Kapela The Fialky patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co současná česká punkrocková scéna nabízí. Důvodů je hned několik: Nepřehlédnutelná partička, která v loňském roce stihla oslavit dvacet let existence, ctí velikány a zvuk první vlny punku z konce sedmdesátých let, má svůj jedinečný styl a taky se neustále hemží dobrými nápady.
Překvapit fanoušky zvládly Fialky i během nelehké doby covidové. Hned několikrát. I přesto ale tajně doufají v uvolnění striktních protiepidemických opatření a s nadějí vyhlíží lepší zítřky. „Těšíme se, až ten punkrock zase pořádně nakopneme a budeme moct obrážet těch padesát koncertů ročně. To by nám ke spokojenosti stačilo,“ má jasno během rozhovoru Kečup, kytarista a tahoun kapely z pražských Počernic.
Rozhovor vychází v rámci série PUNKOVÁ GENERACE 2000: Mimo jiné se dozvíte, jaká byla cesta Fialek ze zkušebny až na výsluní tuzemské punkové scény, anebo zda už pánové stáhli nohu z plynu, co se divokých večírků týče. A řeč došla taky na unikátní audio knihu, která spatřila světlo světa poměrně nedávno.
Jak se ten uplynulý pandemický rok podepsal na vaší kapele?
Já si myslím, že jsme z toho všeho vybruslili poměrně dobře. Pro mě osobně byly nejzásadnější loňské narozeniny kapely, kdy jsme v únoru v pražském Futuru oslavili dvacet let existence zcela speciálním koncertem, na kterém s námi vystoupili i nestoři českého punku, na kterých jsme odrostli. Zpětně si říkám, že by mě hodně mrzelo, kdybychom to nestihli uskutečnit. V tu dobu jsme měli samozřejmě plný kalendář až do prosince, vyhlídky byly skvělé, zdálo se, že budeme slavit víkend co víkend a trošku trnuli, zda to vlastně přežijeme. Jenže za měsíc bylo všechno jinak… Na druhou stranu, díky tomu, že jsme měli čerstvě vydanou řadovou desku Punk rock rádio, tak o nás bylo slyšet, i když jsme nehráli, protože čas od času spatřila světlo světa nějaká recenze nebo rozhovor. No a k tomu všemu jsme si i hezky odpočinuli, což taky nebylo úplně špatné.
Alespoň jste to mohli v plné síle nakopnout v létě, kdy se opatření jemně uvolnila.
Přesně tak. Zrovna léto se nám celkem povedlo, skrze zmíněnou desku nás zvali na festivaly, které se nezrušily, a odehráli jsme i řadu samostatných akustických koncertů. A pak jsem si taky uskutečnil své letité přání, když jsme s kapelou zpracovali naši historii jako audio knihu. V poslední době poslouchám audio knihy během cest, dokonce jsem nějaké propašoval i do kapelní dodávky, takže mě potěšilo, když jsme tu naši knihu zdárně dokončili a na podzim ji nabídli fanouškům… Když to shrnu, můžeme říct, že i přes všechny komplikace spojené s koronavirem jsme ten uplynulý rok vyplnili poměrně aktivně. Nicméně nechceme to přepálit, to je jasné, proto si momentálně dáváme takový jemný půst.
Pociťuješ, i přes tu veškerou zmíněnou aktivitu, nějakou změnu na náladě v kapele v souvislosti s odloučením, které pandemie způsobila? Jste si nyní vzácnější? Přece jenom, punková muzika je hodně o přátelství, partě a soudržnosti, do čehož koronavirus na nějakou dobu hodil vidle.
Jasně, vídáme se teď o dost míň, ale i přesto se v kapele nic nezměnilo a pořád všechno funguje tak, jak má. Za těch dvacet let jsme jedna rodina, víme o sobě naprosto všechno a fakt se máme rádi, nicméně nikdy jsme se nevídali denně. Navíc každý z nás bydlí v jiné části Prahy, kde má zase své partičky kamarádů. Za normálních okolností nadejde naše chvíle o víkendech, když se koncertuje. To probereme všechno, co se událo a pokaždé je legrace. Teď nám k tomu slouží občasné zkoušky, nebo návštěvy studia, kam si chodíme průběžně nahrát nějaké nápady.
Pro tebe muselo být to koncertní zastavení příjemné i s ohledem na skutečnost, že jsi už nějaký ten pátek táta. Mám pravdu?
To máš pravdu. Během loňska jsem začal výrazně vnímat, jak se z toho ročního syna pomaličku stává malý parťák, což jsem si samozřejmě neuvěřitelně užíval a užívám. No, ale nezapomeň, že muzika nás neživí, chodíme i do práce, takže zas tolik volna není…
Obraťme list. Jak rozsáhlá je tvá sbírka vinylů?
