Dlouhé roky se ví, že Ostrava je město kulturní. V metropoli severní Moravy se rodí talentovaní muzikanti, kteří dělali a stále dělají výraznou stopu nejenom na scéně popové, ale klidně i punkové. Kapela Degradace je toho důkazem. Za dvaadvacet let své existence se prosadila nejenom u nás, ale slyšet o sobě nechala také v zahraničí.
„Hraní v zahraničí, to je věc, která nás stále pohání dopředu. Když hraješ někde v cizině úplně poprvé, lidé tě neznají a ty do toho musíš dát všechno. Je to větší dobrodružství a vždy velká výzva,“ vysvětluje v obsáhlém povídání Petr „Rudee“ Adamík, baskytarista a dlouholetý frontman Degradace, který stál v roce 1999 u jejího začátku.
Rozhovor vychází v rámci série PUNKOVÁ GENERACE 2000: Mimo jiné se dozvíte, jak složitá byla cesta této ostravské party na tuzemský punkový vrchol, kudy povedou její další hudební kroky, anebo jak ustála všechny ty nelehké okamžiky, kterým v průběhu uplynulých let čelila.
Jak bys zhodnotil uplynulý rok plný covidu z pohledu kapely? Co vám dal a naopak vzal?
Uplynulý rok nebyl pro kapely určitě tím nejlepším. Museli jsme odložit, v horším případě i zrušit, hromadu koncertů, včetně naší každoroční narozeninové veselice, kterou pořádáme u nás v Ostravě, a padlo bohužel i několik koncertů v Rakousku a v Německu. Nedá se nic dělat, život jde dál. Jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré a stejně tak tomu bylo i v tomto případě. Našli jsme si více času na to, abychom napsali nové písně pro dlouho plánované album, takže jsme celý rok pomalu skládali a v létě pak příležitostně zkoušeli. Nikam jsme se nehnali a nechali to volně plynout. Nápadů bylo překvapivě víc než dost, vypilovali jsme detaily a po novém roce jsme natočili základy. Teď v červnu jdeme dodělat zpěvy. Netlačil nás žádný termín a vše probíhalo bez zbytečného stresu. Byla to v podstatě nevyžádaná pauza, kterou jsme ale očividně potřebovali.
Dokážeš říct, jak bude deska znít? Kudy nyní povedou kroky Degradace?
Vím jistě, že bude znít jako Degradace… (smích) U nás to bylo vždycky tak, že každé naše album znělo trošku jinak než to předchozí. Jednak je to způsobeno tím, že do naší tvorby pokaždé vstřebáváme jiné vlivy, ale také tím, že se měnili muzikanti. Nyní už několik let fungujeme v sestavě s Robem na bicí a Alecem na kytaru. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle je opravdu zatím ta nejlepší sestava, co jsme kdy měli. Určitě se v nových písních promítnou typické prvky, které lidi znají ze starších alb, to tam i po personálních změnách prostě pořád je, zároveň tam ale budou také věci, které s sebou přinesli Rob a Alec, protože oba mají svůj osobitý způsob hry. Alec je ze Skotska, má rád punkrock, ale poslouchá také kupu jiné – řekněme tvrdší – muziky. Má však o hudbě přehled, je otevřený a přesně ví, co která píseň vyžaduje. Rob je taková jistota v zádech, hnací motor, který se nikdy nezadrhne a na který se můžete spolehnout.
Mimochodem, jak máte momentálně v kapele rozdělené úlohy? Kdo píše a skládá?
V tomhle jsme demokratičtí. Nemáme to tak, že by jeden člověk vyloženě skládal hudbu a druhý jen texty. Každý může přijít se svým nápadem, společně na to pak koukneme a všechno zpracujeme. Rob je nejenom bubeník, ale umí hrát i na kytaru a na novou desku dokonce napsal dvě skladby, což u nás žádný bubeník v minulosti nedělal. Také mě zaškolil v domácím nahrávání, takže jsme hodně tvořili i na dálku – natočili jsme doma nějaké demo, hudební nápad, poslali si to, všichni si to poslechli a pak jsme to společně ve zkušebně zkusili zahrát a doladit. Dost písní složil taky Alec, Tommy se klasicky věnoval textům, ale podíleli se na nich i ostatní. Bude to velmi pestrá deska, mám z toho nového materiálu upřímnou radost. Po B-Side Blues jsem si myslel, že už se na celé album nezmůžeme a že budeme jen příležitostně vydávat singly. Mýlil jsem se, ta míra kreativity mě překvapila a nakopla.
