Výrazná postava tuzemské punkové scény, hrající hned ve třech zcela odlišných kapelách. To je Bart – zpěvák, skladatel a baskytarista – kterého dobře znají nejenom ortodoxní pankáči poslouchající Proti směru, anebo krásné slečny milující Staré Pušky, ale už i příznivci úderného a temného kabaretu.

Právě kabaret-punkový Baby Secondhand, který kompletuje seznam Bartových kapel, totiž nedávno vydal novou desku s názvem V zrcadlech. A kritici i fanoušci ji přijali s velkým nadšením. „Musím říct, že jsem na tuto desku pyšný, protože mi dala opravdu zabrat. Jde o materiál, který zřejmě nemíří na až tak obrovskou masu lidí, ale to mi vůbec nevadí. Cílem kapely Baby Secondhand je cílit jinam, od začátku jsme věděli, že chceme mít originální tvář, která není na naší scéně obvyklá,“ vysvětluje během dlouhého povídání muzikant, který punku maximálně propadl coby malý kluk a jak se zdá, číro už z hlavy do smrti nesundá.

Rozhovor vychází v rámci série PUNKOVÁ GENERACE 2000: Mimo jiné se dozvíte, jak moc drsná byla punková scéna v Opavě v době, kdy vznikla kapela Proti směru i jaké má tato parta plány v souvislosti s blížícím se dvacátým výročím. Avšak řeč došla pochopitelně také na Staré Pušky, které si momentálně dávají dobrovolnou pauzu.

Jak se dá dlouhodobě zvládnout fungování ve třech v podstatě odlišných kapelách?

Přiznám se, že ze začátku to byl docela oříšek, nebylo to vůbec snadné. Proti směru byla už zaběhlá kapela a z ničeho nic mi do života vběhly Staré Pušky, které se staly populárnějšími, než jsme všichni čekali. Tato skutečnost pak zapříčinila jednu zásadní věc a sice, měl jsem stále míň a míň času na skládání muziky i koncertování s Proti směru. Celá situace jaksi vyústila v roce 2011, kdy si dala tato kapela pauzu. Když nad tím zpětně přemýšlím, v jednu chvíli jsem seděl na dvou židlích zároveň a krátce na to rovnou na třech židlích, protože aby toho nebylo málo, ještě vznikl Baby Secondhand.

To jsi musel být často úplně rozstřelený a mnohdy jsi asi pořádně nevěděl, co dřív. Nebylo toho na tebe až moc? Nesebralo ti to potřebnou radost z muziky?

Víš, já se prostě nedovedu žádné z těch kapel vzdát, protože je mám rád. Dlouhodobě se ale snažím, abych v tom měl striktní systém a pořádek. To znamená, že ta kapela, která má prvně zabookovaný koncert, má privilegium. Vždycky si zvolím jednu kapelu, která má v danou chvíli určitou prioritu, což se postupem času přirozeně přelévá a mění. Mám už věk i zkušenosti, takže se nepotřebuji honit za nějakou slávou ani penězi, což mi dává velkou svobodu a možnost nějak skloubit fungování všech těch kapel.

Můžeme na zmíněných kapelách, které vznikly postupně v průběhu uplynulých dvaceti let, vypozorovat tvůj životní a samozřejmě i hudební vývoj?

Určitě. Je jasné, že v roce 2001, kdy mi bylo dvacet, jsem vnímal svět úplně jinak než v roce 2010 a pochopitelně vnímám věci jinak i v roce 2021. Vývoj je přirozený – dozráváš, posunuješ se. Navíc kapela Proti směru má odjakživa nastavené určité mantinely, které bych nechtěl překročit, takže když jsem cítil, že je potřeba vlastní tvorbu někam rozvinout, založil jsem si Baby Secondhand. Pušky, to je převážně Sidneyho tvorba, ale i přesto mě jeho přístup k muzice velmi ovlivnil. Všechno souvisí se vším a ve všech kapelách se snažím skládat písně od srdce a dávám do toho své prožitky, zkušenosti i postoje, ač to může znít sebevíc klišovitě. A jestli se mi to daří, to už musí posoudit posluchači.

Řekni mi, kdy ses zamotal do punku?