Je docela vtipné, že zrovna nedávno jsem byl časopisem Rock & Pop osloven na rozhovor, jakožto nějaký TOP sběratel elpíček, což je pochopitelně naprostý nesmysl. Já těch vinylů zase nemám tak moc. Ale mám kamarády, kteří jich mají násobně víc. Co se mé sbírky týče, tak vlastním nějakých sedm set desek, v podstatě jde o diskografie takových těch klasických kapel od Adict až po Zero Boys. Sbírám, co mám rád, a nějak zásadně neexperimentuji.
Na vinyly se tě ptám samozřejmě záměrně, protože pokud se nepletu, tak momentálně vaším úplně posledním kapelním počinem je reedice desky Šance z roku 2008 právě na elpíčku. Je známá věc, že Fialky jsou kreativní, a když přijdou s vinylem, tak to stojí za to, pokaždé to obsahuje něco navíc.
Vždycky říkám, že mám rád desku vybavenou obalem, který si člověk prohlíží po celou dobu jejího prvního poslechu. To mě inspiruje a v kapele se snažím dbát na to, aby i naše obaly byly podobně našlapané. Už jsme si prosadili všemožné úlety, jako třeba prostřih na oči Sida Viciouse na obalu desky Je ti to málo, nebo šílený dvacetistránkový booklet u výroční desky k patnácti letům. Náš vydavatel naštěstí naše úlety na úkor zisku toleruje. Ok, je to masochista, takže i podporuje…
S nedávnou reedicí alba Šance je tím pádem vaše diskografie už kompletně vinylová.
Je to tak. A to jsem si původně říkal, že tato stará alba na vinylu ani dělat nebudeme, přece jenom, je to jakýsi dokument doby se všemi nedokonalostmi. Zrovna deska Šance vznikala v nelehkém období, kdy za mě Tom vzal zpěv, protože jsem měl nemocné hlasivky. Z dnešního pohledu jsou všechny písničky nahrané trochu pomalu, až časem jsme z nich udělali rychlejší – řekněme koncertní – verze s tím, že jsme je dokonce později i přetočili. Nicméně je potřeba brát to tak, jak to bylo. Ta deska je vzpomínka, a skutečnost, že vyšla po dlouhých letech na vinylu, udělala radost hlavně pamětníkům.
Jaký je zájem o vinyly z řad punkového publika? Prahnou vaši fanoušci po deskách stejně jako ty?
Teď to tak vypadá! Když jsme vydali vůbec první sedmipalec v roce 2010, tak to byl celkem vzácný počin, ještě se to moc nenosilo, ale já si prostě stál za tím, že punkrocková muzika je s vinylovým nosičem spjatá. Žádná kazeta, žádné CDčko, ale LP deska. První punk vyšel prostě na deskách… Skvělé je, že v posledních letech zažil vinyl velký návrat. Myslím, že jde i o jakousi součást životního stylu. Beru to tak, že sbíráním desek si kompletuješ svůj osobní životní soundtrack a to je prostě paráda. Vždycky, když doma děláme nějaký mejdan, tak samozřejmě desky strašně rád pouštím a po celém obýváku se jich válí hromady. Následující dva dny je musím všechny dlouze třídit, protože v nich vyžaduji pořádek a dbám na to, aby byly seřazené podle stylu muziky i podle abecedy.
The Fialky v roce 2021. Zleva: Kečup (kytara, zpěv), Green (kytara, zpěv), Ota (baskytara) a Tom (bicí, zpěv).
Vraťme se teď na váš úplný začátek – do února roku 2000, kdy jste kapelu založili. Jaká byla vaše prvotní motivace? Co vás hnalo kupředu?
Motivace byla velmi jednoduchá – posloucháme punkrock, chceme punkrockovou kapelu… Chodili jsme na punkové koncerty a zatoužili po vlastní kapele s tím, že nás fascinovalo, jak muzika výrazně semkne partu kamarádů a zároveň ti dá možnost něco vykřičet do světa. Vzpomínám si, jak jsme v jedné hospodě sehnali místnost – byla to sušárna na ubrusy – kde jsme si hráli, popíjeli, a když se za námi přišlo podívat pět lidí, tak už jsme si připadali jako na velkém koncertě. Opravdu jsme na to šli velmi skautsky, bez jakékoliv znalosti čehokoliv, ale byli jsme obrovsky nadšení.
Co se ti honí hlavou, když si po těch dvaceti letech vybavíš to první období Fialek?
