Pražská punk’n’rollová kapela Nežfaleš už bezmála dvacet let brázdí česká i slovenská pódia. A rozhodně nelení ani v době pandemie, kdy všechny hudební kluby zejí prázdnotou. Během loňského podzimu se zavřela do nahrávacího studia, natočila nový materiál a ten právě v těchto dnech oficiálně představila fanouškům.
„Člověk je tvor přizpůsobivý a už ze své podstaty se snaží vždycky hledat nějaké cesty. A tohle je ta naše – udělat i v téhle blbé době fanouškům a kámošům trochu radosti,“ říká k zbrusu nové desce, která nesen název Šminky padlejch královen, zpěvák, textař a frontman Nežfaleš Radek Šedivý. Tu zatím fanoušci hodnotí velmi kladně, což pochopitelně zakládajícího člena kapely upřímně těší.
Rozhovor vychází v rámci série PUNKOVÁ GENERACE 2000: Mimo jiné se dozvíte, jak výrazně se za dvě desítky let kapela Nežfaleš proměnila, nebo jaké bylo její nejzásadnější období a řeč pochopitelně došla taky na blížící se kulatiny a s nimi spojené oslavy.
Jaké to je, vydávat desku v době, která není absolutně příznivá pro živé hraní? Ptám se z toho důvodu, že zatím zřejmě vůbec netušíte, kdy ji budete moct představit lidem osobně.
Je to zvláštní a úplně nová situace. Ještě před rokem by nás určitě nenapadlo, že budeme vydávat album do takového kulturního vzduchoprázdna. Na druhou stranu, všichni vnímáme ten hlad lidí po muzice a kultuře obecně, takže když je ta možnost, rádi je potěšíme alespoň novou deskou. Člověk je tvor přizpůsobivý a už ze své podstaty se snaží vždycky hledat nějaké cesty. A tohle je ta naše – udělat i v téhle blbé době fanouškům a kámošům trochu radosti.
Plánujete alespoň její online představení, které případně spojíte s hraním? Nebo streamování není nic pro vás?
Už vloni na jaře jsme dva streamy absolvovali a musím říct, že to byla zase nějaká nová zkušenost, ne že ne. Každý byl navíc úplně jiný – jeden stream proběhl přímo z klubového pódia a druhý pak z nahrávacího studia, kde jsme svého času točili album Zločin z vášně. Navíc i playlist byl na obou online koncertech striktně odlišný, aby to bylo pro lidi zajímavé, protože repertoár máme po všech těch letech široký a můžeme si to dovolit. Přiznávám, že nebýt nové desky, už bychom asi žádný stream neplánovali, ale takhle možná něco vymyslíme. Celkem jsme si oblíbili jistý model, a to přehrát celou desku živě od začátku do konce, takže něco už nám v hlavách raší, ale ještě bych s tím byl chvíli tajemný.
Podepsal se na vzniku desky nějakým výrazným způsobem ten uplynulý covidový rok? Promítl se do její nálady, nebo třeba do textů?
Asi nijak zásadně. Část písní z desky vznikla už před covidem a i studio jsme si bookovali v době, kdy ještě žádné restrikce nebyly ani na dohled. Deska by tedy byla tak jako tak. Akorát na ni vlastně bylo díky téhle situaci a díky tomu, že jsme nemohli koncertovat, tak nějak víc času. Ale i u toho podzimního nahrávání jsme trošku trnuli, aby všechno klaplo. Tu a tam hrozilo, že někdo půjde do karantény, kolem nás se pořád množily zákazy všeho možného, o kravině, jako je zákaz zpěvu, ani nemluvě. Díky bohu ale všechno dobře dopadlo, nahrávání se mohli zúčastnit i všichni plánovaní hosté a album je na světě.
Iggy Pop For President. Jedna ze skladeb, při které mě okamžitě napadlo, že ani kapele Nežfaleš není lhostejné, co se u nás děje. Mám pravdu?
Pokud žiješ v téhle zemi, tak ti to lhostejné asi fakt být nemůže. A nahradit tu parodii na prezidenta, kterého poponášejí u nás na Hradě, třeba právě Iggym, to by bylo žrádlo, no ne? My jsme nikdy nebyli nějaká politická kapela, spíš naopak, a tak to i zůstane, ale občas nějakou sociální kritiku do písniček dostaneme. V téhle je právě tak nějak řečeno, že máme raději zábavu a ty obyčejné věci, které dělají život životem, a šaškárnu, jako je politika, je lepší se snažit zuby nehty ignorovat, i když někdy už je toho tolik, že to úplně nejde.
Při poslechu desky člověk cítí určitou naději, z písní sálá převážně pozitivní energie, a to je dobře. Jak je tomu ale doopravdy? Jak těžká je pro vaši kapelu tato zvláštní doba?
