých Pušek a ostrými náboji pálí nadále – momentálně coby „Stará Puška“, pyšnící se jedinečným akustickým počinem.
Rozhovor vychází v rámci série PUNKOVÁ GENERACE 2000: Mimo jiné se dozvíte, jak Sidney vzpomíná na svá rebelská léta, jak vnímal vyostřený odchod ze své první kapely, anebo čím si vysvětluje neoddiskutovatelný úspěch Starých Pušek.
Můžeme brát sólovou desku Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře jako jakýsi tvůj návrat ke kořenům?
V podstatě ano… (zamyslí se) Dá se říct, že je to pro mě určitý návrat v čase, a to doslova. Je pravda, že když jsem s muzikou začínal, držel jsem v ruce převážně elektrickou kytaru a všechno muselo být nahlas a rychle, ovšem ještě dávno před tím mi na španělku hrával táta, což mě ovlivnilo naprosto zásadně. Táta má muziku v krvi, vzpomínám si, že když jsem byl malý, tak o víkendech doma moc nepobyl, protože většinou bavil společnost. Mimochodem, mnohokrát jsem předával kytaru spojkám vyslaným z pohostinství, a to nejlépe tak, aby o tom máma nevěděla. (úsměv) Skvělé bylo, že táta měl i svoje vlastní písničky, to se mi líbilo… Nepochybně pak ale můžeme mluvit i o mém návratu k určitému druhu skládání, protože při tvorbě zmiňované desky jsem proseděl hodiny a hodiny u klavíru, případně u kytary, a přemýšlel, jak by která píseň měla znít, nezatížená jakýmkoliv dalším nástrojem. To se mi dlouho před tím, díky spolupráci s kapelou, nestalo.
Co ti běží hlavou, když „maminku“ s odstupem času posloucháš?
Hodně záleží na tom, v jakém rozpoložení desku poslouchám. Někdy si říkám, proč jsem ji vlastně vydal, což je dáno mojí povahou, kdy nad vším hrozně přemýšlím, ale nakonec vždycky zvítězí názor, že je dobře, že jsem se do toho vrhl a udělal ji právě takto. Pořád se mi líbí, někdy víc a někdy míň… Hlavně jsem rád, že když se kdykoliv ohlédnu, tak vím, že na té desce není absolutně žádný kalkul. Posluchačům se nijak nepodbízí, což mě těší.
Dá se říct, že v kontextu celé tvé dosavadní tvorby jsi to nejvíc ty?
Já nevím… Vlastně u všeho, co jsem kdy dělal, jsem to byl já, avšak vždycky jsem byl něčím a někým ovlivněn, něco mě podprahově inspirovalo a logicky jsem chtěl, aby ta muzika „nějak“ zněla. Teď tomu tak úplně nebylo, tentokrát jsem byl v podstatě oproštěn od všech a od všeho. Šlo to čistě ze mě, tak jak jsem to momentálně cítil.
Jaká muzika tě aktuálně zajímá? Co tě baví? Co posloucháš?
Zajímavé jsou pro mě hudební věci, řekněme, nemoderní. Jakmile něco takzvaně letí, tak o to v podstatě nezavadím. Rád poslouchám umělce, kteří už nežijí, kapely, které už neexistují a písničky, které jaksi zanikly, a zná je jenom pár lidí…
Zkus někoho pro představu jmenovat.
Když si teď odmyslíme všechny ty punkové a rockové klasiky, u kterých je stále co objevovat, tak mě namátkou napadá třeba Jiří Štedroň. Spousta lidí ani neví, že takový umělec vůbec existuje. Například jeho píseň Vlaky, ta je opravdu vynikající. Jednou jsem s ním dokonce jel po představení divadla Semafor metrem, avšak já vůl si nevzal ani podpis… Rád bych zmínil taky bratislavské Živé kvety. Vždycky jsem měl zvláštní představu, že hrají pro mě až příliš intelektuální a pomalé věci nekorespondující s mojí preferovanou bratislavskou scénou a co se nestalo – jejich poslední album Salto na rozlúčku jsem si oblíbil, je výborné. Možná se stávám intelektuálem. (smích) Nicméně kapela se nedávno rozpadla a tím pádem pasuje do přiznaného výběru momentálně poslouchaných interpretů, na které ses ptal…
Ale na druhou stranu si rád pustíš i Karla Gotta, který, ačkoliv už není mezi námi, tak se stále líbí a poslouchá ho mnoho lidí.