Bylo to super. Rádi na to vzpomínáme. V podstatě tři ze čtyř současných členů jsme celé to první partyzánské období prožili a koneckonců kytarista Marcel Green, který se k nám přidal až po osmi letech fungování, má podobné zážitky, protože v té době hrál s kapelou MHD. Ony se ty kapely v začátcích mnohdy lišily pouze názvem. Fakt jsme byli partička kamarádů, která nekompromisně mydlila do nástrojů a vážila si každého posluchače… Navíc si vezmi, že tehdy ještě nebyl internet, respektive byl někde v začátcích, takže to bylo výrazně jiné oproti dnešní době, co se získávání a předávání informací týče. Teď si klikneš na Facebook a okamžitě vidíš, jaké existují kluby, kde jaká kapela hraje, případně, co se chystá za fesťáky. Všechny informace si velmi rychle dohledáš. Tenkrát něco zjistit, to byla mnohdy až detektivka. Nejlepší bylo, když jsi měl známé, kteří ti zavolali, že se něco děje. A mobilem tehdy taky nedisponovali všichni, já jsem měl výhodu, že máma nafasovala nějaký služební a dovolila mi, abych si všechno obvolal.
Považuješ to, o čem teď mluvíš – pracné získávání informací, složitější komunikace – za největší úskalí v začátcích kapely, nebo naopak za určitou výhodu?
To nebylo úskalí, kdepak. Já myslím, že to byl právě skvělý začátek, který naučil celou kapelu pokoře a taky ji naučil vážit si všeho, co se jí naskytne. Člověka to mnohdy napadne až později, ale všechny ty nasbírané zkušenosti ze začátků se promítají třeba i do toho, že jsme v uvozovkách soběstační a dokážeme si ušetřit peníze z koncertů a prodeje alb na to, abychom si svobodně tvořili a nadále nahrávali. To je prostě úžasné.
Kdy podle tebe nastal zlom a kapela, hrající pro pět lidí v sušárně, chytla tu správnou vlnu, na kterou s chutí naskočila a prorazila?
Ono to šlo tak nějak postupně a přirozeně. Začali jsme víc hrát, už to nebylo jenom pro pět lidí v sušárně, ale i mimo Prahu a do toho jsme pochopitelně nahráli nějaká dema. Díky tomu, že už se o nás vědělo mimo lokální území, tak nám přistála na stole možnost navštívit profesionální studio a poprvé jsme si vydali EP s opravdu dobrým zvukem, na kterém se objevily stěžejní písně jako Punk sex pivo nebo United. To se psal rok 2006. Jakmile jsme se měli čím prezentovat, založili jsme profil na Bandzone.cz, kam jsme natočené singly hodili a následné dva roky jsme byli nejposlouchanější kapelou na tomto serveru. A to nám rozjelo takovou malou „beatlemánii“, během které se nás ujalo vydavatelství Papagájův hlasatel, u kterého jsme vydali debutovou desku Průser. Byl to fakt rok neskutečné euforie, chytli jsme snad všechny pohlavní nemoci, které existují, a stokrát jsme se ocitli na pokraji kómatu z požívání alkoholu. Ještě, že tenkrát nebyly žádné drogy… Jenže nic netrvá věčně a po roce to šlo všechno dolů. Vyšla další deska Šance, na kterou nebyly úplně chvályhodné recenze, a lidi nabrali dojmu, že jsme nějací blbci, pozéři a že chceme snad punkrock zkazit. Bylo to takové zvláštní a trochu smutné, ale neodradilo nás to. Naštěstí jsme to překonali a pochybovače přesvědčili, že to myslíme vážně.
Do jaké míry vás ovlivnilo město, ze kterého pocházíte?
Ovlivnilo nás velmi. Prahu máme pod kůží, což je z naší muziky jasně cítit. Odkazujeme na ni v řadě písniček, pěkným příkladem jsou třeba ty naše domovské čtvrtě, dejme tomu často zmiňované Počernice. Rád píšu autentické texty, které vychází z našich životů, a do kterých patří i všemožné partičky pražských kamarádů. Snažím se zkrátka o to, aby bylo naše sdělení osobnější, a klidně někdo může namítat, že tomu nerozumí, proč ne. Ony ty příběhy mnohdy nejsou asi uchopitelné úplně pro všechny, ale mě právě takhle baví. Koneckonců, skvělé je, že každý si do těch textů může dosadit své reálie a vlastní přátele… Nezbytnou výhodou Prahy je pak i její poloha, protože je téměř ve středu republiky a dobře se z ní vyjíždí na koncerty, nemluvě o všude přítomné inspiraci, nejenom, co se koncertů a zahraničních kapel týče.
