PODPALUBNÍ DENÍK: 18
Že se dá kvalitně cestovat i na divadelních prknech, to pěkně dokazuje (ne)dávná inscenace Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, pod kterou je podepsaný režisér Petr Štindl.
Jediné divadelní ztvárnění osudů slavné cestovatelské dvojice mělo premiéru na jevišti Městského divadla Zlín v roce 2013 a do vzniku představení zasahoval i samotný Miroslav Zikmund.
„Setkání s panem Zikmundem mělo velký vliv na látku, se kterou jsme pracovali, a rozhodně se to do výsledku promítlo,“ vzpomíná ve speciálním cestovatelském rozhovoru Petr Štindl, který jen tak mimochodem před pár dny odpremiéroval ve stejném divadle další inscenaci s velkým regionálním tématem – po životních příbězích Hanzelky a Zikmunda se tentokrát zaměřil na ságu rodu Jelínků. Ale o tom třeba jindy.
Petře, jaký je tvůj vztah k cestování?
V podstatě tak nějak obojetný. Záleží, co si pod touto otázkou přesně představujeme, jestli cestování bereme jako objevování něčeho nového a doposud nepoznaného, což je ale v dnešním již objeveném světě prakticky vyloučené a tedy jde spíš o objevování osobní s tím, že se podíváme někam, kde to neznáme, anebo se bavíme čistě o jakémsi výletu na dovolenou. Určitým způsobem mě štve, jak je v současné době svět zaplavený turisty a přiznám se, že za cestování nepovažuji to, když někdo vyrazí dejme tomu do Egypta a leží na lehátku u hotelu. To je spíš rekreování. Dobře, můžeme v tom najít určitý význam, proč ne, avšak pro mě osobně by to bylo spíš utrpení.
Rozumím. Bavme se tedy o poznávání určité země se vším, co k ní patří.
Jasně, pokud člověk někam vyrazí opravdu za poznáním, v dané zemi stráví určitý čas a de facto se s ní sžije, tak to potom jo, to za cestování určitě považovat můžeme. Za týden člověk nepozná nic, ale za dva, tři měsíce už ano. Pak se nabízí otázka, k čemu ty poznatky vlastně využije, jestli je jenom slepě konzumuje a následně přátelům ukazuje fůru fotek, anebo jestli mu dávají něco hlubšího. Na druhou stranu je třeba říct, že lidé, kteří jsou zcestovalí, mají mnohdy více otevřenou mysl, jsou pozitivnější i vstřícnější vůči určitým cizím vlivům a hlavně předsudkům, kterých je momentálně společnost plná.
Jaká země, z těch všech, které jsi doposud navštívil, tě naprosto okouzlila?
To je těžká otázka. V mládí, těsně po revoluci, kdy všichni začali ve velkém vyrážet do světa, jsem na to celkem kašlal, protože nejsem ten stádový typ a jednoduše jsem nechtěl být součástí zájezdů do Rakouska, kde bych si přečetl ceduli „Češi, nekraďte“ a musel se akorát stydět. Tím chci říct, že další země jsem začal poznávat až o něco později. Za velký zážitek považuji asi čtrnáctidenní pobyt na divadelním festivalu ve francouzském Avignonu, což bylo ve všech směrech fascinující. Často jsem se rád vracel taky do Itálie, ale to bylo zase způsobeno touhou pěkně si zalyžovat. Jasně, byl jsem například i v Istanbulu, ale to byl v podstatě zájezd, během něhož jsem sice viděl spoustu věcí, ale že by to se mnou vnitřně něco udělalo, to ne…
Petr Štindl s Miroslavem Zikmundem během zkušebního procesu ve zlínském divadle.
A najde se nějaká země, do které by ses ještě rád podíval?
Přiznám se, že v posledních letech se pohybuji spíš po Česku, asi i z toho důvodu, že mi vadí, kolik letadel denně vzlétne a jaké to má dopady na naši planetu. Vím, že danou skutečnost nespasím, ale vnitřně je mi asi tak nějak líp. Navíc za současných pandemických podmínek je veškerá svoboda, kterou má cestování přinášet, ta tam… Nicméně pokud na to ještě jednou dojde a někam vyrazím, pak pravděpodobně do nějaké ze severských zemí jako je Norsko nebo Finsko. Anebo do Kanady, kde je stále ještě málo lidí na obrovské nedotčené ploše, což by mohlo být dobré. Ale že bych měl nutkání strávit ve spacáku čtrnáct dní v Kazachstánu nebo na Ukrajině, to ne. Za to mi ty země nestojí.
Otočme list. Co se ti vybaví, když přijde řeč na slavnou cestovatelskou dvojici Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund?