Taky, ale rád si pouštím jeho „neznámé“ písně, které vznikly v době, kdy kupříkladu začínal a úplně neprorazily. Nesmí to zkrátka zavánět mainstreamem dnešní doby. Už tolikrát se mi stalo, že jsem si nějakou písničku oblíbil, ale pak ji někdo přezpíval, vyplavala pořádně na povrch, začala se líbit široké mase lidí a pro mě ztratila kouzlo. Přestala mě inspirovat… Co se týče Karla, ale i takového Waldy, Wericha, Suchého, Bobka, Hegerky a mnohých dalších, netajím se tím, že je mám jednoduše rád stejně jako Clash, Stouny, Adicts nebo Cock Sparrer. A je mi nějak jedno, že se to neslučuje s kodexem některých punkerů…
Objevil jsi za poslední rok, který byl plný covidu a člověk měl najednou spoustu volného času, nějakou zajímavou muziku?
Je pravda, že v tomto podivném čase jsem se víc vrátil k poslouchání gramofonových desek. Najednou jsem měl možnost si pořádně naposlouchat věci, které jsem dlouho odkládal a kterým jsem ještě vůbec nedal šanci, a taky jsem se mohl vrátit k písním, které jsem nějakou dobu neslyšel. Ale pořád se v podstatě točíme okolo staré muziky… V současných nových kapelách a umělcích úplně přehled nemám, pokud se teda nebavíme o kamarádech, kteří vydali nová alba. Ty poslouchám rád a vždycky čučím, jak mě dokáží mile překvapit. Obecně se ale držím hesla, že někdy je lépe poslouchat méně… (úsměv) Jo a ve větší míře jsem taky začal poslouchat mluvené slovo, není to špatné.
Vzpomeneš si na ten moment, kdy jsi začal s muzikou pořádně koketovat? Kdy jsi vzal poprvé do ruky kytaru?
To bylo v roce 1997 nebo 1998. Zkrátka, někdy na konci devadesátek. V té době jsem si vzal do ruky akustickou kytaru a zkoušel si hrát nějaké základní písničky, jako třeba Když mě brali za vojáka. Navíc jsem taky objevil kapely jako Sex Pistols nebo Ramones a pochopil, že mi bohatě postačí tři akordy, které když zvládnu, tak můžu dokola dřít tu punkovou muziku, což mě pochopitelně lákalo. V podstatě krátce na to jsme si s Rudeem (pozn.: Petrem Adamíkem, kytaristou a spoluzakladatelem kapely Degradace) ve vedlejší vesnici odkoupili první elektrickou kytaru, kterou jsme zapojili přes kotoučák a v ten okamžik jsme muzice propadli nadobro. Všechno se rozjelo!
Začátky kapely Degradace. Sidney sedí druhý zprava.
Jak ten mladistvý rozjezd vypadal?
Srandovně. S Rudeem jsme chodili do sokola a v okamžiku, kdy jsme muzice propadli, tak šli stranou veškeré sportovní aktivity, protože jsme se začali schovávat za oponu naší sokolovny, kde jsme si dělali takové improvizované živé koncerty po vzoru Pistolí. Dokonce jsme si to i nahrávali. Byl to takový náš „živý“ přenos ze sokolovny, zatímco ostatní chlapci sportovali… (smích)
Jak jsi nad muzikou přemýšlel v okamžiku, když jsi pochopil, že důležité tři akordy zvládneš? Co se ti honilo hlavou?
Hlavou se mi toho honilo moc a hlavně mi nechyběla patřičná dravost, která se už pravděpodobně nikdy nevrátí, protože věk nezastavíš… (úsměv) Muzice jsem byl ochotný obětovat všechno. A nejenom já. Pořád jsme zkoušeli, klidně i čtyřikrát týdně, a neustále jsme něco vymýšleli. Ta zapálenost v prvních letech byla neopakovatelná. Navíc jsme v muzice našli i určitý životní styl, něco, co se oproti běžným věcem totálně vymykalo, takže všechno nám do sebe zapadalo a řekli jsme si, že toto je přesně to, co chceme.
Nevítězil někdy právě ten životní styl nad muzikou?
