Ke zlínským hudebním stálicím patří zcela bez pochyby taky muzikantské duo Bob a Bobek, které uprostřed léta oslaví krásné dvacáté výročí. Kdo s ním už nějaký ten večírek prožil, tak moc dobře ví, o čem je řeč. A kdo ještě tuto možnost neměl, měl by to urychleně napravit. Třeba 1. srpna, kdy se uskuteční výroční koncert v Baru 13 na Jižních Svazích.

Toto muzikantské duo tvoří pánové Jarda Bobowski a Kamil Dyják. Prvně jmenovaný je frontmanem legendární kapely Premier, ten druhý je zase špičkovým pianistou, který od nepaměti baví lidi ve všech možných barech a hospůdkách.

Nebýt ale několika životních okolností, možná by se pánové dohromady nikdy nedali, a to ani lidsky, ani pracovně. Avšak osud tomu tak chtěl, proto v roce 2000 spojili své síly. Jaký je tedy kompletní příběh Boba a Bobka, veselé dvojice, které není cizí žádná slavná píseň?

Pánové, jak to blížící se výročí vnímáte? Co ve vás vyvolává?

Jarda: Musím říct, že jsem opravdu hrdý na to, že spolu hrajeme tak dlouho. Bylo to totiž krásných a skutečně pestrých dvacet let, co si budeme povídat.

Kamil: Souhlasím a nelituju žádného okamžiku, bylo to opravdu nádherné. Z našich kamarádů – kolegů muzikantů – to podle mě nikdo s nikým tak dlouho nevydržel, přece jenom, dvacet let, to je už kus života. Když jsem se s Jardou poznal, tak jsem se zrovna rozváděl, což bylo neveselé období. Nevěděl jsem kudy kam, ale potkal jsem někoho, kdo mi najednou pomohl, kdo mě zase nakopl.

Jarda: Bylo to osudové setkání. Jak lidsky, tak pochopitelně pracovně. Ze společného debatování o životě vzešla vize, že zkusíme společně hrát a uvidíme, co z toho vyleze…

Čemu přisuzujete skutečnost, že jste spolu těch dvacet let vydrželi a po čase to nezabalili, jako mnozí vaši kolegové?

Kamil: Máme k sobě vzájemnou úctu a respekt, bez toho by to nešlo.

Jarda: Samozřejmě, že za ty roky nás potkaly i nějaké rozmíšky a zaškobrtlo to, ale překonali jsme to.

Kamil: Vždycky jsme věděli, že nám to stojí za to a to nás drželo a drží pohromadě.

Vraťme se v čase, vraťme se na ten úplný začátek. Jak jste se poznali a dali dohromady?

Jarda: Poprvé jsme se potkali někdy v roce 1999 v hospodě na Jižních Svazích, kde byly shodou okolností položené dvě kytary, a tak jsme si jenom tak ze srandy společně zahráli pár písní. Nebylo to vůbec špatné, avšak tím to celé na nějakou dobu skončilo. V tu dobu jsem se také rozváděl, s čímž souviselo i mé stěhování právě na Jižní Svahy, do garsonky kousek od důležité hospody, takzvané „Třináctky“.

Kamil: No a já, topící se ve své tehdejší situaci, jsem se jenom tak bezvládně poflakoval s kytarou po Zlíně, chodil jsem po všemožných hospodách, a kam mě nohy nezanesly? Do „Třináctky“, kde seděl Jarda!

Jarda: Díky tomu, že jsme měli s kapelou Premier pauzu a moc jsem netušil, co vlastně budu dělat, tak mě na základě toho zmíněného nedávného hraní napadlo, že bychom to mohli zkusit společně. Všechno jsme to osudné odpoledne upekli, začali zkoušet a pomaličku se to rozjelo.

Jarda Bobowski (vpravo) a Kamil Dyják v době, kdy společně začali hrát.

V podstatě se dá říct, že vás svedla dohromady hned celá řada okolností – od rozvodů, přes náhodné setkání, až po koncertní pauzu kapely Premier.

Jarda: Ano. Ale bylo to ve všech směrech důležité. Celé léto 2000 jsme strávili na zahrádce „Třináctky“ a dávali dohromady repertoár. Návštěvníci hospody měli program a my jsme položili základní kámen našeho prvního repertoáru… (úsměv)

Kamil: Já bych ale řekl, že jsme na té zahrádce rozhodně netrávili jenom léto, podle mě jsme tam proseděli tak půl roku, od dubna až do září… (smích)

Jarda: Asi jo. A pokud můj deníček nelže, tak první regulérní koncert jsme odehráli 4. října 2000 v otrokovickém baru Bažina. Zajímavé pak je, že Kamil v začátcích nehrál na klávesy, jako je tomu dnes, ale doprovázel mě na kytaru. Takže první rok jsme byli v podstatě kytarové duo.

Dneska zahrajete snad všechno, na co si kdo vzpomene, ale prozraďte, jak vypadal váš repertoár v tom prvním období.