Stejně jako další kapely, i vy jste si během toho uplynulého roku vyzkoušeli, jaké to je, streamovat koncert fanouškům do obýváku. Co sis z této zkušenosti odnesl za pocity?
Je to zvláštní, nevěděli jsme, co od toho čekat. Chtěli jsme si prostě jenom zahrát, něco dělat, ale žádné velké očekávání jsme od toho neměli. Překvapivě to šlo hladce a sami jsme si pak říkali, že nás to bavilo. Byla to zajímavá zkušenost, ale stačilo nám to jednou. Byly tady i další nabídky na streamy, ovšem my se do nich nehrnuli a raději se věnovali přípravě nové desky. Ono, nic se nevyrovná tomu, když hraješ normálně pro lidi a vidíš jejich reakce, ta komunikace tam musí být. A stejné je to i pro diváka – čučet na video se nevyrovná tomu, když na tebe jde ten tlak z beden a z pódia.
Ještě před pandemickou „uzávěrou“ jste stihli oslavit dvacet let existence. Čemu přisuzuješ skutečnost, že jste to ustáli tolik let a dosáhli takového věku?
Jedním z důvodů je určitě i to, že se v kapele měnili lidé. S každým novým příchozím přišel nějaký impuls a touha po hraní, takže to působilo, jakoby kapela začínala od začátku. Určitě je to také tím, že jsme nikdy nijak extrémně nekoncertovali. Ročně jsme si vždycky drželi třicet až čtyřicet koncertů, což znamená, že jsme odjakživa měli dost času, abychom si dali odpočinek a s chutí se vrhli na další akce. Samozřejmě byly chvíle, kdy už jsem se na to chtěl vyprdnout a nenacházel v tom smysl, ale to mě většinou brzy přešlo. Já mám rád tradice, líbí se mi, když má něco historii. Vlastně, napadá mě srovnání s filmovou sérií Jamese Bonda… (smích) Je tady šedesát let, herci se měnili, filmy se vyvíjely. Někteří milují jen nové díly, pro někoho je Bond pouze Sean Connery, a pak jsou takoví jako já, kterým se líbí všechny díly. No, a s Degradací je to podobné… (opět smích)
Degradace v roce 2021. Zleva: Alec Munro (kytara, zpěv), Tommy Heroin (kytara, zpěv), Rudee (zpěv, baskytara), Rob (bicí).
Vybavíš si ještě moment, kdy kapela vznikla? Co bylo tím prvotním impulzem a jaké jste tehdy měli ambice?
Vybavuji si moment, kdy jsem se dal na zastávce do řeči se Sidem (pozn.: spoluzakládajícím členem Degradace a do roku 2010 frontmanem kapely), o kterém jsem věděl, že má doma kazety The Offspring, což jsem v té době taky poslouchal. Znali jsme se, protože jsme spolu hráli florbal za stejný tým, ale více jsme se začali bavit až poté, co jsme zjistili, že máme stejný hudební záběr. Začali jsme se navštěvovat, poslouchali Offspring nebo Green Day, pak objevili Sex Pistols a v obchodě si koupili naše první punkové kazety i trička. A začali jsme ze srandy nahrávat všemožné skladby, co nás napadly…
Jak to vypadalo?
Sid hrál třeba na piano a já do toho mlátil na buben, pak jsme něco drhli na španělku a tak podobně. Jednou se však zmínil, že zná někoho, kdo má elektrickou kytaru. Byla to taková stará Jolana, co zrovna byla v reklamě na Kofolu… (smích) Ten dotyčný nám ji zapůjčil – opravdu zapůjčil, neprodal – tuším, že za tisíc korun na nějakou dobu. Byl k ní kabel s jackem a na druhé straně se nacházel pětikolík, u kterého jsme nevěděli, jak a kam ho zapojit. Vzal jsem starý přehrávač na magnetofonové pásky, píchli jsme to do toho, ale nic se nedělo. Pak jsme nějak přišli na to, že když se zmáčkne tlačítko nahrávání, ozve se zvuk. Kytara hrála! Zvuk byl šílený, ale to nám stačilo. Tahali jsme s sebou všude kytaru, magneťák a buben, který doma Sid našel. Vzpomínám si, že do naší sokolovny jsme pod záminkou, že si jdeme zahrát florbal, nanosili zmíněné věci, postavili se na pódium, pouštěli si z kazeťáku živák Pistols z Winterlandu a do toho dělali, že hrajeme. To nám mohlo být tak třináct a všichni si tehdy mysleli, že nás to za pár let přejde.