Těžko říct. Řekl bych, že nás to prostě lapilo komplexně. Všechno šlo ráz na ráz. Když jsem viděl Pistole v televizní hitparádě Eso, vedle všech těch „Scatmanů Johnů“ a dalších písní, tak jsem hleděl jako puk. Neotřelá image, specifický zvuk… Bylo to pro mě něco nového a nepoznaného.
Vybavíš si, jakou jsi napsal úplně první písničku?
Jasně. To jsme měli kapelu Nanervy, která se ještě tehdy možná jmenovala 4 chlupy z dupy – už nevím, protože ty názvy se v počátcích měnily. Zkrátka, šlo o takovou předchůdkyni následné Degradace, pro kterou jsem napsal velmi rebelský song proti rodičům. Vlastně proti tátovi, který patřil do dělnické třídy a pořád jenom pracoval. Text zněl asi takto: „Není nad to, mít otce dělníka, lozit po stromech, to nás se netýká…“ Šlo vlastně o narážku na skutečnost, že můj táta tehdy dělal výškové kácečky, lozil s pilou po stromech a nutil mě, abych mu pomáhal, i když jsem měl z výšek děsný strach. Byl to náš první a vlastně jediný hit v této dřevní éře, během které jsme zkoušeli u babičky na zahradě, hráli na onu pracně zakoupenou kytaru a mlátili do kanystrů, poněvadž jsme neměli bicí… (smích)
První deska Degradace vyšla v roce 2002 a druhá na sebe nenechala dlouho čekat. Punk’n’roll spatřil světlo světa o rok později a ve své době slavil úspěch. Jak se dnes zpětně díváš na tuto tvorbu?
Myslím, že nezkrotný drive tehdy předčil veškeré umění. Nicméně právě díky tomu byly ty písničky asi i uvěřitelné. Jasně, dneska ti řeknu, že řada těch věcí je nedotažená a k dokonalosti jim chybí kus, ale to prostě patřilo k té době a k tomu velkému nadšení, které jsme kolektivně prožívali. Na druhou stranu, našel bych ještě pár věcí, které bych si zahrál i dnes. Pěkným příkladem je třeba song Není image, není styl, který mě baví pořád.
Ve zmíněné písni se zpívá: „Jsem tetovaný hulvát, černá ovce rodiny, piják a málokdo by věřil, že člen hudební skupiny.“ Můžeme to s nadsázkou brát, jako odraz tvého tehdejšího života? Jak jsi v době, kdy Degradace vznikla, žil?
Byla drsná doba, proto člověk musel drsně žít… (úsměv) Vezmu to postupně. Po prvních letech kapely, kdy jsme byli opravdu oddaní pankáči s čírem na hlavě a ocvočkovanou bundou, což hodně zapříčinil i náš tehdejší zpěvák Pavouk, který nás zásoboval všemožnými zahraničními punkovými nahrávkami, jsme trošku změnili styl. Najednou jsme se – hlavně teda asi já, kdy mi bylo sedmnáct – začali zajímat o mods a skinheads, kterých bylo sice v našem regionu jenom pár, avšak ačkoliv to dnes zní zvláštně, bylo na nich něco lákavého. Vypadali jinak a cítili jsme v tom zase odlišný druh rebelie. V tu dobu Pavouk kapelu opustil, já se chopil mikrofonu a bylo to. Degradace přitvrdila! Vtipné je, že v té chvíli, kdy jsem pobíhal s holou hlavou, tak už jsem nerebeloval proti pracujícímu tátovi, ale hrdě jsem se k dělnické třídě hlásil… (smích) Nicméně toto období netrvalo zase tak dlouho, tuším, že nějaké tři roky, protože potom se stalo přesně to, co nemám rád – najednou chodil s vyholenou hlavou kde kdo, často šlo o naprosté blázny, kteří se jenom chytli módní vlny a potřebovali se vybít, což mě jednoduše přestalo bavit… Ovšem zalíbení pro tyto subkultury ve mně stále někde je, díky nim mám vlastně spoustu přátel.
Jak moc drsný byl život dospívajícího pankáče a skinheada v ulicích Ostravy okolo roku 2000?
