V loňském roce oslavila kapela Wohnout už neuvěřitelných pětadvacet let své existence. K půlkulatým narozeninám si mimo jiné nadělila také desátou řadovou desku s jednoduchým avšak tajemně znějícím názvem HUH!, kterou v červnu s radostí představí i návštěvníkům otrokovického festivalu Lážo Plážo.
„S deskou bylo hodně práce, v podstatě každá nota dostala extra porci zvláštní péče,“ vrací se ke vzniku nového materiálu Matěj Homola, zpěvák a kytarista oblíbené pražské kapely, který se svými kolegy rozvlní otrokovické Štěrkoviště v sobotu 18. června.
První otázka se jaksi nabízí. Jak si představuješ nefalšovanou a skutečnou „lážo plážo“ pohodu?
No, není to úplně plážové, ale představuji si léto, západ slunce nad horami, jízdu na motorce po hřebenovce, zastávku na vyhlídce a vychutnání si té krásy…
Na Moravu se vracíte poměrně často, ovšem na otrokovickém festivalu Lážo Plážo si v létě odkroutíte premiéru. Jak se na místní Štěrkoviště těšíte?
Na Zlínsko se těšíme vždycky. V bývalém klubu Golem, ale i v okolí Zlína jsme skutečně odehráli mraky koncertů. A Štěrkoviště v Otrokovicích? To zní prostě dobře, dokonce by mohla být i koupačka.
Patříte ke kapelám, které se na festivalu rády zdrží, poslechnou si kolegy a nasají atmosféru společně s fanoušky, nebo už je toho na vás za ta dlouhá léta moc a raději si dopřejete zasloužený klid?
Většinou se pár hodin zdržíme, sem tam si něco poslechneme, něco sníme i vypijeme, pokecáme s kolegy a s lidmi, přece jenom je to klasika, na kterou se těšíme celou zimu. Ale pochopitelně někdy taky člověk nemá svůj den a po koncertě raději zaleze do šatny a nechce se mu mezi lidi. To se prostě občas stane.
Do jaké míry bude váš festivalový playlist naředěný novými písničkami ze zatím poslední studiové desky HUH!, kterou jste si nadělili minulý rok k pětadvacátým narozeninám?
Určitě tam nové věci z aktuální desky budou, na klubové šňůře z ní hrajeme poměrně dost písniček. Ale je fakt, že festivalový playlist je dost omezený dobou hraní, takže to bude boj mezi novým a starým osvědčeným materiálem.
Mimochodem, jak vás napadl ten na první dobrou velmi zvláštní název alba?
Spadnul z nebe. V jednom okamžiku byl ve studiu. Šlo o momentální nápad.
Líbí se mi, že Wohnout je léta letoucí svůj. Je originální a přitom má velmi dobře rozpoznatelný rukopis. Písničkám nikdy nechybí humor, smysl pro melodii, určitá lehkost ani potřebný tah na branku. Kam zmíněnou novinku v rámci své diskografie řadíte? Jak s ní jste s odstupem několika měsíců spokojeni?
Jsme s ní hodně spokojeni a dáváme ji někam na pomyslná přední místa. Bylo s ní hodně práce, v podstatě každá nota dostala extra porci zvláštní péče.
Vznikala jinak než její předchůdkyně? Ptám se i z toho důvodu, že jste se jí věnovali v nepříliš veselé – covidové – době.
To ano, dost věcí bylo jinak, hlavně to, že jsme místo skládání ve zkušebně pracovali z domovů přes internet. Taky jsme si poprvé na celou desku vzali producenta, a to hudebního génia Michala Skořepu, který to tak nějak celé kočíroval.
Mnohokrát jste řekli, že se nechcete nechat svazovat jakýmikoliv žánry. Platilo to vždycky, nebo šlo o přirozený vývoj v rámci těch pětadvaceti let?
Na začátku naší existence jsme se to snažili valit, ale vlastně od druhé desky zvolňujeme a dokonce některé pozdější věci nejsou ani moc rockové, spíš třeba do folku nebo popu. Takže se dá říct, že dost bariér postupem času padlo.
Kde berete neustálou inspiraci při skládání muziky a psaní textů? Je těžké se po těch letech neopakovat?
To je velmi těžké a platí to jak pro hudbu, tak samozřejmě pro texty. Pokud člověk nechce vykrádat sám sebe, je to s každou deskou složitější. Inspiraci se dá samozřejmě trochu pomoct, chce to v sobě ale otevřít tu správnou díru, aby mohla vplout dovnitř. Na mě třeba fungují určitá místa, kam si pro ni jezdím.
Co si budeme povídat, čtvrtstoletí, to už je úctyhodný věk kapely. Když se zamyslíš, jak bys to vaše tažení jednoduše avšak výstižně pojmenoval?
Normální nenudný život s pražskou klubovou kapelou.
Čemu přisuzuješ skutečnost, že to Wohnout těch pětadvacet let vydržel a neztratil nic ze své originality?
Fungovat ve větší partě není vždycky úplně jednoduché, ale to se týká asi všech profesí. Prostě jsme měli štěstí, že jsme se takhle sešli. Byly krize, ale přešly. Jsme stále ve stejné sestavě a stejně naladěni. Děláme v podstatě práci snů, živíme se skládáním a hraním, jezdíme po super koncertech, festivalech, máme nějakou fanouškovskou základnu, a to všechno je dar, čehož si je každý z nás vědom.
Oslavy máte už za sebou, nyní míříte vstříc novým zážitkům. Máte ještě nějaký nesplněný sen? Je něco, co byste si v budoucnu rádi zkusili?
No, chtěli bychom udělat společnou píseň se Suicidal Tendencies. Na téhle skvělé kapele jsme vyrostli.
Máš na závěr něco na srdci? Něco, co bys vzkázal všem čtenářům magazínu inZlin?
Děcka, jaro je tu, tak ho užívejte a my se na vás budeme moc těšit.
Rozhovor vyšel ve Festivalovém speciálu, který byl součástí květnového čísla magazínu inZlin.
Foto: Martin Daněk a archiv kapely Wohnout