Myslím si, že se s tím člověk musí narodit. Opravdu… Jasně, každý z nás během svého dospívání určitým způsobem revoltoval, ale mnohým to vydrželo jenom chviličku, zatímco já věděl, že jsem se našel. Už jako malý kluk. Řeknu ti příklad. Když někdo vidí v šesti letech pankáče, může z něho mít strach, bát se ho, kdežto já jsem byl naprosto fascinovaný. Čili už na základní škole jsem s punkem koketoval, obzory mi velkou měrou rozšířil bratranec z Olomouce, který mi dával první kazety s nahrávkami, kdy jsem poznal například Sex Pistols. Bylo to skvělé. Pak se ze mě na chvilku stal kluk, co jezdí na bruslích a ačkoliv všichni skejťáci okolo poslouchali hip-hop, já tam valil The Offspring a podobné party. Čas plynul, bylo jenom otázkou času, kdy se dostanu mezi ty pravé a nefalšované opavské pankáče. Stalo se a v tu chvíli jsem byl zcela pohlcený. Je teda pravda, že když jsem mezi ně přišel prvně, tak mi říkali, že jsem takový módní pankáč a moc dlouho mi to nevydrží, ale vidíš – jsem pořád tady. (smích)

Čím je ti punková muzika, potažmo punkový styl blízký v dnešní zběsilé a konzumní době?

To je dobrá otázka. Punk se s ohledem na dobu mění a už je opravdu jiný, než byl třeba v časech, kdy nebyly žádné sociální sítě. Dneska je punk jaksi běžný, infiltroval se v podstatě do běžného života a v některých sférách je jednoznačně komerční záležitostí. Ačkoliv tvrdím, že punk neumře, tak mám pocit, že dneska je ta muzika i s ní spojený styl záležitostí převážně střední a ještě starší generace. Mladí pankáči sice přibývají, ale není jich zase tolik. V podstatě se toto hnutí stává opět undergroundem a boom, který byl dejme tomu okolo roku 2000, se nekoná. Dneska je všechno strašně rozškatulkované, rozdělené a mnohdy se v tom člověk ztrácí. Ale to je zřejmě způsobeno tou zběsilou a rychlou dobou, o které jsi mluvil.

Co tedy v dnešní době může punk mladým lidem dát?

Těžko říct. Řekl bych, že je to čistě na každém jednotlivci, ovšem věřím, že někdo si na punku stále může najít tu revoltu a s ní spojenou syrovost. Punk byl ve své době převážně o přátelství, o partě, kterou spojovala stejná hudba a vlastně taky jednotný názor, jenže čím víc se svět otevíral a dostalo se v podstatě neomezených možností a informací, tak ho každý začal pojímat po svém a víc individuálně. Neříkám, že to není správné, ale jenom do té doby, než ti někdo začne podsouvat svůj názor, přes který nejede vlak. Pořád se snažím řídit myšlenkou „žij a nech žít“, což znamená, že můžu mít svůj názor, ze kterého za žádnou cenu neuhnu, ale maximálně se snažím respektovat názor druhého.

Co by se muselo stát, abys „sundal“ číro a navždy pověsil tričko s nápisem Ramones do skříně?

Čoveče, to se nejspíš nestane… (úsměv) Taková rozhodnutí padají mezi dvacátým a třicátým rokem a já vím, že punk se stal nedílnou součástí mého života. Na druhou stranu, hodně pak záleží na tom, co v životě děláš za profesi, zda ti tu image dovoluje pozice a postavení. Já mám velkou výhodu, že pracuji v tetovacím studiu, kde nikdo nepohlíží na to, jak vypadám. Ale musím dodat, že punk není o tom, jak vypadáš a co máš na sobě, kdepak. Důležité je to, co máš v srdci. Znám spoustu lidí, kteří jsou velcí pankáči, a přitom bys to do nich absolutně neřekl.

Z hudebního hlediska jsi začal punkový svět důkladně poznávat s kapelou Proti směru. Je ale pravda, že příliš aktuálních informací jsem o ní nenašel, proto se nabízí otázka, co je u ní nového?

