PODPALUBNÍ DENÍK: 20
Herec Městského divadla Zlín Marek Příkazký cestuje rád. Ovšem jak prozradil ve speciálním rozhovoru, velká dobrodružství s nejasným cílem si raději dopřává pouze zprostředkovaně.
Už v dětském věku doslova hltal cestopisy pánů Hanzelky a Zikmunda a v současnosti zase s nadšením sleduje, jak ve stopách těchto velikánů putuje Expedice Z101.
Řeč se během povídání stočila také k představení Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, které mělo ve zlínském divadle premiéru před devíti lety a Marek Příkazký si v něm zahrál postavu dalšího významného cestovatele Eduarda Ingriše. Jeho osobnost si okamžitě zamiloval: „Je až neuvěřitelné, co všechno dokázal za svůj život stihnout, kolik toho napsal, nafotil a natočil. Byl to opravdu renezanční člověk.“
Marku, prozraď, jaký je tvůj vztah k cestování?
Cestuji moc rád, nicméně asi bych se označil spíš za rekreačního cestovatele. Jsem, řekněme, dovolenkový typ a přiznám se, že se úplně neoddávám nějakým velkým dobrodružstvím s absolutně neznámým cílem. Avšak společně s manželkou Radkou netrávíme dovolené jenom na pláži u moře, pochopitelně se snažíme poznávat i nejrůznější místa a zákoutí dané země, díky čemuž není takřka nikdy nouze o netradiční momenty. Zmeškaným letadlem to začíná a nepojízdnou čtyřkolkou, která nás už nikam nedopraví, pro změnu končí. Díky tomu pak potkáváme zajímavé lidi, kteří nás zatím vždycky dokázali z těch všemožných průserů dostat. Zatím nejčerstvějším zážitkem je uvíznutí v horách na řeckém ostrově Kefalonie, odkud nás svezl do přístavu jeden postarší manželský pár z Jihoafrické republiky svým malým vozem Suzuki.
Proč je podle tebe dobré cestovat a poznávat svět?
Myslím si, že cestování je další forma vzdělávání. Řekl bych, že Eiffelovku je asi lepší vidět na vlastní oči než jenom na fotkách. Zcela vážně si pak myslím, že je skvělé, že máme v dnešní době možnost celkem jednoduše poznávat jiné krajiny, národnosti a kultury. Člověka pobyt za hranicemi v mnoha věcech obohatí, nemluvě třeba o tom, že se pravděpodobně přinutí i komunikovat, ať už jakýmkoliv cizím jazykem nebo třeba nonverbálně, protože zkrátka musí. A hlavně, co si budeme povídat, díky cestování ti vznikne celá řada neopakovatelných zážitků, krásných vzpomínek, historek a možná i pevných přátelství.
Která ze zemí, které jsi doposud navštívil, tě uchvátila nejvíc a proč?
Přiznám se ti, že jsem se prozatím ještě nikdy nedostal mimo Evropu. Ze všech našich geografických sousedů mám velmi blízko ke Slovensku a hodně se mi líbila Sardinie, kterou jsme taxíkem projeli ze severu na jih. Taky bych rád zmínil jeden z velkých cestovatelských zážitků poslední doby, když jsem v rámci své rozlučky se svobodou absolvoval výlet do francouzského městečka Chamonix. Takový výlet na Mont-Blanc, ačkoliv jsme teda s přáteli nevystoupali až úplně nahoru, to bylo něco, byl jsem naprosto fascinovaný, a to nejenom parádní koulovačkou ve třech tisících nad mořem v červenci…
Kam by ses rád v budoucnu vydal? Jaká oblast nebo země tě láká?
Rozhodně bych se chtěl někdy v budoucnu podívat do Banátu, respektive do tamních českých vesniček. Strašně by mě zajímalo, jakým způsobem tam ta izolovaná skupina „bývalých“ Čechů funguje. Slyšel jsem o tom už mnoho příběhů a vážně bych to chtěl někdy zažít na vlastní kůži. No a kromě Banátu bych někdy rád vyrazil na velryby, které bych jen tak pozoroval z nějaké pěkné loďky…
Marek Příkazký (vlevo) coby Eduard Ingriš v představení Palubní deník Hanzelky a Zikmunda.
Obraťme list. Co se ti vybaví, když se vysloví jména cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda?
