V letošním roce je tomu už dlouhých pětadvacet let, co herečka Romana Julinová nastoupila do angažmá v Městském divadle Zlín. Kromě nepatrného ohlížení a jemného bilancování se momentálně chystá taky na velkou pracovní změnu, která přijde už za pár dní.
A to s koncem aktuální divadelní sezóny. Po čtvrtstoletí stráveném na druhém největším jevišti v republice povedou její kroky do Moravského divadla Olomouc, kam od září nastupuje i se svým manželem – hercem Zdeňkem Julinou. „Ať už to dopadne jakkoliv, mosty za zlínským divadlem rozhodně nepálím, vždyť to ani po těch letech nejde. Navždy bude mojí srdeční záležitostí a součástí mého života. Za spoustu věcí jsem mu obrovsky vděčná,“ říká rodačka z Písku, která vystudovala pražskou konzervatoř a před příchodem do Zlína sbírala herecké zkušenosti v Chebu.
Můžeš prozradit, co bylo tím hlavním impulzem pro tuto velkou změnu v profesním životě?
Nabídka, kterou jsme společně se Zdeňkem dostali z olomouckého divadla od tamní dramaturgyně Míši Doleželové. Musím přiznat, že to bylo celé tak nějak překvapivé a jaksi nenadálé, opravdu jsme ani jeden nečekali, že by nás mohli lákat do angažmá. Stalo se a my jsme najednou museli čelit zásadnímu rozhodnutí. Popravdě jsem si nejprve myslela, že Zdeňa nebude chtít zlínské divadlo opustit, přece jen vím, že velké životní změny úplně nevyhledává, ale jak jsem o pár dní později pochopila, mýlila jsem se. Dohodli jsme se, že se oba rozhodneme zcela samostatně, bez jakéhokoliv ovlivňování, a uvidíme. Nakonec jsme se oba utvrdili v tom, že chceme.
S čím do Moravského divadla Olomouc odcházíš? Co od nového angažmá očekáváš?
Doufám, že se mi podaří zúročit všechno, co jsem se ve zlínském divadle naučila. Opravdu mi velmi záleží na tom, abych odsud neodcházela se stejnými chybami a se stejnými návyky. Rozhodně ale neopouštím Zlín s pocitem, že mi tady bylo špatně, protože tomu tak není. Nyní tuto dlouhou kapitolu uzavírám se zcela jasným vědomím, že ačkoliv jsem ve zlínském divadle byla opravdu ráda, tak ještě můžu svůj pracovní život otočit o sto osmdesát stupňů a třeba z něj i něco vytěžit. Uvidíme. (úsměv)
Jaké v sobě máš momentálně pocity? Co se ti honí hlavou? Ptám se proto, že konec divadelní sezóny se nezadržitelně blíží a s ním ta změna definitivně nastane.
Přiznám se, že rozhodnutí, ke kterému jsme dospěli v zimě a následně ho i oznámili vedení zlínského divadla, bylo v něčem mnohem jednodušší než jeho následky, tedy daná skutečnost, že ten konec opravdu nastává. Velmi brzy se budu s kolegy, kteří jsou za ta léta už pevnou součástí mého života, loučit. Momentálně vnímám naše vztahy tak nějak intenzivněji než kdy dřív a jasně si uvědomuji mnoho dalších věcí.
Co například?
Například to, že s některými kolegy si během června zahraji opravdu naposledy, stejně jako si uvědomuji, že budu za pár dní naposledy absolvovat tradiční cestu na jeviště těmi dlouhými divadelními chodbami… (zamyslí se) Je to skutečně zvláštní pocit, přece jen, pětadvacet let je pětadvacet let. U vyklízení šatny mi pomaličku dochází, co všechno jsem v tom zlínském divadle prožila.
Jak budeš na zlínské divadlo vzpomínat? Co ti okamžitě vyvstane na mysli, když se tato scéna zmíní?
Profesionalita a taky obrovská pracovitost. Zlínské divadlo mě naučilo makat, a to v tom nejlepším slova smyslu. Například z prvního angažmá v Chebu si nepamatuji, že bych zažila tak těžká období, jako právě ve Zlíně, ačkoliv je pravda, že jsem byla o téměř třicet let mladší a pravděpodobně brala spoustu věcí výrazně jinak…
Je to, co říkáš, i odpověď na otázku, v čem vidíš přednosti zlínského divadla? Je to právě ta profesionalita a pracovitost?
