Na první polovinu devadesátých let, kdy patřil k nejznámějším postavám na české hudební scéně, vzpomíná Jarda Bobowski s úsměvem na tváři. Není se čemu divit, vždyť se stal takřka přes noc zpěvákem nejprodávanější tuzemské skupiny.
Její singl Hrobař tehdy doslova dobyl každou hitparádu. „Šlo o velkou a jednu nekončící jízdu. Je ale třeba přiznat, že se to všechno semlelo fakt velmi rychle a já jsem byl mladý zobák,“ popisuje své bohémské roky frontman legendární zlínské kapely Premier.
Ačkoliv jeho plakáty už s největší pravděpodobností v dívčích pokojích nevisí a třídenním večírkům se raději obloukem vyhýbá, jedno je i tak jisté – rockovou káru táhne Jarda Bobowski s chutí stále dál. Absolutně nic na tom nemění ani skutečnost, že v polovině května oslaví padesáté narozeniny.
Jardo, významné životní jubileum se k tobě nekompromisně blíží. Jak to prožíváš?
Jsem trošku netrpělivý a taky jaksi v očekávání, ovšem rozhodně si nemyslím, že by se v souvislosti s blížící se padesátkou v mém životě něco významného a převratného událo. Kdepak. Koneckonců, tělo už mě občas bolí i teď, co si budeme povídat… (úsměv) Ale nepopírám, že to je významný milník v životě lidském, který člověka donutí zamyslet se, tak nějak si zabilancovat a třeba si i nepatrně uvědomit, co všechno už má za sebou a co třeba ještě před sebou.
Necítíš žádný zlom ani v rámci tvého pestrého rockerského života?
Víš sám, že se o nás traduje, že jsme si devadesátky užili dosyta a prožili jsme si celkem bouřlivé období plné všemožných večírků, což k mládí patřilo a patří, nicméně nyní můžu přiznat, že ve svém věku už opravdu nevydržím flámovat tři dny v kuse… (smích)
Rozumím. Ale zase na druhou stranu už dlouhou dobu zvládáš boxovat. Když jsem tě viděl mezi provazy, tak si troufám tvrdit, že bys kdejakého mlaďocha strčil do kapsy. Co tě k tomuto sportu přivedlo? A co tě na něm baví?
K boxu – nebo spíše k thaiboxu – mě přivedl můj kamarád Matěj Fiala, pod jehož vedením chodím pravidelně trénovat do malenovického oddílu Sad Gym. Musím poznamenat, že v minulosti by mě absolutně nenapadlo, že bych se dobrovolně postavil do ringu a v rukavicích mlátil do pytle, nemluvě o tom, že ve třiceti jsem měl sotva šedesát kilo, ale v současné době je to pro mě opravdu skvělá aktivita, díky které se udržuji v kondici. Navíc si u toho člověk pěkně zapřemýšlí, protože ačkoliv se to nezdá, udeřit technicky správně ránu, to není jenom tak. Klobouk dolů před skutečnými profíky.
Vlastně díky pravidelnému cvičení se v tobě stále může čas od času probouzet i ten bohém, který si na koncertě rád vyhodí z kopýtka. Jak praví Fanánek z kapely Tři sestry: „Kdo chce pít, musí být fit.“ Souhlasíš?
Určitě ano, jakékoliv sportování je dost dobrým protipólem toho muzikantského života. Snažím se hýbat už nějaký ten pátek a určitě si nemusíme nic nalhávat, ty večírky je třeba trošku kompenzovat. Ale taky je potřeba na pódiu i nějak vypadat… (smích)
Věnoval ses muzice už odmalička? Kdy se v tobě probudil skrytý talent?
Co se týká nějakého veřejného vystupování, ať už se bavíme o zpívání či recitování, tak k němu jsem inklinoval už ve školce. Zprostředkovaně od kamaráda, jehož maminka byla shodou okolností moje paní učitelka, jsem se dozvěděl, že vždycky vzpomínala, jaký jsem byl tahoun besídek. Dokonce jednou nastala i situace, kdy musela třídě sdělit, že „malý Jareček je nemocný, proto je třeba besídku odložit.“ (smích) Bavilo mě to, nestyděl jsem se, zkrátka, nějaký zdravý exhibicionismus jsem v sobě měl asi od narození.
Nicméně předpokládám, že profesionálním muzikantem jsi v dětství být nechtěl, nebo se pletu?