Budeš se divit, ale nového je mnoho. My totiž držíme spoustu věcí pěkně pod pokličkou a vypustíme je ve správnou chvíli. Ono nemělo a nemá smysl cokoliv z toho, co připravujeme, pouštět ven v momentě, kdy je kapela na odpočinku… Nicméně chystáme se zašlou slávu Proti směru oživit, proto se v poslední době pravidelně scházíme, zkoušíme a dokonce i tvoříme. Všechno směřujeme k blížícímu se dvacátému výročí kapely na scéně a kromě koncertů máme v plánu vydat i parádní elpíčko, na kterém budou jednak naše staré clockworkové písně v upraveném hávu, ale taky písničky zcela nové. Věříme, že stále máme na té naší Oi!-punkové scéně, co říct, vždyť jsme momentálně ve skvělé kondici…

Proti směru v roce 2021. Zleva: Petras (basa), Béďa (kytara), Standa (bicí) a Ivo (kytara). V popředí sedí Bart (zpěv, hudba, texty).

Chystáte se to nakopnout jenom ve spojitosti s blížícím se výročím, nebo máte skutečně v plánu hrát, co to půjde?

Určitě chceme pokračovat, jak jen to bude možné. To výročí nás krásně nakoplo, zase máme chuť tvořit. Zjistili jsme, že po té pauze jsme neuvěřitelně plní energie, proto by byla škoda toho nevyužít. V kapele to teď v dobrém slova smyslu jiskří na všechny strany, funguje vzájemná chemie, mimo jiné nám pomohl i celkem nedávný příchod bubeníka Standy, který působí i u Starých Pušek. Zkrátka, baví nás to a těšíme se, co všechno zase zažijeme.

Vzpomeneš si ještě na ten památný rok 2001, kdy kapela Proti směru vznikla a vrhla na punkovou scénu?

S odstupem času na tu dobu vzpomínám s úsměvem na líci, ale tehdy to vůbec nebylo snadné. Musím říct, že šlo o velmi drsné roky, vždyť v Opavě tenkrát byla skutečně silná a početná neonacistická scéna a my, jakožto pankáči, jsme s ní vydatně soupeřili. Bylo to na nože a skutečně napjaté. Zase je pravda, že jsme jako hnutí obrovsky drželi při sobě. Dneska v podstatě není společný nepřítel, takže se lidi o to víc hádají mezi sebou. A co se kapely Proti směru týče, tak v první fázi nám vůbec nešlo o muziku jako takovou, absolutně jsme neuměli hrát ani zpívat, ale chtěli jsme především světu sdělit, že jsme nasraní a určité věci nám vadí. Šlo o čistou revoltu.

Tak mě napadá, co jste tenkrát měli potřebu světu sdělit? V čem tkvěla vaše nasranost?

Prosím tě, uvědom si, že jsme byli opravdu velmi mladí, jo? (smích) Mně tehdy vadilo snad všechno, na co si vzpomeneš, například i to, že na mě lidé blbě hledí, protože nosím číro, zycherky a roztrhané hadry. Dneska se sám divím, co všechno jsem na sebe dokázal hodit a asi bych sám na sebe taky nevěřícně zíral… Prostě jsme se chtěli lišit a řídili se heslem „my jsme jiní než ostatní, ale to neznamená, že jsme špatní“, což mi dneska evokuje Rychlé šípy. Ale vlastně se mi to hrozně líbilo, protože skutečnost, že vypadáš jinak než ostatní, ještě neznamená, že nemůžeš být stejně slušný.

Jak velká tenkrát opavská punková scéna byla?

Punková scéna v Opavě byla maličká, avšak z ničeho nic velmi silná. Zároveň se tady v té době začala rodit i takzvaná Oi! scéna, což bylo něco úplně nového, vždyť my jsme tady na malém městě absolutně neměli ponětí o nějakých nepolitických skinheadech. Každý, kdo měl plešatou hlavu, pro nás byl nácek a hotovo. Až postupem času jsme zjišťovali, jak se věci mají. Mimochodem právě Proti směru byla jedna z prvních Oi!-punkových kapel na Opavsku, za což nás posléze řada pankáčů chtěla podřezat, protože nevěděli, jak naložit s informací, že i pankáči se můžou kamarádit se skinheady. Postupně se scéna celkem rozrůstala, zajímavě se vyvíjela, ale dnes je všechno jinak. Momentálně to u nás zase skomírá a Proti směru zůstala vlastně jedinou punkovou kapelou v Opavě.