Určitě. Nemluvě o tom, že místní herci jsou technicky skvěle vybavení. Jinak to ani nejde, vždyť na tom velkém jevišti by je nebylo vidět, ani slyšet. Na technickou vybavenost je pak nutné nabalovat i veškeré emoce, což taky není vůbec jednoduché, proto jednoznačně můžu říct, že kvalita místního souboru je skutečně velmi vysoká. A pokud můžu, ještě bych doplnila jednu věc – ve zlínském divadle není nic nemožné. Vždycky se tady všechno zvládlo, nazkoušelo a vytvořilo. To není samozřejmost.
Jak ti seděla ta žánrová pestrost, kterou se zlínské divadlo pyšní? Jelikož jde o divadlo oblastní, tak divákům nabízí nejenom komedie či dramata, ale taky inscenace s čistě regionální tematikou nebo muzikály.
Člověk občas bojuje s vlastní schopností a neschopností, ale má to i svá pozitiva – například překonání něčeho, co se zezačátku jeví jako nezvladatelné, je nakonec velmi posilující. Zjednodušeně řečeno, když něco neumím, tak se to za chodu naučím, protože jsem hozena do vody a musím plavat. V rámci zkoušení opravdu není čas dělat fóry, že někomu něco nejde, že něco neumí, protože je herec, který preferuje pouze role dramatické a do zpěvu se mu nechce. Kdepak, na stole je výzva a je třeba se jí chopit, co možná nejlépe.
Vzpomeneš si, kdy jsi o zlínském divadle slyšela úplně poprvé? Za jakých okolností to bylo?
Vzpomenu. Na pražské konzervatoři jsem měla spolužačku Kateřinu Pokornou a ta mi vyprávěla, že její tatínek – pan Karel Pokorný – byl právě ve Zlíně, tehdejším Divadle pracujících, uměleckým šéfem. Strašně hezky o městě, které pro mě bylo tehdy velkou neznámou, ale také o divadle povídala, a bylo z ní cítit, že by se sem ráda dostala do angažmá. Tato touha ji neopustila ani po škole, kdy jsme spolu shodou okolností nastoupili do Chebu. Jenže jak už to tak v životě bývá, cesty jsou mnohdy velmi nevyzpytatelné a tak jsem jí po čase musela sdělit, že do Zlína jdu nakonec já, a to společně se Zdendou, kterého jsem si vzala za muže. Myslím si, že tehdy z toho byla i trošku smutná…
Není žádným tajemstvím, že tvoje stěhování do Zlína se Zdeňkem velmi úzce souvisí. Jen pro pořádek – Zdeněk je rozený Zlíňák a seznámili jste se právě v Západočeském divadle v Chebu, kde jste byli oba dva v první polovině devadesátých let v angažmá. Jak k tomu následnému přechodu na Moravu došlo?
V Chebu jsem byla druhým rokem, když kde se vzal, tu se vzal, Zdeněk Julina, posila z Moravy, navíc čerstvě po vojenské službě. Dodneška ho vidím, jak dorazil na konkurz ještě v uniformě a bývalým disidentům v komisi recitoval nějakou báseň, to bylo celkem komické… (smích) Nějakou dobu jsme v chebském divadle pobyli společně, ale pak jsme se rozhodli, že se přestěhujeme na Moravu, zpět do Zdeňkova rodného města. Zajímavé je, že ačkoliv jsme měli už malé dítě a druhé bylo na cestě, tak ani jeden jsme neměli přislíbenou žádnou práci, prostě jsme se sbalili a přestěhovali se přes celou republiku. V podstatě jedinou jistotou, kterou jsme ve Zlíně měli, byl byt po Zdeňkových rodičích.
Ale počítám, že zlínské divadlo jste v hledáčku měli, nebo se pletu?
Jasně, strašně moc jsme si přáli, abychom ve Zlíně angažmá získali. Ovšem nejprve se nám nikdo z vedení dlouho neozýval, a když k tomu došlo, tak chtěli do jedné inscenace v režii Karla Semeráda jenom mě, což už ale nebylo možné, protože jsem byla v devátém měsíci těhotenství. Nakonec ovšem všechno dobře dopadlo a tehdejší ředitel Ivan Kalina nás přijal. První se zlínským divákům představil Zdeněk, který dostal roli v pohádce Hrátky s čertem a taky v Pitínského inscenaci Osm a půl (a půl) a já jsem dostala možnost nastoupit do angažmá po nějakých dvou letech, po mateřských povinnostech. Byl to vlastně takový malý zázrak, ale jsem za něj zpětně obrovsky šťastná, protože jsme mohli být celá rodina pohromadě – na jednom místě, v jednom divadle, v jednom městě, což pro mě bylo naprosto zásadní.
Když je řeč o Zdeňkovi, vybavíš si vaše úplně první jevištní setkání? V jaké inscenaci to bylo?