To určitě nechtěl, vybavuji si, že ani mě neminula taková ta naivní přání, abych byl jednou kosmonautem, prezidentem a ledasčím jiným. Že bych se muzikou někdy živil, to mě ještě nenapadlo ani na prvním stupni základní školy, kdy jsem zpíval v dětském sboru. Navíc v pubertě, když se mi výrazně změnil hlas, jsem se zpěvem na nějakou dobu definitivně skončil. Ovšem v té době jsem začal o to víc poslouchat nejrůznější muziku, ať už to byl Nohavica, Plíhal nebo Kryl. Mimochodem si dodnes pamatuji, jak jsem byl fascinovaný deskou Bratříčku, zavírej vrátka právě od Karla Kryla, kterou jsem slyšel v pokoji u spolužáka Pavla Dvořáka, dnes špičkového dechaře, který občas vystupuje s kapelou Fleret. Zásadní zlom přišel zhruba v patnácti letech, kdy jsem byl v prváku na strojárně, a moje maminka mě naučila první tři akordy na svoji starou kytaru. Bylo to éčko, áčko, há-sedm, opravdu tři jednoduché akordy, díky kterým jsem mohl hrát svým spolužákům nějaké ty táborákové písně. Nadobro jsem muzice propadl zhruba o dva roky později, kdy jsem měl první garážovou kapelu Anonym, se kterou jsme zkoušeli v Želechovicích na Zlínsku. V ten okamžik jsem si řekl, že se muzice chci věnovat, jak jen to bude možné.
Co bylo dál? Co následovalo do okamžiku, než ses stal definitivně tváří kapely Premier?
Důležité bylo, že jsem znal od vidění Dana Hrnčiříka (pozn.: současného baskytaristu kapely Premier), který za námi přišel společně se svým kamarádem kytaristou na jednu ze zkoušek s tím, že jeho otec František, zakladatel prapůvodního Premieru, hledá mladou partu muzikantů, která by s nimi vyrazila na koncerty jako, řekněme, předkapela. Oznámil nám, že hledají zpěváka a bubeníka, s nimiž by to mohli dát dohromady, a jelikož mě ta možnost v té době vzácného veřejného hraní zaujala, šel jsem do toho, a to i společně s bubeníkem Staňou Vinklerem, u kterého jsme ten den zkoušeli. Za krátký čas jsme podle kazet nadrtili repertoár slovenské punkové kapely Zóna A a bylo hotovo – pod názvem Attak jsme začali v roce 1990 koncertovat před starým Premierem a dneska už víme, že to byla předzvěst toho, co krátce nato následovalo… (pozn.: stará sestava kapely Premier definitivně skončila a otěže převzala mladá parta v čele s Jardou Bobowským a Danem Hrnčiříkem)
Mimochodem, do jaké míry tě ovlivnilo rodné město Zlín? Jakou stopu v tobě zanechalo?
To je těžká otázka… (zamyslí se) Zlín je pro mě zcela bez debat opravdová srdcovka, což potvrzuje i skutečnost, že jsem nikdy neměl potřebu se z něho kamkoliv odstěhovat. A to můžu přiznat, že v určité době se přede mnou vynořily nejrůznější možnosti, přece jenom jsme s kapelou Premier objeli celou republiku a v Praze jsme v době největší slávy byli velmi často. I odtud přišla řada nabídek, abych zůstal a abych tam rozjel kariéru, mimo jiné mě třeba lanařili do muzikálu, jenže já tehdy nechtěl. Nikdy jsem o změně nepřemýšlel a prostě jsem zůstal ve svém rodném Zlíně, který se mi líbí. Možná jsem zkrátka jenom domácí „papuč“, nebo jsem naopak patriot, kdoví… (smích)
Jak tvoji cestu v dospívání vnímali rodiče i s ohledem na skutečnost, co následovalo, co přišlo v polovině devadesátých let, kdy jste se stali s kapelou Premier doslova přes noc hvězdami?