Jarda: V začátcích jsme si vybírali hlavně písničky, které se nám líbily a které nám samozřejmě hlasově seděly. Hodně jsme hráli Lucii nebo Elány a často se stalo, že za námi někdo přišel s nějakým přáním a my jsme mu slíbili, že se to do dalšího dne naučíme. Takže nám vlastně pomohli i lidi.

Kamil: Vzpomínám si, že jsme měli období, ve kterém jsme se pokoušeli hrát písničky například od Beatles, ale brzy jsme pochopili, že tudy cesta nevede, že nám to nesedí, trápíme se s tím a netěší nás to…

Neměli jste tenkrát obavu, zda o vás bude zájem? Přece jenom, muzikantů, kteří hrají po hospodách a barech je docela dost a v mnoha případech je jejich kvalita při nejmenším diskutabilní.

Kamil: V té době těch hospodských muzikantů zase tolik nebylo, což byla naše výhoda, navíc po takovém programu byla značná poptávka. Mnoho hospod tento nápad kvitovalo, takže jsme strach neměli.

Jarda: Klasické zábavy, na kterých se sejdou tisíce lidí, byly v té době tak nějak na ústupu a lidi se víc a víc stahovali do hospod, řekněme, za komornější zábavou. To znamená, že jsme se poměrně brzo setkali s úspěchem a vybojovali si své místo… (úsměv)

Máte přehled, kolik písní dokážete v současné době zahrát? Kde kdo o vás tvrdí, že jste vlastně takový jukebox, který přehraje téměř všechno.

Jarda: Spoustu věcí jsme už sice zapomněli, ale nebál bych se říct, že aktuálně takových dvě stě písní zahrát zvládneme.

Kamil: Víš, on je ale rozdíl píseň „zahrát“ a skutečně zahrát. Ne všechno zahrajeme precizně od A do Z, to je jasné, ale lidi jsou mnohdy rádi, když slyší svoji oblíbenou píseň, a to klidně bez druhé sloky, zato s třikrát se opakujícím refrénem… (úsměv)

Co po vás posluchači chtějí nejvíc? Co na žádném koncertu nesmí chybět?

Kamil: To se odvíjí od průměrného věku posluchačů na dané akci. Když jsme začínali, frčela zmíněná Lucie a žádný koncert by se bez ní neobešel. Dnes je logicky poptávka po tom, co aktuálně „letí“. Ovšem nikdy nechybí takový Karel Gott, ten je prostě věčný… (úsměv)

A co přehled v koncertech, máte? Kolik jste jich za těch dvacet let odehráli?

Kamil: Svého času jsme hrávali i devadesát akcí za rok, což bylo celkem bláznivé. Nyní hráváme víc jak padesát koncertů ročně, což taky není málo a myslím si, že v celkovém součtu se za ty roky dostaneme na číslo patnáct set.

Kamile, jaká je vlastně tvoje hudební minulost?

Kamil: Na to je jednoduchá odpověď – jsem takový osamocený voják v poli. Jako malý jsem chodil do ZUŠky na piano a trochu toho talentu mám asi i v genech, protože můj dědeček – docent Richard Týnský – byl historicky druhým šéfdirigentem zlínské filharmonie, taky byl šéfdirigentem bratislavské filharmonie a filharmonického sboru Brněnská beseda. Později byl pedagogem na JAMU a ve své době rázně odmítl dokonce místo v České filharmonii s tím, že je stoupencem idejí Masaryka a Beneše. Poznal jsem ho bohužel jenom krátce, protože odešel, když mi byly čtyři roky. A na rozdíl ode mě měl absolutní sluch a dokázal zahrát na kdejaký hudební nástroj… (úsměv)

Říkáš, že jsi takový osamocený voják v poli, to znamená, že kromě Jardy jsi vždycky hrával sám?

Kamil: V podstatě ano. Měl jsem léta letoucí svou „domovskou“ scénu, kterou byl zlínský bar Plamínek, kam jsem chodil pravidelně hrát už od začátku devadesátých let, a to i proti vůli své manželky, která mě posléze opustila. Vždycky jsem hrával vesměs sám a flákal se různě s kytarou, a to až do okamžiku, než jsem potkal Jardu. Ale dodneška se čas od času na Plamínku mihnu, řekl bych, že tak jednou do měsíce. A rád bych dodal, že s bývalou manželkou Bohdanou jsme dneska kamarádi…

Nikdy jsi netoužil svůj velký talent zužitkovat a stát se profesionálním muzikantem?

Kamil: Vyzkoušel jsem kdysi dávno pár konkurzů do rozjetých kapel, to ano. Například jsem ve svých dvaceti letech usiloval o místo v Kosovcích, což je místní zábavová kapela, anebo jsem dostal lano do Mňágy a Žďorp, kdy mi její frontman Petr Fiala říkal, že mě okamžitě vezme, ale kromě kláves musím zvládnout i hru na saxofon. Ovšem nevěřil jsem si. Nějak jsem pochyboval, že se to zvládnu v určeném čase naučit, tak jsem to vzdal… Navíc jsem poměrně brzy zjistil, že horko těžko napíšu nějakou vlastní písničku, tudíž rozjíždět něco vlastního jsem si netroufal a raději zůstal u toho, že budu lidi bavit v hospodách.