Jenže nepřešlo.
Nepřešlo… Koupili jsme si pak své první nástroje, nějaká rozpadlá komba, bedny a začali opravdu hrát. Zhruba o rok později jsme tomu už mohli říkat kapela. Tehdy jsme žádné ambice neměli, chtěli jsme si jenom zahrát. Naším snem bylo, abychom se jednou objevili na pódiu třeba s N.V.Ú., a když budeme dobří, tak klidně i s GBH. Obojí se nám podařilo, takže jsme si své sny vlastně splnili.
Degradace pochopitelně prošla značným vývojem a dá se říct, že ve všech směrech dospěla. Nicméně, jak moc se za ta léta změnila, co se názoru a pohledu na svět týče?
Náš pohled na svět se moc nezměnil. Pořád jej vnímáme jako dosti komplikované místo se spoustou problémů. Jsme proti jakémukoliv útlaku a respektujeme individualitu každého člověka. Nikdy jsme ale nepatřili k těm, kteří by ve svých písních někomu něco přikazovali, nejsme kazatelé. Být proti rasismu, xenofobii či homofobii jsou podle nás věci, které jsou naprosto přirozené, a každý rozumný člověk snad takto uvažuje.
Do jaké míry vás ovlivnilo město, ze kterého pocházíte?
Řekl bych, že určitě hodně. Ostrava je město, které člověk nenávidí a miluje zároveň. Jeho průmyslová historie se chtě nechtě vkrádá do tvorby. To město v sobě má něco zvláštního, na jednu stranu se mi líbí ta upřímnost a spontánnost, kterou tady lidi mají, na druhou stranu bych si přál, aby byli více otevřenější a nebyli tak konzervativní. To se ale mění, je tady spousta šikovných mladých lidí, nemyslím v oblasti punku, ale všeobecně, a z Ostravy se stává velmi zajímavé město.
Už první deska s názvem Punk’n’roll vám zajistila pěkné koncertní možnosti. Vyrazili jste na polské miniturné s kapelou Skampararas, následně jste se objevili na festivalu Antifest, nebo v pražském Futuru, kde jste předskakovali už zmíněným britským GBH. To muselo být pro mladé pankáče dosti euforické období, mám pravdu?
Máš naprostou pravdu. Já v té době dodělal maturitu, bylo mi osmnáct, neměl jsem žádné starosti a jediné, co mě zajímalo, bylo hraní s kapelou. Hraní s GBH byl pro nás v té době absolutní vrchol. Když jsme dorazili do klubu, GBH zrovna dělali zvukovku a u baru seděl zpěvák Colin, jehož fotku měl Sid dlouho vystavenou pod sklem na stole ve svém pokoji. Nemohli jsme tomu uvěřit. Vzpomínali jsme na to, jak jsme ve čtrnácti chodili do obchodu koukat na obal jejich desky No Survivors a obdivovali, jak skvěle vypadají. To CD jsme si tenkrát nemohli dovolit, protože stálo snad pětikilo. No, a teď jsme s nimi sdíleli pódium. Bylo to skvělé období, a jak už jsem říkal, plnili jsme si své sny.
Pozvedlo to nějakým způsobem „popularitu“ vaší kapely na Ostravsku? Jak vás vnímala místní punková scéna?
Nijak závratná popularita se nedostavila, ale vím, že zrovna album Punk´n´roll bylo mezi lidmi velmi oblíbené. Členové mladých pop-punkových kapel jako Zařvi Dveře nebo Route 20 říkávali, že tuhle desku hodně sjížděli a chodívali na naše koncerty. On pak jejich bubeník Michal i kytarista Blinky v Degradaci nějakou dobu hráli. Mimochodem, s Blinkym spolupracujeme, co se týče videí a webu i nadále. No, a někteří staří pankáči, kteří nad námi do té doby ohrnovali nos, museli uznat, že něco umíme… (smích) Samozřejmě se pořád našlo dost takových, kteří nejdříve kritizovali, že hrajeme moc zpěvný punk, potom přišli s tím, že zase koketujeme s Oi!-punkem a tak dále. Sranda ovšem je, že my za těch dvacet let objeli celé Československo, nakoukli i do dalších zemí, vydali několik alb, ale tihle kritici jsou dnes ve většině případů úplně mimo, vzpomínají, jak kdysi „taky byli punk“, jsou z nich alkoholici, anebo dokola drhnou své tři akordy na zkušebně a nikam se neposunuli.