Vždycky, když slyším tato dvě jména, tak cítím v první řadě hrdost, protože příběhy pánů Hanzelky a Zikmunda mě fascinovaly už na základní škole. Koneckonců náš zeměpisář si na nich dost ujížděl. Jde zcela bez debat o naprosté legendy, které zanechaly nesmazatelnou stopu v cestovatelském světě. Určitě jsem taky šťastný, že jsem měl tu možnost se s panem Miroslavem Zikmundem setkat osobně a řeknu ti, nikdy na to nezapomenu. Navždy budu k tomuto člověku, který dokázal tolik věcí, a přesto zůstal sám sebou, chovat obrovskou úctu a respekt.
Co ti na životních osudech pánů Hanzelky a Zikmunda přijde nejzajímavější?
Četl jsem spoustu jejich cestopisů, stejně jako jsem viděl několik krátkých filmů, které na jejich cestách vznikly, a vždycky mě fascinovalo, jak se prostě dva mladí kluci sebrali a autem vyrazili do neznámých dálek. Jasně, nějaký plán měli, ale i tak jeli, jak se dnes říká, na „pas blind“ a nejspíš vůbec neměli představu, co všechno je na cestě čeká. Byla jiná doba, svět vypadal úplně odlišně a cestování ještě nebylo samozřejmostí, jako je tomu dnes. Čili cítím z toho určitý závan romantiky a taky jakéhosi vzrušení z neznáma. Přiznám se, že současné cestopisy a dokumenty už pro mě až takové kouzlo nemají.
Vraťme se teď přesně o devět let zpět. Právě v tomto období se totiž v roce 2013 v Městském divadle Zlín zkoušela inscenace Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, ve které sis zahrál postavu Eduarda Ingriše. Jak na tento titul vzpomínáš?
No, musím říct, že i z tohoto představení na mě ta romantika, o které jsem před chvílí mluvil, jaksi dýchala. Na jevišti ožívaly velké příběhy, které nám nejsou historicky úplně vzdálené, a k tomu všemu jsem si mohl v uvozovkách sáhnout na člověka, který byl jejich součástí, lépe řečeno, byl jejich hlavním hrdinou. Mnohdy jsem z toho všeho měl až příjemné chvění po těle a samozřejmě jsem zpětně obrovsky rád, že jsem byl součástí tohoto kusu. Zároveň mám pocit, že se nám elegantně podařilo spojit dokument s určitou divadelní imaginací, což ve výsledku působilo velmi silně a diváci byli svědky představení, které mělo hloubku a k tomu i určitou přidanou uměleckou hodnotu.
Jak jsi vnímal přítomnost Miroslava Zikmunda na zkouškách a na následné premiéře i několika dalších reprízách?
Pan Zikmund chodil na zkoušky hlavně ze začátku, kdy nám poutavě vyprávěl spoustu zajímavých příhod a taky nám občas opravil, při vší jeho skromnosti, některé faktické chyby ve scénáři. Všechno jsem se zaujetím poslouchal a nesnažil se o nic jiného, než takzvaně nasávat jako houba. Jiné pocity se ke mně dostavily na premiéře. Bylo to najednou něco jiného, něco, co člověk nezažívá běžně, přece jen, máš před sebou plné hlediště a v první řadě sedí člověk, kterého se každá věta na jevišti týká. Myslím si, že nejenom já, ale i většina mých hereckých kolegů hrála pro pana Zikmunda s jasným cílem, aby si to užil a dostalo se mu i určité satisfakce. Soudě dle jeho pozdějších slov se nám to asi podařilo, takže se zpětně všem premiérovým divákům, kteří byli tehdy v hledišti přítomní, omlouvám, opravdu jsem tehdy hrál jenom pro Miroslava Zikmunda.
Marek Příkazký společně s Miroslavem Zikmundem po derniéře představení Palubní deník Hanzelky a Zikmunda ve zlínském divadle.
Už jsme zmínili, že jsi v představení ztvárnil postavu cestovatele a dokumentaristy Eduarda Ingriše, kterého Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem potkali na cestě Afrikou. Jak ses s touto rolí sžil?