Čelili jste někdy rozhodování, co dál, ve smyslu takovém, že byste se třeba muzikou i živili, ale bylo by nutné tomu uzpůsobit styl? Najdou se kapely, které začaly punkově v garáži, a postupem let se pod křídly vydavatele dostaly do mainstreamovějších vod.
Na to je jednoduchá odpověď – nikdy jsme takové období neměli a nikdo nám ani podobnou nabídku nedal. Ovšem my jsme o něco podobného ani nikdy nestáli. Náš sen na úplném začátku byl ten, že bychom si jednou rádi zahráli s kapelami z punkové scény, jakou jsou SPS nebo E!E, a to nám nakonec vyšlo. Navíc jsme si byli vždycky vědomi toho, že v každém větším městě máme partu skalních kamarádů, kteří na nás pravidelně chodí, a věděli jsme, že je prostě nemůžeme zklamat.
Nedá mi, abych se nezeptal, jak moc jste během posledních let stáhli nohy z plynu, co se divokosti týče. Určitě byly doby, kdy punk v šatně převálcoval punk na pódiu. Jak to máte nyní?
No jo… Ale musím podotknout, že my jsme nikdy nebyli šatnová kapela. Naopak. Chodíme mezi lidi a čas před i po koncertě trávíme s kamarády na baru. Nechceme se oddělovat. Nicméně vím, jak to myslíš… Často se nám stalo, že jsme někam přijeli dřív, poseděli víc, než je zdrávo a koncert to logicky poznamenalo. Divocí jsme byli vždycky, ale nikdy jsme to extrémně nepřeháněli. Po několika excesech jsme si navíc uvědomili, že nemůžeme naštvat lidi, kteří tě přijdou podpořit. Musíme se na to dívat jejich pohledem a položit si otázku – jak bychom chtěli my, aby se chovala naše oblíbená kapela? Chtěli bychom ji vidět zlitou na sračku? Rozhodně ne, proto se snažíme předávat to, co se od nás očekává. Ale někdy se to malinko zvrhne…
Jemně jsme probrali historii, ale vraťme se do současnosti. Máš představu, kudy po těch dvaceti letech dál? Přemýšlíš, kam by se Fialky mohly posunout, nebo by ti stačilo, kdyby všechno fungovalo i nadále tak, jako nyní?
Přiznám se ti, že bych byl hrozně rád, kdyby to zůstalo nastavené tak, jak to bylo před koronou. Ta dlouhá pauza nám ukázala spoustu věcí a vsadím se, že ještě určitě mnohé ukáže. Člověk jel v jakémsi rychlíku, moc se neohlížel napravo nalevo, a měl jenom potřebu každý víkend hrát. To ale utichlo a teď nikdo moc netuší, co bude dál… Každopádně já se těším, až ten punkrock zase pořádně nakopneme a moc doufám v to, že budeme moct obrážet těch padesát až šedesát koncertů ročně. To by mi ke spokojenosti stačilo.
Rozumím. Věřme, že v létě už to půjde a alespoň v rámci možností ten punkrock nakopnete. Máš představu, co by vás mohlo při příznivých podmínkách potkat?
No, sice už je většina velkých akcí přesunuta na příští rok, ale pořád nám v kalendáři zbývá dost menších festivalů, jako jsou třeba tradiční Brněnecfest nebo Fest Pod Parou. Máme rozjednaných asi patnáct koncertů a uvidíme, možná nás ještě na poslední chvíli někam pozvou. Loni v létě jsme zvládli objet kluby s akustickým programem, proto nevylučuji, že nevymyslíme zase nějaký speciální set, se kterým bychom zavítali do větších měst. Zároveň doufáme, že na podzim se uskuteční odložené turné s Houbou a na jaře 2022 konečně dojde na dvakrát odložené tour k desce Punk rock rádio, na které bychom měli vyrazit s kapelami Nežfaleš a Totální nasazení.
O PUNKOVÉ GENERACI 2000
„Já tento termín velmi rád používám, dokonce jsem ho využil i do názvů dvou našich písní na desce Je ti to málo. Přijde mi, že to je ohraničení určitého období, během kterého vznikla celá řada dobrých a stejně smýšlejících kapel po celé republice, opírající se o základy punku, avšak s vlastním názorem a přínosem. Zároveň v té době byly na špici party, na které se chodilo v zástupech, ovlivnily nás a podtrhly celou tu dobu, kdy se punkrocku nesmírně dařilo. Na mysli mám třeba kapely N.V.Ú., E!E, Čertůf punk, SPS, Totální nasazení, VT Marvin anebo Jaksi Taksi, kapelu, která tehdy dělala ještě méně melodické a převážně víc přímočaré desky oproti dnešku.“
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Robert Havránek a archiv kapely The Fialky