Spousta tvých souputníků a kolegů vzpomíná, že po roce 2000 byl život pankáče celkem nevyzpytatelný a mnohdy krutě nelehký. Pocítil jsi na vlastní kůži tvrdost ulice?
Ano, pocítil. Nikdy jsem nebyl příznivec násilí a rvaček, odjakživa raději vídám usměvavé lidi, kteří své problémy řeší jinými způsoby. Bylo ale těžké se násilí tehdy vyhnout. Každý druhý koncert končil větou: „Venku jsou náckové“ a člověk v noci při cestě domů jen čekal, ze kterého rohu se na něj vrhnou, jestli dostane na budku hned před klubem nebo až v tramvaji. Stačilo mít na sobě blbý odznak a nepřátelé hned věděli, kam patříš. Párkrát mě chytli třeba i cestou do školy. Bylo to trapné a hloupé a jsem rád, že už tohle nemusím řešit.
Jak moc byla Degradace divoká v tom raném období a jak to máte dnes? Stále dokážete na koncertech řádit?
Já bych řekl, že jsme byli divocí tak akorát. Vždy jsme měli své hranice – většina z nás – za které jsme nešli. Samozřejmě za ta léta proběhlo nespočet alkoholových excesů, ale vždycky to byla sranda. Dnes jsme rozumnější, někteří z nás dokonce už nepijí vůbec. Víme, že když máme koncert, tak ho musíme odehrát a až potom se můžeme bavit. Máme v sobě více zodpovědnosti. Určitě už bychom necestovali v devíti lidech v malém osobním autě pro pět osob s krabičkou Startek za oknem namísto dálniční známky… A taky si vzpomínám na cestu z našeho prvního koncertu v Bratislavě, kdy náš tehdejší kytarista Luky trochu popil a nebyl schopen řídit, ovšem my jsme se nějak potřebovali dostat domů a jediný, kdo byl schopen to nějak odřídit, byl Sid, který v té době ale neměl řidičák ani na traktor. Byla to doslova jízda smrti. Tohle bych už zažít nechtěl… (smích)
Do jaké míry se ta rozjetá mladá kapela zadrhla, když vás v roce 2004 ze zdravotních důvodů opustil Tommy Heroin, jeden ze spoluzakladatelů Degradace?
Tohle byla velká rána. Zrovna jsme natáčeli naše split album s kapelou Proti směru, měli jsme nové písně, odehráli jsme super koncert na festivalu Punk Aid, kde byli headlineři legendární The Damned a všechno vypadalo skvěle. Bohužel během nahrávání se u Tommyho objevily zdravotní potíže, kterým nikdo z nás nepřikládal žádnou váhu. Po tom koncertě na Punk Aidu jsme si ale dali schůzku. Tenkrát nás trochu zlobil kytarista Lukáš, už nestíhal chodit na zkoušky, rušily se koncerty, takže jsme tušili, že se asi bude probírat jeho budoucnost. Místo toho nám však Herák oznámil, že mu diagnostikovali roztroušenou sklerózu a fyzicky už bicí do budoucna nezvládne, tudíž musí odejít. To byl celkem šok a my v tu chvíli nevěděli, co bude dál. Split album jsme dokončili se záskokem na bicí a na bubenickém postu se pak vystřídalo několik bubeníků. Koncertovali jsme, ale nebylo to ono. Druhý dech jsme chytli až někdy s albem My Love My Grave, což byl vlastně Tommyho návrat a zároveň poslední album na bicí. Poté přešel na kytaru, na kterou hraje dodnes.
Stejně tak nelehký byl odchod Sidneyho o šest let později. Můžeš s odstupem času zavzpomínat, jak to kapelu ovlivnilo? Významnost tomu odchodu dává i skutečnost, kolik emocí to tehdy na punkové scéně vyvolalo.