Asi je zbytečné se ptát, zda jsi někdy na vlastní kůži poznal tvrdou realitu ulice, že jo?

Bylo to husté, opravdu jsem měl jednu dobu strach dennodenně. Od sedmnácti jsem se pohyboval na ulici, žil jsem tím pouličním životem a k tomu všemu jsem bydlel ve čtvrti, která se nazývá Kateřinky, což bylo doslova ghetto pravicových kluků. Potkával jsem je neustále, často to končilo intenzivním slovním útokem, v horším případě pak došlo k nehezké fyzické potyčce. Nakonec jsem si ale svoji pozici vybojoval a uhájil a celá situace se uklidnila. Stále mě sice brali jako nepřítele, ale začali mě respektovat. Dneska jsem rád, že jsem to rozchodil ve zdraví, někteří dopadli mnohem hůř…

Do jaké míry vás právě Opava ovlivnila v tvorbě?

Ovlivnila nás absolutně. Sice nejsem žádný velký patriot, ale musím uznat, že Opavu skutečně miluji a nedám na ni dopustit. A to jsem si tady své místo na slunci musel těžce vybojovat… S přibývajícím věkem se pochopitelně všechna ta nevraživost uklidnila a nám zůstali vzpomínky a nespočet zážitků, které se samozřejmě více či méně promítají i do mých textů a do naší muziky.

O první desce Proti směru jste kdysi řekli, že s odstupem času působí poněkud směšně, ale stále jste na ni hrdí. V čem je dnes kapela jiná? V čem vidíš její největší posun?

Podívej, tehdy, okolo toho roku 2000, byli lidi vděční za jakoukoliv punkovou muziku a vůbec nebylo nutné, aby zněla dobře. Možná i naopak. Díky tomu vycházely desky, které si mnohé kapely nahrály ve sklepě na kazeťák a ačkoliv to mělo otřesnou kvalitu, všichni byli rádi, že něco nového vzniká. To by dneska absolutně neprošlo, pokud nevydáš punkovou nahrávku s dobrým zvukem, nikoho to nezajímá. Pamatuji si, že s Proti směru jsme vtrhli do studia s nulovými znalostmi, já jsem stál poprvé před mikrofonem a nahrávku jsme měli hotovou za osm hodin. To je ten důvod, proč ta deska zní srandovně. Vlastně je po všech stránkách příšerná, ale tenkrát prostě měla úspěch. Dneska je to pro nás určitý dokument doby a pevně doufám, že vývoj, kterým jsme prošli, spočívá snad ve větší zdatnosti jak muzikantské tak i textové… (úsměv)

Pojďme od tvé nejstarší desky k desce nejnovější. Není to tak dávno, co jste vydali nové album s kapelou Baby Secondhand, které nese název V zrcadlech. Jak jsi s ní s odstupem času spokojený?

Musím říct, že jsem na tuto desku pyšný, protože mi dala opravdu zabrat. Jde o kabaret-punkový materiál, který zřejmě nemíří na až tak obrovskou masu lidí, ale to mi vůbec nevadí. Cílem kapely Baby Secondhand je cílit jinam, od začátku jsme věděli, že chceme mít originální tvář, která není na naší scéně obvyklá, a to i za cenu menšího počtu fanoušků, kteří však budou o to věrnější. Zdá se, že se nám to daří, reakce jsou příznivé a recenze velmi pěkné, takže na naší straně panuje maximální spokojenost.

Baby Secondhand v roce 2021. Zleva: Šonaj (kytara, hudba), Bekus (bicí), Pája (zpěv), Bart (zpěv, basa, hudba, texty), Béďa (kytara, hudba), Had (zpěv).

Musím uznat, že deska je pestrá a líbí se mi, že je tak trochu koncepční. Posluchači nabízí příběh. Kde jsi bral inspiraci při tvorbě tohoto materiálu?