Díky, jsem rád, že to tak cítíš. Kromě té úplně závěrečné písně, kterou jsme cíleně nechali v takovém temném módu, vidím taktéž i v těch lehce nahořklých mikro příbězích světlo na konci tunelu a trochu optimismu. Já to tak měl vždycky rád, popsat nepříliš lichotivou životní situaci s nadhledem a dát jí naději. V tom se asi nic moc nemění. Myslím, že naši posluchači vědí, co od nás čekat – na desce máme i jeden úplně ironický kousek anebo pár existenčních výpovědí… Zkrátka, Nežfaleš. A co se týče téhle doby, nějak se všichni protloukáme. Kapela nás naštěstí neživí, takže v tomto ohledu jsme zvyklí se každý postarat sám o sebe. Horší je to už s kapelním účtem, ten je totiž po natáčení desky a klipů těžce na nule. Ale bude zase líp. Hlavně, aby nám už konečně dovolili si alespoň někde brnknout, pouštět si songy na přání v dodávce a pokecat u baru s tou hromadou známých, co máme všude po republice.
Nežfaleš v roce 2021. Zleva: Kráťa (kytara), Moucha (basa) a Petr (bicí), vepředu sedí Radek (zpěv, texty).
Vzpomeneš si, kdy jste si naposledy zahráli před publikem?
To si vzpomenu naprosto přesně. Byl to koncert k mým čtyřicátým narozeninám v půlce loňského září, který proběhl za pět minut dvanáct, protože tou dobou už se všechno zase zavíralo a omezovalo.
Díky tomu asi vzpomínáš na zmíněnou akci o to radostněji, že jo?
Určitě. Celá akce se moc povedla. Přišly mraky známých, zahráli si s námi Staré Pušky a Supertesla – naši kamarádi ve zbrani, dostal jsem krásné dárky… Ten večer jsme už tak nějak tušili, že je to opět na delší dobu naposledy. Navíc s přípravami bylo strašně moc starostí, protože do poslední chvíle nikdo nevěděl, co a jak bude, ale jsem velmi rád, že to proběhlo a že za mnou všichni chodili plní nadšení z této akce. Tímto bych chtěl znovu poděkovat jednomu z našich oblíbených klubů – Modré Vopici – který nám se vším pomohl a vyšel vstříc, i když to bylo tou dobou už trochu nahraně. Však jsme se tam taky od roku 2003 něco nahráli. A budeme tam hrát dál. Vydržte!
Zmínil jsi, že díky celé té pitomé situaci jste měli víc času na nahrávání desky. Byla to výhoda? Jak dlouho materiál vznikal?
Mně vždycky přijde, že jsme ve studiu milión hodin, ale pak zjistíme, že je to pořád tak nějak stejně… Původně jsme si na celý listopad schválně nedomlouvali koncerty, abychom měli klid, nicméně nakonec stejně covid rozhodl za nás s tím, že některé termíny jsme roztáhli i do prosince. Na rozdíl od posledního natáčení, což byly songy na split se Superteslou, jsme teď byli zase devadesát procent času ve studiu všichni spolu, podporovali se a diskutovali. V tomhle to bylo fajn. Každý z nás měl víc energie, rádi jsme se viděli, protože jiné možnosti jsme k tomu ani neměli, a šlo nám o společnou věc.
Podle prvních ohlasů, které jsou k přečtení na vašich sítích, se zdá, že jste fanoušky potěšili. Kam nový materiál řadíš ty osobně ve vaší diskografii? Je mi jasné, že nová deska se muzikantům vždycky jeví jako ta nejlepší, ale kdybys ji měl zasadit do kontextu vaší tvorby, kde by se ocitla?
Nevím, jestli je nejlepší, ale myslím, že všichni z ní máme velkou radost. Materiál nám ve studiu krásně rozkvetl, což je samozřejmě taky zásluha našeho letitého spolupracovníka a vlastně by se dalo říct i producenta, Honzy Balcara. Myslím, že deska opět nijak nevybočuje z naší tvorby a přitom je velmi pestrá, což se nám děje jaksi podvědomě a mimochodem. Jsou na ní songy, které by mohly být klidně na albech Každej klub i bar nebo Zločin z vášně. A určitě ji v rámci naší tvorby řadím velmi vysoko. Ovšem až posluchači nám dají najevo, jak si vlastně stojí…
Šminky padlejch královen. Titulní píseň. Přiznám se, že tematicky mi trošku vybočuje. Co tě inspirovalo při psaní této věci a proč jste se rozhodli, že podle ní pojmenujete celou desku?