Byla to skutečně divočina a bitky, které jsem bytostně nesnášel, byly vlastně na denním pořádku. Když jsi šel na pivo, tak byla velmi vysoká pravděpodobnost, že se někde s nějakým blbečkem porveš. Jednu dobu jsme vedli kruté boje s hákošema, kteří se vyrojili ve velkém, a konflikty se nám lepily na paty. Dnes naprosto nepředstavitelné. Těch sporů byly mraky… Třeba si pamatuji, jak jsme si šli s Rudeem jednoho dne poshánět nějaké oblečení do sekáče a ani jsme tam nedošli, protože jsme museli utéct značné přesile. Nebo si vybavuji, jak Heráka (pozn.: Tommyho Heroina, dřívějšího bubeníka, současného kytaristu Degradace), který sotva vystoupil z autobusu s úmyslem jít na zkušebnu, narvali do velkého kontejneru s odpadky a ze zastávky ho prostě pustili dolů někam ke školce. Myslím, že z toho vyvázl s rozseklou hlavou. Krátce na to jel dalším spojem za námi Krtek, starý kámoš a zásobovatel kradené módy ze sekáčů. Jak myslíš, že skončil? Samozřejmě, v další popelnici narazil do plotu školky… To bylo pořád něco a i u nás na vsi, nejenom v centru Ostravy. Mnohdy jsme měli štěstí, že jsme přežili. Ještě, že už je ta doba pryč.
Na druhou stranu, pomineme-li zmiňované násilí, nemrzí tě, že postupem let už úplně vymizel ten bezstarostný pouliční život? Myslím si, že pro dnešní mladé lidi je ten váš svět dospívání úplně nepochopitelný.
Všechno je jinak a je to vlastně přirozené… Jasně, občas mě zamrzí, že už ty roky se všemi radostmi i starostmi neprožiji, ale zase je dobře, že nemusím mít obavy v momentě, kdy jdu po ulici třeba se synem. Absolutně netoužím po tom, aby na mě začal nějaký blázen dorážet jenom proto, že vypadám jinak, než by si třeba představoval. Tehdy ke konfliktu stačila klidně jenom špatná placka na bundě… (zamyslí se) Někdy si zastesknu spíš po těch chvílích, kdy jsme zapojovali první kytaru přes kotoučák a tloukli do kanystrů, ve kterých musel být správný objem vody, abychom docílili požadovaného zvuku… (smích)
Sidney a Rudee, dva zakládající členové kapely Degradace.
Jak na tvůj životní styl reagovali rodiče, potažmo táta, proti kterému jsi v určitém věku rebeloval?
No, co si budeme povídat, ty první tři čtyři roky s kapelou byly fakt kritické a mládí se mnou cloumalo ode zdi ke zdi. Byl to punk ve všech ohledech a člověk si prožil různé eskapády, navíc na malé vesnici, kde budil o to větší pozdvižení. Musím uznat, že to se mnou táta jednoduché neměl a tehdy to neprožíval úplně nejlépe, jednu dobu ke mně byl dost nekompromisní, a tak mi byl záchranným bodem děda, který mě vždycky vzal k sobě, abych ten život nějak restartoval. A když bylo úplně nejhůř, tak jsem bydlel všemožně po známých, které jsem ale postupně nakazil svrabem… Byla to divočina! (smích) Paradoxně nás s tátou zase sblížila až má následná skinheadská léta, kdy jsem hrdě odkazoval na dělnickou třídu a po škole chodil pracovat.
Čím pro tebe byla Degradace, kterou jsi spoluzakládal a působil jsi v ní až do roku 2010, výjimečná?
Myslím si, že jsme byli vždycky tak trochu o krok napřed, hlavně oproti dalším stejně starým punkovým kapelám a dělali jsme si věci po svém. Už první deska Degradace byla v podstatě jiná. Zapříčinila to pravděpodobně skutečnost, že jsme kolem sebe měli pár kamarádů, kteří nám nosili spoustu zahraniční punkové i skinheadské muziky, která tady v té době jednoduše nebyla k mání. Měli jsme nepřeberné množství inspirace, což jsme snad ve výsledku zužitkovali. A i v tomto případě platilo, že když se následně z něčeho stala takzvaně „móda“, rychle jsme pochopili, že je třeba jít dál a nezabřednout na místě. I proto jsme po letech punkových a skinheadských začali víc koketovat třeba s rokenrolem v různých formách a zamilovali si jej. Najednou jsme zase dělali odlišnou muziku, oproti všem těm kapelám, které hráli vesměs totožný český punk. A to nemyslím nijak zle.