Máš pravdu, deska je koncepční, ale nikoliv proto, že má jasně daný příběh, ale z toho důvodu, že ti utváří nějakou náladu, pokud ji posloucháš tak, jak je poskládaná. K tomu všemu tě celou dobu provází klaun, u něhož nevíš, jestli je dobrý nebo zlý a přemýšlíš, co vlastně znázorňuje. Já osobně mu říkám TO, inspirován hororem Stephena Kinga, a je to metafora jakéhosi zla, které dřímá v každém z nás. Při psaní a skládání jsem hodně čerpal z kapel, které mám rád, ať už se bavíme o Misfits nebo The Damned, ale taky z knih a filmů, zmíním třeba Vránu nebo Kristiána. Ona je ta deska dost proti systému, aniž by si toho někdo na první poslech všiml, koneckonců, nezpívám tam, co je a není třeba dělat, spíš lidem dávám možnost, aby si zlo a špatné věci pojmenovali sami.

Během povídání už zazněly pojmy clockwork-punk a kabaret-punk. Ty si hodně potrpíš na image inspirovanou literaturou, filmy a komiksy, že ano?

Je to tak. Baví mě vycházet z věcí, které mám rád. Například z knižních předloh si většinou jasně daný příběh vypůjčím a jenom nepatrně si ho upravím, dám mu takzvaně trochu nový kabát. Musím uznat, že mi to vyhovuje, navíc lidi ty příběhy vesměs znají, což je taky fajn. Avšak pozor, rozhodně to není kalkul, nedělám to z nějaké vypočítavosti, s úmyslem, že právě toto lidi zaujme. Kdepak. Dělám to proto, že to tak cítím a mám to v sobě.

Zároveň na koncertech s Baby Secondhandem býváš výrazně nalíčený. Dává ti maska určitou možnost jiného projevu? Zjednodušeně řečeno, stojí v tu chvíli na pódiu jiný Bart, než jakého známe z koncertů s kapelou Proti směru?

No, svým způsobem jsem to pořád já, ale je pravda, že za masku se člověk jednoduše schová a může si dovolit dělat něco víc, v podstatě má možnost zahrát na lidi pod pódiem větší divadlo. Ale zase v mezích, že jo, nechci působit jako člen z kapely KISS… Takže ano, maska mi dává mi určitou svobodu, v podstatě je to takové moje alter ego.

Zmínil jsi, že Baby Secondhand necílí na široké spektrum posluchačů, což ale nemůžeme říct o Starých Puškách. Tato kapela prorazila velmi výrazně a znají i lidé, kteří o punkovou muziku nikdy nezavadili. Čemu přisuzuješ takový úspěch?

Původně šlo opravdu o projekt, který měl za cíl, udělat si desku pro radost. Vlastně jsme v začátcích ani neuvažovali o tom, že bychom se Starýma Puškama koncertovali. Jenže Sladkých 11 zaznamenalo úspěch a nás to tak nadchlo, že jsme do toho praštili se vším všudy. A v čem ten úspěch spočívá? Podle mě v tom, že Sidney vytvořil něco, co doposud na naší punkové scéně nebylo. Napsal výjimečné písničky pro kapelu, kterou tvořili muzikanti s určitou punkovou minulostí. Fanoušci nás znali z jiných kapel, a když jsme se dali dohromady, nabídli jsme jim něco, na co doposud nebyli zvyklí. Dodneška tvrdím, že kdybychom za sebou neměly tolik let na punkové scéně a stejné písničky vytvořili jako v podstatě „no name“ lidé, tak bychom možná neprorazili a ještě by nás hnali s tím, že zníme jako Chinaski. Jenže tuto hudbu udělali pankáči. Někteří lidi najednou nevěděli, jak s tím naložit a to ze dne na den rozvířilo stojaté vody. Ještě musím dodat, že Sidneyho považuji za jednoho z našich nejlepších skladatelů vůbec, vždyť on dokáže napsat banální příběh, dejme tomu jak kladívko zatlouká hřebík, u kterého ve výsledku roníš slzy jako želva.

Staré Pušky v akci.

Nemrzelo tě někdy, že kapela Proti směru, se kterou jsi prožil ještě větší kus života než se Starýma Puškama, nikdy takhle neprorazila?