Jarda: Zmínil jsi autorské věci, proto je možná dobré říct, že přece jenom pár vlastních unplugged kusů máme. Zatím jsou sice v šuplíku, avšak není vůbec vyloučené, že je časem nevydáme. Rozhodně by si to zasloužily.

Jarda Bobowski (vlevo) a Kamil Dyják v roce 2020.

V čem je hraní po hospodách a barech jiné, oproti tomu klasickému koncertování?

Jarda: V hospodě je to víc přátelštější. Ve všech směrech. Celý večer s lidmi žiješ, o přestávce s nimi sedíš u stolu, dáte si pivo, panáka a taky pokecáte. To se ti během klasického koncertu moc nepoštěstí, protože to ani není technicky možné. Koncert má prostě nastavené určité mantinely, přes které nejede vlak.

Kamil: Díky zmíněné přátelské atmosféře je ale velmi důležité to, v jaké hospodě se hraje, jaký je hospodský a co vlastně přijde za lidi… (smích)

Jardo, tebe není třeba představovat. Součástí kapely Premier jsi bezmála třicet let. Řekni mi, je pro tebe hraní v hospůdkách příjemným „útěkem“ z těch velkých pódií?

Jarda: Pro mě je to velmi příjemná změna, můj muzikantský život je rázem pestřejší. Díky hraní s Kamilem se pak těším na kapelu Premier a naopak. Je vlastně dobré, že to můžu střídat.

Chtějí po vás lidé i písničky od Premieru?

Jarda: Jasně.

Kamil: I já je chci. Líbí se mi celá řada jejich písní, ale vždycky musím Jardu dlouze přesvědčovat, aby svolil… (smích)

Už jsme se bavili o tom, že v začátcích jste byli čistě kytarové duo. Postupem let se ale vaše sestava průběžně rozrůstá a často jste k vidění a slyšení i za doprovodu dalších muzikantů. Kdo všechno už si s vámi zahrál?

Jarda: V jednu chvíli jsme si začali zvát všemožné hosty a kamarády, kteří by naši produkci obohatili, a tohoto modelu se držíme dodnes. Dobrých deset muzikantů už s námi hrálo, či stále hraje. Určitě bych rád zmínil ty, kteří s námi vystupují nejpravidelněji, a to jsou třeba: houslista z Filharmonie Bohuslava Martinů Honza Kotulan, bubeníci Martin Ničajevský, Mira Chytil a taky Roman Gerža, hrající v mnoha kapelách, nebo baskytarista Pavel „Kačes“ Husár, který za mě navíc mnohdy plnohodnotně zaskočí s akustickou kytarou, když se mi kříží termíny s Premierem.

Kamil: Ta sestava samozřejmě není stálá, vždy záleží na tom, kdo má zrovna čas. Čím jsem starší, tím početnější kapelu bych samozřejmě chtěl. Například sním o tom, že si přizveme ke spolupráci nějaké dechaře…

Počítám, že všechny zmíněné muzikanty si pozvete i na plánovaný velký výroční koncert, který proběhne v sobotu 1. srpna v Baru 13 na Jižních Svazích ve Zlíně. Jak bude koncert vypadat?

Jarda: Bude to skvělé už z toho důvodu, že se vrátíme na „Třináctku“, tedy na místo, kde to tehdy všechno začalo a kde jsme od té doby nehráli. Připravujeme dlouhý program, který začne v pět hodin odpoledne a samozřejmě, že pozveme i všechny muzikanty, kteří si s námi kdy zahráli. Pokud budou mít čas a chuť, budou na pódiu vítáni.

Kamil: Zároveň tušíme, že přijde i mnoho „pamětníků“, kteří byli u těch dávných začátků, takže to bude určitě slušný mejdan. Vstupné bude dobrovolné, ale jelikož se na zahrádku vleze jenom určitý počet lidí, je důležité myslet na to, že kdo dřív přijde, ten sedí, potažmo paří… (úsměv)

Co byste si popřáli do dalších let?

Kamil: Ať lidi pořád chodí v tak hojném počtu, vždycky je rádi vidíme a těší nás, že jim můžeme udělat radost.

Jarda: A ať vydržíme ještě dalších dvacet let, ačkoliv to bude těžké… (smích)

Kamil: Přesně tak. Aby to klaplo, musí nám sloužit zdraví, takže na zdraví!

 

Podívejte se také na speciální video-pozvánku, která vznikla pár dní před výročním koncertem!

 

Rozhovor vyšel v prázdninovém čísle magazínu inZlin.

 

Foto: Archiv pánů Bobowského a Dyjáka