Je pravda, že už deska Punk’n’roll vám zajistila pěkné koncertní možnosti. Vyrazili jste na polské miniturné s kapelou Skampararas, následně jste se objevili na festivalu Antifest, nebo v pražském Futuru, kde jste předskakovali britským GBH. Kdy ti bylo s Degradací nejlíp?
To je těžká otázka. Třeba velmi rád vzpomínám na období okolo roku 2006, kdy všichni z kapely odešli a zůstali jsme v ní jenom já a Rudee. Vzali jsme si španělky, hráli repertoár v akustickém hávu, obohacený o písničky od Chucka Berryho nebo Billyho Idola, a objeli spoustu klubů. Bylo to něco jiného, ale proč ne…
Možná mi to nebudeš věřit, ale tipoval jsem, že řekneš právě toto období, které vyústilo v desku My Love My Grave. V celé tvorbě Degradace se jedná o celkem výjimečný počin.
A to je zrovna období, kdy do našeho života naplno vstoupili Rolling Stones a ukázali nám, že se dá muzika dělat i trochu jinak. Já osobně jsem třeba pochopil, že písničky můžou zpomalit a není třeba jenom řvát. Přišlo nám do cesty něco nového, avšak starého! (smích)
Sidney spolu s Bartem – souputníci, kteří se na koncertech potkávají dvacet let.
A nezačal v tobě tehdy ten drsně žijící rebel pomalu ustupovat? Nedá se právě tady vypozorovat tvůj skladatelský a muzikantský přerod?
Určitě. Postupnými kroky se ve mně něco měnilo. Najednou jsem si dovolil dělat písničky pomalejší, melancholičtější a taky jsem začal víc dbát na stránku textovou… Pak vlastně přišla ještě deska Atomic Boogie, ale na ní jsem se už moc nepodílel, protože jsem začal cítit, že chci dělat věci jinak a mé myšlenky začaly plně mířit k rodícím se Starým Puškám. Zajímavé je, že původně měly být Pušky jenom jakýsi projekt, v podstatě šlo o několik písní, které jsem si složil vedle Degradace, respektive pár jich bylo složeno pro Degradaci, jako například Zapalme náš byt, ale nakonec to celé dopadlo, jak to dopadlo…
Co tě definitivně utvrdilo v tom, že je ta správná doba, abys z Degradace odešel?
Bylo tam samozřejmě víc věcí. Ten pohled na tvorbu, o které mluvíme, byl zásadní, avšak mému odchodu napomohly také rychle chladnoucí vztahy, hlavně mezi mnou a Herákem, kdy jsme si jaksi přestali rozumět a často jsme se na koncertech hádali. Byly to v podstatě nesmyslné spory. V určitou chvíli mi to všechno přerostlo přes hlavu a řekl jsem si dost. Nechtěl jsem pokračovat, ačkoliv zpětně musím uznat, že to rozhodování nebylo vůbec snadné. Přece jenom, uzavřít jedenáctiletou životní etapu, to není jenom tak. Byl to bolestivý rozchod.
Tomu věřím. Navíc ten rozchod tehdy budil na punkové scéně skutečně hodně emocí.
To je pravda, ovšem někteří ty emoce dávali najevo trošku víc, než bylo potřeba. Úplně do smíchu mi nebylo, zvlášť když jsem si četl všemožné přitroublé komentáře na internetu. Víš, neměl jsem ani chuť se k čemukoliv vyjadřovat, protože absolutně nejsem konfliktní typ a nerad se hádám. Jakékoliv spory mi sžírají nervy a ubírají energii. Na druhou stranu mě ale ta smršť emocí utvrdila v tom, že jsem se rozhodl správně. Koneckonců, časem všechno ustane, člověk se stane zase svobodným a chytne znovu ten potřebný vítr do plachet. To tak v životě chodí.
Co ti pomohlo zvládnout tyto nesnadné chvíle?