To je těžká otázka… (zamyslí se) Bylo to stoprocentně v Chebu a myslím si, že šlo o hru Friedricha Dürrenmatta Herkules a Augiášův chlév, ve které jsem hrála Deianeiru, avšak co tam hrál Zdeňa, to si už nevzpomenu.
Za ta léta, co jste společně v jednom angažmá, jste ale zase tolik příležitostí zapartneřit si na jevišti neměli, vnímáš to stejně?
Vnímám. A nevím, proč tomu tak je, lépe by ti pravděpodobně odpověděli dramaturgové, kteří se na obsazení inscenací výrazně podílí. Je pravda, že mě tato skutečnost dlouhou dobu trápila, protože si myslím, že když už jsme spolu měli možnost na jevišti partneřit, tak nám to šlapalo. Vlastně je škoda, že toho vedení divadla nikdy nevyužilo víc. Například velmi ráda vzpomínám na detektivní komedii Manželské vraždění, kde jsme si hraní bok po boku opravdu užili a dokázali tu energii přenést i na diváky.
Vraťme se ještě k tvému začátku ve Zlíně. Jak sis na nové město, potažmo celý kraj, který je v mnoha ohledech oproti tvému rodišti odlišný, zvykala?
No, byl to velký zmatek. Pocházím z Písku a než jsem dorazila do Zlína, tak jsem za sebou měla určitá životní období v Praze a v již zmíněném Chebu. Najednou bylo všechno nové a hlavně zcela odlišné – prostředí, životní styl, nátura lidí. Co si budeme povídat, Zlín je hodně specifický v mnoha ohledech a musela jsem si k němu postupně najít cestu. Navíc jsem tady nic a nikoho neznala. Mámu, tátu i sestru jsem měla v Čechách, o kamarádkách nemluvě. Hodně jsem se naplakala a hlavně byla obrovsky závislá na Zdeňkovi, což samozřejmě nebylo dobré. Náročné začátky.
Zmiňuješ slovo začátky. Jak jsi krátce po absolvování pražské konzervatoře viděla svoji hereckou budoucnost. O čem jsi na prahu kariéry snila?
Jelikož jsem začínala v Národním divadle, tak jak jsem mohla pohlížet na svoji budoucnost? Odtud už člověk nemá kam stoupat… (smích)
Počkat, jak to myslíš? Můžeš to objasnit?
Dělám si pochopitelně legraci, ale je pravda, že při studiu na konzervatoři jsem štěstí na několik hostovaček v Národním divadle opravdu měla. Stejně jako jsem měla štěstí na profesory – postupně jsem prošla pod vedením Blanky Bohdanové, Bořivoje Navrátila nebo Václava Hudečka, který v Národním divadle režíroval a řadu z nás studentů si přizval na hostování do určitých inscenací. Například nikdy nezapomenu na hereckou partnerku ve Věci Makropulos, kterou mi byla paní Jana Hlaváčová a je úplně jednou, že jsem s ní měla dialog o třech větách… Takže moje divadelní začátky byly velmi radostné a pochopitelně jsem tehdy měla obrovská očekávání. Je ale pravda, že jsem zůstala celkem při zemi. Když přišla v šestém ročníku nabídka z Chebu, tak jsem jí nepohrdla. Zajímavé je, že po čase jsem měla možnost naplno zkusit štěstí v Praze, ale už jsem nechtěla, netoužila jsem po tom, bylo mi dobře v chebském divadle.
Mimochodem, měla jsi jasno už v dětství, že bys chtěla být herečkou?
Vůbec ne, dlouho jsem snila o tom, že budu paní magistra v lékárně, milovala jsem vůně léků a léčiv… (úsměv) Nepocházím z herecké rodiny a nikdo se u nás doma nikdy umění nevěnoval, nemluvě o tom, že v Písku není ani stálá divadelní scéna. Vlastně se dá říct, že jsem dlouho ani netušila, že nějaké divadlo existuje. V pozdějším věku jsem ale začala chodit do dramaťáku, což mě chytlo, a tak nějak si drze řekla, že zkusím konzervatoř. V osmé třídě to sice ještě nevyšlo, ale o rok později už ano a stěhovala jsem se do Prahy.
Pojďme zase zpátky do Zlína. Za ta léta jsi toho v místním divadle zažila skutečně dost – jak se podle tebe postupem času proměnilo?