No, to je něco úplně jiného. V době, kdy tito pánové cestovali, tak svět ještě zdaleka nebyl tak otevřený, vlastně byl z velké části neznámý, čili v tomto případě můžeme skutečně říct, že byli určitým způsobem objevitelé a k tomu i předavatelé důležitých zpráv. A taky to byli pravděpodobně odvážní hoši, možná i trochu rapli, když si člověk uvědomí, jak ty cesty spunktovali a co bylo jejich cílem. Vždyť původně šlo o obchodní cestu, ale já si stejně myslím, že to byl takový správný „šolich“ z jejich strany. Dneska by si na to vzali možná grant.
Ty jsi režijně podepsaný pod inscenací Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, která vznikla v roce 2013 v Městském divadle Zlín. Jak na tuto pracovní kapitolu vzpomínáš?
Vzpomínám na ni rád, a to hlavně z jednoho důvodu – pan Zikmund byl přítomný na několika zkouškách. Považuji to setkání za fascinující, protože z vyprávění jsem slyšel mnohé, ale jakmile jsem tohoto muže skutečně poznal, tak jsem ledasco pochopil. Jeho osobnost je neskutečně zajímavá a v něčem i v dobrém slova smyslu komplikovaná. Díky debatám s panem Zikmundem jsem si uvědomil, že se skutečně potkávám s určitou noblesou snad ještě první republiky. Takových lidí už mnoho není. Všechno to, o čem teď mluvím, mělo velký vliv na látku, se kterou jsme pracovali, a rozhodně se to do výsledku promítlo. Nevytvořili jsme jenom jakousi poctu, ale skutečný záznam osudů, koneckonců v Palubním deníku šlo nejenom o cestování fyzické, ale taky o cestování po osudech pánů Hanzelky a Zikmunda.
Co ti na těch osudech přišlo nejzajímavější?
Myslím, že příběh Hanzelky a Zikmunda je všeobecně známý, avšak mě osobně hrozně překvapila jedna věc, kterou jsem si dříve, jakožto určitý pozorovatel z dálky, absolutně neuvědomoval. Vždyť oni na první cestu do Afriky odjeli z republiky, kterou dobře znali, a po třech letech se vrátili do úplně jiné země. Ten stát už byl k nepoznání, panoval tady odlišný režim, a oba pánové měli minimální tušení, co se vlastně skutečně děje, že nastoupili k moci komunisté, kteří udělali převrat. Přátelé jim několikrát vzkazovali, ať se sem nevrací, ale Hanzelka se Zikmundem se přece jenom vrátili, možná proto, aby se o skutečném stavu naší země přesvědčili na vlastní oči. Úplně mě zarazil moment, když jsem se s panem Zikmundem bavil o jejich pohledu na politické procesy ze začátku padesátých let a na popravu Milady Horákové, načež mi řekl, že absolutně neměli tušení, že něco takového proběhlo, protože tady zkrátka nebyli. Uvědomil jsem si, že jim chyběla základní fakta, jako kdyby cestováním skočili v čase. V podstatě nedokázali plnohodnotně reflektovat, co proběhlo u nás a to poznání zpětně pro ně muselo být šokující.
Po premiéře představení Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, rok 2013.
Co sis ty osobně odnesl z těch několika setkání s panem Zikmundem?
Vždycky se mi vybaví jeho neuvěřitelný přehled a zcela odzbrojující paměť, jeho vzdělanost a taky precizní systematičnost, která je pro mě zcela nepochopitelná a něčím až iritující, protože díky ní nenápadně ukazuje určitou nedokonalost nás všech… Hlavně jsem si ale odnesl hezký pocit, že naše představení přispělo k určitému shrnutí toho velkého životního příběhu, z čehož měl pan Zikmund radost.
Odkaz značky H+Z momentálně připomíná a taky rozšiřuje Expedice Z101 v čele s Tomášem Vaňourkem. Máš z toho radost?
Myslím si, že je to cenná práce, hlavně pak ve smyslu jakéhosi srovnání, kam se svět posunul za těch pětasedmdesát let. Je to možná podobné tomu, když přijde nějaký pamětník na místo, kde ještě ve čtyřicátých letech stála vesnice, kterou následně srovnali se zemí, a on popisuje, kde byla studna, kde stál kostel nebo hospoda a tak podobně. Prostě paměť místa. Pro Expedici Z101, která v podstatě rekonstruuje dávnou cestu, musí být nesmírně zajímavé i samotné hledání všech těch míst, na kterých kdysi byli Hanzelka se Zikmundem. Zkrátka, vzniká cenná zpráva o světě a to je dobře.
ČTĚTE TAKÉ:
VŠECHNY KAPITOLY PODPALUBNÍHO DENÍKU NAJDETE ZDE!
Foto: Archiv Městského divadla Zlín