Tohle byla další velká rána. Sid skládal hudbu, psal texty, a ačkoliv jsme se na hodně písních podíleli všichni společně, velká část skladeb pocházela od něj. Během natáčení Atomic Boogie se začaly rozcházet naše pohledy na celou věc. My chtěli s albem co nejvíce koncertovat, nicméně jemu se moc nechtělo. Tušil jsem, že není s kapelou spokojený, ale když jsem ho žádal o vysvětlení, případně o jeho pohled, jak chce pokračovat, nijak se nevyjadřoval. Jeho negativní přístup byl zjevný. Do toho už si chystal svůj projekt, ze kterého vznikly Staré Pušky a Degradace šla na vedlejší kolej. Celé to došlo až k jeho odchodu, který, pravda, nebyl zrovna pokojný. Ale stalo se. V té době jsem to bral jako největší zradu, pořád jsme si připomínali hlášku Keitha Richardse, který Jaggerovi říkal, že Rolling Stones jsou větší než oni dva, nebo když na adresu Billa Wymana prohlásil, že z kapely se může odejít jedině v dřevěném penálu. Já to tak tenkrát bral taky, kapela nade vše. Všichni si mysleli, že to definitivně zabalíme, ale já měl jasno, nechtěl jsem zahodit něco, co jsme deset let budovali. Nevěděl jsem jak, ale věděl jsem, že chci pokračovat.
Koneckonců právě se Sidneym jste se výrazně doplňovali v době, kdy byl Tommy Heroin pryč. Jednu dobu jste dokonce hráli pouze ve dvou, a to v podstatě akusticky.
Jo, my jsme si muzikantsky rozuměli. Stačilo, aby se jeden na druhého kouknul, a hned jsme věděli, jaká změna přijde, nebo co chce ten druhý hrát. Bylo to automatické. Sid pak ale začal dělat podivnou muziku. Nevím, jednoduše se to začalo rozcházet, každý jsme si představovali něco jiného. Vzpomínám si, že měl chuť si všechno řídit sám, nechtěl, aby mu do jeho nápadů někdo zasahoval a měnil je. Jenže já mám naopak kolektivní práci rád, i přesto, že jsou to někdy nervy… (smích) Když totiž spojí své nápady čtyři odlišní lidé, tak, jak to máme v kapele teď, vznikne z toho něco originálního. Jeden má nápad, určitou představu, ti druzí mu ji sice pozmění, ale zase do toho dají kousek sebe a nabídnou trochu jiný pohled. Jestli si chceš dělat věci sám od A do Z jen a jen podle svých představ, tak od toho jsou pak sólové desky. No a tam Sid mířil.
Na desce Atomic Boogie, která byla poslední se Sidneym v sestavě, je už hodně cítit, že je skladatelsky jinde. Souhlasíš?
V některých momentech možná, ale on už si ten svůj pozdější rukopis začal utvářet na My Love My Grave. Během natáčení Atomic Boogie jsem přišel s nápadem, že by si každý ze členů mohl natočit jednu skladbu, která by ho charakterizovala, a ty bychom pak umístili jako bonus na desku, aby lidé mohli slyšet, jaké vlivy jednotliví členové přináší do celkového soundu Degradace. Sid se do toho pustil jako první, natočil dvě skladby, jedna z nich byla Zapalme náš byt, která se nám líbila a nakonec jsme i zvažovali, že bychom ji na desku přidali jako regulérní skladbu na závěr, ale nakonec si ji ponechal a pokračoval ve skládání pro svůj nový projekt.
Jaké máte vztahy dneska? Ptám se z toho důvodu, že tato událost byla docela dlouho tabu a možná už emoce dávno vychladly.
Dnes už je to lepší, normálně se zdravíme. Já s tím problém nemám. Za minulostí se už neohlížím, asi to tak mělo být. Že bychom se ale někdy sešli jako muzikanti, to zřejmě nehrozí. Hudebně jsme hodně jinde.
Od roku 2011 jsi frontmanem Degradace ty. Jak ses s touto rolí sžil? Byl to plánovaný krok?
Plánovaný krok to nebyl, spíš přirozený. V minulosti jsem už několik písní nazpíval, na Punk´n´Rollu, My Love My Grave i na Atomic Boogie jsem měl své momenty. U dalších písní jsem dělal doprovodné zpěvy a někdy v roce 2004, když měl Sid rozbitou čelist, jsem za něj odezpíval jeden koncert, takže jsme si nějak automaticky řekli, že bude nejlepší, když se za mikrofon postavím já. Byl to nezvyk, hrát na basu a zpívat, to není jenom tak. Občas mě štvalo, že si nemůžu stát na pódiu bokem a věnovat se jen base, ale jo, zvykl jsem si…
Jak moc byl probíraný přerod Degradace z dnešního pohledu důležitý? Shodneme se s odstupem let, že tato změna byla vlastně ku prospěchu všech?