Nikdy mě to nemrzelo. Asi je to věkem, ale opravdu neřeším, jestli hraji v klubu pro dva tisíce lidí nebo pro věrných osmdesát fanoušků. Hraní ve Starých Puškách jsem vždycky bral jako jakousi odměnu, navíc si myslím, že já osobně bych nikdy takové písničky nenapsal, přece jenom, tvorba Proti směru je úplně jiná oproti tvorbě Sidneyho. Koneckonců, ta popularita Pušek pak jednoznačně pomohla i mým dalším projektům, protože mnozí lidé mě do té doby třeba neznali, ovšem najednou se začali zajímat, co všechno ještě tvořím, za což můžu být jenom a jenom rád. Místo abych žárlil, cítím vděčnost… (úsměv)

Jaký je tvůj názor na současnou pauzu Starých Pušek? Jak ji vnímáš? Věříš, že se kapela ještě rozjede?

Otázka na tělo… (zamyslí se) Podívej, řeknu ti, jak celou situaci vnímám z čistě osobního pohledu. Myslím si, že pauza Puškám moc neprospěla, ač samozřejmě maximálně respektuji Sidneyho, o kterém jsme od začátku věděli, že ho to táhne spíš k té folkové scéně a jednou si udělá čistě sólovou desku. Nicméně nebylo dobře, že jsme ten rozjetý vlak, do něhož jsme dávali všechnu energii, duši i srdce, zastavili. Sidney říkal, že nemá moc chuť hrát bigbítově, za což se na něho absolutně nezlobím, jenom jsem se v tu chvíli rozhodl, že nebudu sedět v koutku a čekat. Okamžitě jsem rozjel další ze svých kapel, na kterou jsem dříve neměl čas, což je pěkně vidět na aktivitě Proti směru. Teďka sice Sidney přišel s tím, že bychom si měli dát nějakou zkoušku a zkusit něco tvořit, jenže já zjišťuji, že nemám potřebný čas. Takže kdoví, jak to s Puškama nakonec bude. Neříkám, že je konec, zároveň ale nejsem přesvědčený o tom, že bychom v budoucnu jezdili hrát tolik koncertů, co dřív bývalo zvykem.

Díky za tvoji upřímnost. Jdeme do finále. Léto se pomalu blíží a vypadá to, že koncertovat se bude, ačkoliv s nějakými omezeními. Máš už představu, co tě čeká, ať už s jakoukoliv kapelou? Kam bys čtenáře pozval?

S kapelou Proti směru momentálně moc koncertů nebereme, spíš se zatím soustředíme na přípravu desky, ale jakmile ji vydáme, tak se určitě za lidmi rozjedeme. Nicméně jednu raritku bych přece jenom zmínit mohl – na konci srpna se objevím na festivalu Punkáči deťom v Trenčíně, a to jak s Proti směru, tak se Starýma Puškama. A pěkná akce by mohla proběhnout 18. června, kdy chystáme s kapelou Baby Secondhand konečně křest alba V zrcadlech. Pevně věřím, že už to nebude formou streamu, ale že se s fanoušky potkáme v ostravském Barráku osobně. Uvidíme, jaká bude situace. Každopádně, všechny koncerty se brzy objeví na sociálních sítích zmíněných kapel.

O PUNKOVÉ GENERACI 2000

„Musím uznat, že je to moc krásný termín, který tak nějak přirozeně začala používat celá řada muzikantů ze scény. Zároveň jsme se pěkně a nenápadně zařadili do jakési škatulky, která tu naši partu kapel, vyrukujících okolo magického roku 2000, příjemně stmeluje. Skvělé je, že většina z nás, co jsme to rozjeli ve stejnou dobu, hraje dál a potkává se na koncertech. Evokuje to ve mně nostalgii, úctu, přátelství a hlavně punk!“

 

ČTĚTE TAKÉ:

„Všechno bereme s nadhledem a co je hlavní, neprožíváme se,“ říká Kečup, frontman pražské punkrockové kapely The Fialky, která to táhne už dvacet let

„I v lehce nahořklých příbězích vidím naději a světlo na konci tunelu,“ říká Radek Šedivý, frontman kapely Nežfaleš, která vydává novou desku

 

Foto: Luďek Blovský, CoExist Press, Ostravský majáles / archiv kapel Proti směru a Baby Secondhand