No, co ti mám vykládat, ze začátku zrovna dvakrát nadšení nebyli. Třeťák na strojárně, dlouhé vlasy a kytara, o rok později sametová revoluce a na kazetách Kryl – právě tehdy jsem pochopil, že ze mě pravděpodobně konstruktér nikdy nebude. Ve strojařině jsem na vysoké škole pokračovat nechtěl, z nouze jsem zkusil ještě pedagogiku, kdy jsem si naivně představoval, že tam třeba tu kytaru přece jenom do ruky vezmu a třeba si i něco zazpívám, ovšem mýlil jsem se. Na pajdáku jsem vydržel první semestr a šel jsem. Bohužel, neviděl jsem v tom žádnou budoucnost, definitivně vítězila muzika. Ačkoliv to hlavně tátu, coby zkušeného strojaře, trápilo, myslím si, že po čase, kdy mě například viděl v televizi a věděl, že mě muzika slušně živí, uznal, že je dobře, když dělám skutečně to, co mě baví… (úsměv)
Máš tušení, po kom jsi muzikantský um zdědil?
Pokud jsem mohl něco zdědit, tak pravděpodobně po dědovi z tátovy strany, který byl skvělý houslista a postupně se z horníka vypracoval až na dlouholetého člena orchestru olomoucké opery. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem za ním jezdíval. Prsteny na ruce, víno na stole, prostě uměl žít a hlavně to byl skutečně pan muzikant. A co se máminy strany týče, tak tam, co vím, byl děda zase velmi slušný hospodský harmonikář, pamětníci zlínské hospody U Turečka by mohli vyprávět… (smích) Ovšem tahle rodová větev nás spíš spojuje se zlínskými kapitalisty.
Jak to myslíš?
Maminka pochází ze zlínského rodu Jarcovjáků. Například můj praděda Josef Jarcovják byl známý stavitel v baťovské éře a na svědomí má velké množství realizovaných staveb, ať už šlo o domy, které postavil, nebo o budovy, k nimž vypracoval projekty. Pravděpodobně nejznámější je jeho vila na ulici Kvítková, kde jsem prožil kus svého dětství a moc rád na tu dobu vzpomínám. Teď si tak nějak uvědomuji, že i toto je v podstatě důvod, proč tolik tíhnu ke Zlínu. Kořeny zkrátka nevymažeš…
Vraťme se ale znovu do oparu devadesátých let. Když kapele Premier vyšla nejznámější deska Hrobař, bylo ti dvaadvacet let a svět ti ležel u nohou. Co to s tebou udělalo? Podepsala se na tobě ta rychle nabytá sláva?
Bylo to krásné avšak náročné… (zamyslí se) Šlo o velkou a jednu nekončící jízdu, na kterou budu vzpomínat do konce svého života, i když jsem díky ní přišel o první manželství. Je třeba ale přiznat, že se to všechno semlelo fakt velmi rychle a já byl mladý zobák. Vezmi si, že jsme jeden týden hráli na Vlčkové nebo ve Velkém Ořechově, prostě okolo komína, ovšem najednou se stal neuvěřitelný zázrak, písničku nám začala hrát všechna rádia a o pár dní později už jsme v Praze přebírali zlatou desku za nejprodávanější album. Samozřejmě, že to se mnou zamávalo, odletěl jsem někam, odkud bylo jasné, že jednou spadnu a ten návrat nebude snadný.
Víš, jaký moment tě vrátil zpátky na zem?
Zlom nastal v okamžiku, kdy humbuk kolem kapely Premier v roce 2000 utichl. Hotovo, konec, pozastavili jsme činnost. Byl jsem rozvedený, přestěhovaný do garsonky na Jižních Svazích, kde jsem seděl a najednou nevěděl, kudy dál. Tehdy se mi vrátila určitá pokora. Chvilku jsem různě brigádničil, ale to nebyla cesta, která by mě těšila. Díky bohu se mi tehdy připletl do života shodou okolností taktéž čerstvě rozvedený Kamil Dyják, skvělý pianista, pěvec a dnes už dlouholetý kamarád, se kterým jsme to okamžitě dali muzikantsky dohromady a měli velké štěstí, že nastal hlad po živém hraní v hospodách. Nacvičili jsme repertoár a diář se postupně plnil. Osud nám tenkrát přál. (úsměv)
Tak mě napadá, měl by si co říct padesátiletý Jarda Bobowski s dvaadvacetiletým Jardou Bobowským, jenž si zrovna podmanil hitparádu Eso nezapomenutelným klipem k písni Hrobař?