Určitě mi pomohli kluci ze Starých Pušek. Bylo super, že jsem po odchodu z Degradace nezůstal nečinně sedět doma, ale okamžitě se mi naskytla možnost tvořit něco nového. Měl jsem se o koho opřít a zároveň jsem dostával potřebné nové impulzy. Nemluvě o tom, jaký boom Pušky způsobily… Přiznám se, že jsem dřív míval problém se sebevědomím, což znamená, že jsem mnohdy sice měl napsaný nový materiál, ale pochyboval jsem o něm. Logicky jsem pak potřeboval za sebou někoho, kdo mi dodá jistotu a podpoří mě. Dneska už je to, mám pocit, jinak. Čím dál tím víc se ze mě stává individualista s tím, že si dělám věci po svém… A víš co? Rozhodně nesmím zapomenout na moji manželku, která mi byla v tomto hloupém období jako vždy oporou, a to i přes skutečnost, že se na té vlně nevole svezla se mnou.
Staré Pušky krátce před plánovanou pauzou. Zleva: Bart (baskytara, zpěv), Sidney (kytara, zpěv), Zdeny (saxofon, kytara) a Standa (bicí).
Jaká je situace dneska, co se Degradace týče? Sleduješ další kroky kapely? Narovnaly se vaše vztahy s odstupem těch deseti let?
Když jsem z kapely odešel, tak to bylo až takové konkurenční sledování. Myslím si, že v tu chvíli to obě party – Degradačku i Pušky – nakoplo a určitým způsobem hnalo kupředu. Teď se čas od času podívám, co kluci dělají, co tvoří, jak se jim vede na hudební scéně, popřípadě se na ně zajdu i podívat. A bavíme-li se o lidských vztazích, tak mám radost, že jsme to hlavně s Rudeem nějak urovnali. Pokaždé jsem rád, když ho nebo Johanku (pozn.: manažerku Degradace a Rudeeho partnerku) vidím. Dá se říct, že se to mezi námi tak nějak vrací do pohody a pomaličku házím za hlavu všechno to, co v těch kritických letech proběhlo… (úsměv)
Co nového konkrétně ti přinesla éra se Starýma Puškama?
S Puškama byla najednou řada věcí jinak. Například na koncertech jsme se snažili být hodně mezi lidmi, před i po hraní jsme trávili čas na baru a bavili jsme se. Zkrátka, snažili jsme se navodit přátelskou atmosféru, což naši fanoušci cenili. To se mi s Degradací úplně nedělo, je pravda, že mnohdy jsme celý večer proseděli u piva v šatně. Co se autorské stránky týče, tak, jak už jsem naznačil, získal jsem znovu potřebnou svobodu, hlavně v těch letech „přerodu“, kdy jsem sice něco opustil, avšak zároveň něco nového rozjel. Období kolem první desky Sladkých 11 bylo neuvěřitelně obohacující. Po pár letech se to všechno rozhýbalo kupředu, Pušky neskutečně táhly, a pro mě se staly pochopitelně i víc svazujícími.
Čím si vysvětluješ ten rozruch, který Staré Pušky vyvolaly? Zejména v době, kdy jste vydali desku Sladkých 11, to na punkové scéně docela rezonovalo – jedni vás milovali, druzí zatracovali.
Troufám si říct, že to byl přesně ten boom, který kdybychom správně chytli za pačesy, tak by nás čekala snad pěkná kariéra. Určité možnosti a nabídky byly, jenomže, my jsme věděli, že úplně nestojíme o nějakou blyštivou cestu. Časem by nás to stejně semlelo… (smích) Je jasné, že jsme si to patřičně užívali, to ano. Lidi to bavilo a nás taky. Nehledě na to, že za úspěchem Starých Pušek stojí všichni členové – Barťas, Standa i Zdeny. Každý z nás do kapely přinesl kus sebe a kus svých zkušeností. Ta sestava je od začátku výjimečná.
Jak kluci reagovali na fakt, že si vydáš sólovou desku? Neměli strach, že se bude historie opakovat a prchneš i ze Starých Pušek?
No, ono to tak možná je… (smích) Ale ne, budu mluvit vážně. Jsme už dospělejší, každý máme svých starostí a všemožných projektů víc než dost, takže v momentě, kdy jsem klukům svůj plán se sólovkou oznámil, asi je to ani nijak zvlášť nepřekvapilo. Věřím, že to pochopili a nenaštvali se. Navíc už mě dobře znají, a pravděpodobně věděli, že s tím mnoho nezmůžou… (úsměv)
Situace, ve které se Staré Pušky momentálně nachází, je známá. Dáváte si potřebný oddych, a jak jsi mi před časem sám řekl, pokud přijde ten správný okamžik, návratu na scénu se nebráníš. Co si pod tím mám představit? Co by se muselo stát, aby se Pušky vrátily zpátky?