Určitě se velmi výrazně proměnilo, co se otevřenosti vůči divákům týče. Zásadní zlom nastal v okamžiku, kdy se stal ředitelem Petr Michálek. Lidé se postupem času začali v divadle zase cítit dobře a brali ho opravdu za své, protože pochopili, že tam jsme pro ně a chceme s nimi veškeré emoce sdílet. A za své jsme ho brali i my. Musím říct, že vedení Petra Michálka mi bylo vždycky blízké, myslím si, že nás měl rád a skutečně mu záleželo na všem, co se aktuálně dělo.
Na jaké herecké příležitosti budeš v rámci celé té zlínské kapitoly s radostí vzpomínat?
Tady musím zcela bez váhání zmínit Marii v inscenaci INRI, kterou s námi dělala režisérka Hanka Mikolášková. Byla to pro mě naprosto osobní věc. Mnoho věcí mi paradoxně docházelo až později, protože tam bylo hned několik zásadních témat, nad kterými jsem hluboce přemýšlela, ale i emocí, které jsem musela postupně vstřebávat. Když nad tím tak uvažuji, tak pokaždé, když se můžu v rámci své role opřít o silné emoce, tak se mi hraje dobře, ačkoliv je to neskutečně vyčerpávající. A u INRI to platilo stoprocentně. Ráda pak určitě vzpomínám na roli Myšky v Kočičí hře, nebo na Tanec na konci léta v režii Ivana Baladi, ve kterém jsem si zahrála po boku tehdy nové tváře souboru – Petry Hřebíčkové.
Když jsem se zamýšlel, jaké inscenace s tebou mám tak nějak nejvíc spjaté, tak hned vedle INRI mě napadly další dvě – Eva tropí hlouposti a Výborná kachna.
Eva tropí hlouposti? To byla zajímavá výzva, dodneška si myslím, že do role Tety Pa jsem měla opravdu daleko… (smích) A co se Výborné kachny týče, tak ano, tady jednoznačně souhlasím, to byla práce, která mě bavila moc. V tomto případě bylo potřeba projevit určitou technickou zdatnost, tady se člověk nikterak o emoce neopřel. Ale bylo to moc příjemné období a dialogy s Luďkem Randárem jsou pro mě nezapomenutelné… (úsměv)
Co tě na divadle stále přitahuje a fascinuje?
Možnost tvorby tady a teď, v daném okamžiku, který je sice pomíjivý, ale má své neuvěřitelné kouzlo. Možnost vytvořit si jiný život, vyzkoušet si být někým jiným a na chvilku úplně zapomenout na sebe. Těžko se to pojmenovává, avšak je to návykové.
Už tušíš, co tě v novém angažmá čeká? Jaká role bude v Moravském divadle Olomouc ta první?
Zatím ještě nemám tušení, co nás čeká. Je to dáno asi tím, že V Olomouci se plánují věci jinak, trošku víc dopředu a tím pádem už mají některé inscenace, které se budou zkoušet na podzim, obsazené. Proto stále netrpělivě čekáme, co přijde. Nicméně osobně doufám, že se tam na jevišti víc potkám se Zdendou… (úsměv)
Rozumím. Zároveň je třeba dodat, že zlínskému divákovi se hned tak z dohledu neztratíš, předpokládám, že řadu inscenací budeš ještě dohrávat, je to tak?
Uvidíme. Moc ráda bych samozřejmě dohrávala, ať už inscenaci Dnes večer nevařím, Harold a Maude nebo Společenstvo vlastníků, ale všechno je momentálně ve fázi domlouvání, proto bych nechtěla jakkoliv předbíhat. Ať už to dopadne jakkoliv, mosty za zlínským divadlem rozhodně nepálím, vždyť to ani po těch letech nejde. Navždy bude mojí srdeční záležitostí a součástí mého života. Za spoustu věcí jsem mu obrovsky vděčná.
LOUČENÍ ZDEŇKA JULINY
„Rozhodování pochopitelně nebylo snadné, přece jenom, sedmadvacet let je sedmadvacet let. Momentálně jsem plný očekávání a s jistou dávkou napětí čekám, co vlastně bude. Mám pocit, jako bychom skákali do zcela neznámé řeky, ve které bude nutné pořádně plavat, abychom se neutopili. Nicméně na další pracovní výzvu se těším. Věřím, že nová energie a taky noví kolegové nás nakopnou tím správným směrem. Na zlínské divadlo budu vzpomínat jenom v dobrém, vždyť jsem v něm zažil mnoho krásného, a jak už to tak v životě bývá, to špatné vzal postupně čas. Pokud nám to jen trošku povinnosti dovolí, určitě se do Zlína budeme vracet coby diváci na premiéry a já doufám, že nám to Zlíňáci oplatí třeba výletem do Olomouce.”
Rozhovor vyšel v červnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín