Svého času byli na Zlínsku pojmem. Pak se ale za kapelou Šufunky Gang na dlouhou dobu zavřely dveře. Nyní je tato legendární partička zpět, a to v plné síle. Za pár dní oslaví dvacáté výročí a při této příležitosti také pokřtí výběrové album s názvem Happy brzdy.
„Deska je jakýmsi výtažkem ze všech našich alb, a protože slavíme dvacet let, je na ní nacpaných dvacet písniček. Je to takový syrový průřez historií,“ shodli se během rozhovoru dva dřevní členové kapely Šufunky Gang – zpěvák Bránik a baskytarista Péčko. A v syrovém duchu nebude jenom výběrová deska, ale také výroční koncert, který proběhne 23. května ve zlínské Šopě.
Vaše kapela už toho má poměrně dost za sebou, přesto se určitě najde mezi čtenáři někdo, kdo o vás doposud neslyšel. Jak byste se stručně a výstižně představili?
Bránik: No… Jsme sympatická mazaná kapela hrající pro všechny věkové kategorie.
Péčko: Hrajeme rockovou funky muziku s prvky punku, občas klidně i s prvky popu. Kdysi to někdo nazval funky-hardcore, to mi přijde jako nejpříhodnější charakteristika.
Svého času jste byli v našem – zlínském – regionu pojmem. Čemu ten tehdejší poměrně rychlý vzlet nahoru přičítáte?
Péčko: Myslím si, že tehdy tady nikdo nic podobného nehrál. Přišli jsme s celkem zajímavou muzikou, a dokázali lidi strhnout nasazením, technikou, tlakem i celkovým dojmem. V prvním roce fungování jsme si vlastně vůbec nemuseli shánět žádné koncerty, stačilo, abychom se někde objevili, odehráli koncert a skoro pokaždé za námi někdo přišel s nabídkou na další vystoupení. Šlo to tak nějak samo…
Bránik: Já jsem do kapely naskočil až po nějakých třech letech fungování, do té doby jsem na její koncerty chodil coby fanoušek. Muzika Šufanů mne od začátku semlela díky jakési přímočarosti a údernosti. Nejprve hráli jenom ve čtyřech, a už tehdy to neskutečně fungovalo.
To vypadá, že si členy vybíráte z řad těch nejlepších a nejvěrnějších fanoušků. Vždyť i váš současný kytarista Jan Laník vám nejprve dlouhou dobu „jenom“ fandil pod pódiem…
Péčko: Možná jsou to všechno takové malinké náhody. I když třeba Bránika jsem si vyhlídl v době, kdy nás napadlo, že potřebujeme zpěváka, který je zároveň i kytarista, správně přidrzlý a k tomu taky dobrý muzikant.
Bránik: Podobně se k nám letos dostal i ten Honza Laník. Trošku si s námi chtěl zahrát, my jsme chtěli, aby s námi hrál, a protože i on je skvělý muzikant a všechno si správně sedlo, je s námi.
Péčko: Krutě dodatečně splněný oboustranný sen. Za mne teda určitě.
Vraťme se ale ještě o nějakých patnáct let zpět, a to do doby, kdy jste měli na svém kontě již dvě desky, úspěchy v hudebních soutěžích i turné. Jaké byly vaše tehdejší ambice? Chtěli jste překročit onu regionální hranici?
Péčko: Těžko říct… Dopředu to tehdy tlačil hlavně náš tehdejší zpěvák Jára Šnajdr, on fakt chtěl, abychom to někam dotáhli. A měl v těchhle věcech lepší přehled, byl takový víc světový, nebo co. My jsme byli spíš takoví jelimani ze Zlína, akorát z nás něco šlo tak nějak muzikantsky. Když jsme najednou skončili druzí v celostátní hudební soutěži Coca-Cola Pop Star a potom měli jet na turné se Support Lesbiens, tak nějak nám i docvaklo, že na ten „velký“ svět nejspíš nemáme. Byl nám tak nějak trošinku cizí.
Bránik: Ani se nedá říct, že bychom byli tenkrát všichni přesvědčení, že chceme jít právě tímhle směrem. Někdo chtěl, někdo se naopak držel při zemi… Do toho se navíc ozývaly i hlasy, že stejně nemůžeme pořádně uspět, protože nejsme kapela z Prahy. Je pravda, že jsme byli od toho „velkého“ světa fakt daleko. Zůstali jsme malou regionální kapelou.
Péčko: A nakonec proč by to tak nemělo být správně? Můžeme hrát, co chceme, jak chceme, nikomu nepodléháme, nemusíme se podřizovat žádnému stylu, vydavatelství, produkci, ani se podbízet davu. Co může být lepšího?
Nicméně po tom úspěšném období přišla v roce 2007 pauza a Šufunky Gang na téměř deset let vyklidil pole. Čím to bylo zapříčiněno?
Péčko: Spoustou věcí. Rodinné povinnosti, s tím spojené stěhování, únava materiálu… Ostatně původní fanoušci taky „odrostli“ a začali řešit stejné věci jako my. Každopádně přestali mít čas chodit na koncerty. Říkej tomu přirozený vývoj.
Bránik: Řekl bych, že tam taky hrála roli jakási… Nasycenost sebou samým, kdy už na prvním místě nefigurovalo to obrovské nadšení.
Péčko: Taky se pořád hodně hrálo, a malinko chyběl čas a chuť na skládání nových věcí. Možná nás to v určitém okamžiku trošinku přestalo bavit…
Věřili jste, že to ještě někdy společně nakopnete?
Bránik: Já jsem tomu věřil, protože jsem věděl, že ta kapela za to stojí, že její muzika je dobrá a když si ji poslechneš, pořád funguje.
Co bylo tím hlavním impulzem k tomu, že jste to dali před dvěma lety opět dohromady?
Péčko: Ono to celé tak nějak vyplynulo ze situace v posledních letech. Věci od Šufunky jsem občas hrával, ovšem teda s úplně jinou kapelou, protože mi přišlo, že pořád je to to nejlepší, co ze mě kdy vypadlo. A pak jsem se rozhodl dát dohromady takový revival – Šufunky Gang Relapse. Popravdě mi přišlo malinko nepatřičné do projektu zapojovat původní členy kapely, jediným zúčastněným byl a je ikonický kytarista Def. A nakonec se velkou vzpěrou stali kluci z kapely Reggay, Filip Husák a Petr Ševčík, dále bubeník Mára Šlapanský, perkusista Milan Rábek a dechaři Honza Divoký a Vojta Palisa. Docela pěkně to chvilku fungovalo. Samozřejmě jako revival… Ale kluci přece jen neměli moc času a stále to nebyli opravdičtí Šufunky Gang. A pak jsem zjistil, že ve Zlíně už pár let bydlí Robert Šebák, bubeník, který fungoval jako záskokář v nejzásadnějších dobách kapely. No, je tam, je tam. A ta muzika najednou dostala zase ten neuvěřitelný mazaný náboj. A pak už nechybělo málo k završení tajného plánu, zpěvák Bránik je zpátky a Šufunky Gang taky. Zmíněný Honza Laník sestavu doplnil a ty písničky se začaly nejen přehrávat, ale opravdu hrát.
Bránik: Popravdě musím říct, že mně se Relapse moc nelíbil. Chybělo tomu to správné číro. Možná… Možná i proto jsem se rozhodl, že to jakože zachráním, no ano…
Péčko: Takže všechno vyšlo a tajný plán zafungoval, hoho. Návratová provokace, eee…
Bránik: A vrátilo se i to kouzlo, co nás provázelo v začátcích. Ta jemná anarchie, tlak a kolektivní pohoda.
Jak to vypadá s novým materiálem? Můžou se fanoušci těšit na další písničky?
Péčko: Řešíme to. Zatím teda spíš zkoušíme starý repertoár na domluvené akce, ale samozřejmě se bavíme o tom, co bude dál.
Bránik: Nové věci rozhodně přijdou na řadu, jsou nutné jak kvůli nám, tak i kvůli fanouškům. Nás to bude motivovat a posouvat dál, a fanoušci logicky nechtějí pořád dokola poslouchat to, co už léta znají.
Dvacet pestrých let si připomenete a společně s fanoušky oslavíte 23. května ve zlínské Šopě. Co na tento večer připravujete? Jak oslavu pojmete?
Péčko: Původně jsme chtěli pozvat celou řadu hostů a udělat si to trošku hodně hodně velké, ale jak to postupně narůstalo, nechali jsme to být. Raději zahrajeme v současné sestavě a lidem ukážeme, jak nám to aktuálně šlape, což mi přijde jako mnohem lepší řešení. Dneska se ze všeho dělá estráda, blbinky, hvězdy a kouzelníci, ale to my dělat nebudeme. Uděláme si hezký výroční koncert bez jakýchkoliv zbytečností.
Bránik: A odehrajeme všechny naše pecky, vlastně skoro celý náš repertoár, a taky teda pokřtíme naši první „best of“ desku s názvem „Happy brzdy“, jejímž kmotrem bude náš původní zpěvák Jára Šnajdr.
A co váš čeká po této velké oslavě?
Bránik: Tak předně určitě odehrajeme všechny koncerty, které máme domluvené a pak se možná vrhneme na ty nové věci. Protože tak nějak cítíme, že je po kapele Šufunky Gang hlad. To je super.
Péčko: Jinak, kdyby někomu náhodou nevyšel ten náš výroční koncert v Šopě, tak nás může vidět a slyšet třeba 15. června na festivalu Horem Dolem v Provodově, což bude parádní akce na tamní louce, hoho!
Rozhovor vyšel v květnovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
Foto: Petr Dubovský