Víš, že asi sám nevím? (zamyslí se) Možná se nemusí stát ani nic zvláštního, třeba to chce jenom trošku času. Rozhodně ale musíme dát dohromady nějaké nové skladby, nebo ten náš playlist alespoň výrazně oprášit. To je základní věc, díky které má nějaký návrat smysl, alespoň teda pro mě. S tím jde pak ruku v ruce skutečnost, že musíme mít chuť tvořit a čas zkoušet. A co si budeme povídat, tyto věci se velmi blbě ladí dohromady. Nicméně parta, která s Puškama vznikala, je pro mě opravdu srdeční záležitost, proto když bůh dá a zase chytneme druhý dech, popřípadě i něco vydáme, tak si myslím, že si můžeme ještě užit spoustu legrace a rozdat mnoho radosti ostatním.
Kde se po hudební stránce vidíš za deset let? Co by tě mohlo lákat?
To je těžká otázka, jak se znám, tak bych řekl, že bude opět něco jinak… (smích) Ale třeba se pletu, třeba jsem nyní zrovna našel tu správnou cestu, po které mám jít. I když, přemýšlím-li nad tím, tak pokud zase dodržím ten desetiletý cyklus, který mě provází od mládí, což potvrzuje mé působení v Degradaci, i doba, kterou fungují Staré Pušky, tak je dost možné, že budu úplně někde jinde. Jasně, hudba je priorita, ale klidně si dovedu představit, že bych třeba zkusil napsat scénář pro naše proskovické divadelní ochotníky, aby si chlapci a děvčata mohli konečně zahrát něco kvalitního a nebyli zatížení autorskými právy převzatých titulů. A možná si to divadlo i zrežíruji a sám si v něm zahraji! (opět smích)
Už víc jak rok jsi šťastným tátou. Kruh se uzavřel, brzy budou rebelující songy padat na tvou hlavu. Když se bavíme o určitém vývoji – jak moc tě tato nová životní role změnila?
Změnila, změnila. Spoustu věcí jsem přehodnotil, najednou uvažuji úplně jinak. Vlastně občas přemýšlím i trochu ve strachu, protože logicky mám o malého synka obavu. Usínám s myšlenkami, aby byl zdravý, aby byl šťastný… A klidně ať časem rebeluje, jen, ať mě netrestá tak moc, jako jsem trestal tátu s mámou já… (smích) Vidíš to, prostě na mě padla tíha produktivního života, se kterou se musím nějak srovnat. Možná mám odpověď na otázku, kde se vidím za deset let. Kromě účinkování v proskovickém divadle budu ještě psát dětské písničky. Máme to! (úsměv)
Poslední otázka. Léto se nezadržitelně blíží a spolu s ním přichází i řada koncertních možností. Kam bys fanoušky pozval? Kde tě budou moct vidět a slyšet naživo?
Kromě všemožných menších koncertů, jejichž termíny se budou postupně objevovat na Facebooku, mě čeká i pár větších akcí. Třeba v pátek 6. srpna okolo půlnoci si zahraji na Keltské noci v Harrachově, na což jsem sám celkem zvědavý. (smích) Na konci prázdnin se objevím taky na festivalu Punkáči deťom, kde si zahraji nejenom sólově v šapitó, ale i v plné palbě se Starýma Puškama… Co se mého akustického hraní týče, tak velkou výhodou je, že jsem sám a koncerty se dají domluvit v podstatě z týdne na týden. A zdaleka to nemusí být ani klub s bůhvíjakým ozvučením, abychom si mohli hromadně zazpívat. Stačí chuť a čas. Pomalu se učím nějaké party na foukačku místo saxofonu, tak uvidíme, jestli to k něčemu bude… (smích)
O PUNKOVÉ GENERACI 2000
„Vybaví se mi celé divoké mládí a s ním radosti i strasti spojené. Celkově to bylo krásné a inspirující období, důležité pro formování osobnosti, utváření si náhledu na svět a zařazení se někam, kde mám své místo. Jsem rád, že můžu být součástí této generace.“
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: NaKoncerty.cz, Ostravský majáles, Patrik Šimr a Michal Berger / archiv kapel Degradace a Staré Pušky