Nestává se to moc často, ale občas se nechám inspirovat i něčím, co si přečtu, nebo shlédnu při dlouhých zimních večerech. K tomuhle textu mě inspiroval výborný seriál The Deuce: Špína Manhattanu, který pojednává o prostituci a začátcích porno průmyslu v New Yorku sedmdesátých a osmdesátých let. Nějak mi to tam prostě začalo naskakovat, tak jsem to tímhle směrem poslal… Co se týče názvu alba, tady většinou kolektivně hledáme nějaký slogan v textu, nebo probíráme názvy jednotlivých songů a přemýšlíme, co by znělo pro titul alba nejlépe. Tentokrát jsme si dali před jednou zkouškou schůzku, na které jsme si u stolu podávali nové texty a ve finále pak vypíchli právě tenhle název. Propojilo se nám to krásně i s nápadem na ten vizuál, což rozhodlo.
Musím říct, že obal desky je opravdu skvělý. Jak moc je pro vás důležitá vizuální prezentace? Patříte mezi ty kapely, které mají už dávno materiál nahraný, ale stále sedí u počítače a ladí veškeré grafické detaily?
S titulní fotkou na obalu jsme se tentokrát celkem vyblbli. Ono to možná vypadá jednoduše, ale podílel se na tom celý štáb lidí. Od paní Mirky, kterou na obalu vidíš, přes maskérku a kameramana, který točil takový jednoduchý trailer k albu, až po přítomného grafika. Byla to práce na půl dne, ale měli jsme vizi, která se myslím povedla zhmotnit. Co se týče vizuálu a s ním spjatých dalších věcí, tak samozřejmě, že to chceme mít pokaždé pěkné, nicméně si myslím, že jako kapela v tomhle směru úplně nehýříme nápady. Ale asi to tak má být, muzikant dělá muziku a grafik k ní tvoří vizuální stránku. I proto se rádi obklopujeme šikovnými lidmi, kteří to dokážou posunout k naší spokojenosti.
Rozumím.
V tomto ohledu jsme už spolupracovali s celou řadou grafiků a myslím, že vesměs úspěšně. Já osobně se práce na obalu vždycky dost děsím. Pokaždé to pozdrží vydání alba a je to přesně tak, jak říkáš – deska je už dávno natočená, ale na obalu se pořád něco ladí, nebo nám ho vrací z výroby kvůli detailním nepřesnostem. Holt, kvalitní dílko asi potřebuje trošku víc času…
V příštím roce oslavíte už dvacet let na scéně. Když se ohlédneš, jak moc se za ty téměř dvě dekády kapela Nežfaleš proměnila?
Určitě značně, pokud srovnáš Nežfaleš „model 2021“ a „model 2002“ – na samotném začátku to pochopitelně všechno trpělo nesourodým repertoárem plným naivity a klasickými porodními bolestmi, které zná asi většina kapel. Ale s příchodem bubeníka Petra už to šlo jenom nahoru. Jasně, v průběhu let následovaly nějaké personální změny, ale ty vždycky kapelu nakoply, minimálně, co se týče tvorby. Někdy okolo roku 2007 už byla naše tvář v podstatě daná a od té doby všechno jede v těch správných kolejích, ačkoliv je někdy líp a někdy hůř. Každý, kdo kapelou Nežfaleš prošel, tak v ní zanechal svou stopu a byl pro ni přínosem. Je super, že současná sestava funguje skoro deset let, to mě upřímně těší.
Na první pohled nepůsobíte jako nejdivočejší punková kapela, nicméně při písni Modlitba za pražský floutky si říkám, že máte taky zřejmě odžito dost mejdanů a průserů. Které období z vaší historie vnímáš jako nejdivočejší?
Kdo nás zná a byl účasten nějakých pokoncertních večírků, tak může potvrdit, že pár výživných mejdanů za sebou máme. Já osobně měl divočejší období v letech 2013 a 2014, ale co se týče kapely, tam bych to na nějaké éry nedělil. To byly vždycky spíš takové všemožné individuální excesy, když se někdo z nás prostě utrhnul. Pochopitelně, že veselých historek je spousta, tu a tam na nějakou i kolektivně zavzpomínáme a jednou bych je chtěl všechny dostat do knížky, ale zatím na ní moc nepracuji…
A je nějaké období, za kterým se nostalgicky ohlížíš? Nebo žiješ přítomností?
Ačkoliv to tak podle některých mých textů možná nevypadá, snažím se žít přítomností. Aspoň teda poslední dobou. Ono se to asi vždycky odvíjí od toho, jak je člověk v té přítomnosti spokojený a když je, pak nemá potřebu k minulosti utíkat. Ale to neznamená, že bych rád nezavzpomínal na super období, která jsem s touhle kapelou zažil. Ať už to bylo léto 2008, jak se zpívá v songu Nihilista, kdy to bylo takový hodně bezstarostný a zároveň jsme cítili, jak kapela začíná jít nahoru, nebo povedený rok 2010, kdy jsme vydali album Pár lacinejch triků už s kytaristou Degim. A taky třeba rok 2017, kdy jsme po roční pauze plní elánu představili album Zločin z vášně a oslavili patnáct let existence. Ale takových etap bylo za ta léta spousta.