Výborně! Až do okamžiku, než jsme začali Palubní deník zkoušet, jsem absolutně netušil, že nějaký Eduard Ingriš existoval. Nicméně během zkušebního procesu jsem se ponořil do studia jeho osobnosti a musím říct, že je to opravdu neprávem opomíjený člověk, který by si zasloužil vlastní inscenaci. Je až neuvěřitelné, co všechno dokázal za svůj život stihnout, kolik toho napsal, nafotil a natočil. Ingriš byl opravdu renezanční člověk a velmi jsem si ho oblíbil, navíc právě díky němu se mi obrovsky rozšířily obzory nejenom v oblasti cestovatelské, ale taky filmařské, fotografické a pozor… I hudební! Dneska o něm můžu dlouze a poutavě vyprávět všem lidem, kteří ho neznají. Ve svých padesáti letech například po vzoru Thora Heyerdahla stloukl balzový vor a přeplul půl Tichého oceánu, aby dokázal teorii o osídlení Polynésie. Přiznejme si, že toto by v dnešní době napadlo málokoho…
Zmínil jsi, že sis během zkoušení Palubního deníku mohl „sáhnout“ na hlavního hrdinu příběhu, který se odehrával na jevišti. Ovšem pokud se nepletu, tak ses tehdy setkal nejenom s Miroslavem Zikmundem, ale i s osobou velmi blízkou právě Eduardu Ingrišovi, mám pravdu?
Máš pravdu. Když se Eduard Ingriš v šedesátých letech odstěhoval do Ameriky, tak se tam seznámil s jistou paní Ninou Karpuškinovou, kterou si následně vzal za ženu. No a právě paní Nina Ingrišová, toho času už bohužel vdova, tenkrát přijela do zlínského divadla na slavnostní premiéru a z první řady sledovala, jak hraji jejího manžela. Zajímavý pocit. Po představení se mi tato drobná a sympatická dáma zavěsila na rámě a už mě nepustila. Celý večer mě oslovovala „Edo“ a dokonce jsme se vyfotili ve snubních prstýncích. Bylo to úžasné setkání.
Odkaz značky H+Z momentálně připomíná a taky rozšiřuje Expedice Z101 v čele s Tomášem Vaňourkem. Co na to říkáš? Máš z toho radost?
Expedice Z101 je podle mého názoru velmi zajímavý a odvážný počin a Tomáš Vaňourek mi vlastně v něčem tak nějak toho Ingriše připomíná, vždyť se taky pustil, řekněme, do bláznivého a trošku i punkového projektu. Pokud jsme se na začátku rozhovoru bavili o tom, jak bylo v dobách pánů Hanzelky a Zikmunda cestování výrazně odlišné, tak si troufám tvrdit, že z určitého úhlu pohledu je dneska snad ještě mnohem těžší než tehdy – před těmi pětasedmdesáti lety. Stačí se třeba podívat, kolik zemí je výrazně nebezpečnějších, o čemž by vlastně sám Tomáš mohl barvitě vyprávět, a to nejenom skrze opakovaně vykradené auto, že… Každopádně jsem rád, že to i přes veškeré komplikace Expedice Z101 nevzdává a dodává nám pečlivé svědectví o tom, jak se ten svět mění. Srovnávací fotografie miluji, stejně jako všechny příběhy z této nelehké cesty, která, jak doufám, dopadne dobře a vznikne z ní i nějaký pořádný dokument.
PORTRÉT: Kdo byl Eduard Ingriš?
Dobrodruh, cestovatel, fotograf. Ale také dirigent, skladatel, režisér, herec a zpěvák. Narodil se 11. února 1905 ve Zlonicích u Slaného a zemřel 12. ledna 1991 v Renu (Nevada, USA). Písemnosti, fotografie a filmy z jeho pozůstalosti přivezli z Ameriky do jeho původní vlasti cestovatel Miroslav Zikmund a Petr Horký a Miroslav Náplava ze Sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita. Ingriš se například znal s Ernestem Hemingwayem, s nímž spolupracoval jako odborný poradce na filmu Stařec a moře, točil filmy pro Hollywood, nebo v roce 1959 napodruhé (první plavba se mu nezdařila) úspěšně zopakoval legendární plavbu svého přítele Thora Heyerdahla na voru Kon-Tiki.
(Zdroj: Klub H+Z)
Na speciální zdravici od Marka Příkazkého se můžete podívat TADY!
Čtěte také:
PODPALUBNÍ DENÍK!
(Rozhovory, reportáže, videa, fotografie… Zkrátka, všechno, co potřebujete vědět o Expedici Z101!)
Foto: Marek Příkazký, Matěj Randár a archiv Městského divadla Zlín