To je zajímavá otázka. Pravděpodobně by si měli, co říct, ale myslím si, že padesátiletý Bobowski by se tomu dvaadvacetiletému floutkovi strašně smál, stejně jako se té komické představě směji nyní. Když si vzpomenu, co za hovadiny jsem tehdy dělal a jak jsem se mnohdy choval… No, byl to úlet a těch škobrtnutí bylo opravdu hodně… Na druhou stranu, můj syn má sedmnáct a díky tomu, co všechno jsem si prožil, mu můžu alespoň nepatrně otcovsky poradit, čemu se vyvarovat. Jestli na mě dá, to už je věc jiná.
Do toho nesmíme opomenout ani tvou extravagantnost a značnou výstřednost. Myslím si, že ve Zlíně jsi byl tenkrát zcela bezpochyby nepřehlédnutelný.
Ano, byl jsem nepřehlédnutelný, říkáš to velmi kulantně, za což ti děkuji. (smích) Budit pozornost jsem uměl ještě ve třiceti, kdy jsem běžně chodil v dlouhém kožichu zakoupeném v dámském sekáči, poslouchal výhradně taneční scénu, účastnil se všemožných house party, a taky navštěvoval moderní jazzbalet pod vedením Evy Nejedlé. Rozumíš tomu? Dneska vlastně můžu s klidem říct, že jsem ušel opravdu dlouhou cestu, a to ve všech směrech, nejenom od baletu k boxu…
To je pravda. A kus cesty ušel i příští rok třicetiletý Premier, který se po letech živoření a hledání nové tváře opět vrátil na hudební scénu v plné parádě. Čemu ten úspěch přisuzuješ?
Troufám si tvrdit, že jsme se vymanili z nejrůznějších zábavových škatulek a v podstatě se vrátili k muzice, která je nám nejbližší. Máme nadhled a už nic převratného nehledáme, což nás paradoxně osvobodilo. Raději hrajeme méně, ale v příjemných klubech pro lidi, které naše autorská tvorba zajímá. Nutno dodat, že nám poslední dvě desky – Hlasolamy a Svět jedniček a nul – zcela nepochybně vyšperkoval olomoucký spisovatel a textař Jarda Irovský, což nám samozřejmě taktéž vlilo krev do žil.
Kapela Premier na aktuální fotografii – zleva: Daniel Hrnčiřík (baskytara), Daniel Wolczik (bicí), Jarda Mikoška (kytara), Jarda Bobowski (zpěv)
Jak se říká, nejen muzikou, živ je člověk. Málokdo ví, že nejsi jenom ostřílený rocker, ale také schopný hospodář. Jak se to přihodilo?
To je opravdu náhoda. Dům, který jsme před lety koupili v Malenovicích, je víceméně takový malý statek. Pěkně jsme si ho zrekonstruovali a tak nějak navázali na to, co tam dávno před námi bylo. Začali jsme chovat slepice, následně králíky, kačeny, husy anebo krůty a občas zavřeme do chlívku i prasátko, když už jsem oficiálně vedený jako chovatel prasat… (smích)
A k tomu se tak trochu váže i tvoje další neobvyklá tvář. Co ty a folklór? Stále se mu věnuješ?
Ano, to je další nečekaný kus mé životní cesty. Jak jen to správně pojmenovat… Od punku až k folklóru? (smích) Jelikož je od nás obec Tečovice, co by kamenem dohodil, ukecal mě kdysi známý, ať se přijdu podívat na zkoušku mužského pěveckého sboru Štabarc. Proč ne, říkal jsem si. Šel jsem a tak moc se mi to zalíbilo, tak obrovsky mě to chytlo, že jsem již dvanáctým rokem jeho stálým členem. Nafasoval jsem kroj, a pokud mi to jenom trošku čas dovolí, moc rád s tímto souborem vystupuji. Je to parta výborných chlapů a samozřejmě nikdy nechybí dobré vínko a slivovička… (úsměv)
Existuje ještě něco, co by sis rád v té další padesátce, kterou máš před sebou, splnil?
Musím si opravit motorku, abych mohl zase jezdit a šířit do světa naši malenovickou značku Čamlík Riders, to je úkol číslo jedna. Ale jinak budu rád, když se ve zdraví, klidu a míru potkáme i za deset let a takhle příjemně si zase popovídáme.
Rozhovor vyšel v květnovém čísle magazínu inZlin.
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Dalibor Michalčík, Patrik Zelenický, Alžběta Baťková a archiv kapely Premier