Jak vás ovlivnilo město, ze kterého pocházíme?
Těžko říct, jak by vypadala Nežfaleš, kdyby nebyla z Prahy, ale z nějakého jiného města. Osobně si myslím, že by se zřejmě moc nelišila, kromě toho, že bych do textů nedával některé pražské reálie. Možná jsme to tady v tom Práglu měly jako začínající kapely trošku jednodušší. Byla tu široká punková scéna, plno klubů, kde nechali mlaďochy hrát, často sem jezdilo mnoho zahraničních kapel, které jsme chtěli vidět a které nás aspoň podprahově mohly ovlivnit a inspirovat. Já osobně se určitě nepovažuji za nějakého ortodoxního Pražáka, byť jsem se tu narodil. Odjakživa jsem se velmi rád pohyboval po celé republice, poznával spoustu míst a lidí všude možně, což člověka podle mě pozitivně ovlivní. Na novou desku jsem napsal text Bezejmenný město, který poukazuje na to, že každý má nějaký ten svůj hood, kde jsou jeho kořeny, kde něco zažil, kde ho to formovalo a kde je Náměstí Svobody nebo Náměstí Míru… Jméno toho města není důležité, ve finále jde jen o to, nechat ho na sebe působit.
Máte už představu, jak to blížící se kulaté výročí oslavíte?
No, tu zmíněnou knihu k němu asi napsat nestihnu, ale někde vzadu v hlavě už o něčem pomaličku přemýšlím. Možná bychom mohli vydat desku složenou čistě ze singlů, které nikdy nevyšly na žádném z alb a kterých jsme někdy mezi lety 2012 až 2015 pár natočili. V jiném vesmíru jsou kapely, které spřádají plány na výroční O2 arény a podobně, nám bude bohatě stačit, když se ten příští rok bude dát normálně hrát a budeme moct tohle chvályhodné výročí oslavit s lidmi na koncertech.
Dvacetiny jsou ale ještě daleko v porovnání s létem, které je už v podstatě za rohem. Tušíš, co váš čeká, pokud budou epidemiologické podmínky minimálně stejně příznivé jako v létě minulém?
Máme samozřejmě v plánu pár festivalů, ale zatím asi nikdo nemůže odhadovat, co se povolí a co ne. Myslím, že to bude opět takové trošku zběsilé a punkové, podobně, jako když jsme vloni v květnu asi dva dny po uvolnění domluvili s Fialkama první koncert po covidu, kdy praskaly venkovní prostory klubu Storm ve švech a vyděšení udavači ze sousedství volali opřekot policii a dožadovali se rozehnání akce. Když se náš basák Moucha mezi písničkami otočil, tak za pódiem stál nerudný dědek se slovy „Já vás nechám vypnout.“ To je pro kapelu, která nehrála za komunismu, skutečně velký zážitek.
Na závěr ještě praktické informace. Deska Šminky padlejch královen vyšla na CD i na LP. Kde si ji momentálně můžou zájemci a fanoušci pořídit fyzicky? A kde všude je k poslechu v digitální podobě?
Desku aktuálně nabízíme přes náš e-shop na www.nezfales.cz, stejně tak samozřejmě i vydavatel Cecek Records. Co nevidět se pak určitě objeví ve všech punkových distrech a do měsíce bude i na Spotify, iTunes a všech dalších platformách. Buďte prosím trpěliví. Moc děkujeme za obrovský zájem o desku, je to teď trošku hektické, ale jsme za to moc rádi. Tak snad brzy někde na koncertě. A hodně zdraví všem.
O PUNKOVÉ GENERACI 2000
„Ani nevím, kde se tohle označení objevilo poprvé, ale třeba Kečup z Fialek ho velmi rád používá. Pro mě to symbolizuje jednu silnou generaci kapel, která se tu objevila a ve které mám spoustu dobrých přátel a známých. Jsme všichni podobně staří, zakládali jsme kapely okolo magického roku 2000 a podařilo se nám, myslím, dostatečně rozvířit vody zdejšího punkového rybníčku. Je až s podivem, jak tyhle kapely vydržely, kolik je za nimi práce a kolik jsme toho společně už odehráli. Byť je každá kapela jiná, přinesla tahle generace spoustu velkých osobností, které mají už dávno přesah i mimo punkovou scénu. A co je hlavní, umí bavit lidi. Místo nějaké zbytečné rivality se všichni podporují a jsou rádi, že se vidí na baru i na pódiu.“
Foto: Petr Mol, archiv kapely Nežfaleš a Lukáš Pivoňka