Určitě to byl důležitý moment. Bylo těžké kapelu znovu nastartovat a vrátit všechno na nějakou úroveň, ale jsem rád, že jsme do toho šli a že jsou v kapele lidi, kteří to chtějí táhnout dál… Sid si natočil svou sólovou desku, nikdo mu do toho nekecal, takže je teď asi taky šťastný. (smích)
Za posledních, řekněme, deset let se Degradace vyšplhala mezi tuzemskou punkovou špičku. Alba Heroes are dead či B-Side Blues jsou ceněná fanoušky i kritiky a váš dosah stvrzuje také řada koncertů v zahraničí. Jsi spokojený, kam jste to dotáhli?
Určitě jsem rád, že jsme pořád naživu a jsme schopni tvořit novou muziku. Kdybychom měli hrát dokola jen starou tvorbu, tak bych se na to asi vykašlal. Aktuálně jsem spokojený, mám radost, že jsme odehráli celkem slušné koncerty po zahraničí, v čemž chceme i nadále pokračovat. Bohužel nám to stopla pandemie, ale na nečekané události už jsme zvyklí. Je fajn, že po všech těch otřesech, kterými si kapela prošla, nás jen tak něco nerozhází.
Máte ještě nějaké sny, kam by se kapela mohla posunout?
Necháváme tomu volný průběh, nikam se už rozhodně nechceme hnát. Chtěli bychom dál tvořit muziku, dokud to jen půjde. Určitě chceme do budoucna koncertovat víc v zahraničí. Je to další věc, která nás pohání dopředu. Když hraješ někde v cizině úplně poprvé, lidé tě neznají a ty do toho musíš dát všechno. Na našem prvním koncertě v Německu nás nikdo neznal, lidi koukali, ale my hráli skvěle a oni nás nakonec vzali. Po koncertě jsme prodali tolik desek a triček jako za celý rok v ČR. (smích) Je to větší dobrodružství a vždy velká výzva. Zapomeneš, kolik koncertů jsi odehrál a najednou si připadáš jako úplně nová kapela.
Kdybys měl říct jednu jedinou píseň, která Degradaci vystihuje, jaká by to byla?
Nejsem sám.
Léto je za dveřmi, koncertovat se bude, takže poslední otázka je jasná – na jakou akci se těšíte, kam bys pozval čtenáře a fanoušky?
Jelikož dokončujeme desku, moc jsme se do živého hraní nehrnuli, ale přeci jen pár koncertů domluvených máme. První letošní koncert odehrajeme v pátek 25. června v Brně na akci Rock in Brünn, den nato pak zahrajeme v novém klubu Zkušebna ve Frýdku-Místku. Doma se ukážeme 9. července na Slezskoostravském hradě spolu s Visacím zámkem a 24. července nás můžete vidět na Bez Šance festu. Na 30. října také plánujeme náš narozeninový koncert, který se loni neuskutečnil. Uvidíme, co bude a nebude.
O PUNKOVÉ GENERACI 2000
„Vybavují se mi naše začátky a celá ta hromada zajímavých lidí, kteří se v té době na scéně pohybovali. Některé z nich můžeš na koncertech vídat i dnes. Byla to určitě silná generace. Když si jen vezmeš, kolik kapel se okolo toho roku urodilo. My, Nežfaleš, Fialky, Proti směru a kupa dalších. Zajímavostí možná je, že s Nežfalší a Fialkama jsme se dlouho neznali a na koncertech se nepotkali snad až někdy do roku 2006 nebo 2007. Je ale neuvěřitelné, že všichni dodnes, po dvaceti letech, stále hrajeme. To, myslím si, říká vše. Nebyl to pro nás jen výstřelek mládí, mysleli jsme a myslíme to vážně. Je to náš život. Samozřejmě těch kapel z té doby bylo mnohem víc, vybavím si ještě třeba Rozpor, který také stále hraje. Pak tady byly další skvělé smečky jako Happy Cocks nebo DPH, ty už ale bohužel nehrají. Jejich členové se rozprchli a založili jiné kapely, jako třeba Harwy a jeho Beautiful Bastards. Punková generace 2000 v sobě skrývá hodně akčních lidí, kteří měli chuť něco dělat – zakládat kapely, pořádat koncerty, nebo psát fanziny.“
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Martin Csermák a archiv kapely Degradace