Už téměř pět let stojí ve vedení zlínského fotbalového klubu Zdeněk Grygera. Bývalý reprezentační obránce, který sbíral cenné zkušenosti během angažmá v Ajaxu nebo v Juventusu, aktuálně vykonává funkci generálního manažera a do své práce je „zapálený“ stejně jako v dobách, kdy střežil prostor před bránou a zatápěl útočícím soupeřům.
Zdeněk Grygera fotbalem dennodenně žije a práce manažera ho maximálně naplňuje. „Coby manažer potkáváte široké spektrum lidí a nejste stále na jednom a tom samém místě. To je mi sympatické. Rád totiž cestuji a poznávám nové,“ říká v rozhovoru rodák z Přílep u Holešova.
Kolik hodin denně vám „sebere“ fotbal?
Dvacet čtyři! (smích) Fotbal je pro nás tak trochu nemoc a tím pádem myšlenky na něj z hlavy tak lehce nevyženeme. Přiznám se, že si v podstatě nepamatuji den, kdy bych si na fotbal aspoň nevzpomněl. Během sezóny je to v podstatě nemožné. Valí se na vás zápasy, což je vždy jakési vyvrcholení toho daného pracovního týdne, během kterého se děje celá řada nejrůznější věcí, plánování, příprav a samozřejmě i tréninků.
A když vám sezóna skončí?
Tak v ten moment začínáte uvažovat o všemožných změnách týkajících se sezóny další. Na programu dne jsou veškeré změny v hracím kádru, nebo kontrolování smluv s tím, že přemýšlíte, kterému hráči ji například prodloužit a se kterým hráčem bude lepší se rozloučit… Všechny tyto změny se pochopitelně odvíjí od předešlých výsledků a konečného umístění. Shrnu-li to, tak fotbal je pro mě skutečně dennodenní záležitost.
Když jste v roce 2012 ukončil hráčskou kariéru, měl jste jasno, kudy vaše další kroky povedou?
Samozřejmě, že jsem si v určité fázi hráčské kariéry říkal, co budu dělat, až ten konec přijde, ale měl jsem jasno v tom, že bych u fotbalu rád zůstal. Avšak nikoliv jako trenér. Spíš mě lákala pozice manažera, nejspíš i proto, že během angažmá v Itálii jsem tento svět, ve kterém je nutné neustále jednat a cokoliv řešit s lidmi, pořádně poznal. To, že se mi podařilo se manažerem stát, je ale věc druhá. Určitě jsem to dopředu nijak naplánované neměl.
A měl jste nějaký záložní plán, kdybyste přece jen u fotbalu, ať už z jakéhokoliv důvodu, nezůstal?
Celou svou kariéru, téměř až do poslední sezóny, jsem byl přesvědčený o tom, že jednou budu mít svoji vlastní restauraci. Odjakživa jsem k tomuto kroku tíhnul, ta představa se mi dlouhé roky líbila. Ovšem nakonec jsem to všechno přehodnotil, ta doba je přece jenom už někde jinde…
Vraťme se ještě k tomu trénování. Od bývalého reprezentačního obránce se zahraničními zkušenostmi bych čekal, že bude rád své bohaté a cenné poznatky předávat.
Kdyby měl být každý bývalý fotbalista trenérem, tak by to bylo neúnosné, to by vlastně ani nešlo. Je dobře, že se v této činnosti najde jenom někdo. A jak už jsem říkal, mě osobně hodně ovlivnilo působení v Itálii, kde za námi vždycky přišlo vedení, mělo na sobě oblek a řešilo s námi veškeré ty strategické věci. Bylo mi to sympatické, nejen z toho důvodu, že coby manažer potkáváte široké spektrum lidí a nejste stále na jednom a tom samém místě. Trenér je v podstatě stále na stadionu, ať už ve své kanceláři nebo na hřišti, což mě úplně neláká. Já rád cestuji a poznávám nové.
Od roku 2015 jste ve vedení zlínského klubu. Jak k vaší spolupráci došlo?
Už v době, kdy jsem se dával dohromady skrz zranění, která zapříčinila můj konec kariéry, jsem se jezdil do Zlína na fotbal dívat. Tehdy se tady hrála druhá liga a já jsem s tehdejším ředitelem navázal první kontakt. Po nějakém čase jsem dostal nabídku, na kterou jsem kývl. Tak nějak se mi dostalo možnosti dělat to, o čem jsem si myslel, že by mě mohlo bavit, tak proč to nezkusit, že jo? Ještě v té sezóně, ve které jsem nastoupil, se nám podařilo postoupit zpět do nejvyšší ligy a najednou mě to tak semlelo, že nebylo úniku… (úsměv)
Už jste řekl, čím je pro vás manažerská práce lákavá, ale dokážete popsat, v čem je taky nelehká? Jaká jsou její úskalí? Čemu jste se musel například dlouze učit?
Je známo, že člověk se učí pořád, a to samozřejmě platí i v této profesi. Musím dělat určitá rozhodnutí, která se odvíjí od daných výsledků, avšak snažím se za žádných okolností nešířit paniku, zároveň ale ani nebýt jakkoliv přehnaně spokojený. Období se totiž střídají, chvilku je dobře, pak je zase hůř, a člověk se nesmí nechat semlet. Je nutné vždycky najít určitou rovnováhu. Když se nedaří, je logické, že mě to sžírá víc, lépe řečeno jinak, než hráče. Ti se totiž soustředí pouze na svůj výkon. Ovšem my, co jsme ve vedení, musíme nést odpovědnost za celý klub a hlavně musíme najít vždy tu nejlepší možnou cestu.
Jste přísný manažer?
Myslím si, že nejsem. Jsem spíš zásadový a potrpím si na věcech, které by se měly plnit. Díky zkušenostem ze zahraničí rozhodně nejsem zastáncem jakýchkoliv pokut, vždyť pokaždé se dá najít nějaké jiné řešení a vždycky se dá daný problém rozebrat a vykomunikovat.
Pojďme nepatrně zpátky v čase. Jak jste snášel konec hráčské kariéry, který vám zapříčinilo svalové zranění?
Víte, to moje zranění se postupně dostalo do takové fáze, že už jsem v určitou chvíli neviděl vůbec žádné světlo na konci tunelu. Jednou za mnou do Anglie přiletěl můj agent, sedli jsme si, já jsem mu důkladně popsal, jak na tom zdravotně jsem, a taky mu oznámil své konečné rozhodnutí, načež mi řekl, že jsem se rozhodl správně, že to tak prostě má být. Druhý den jsem svůj konec oficiálně ohlásil na vedení klubu a musím říct, že v ten moment se mi strašně ulevilo. Bral jsem to tak, že něco skončilo, ale stejně tak něco nového začne.
To jste se s tím vypořádal pěkně. Ne každý sportovec by to vzal tak pozitivně…
Jelikož to nepřišlo ze dne na den, tak jsem na to byl v podstatě připravený. Pokud sportujete na vrcholné úrovni, tak je každý další rok po třicítce jakýmsi bonusem. Vždyť si uvědomte, kolik toho od mládí odtrénujete, odehrajete a nacestujete. Vezměte si, co ve velmi zběsilém sledu prožijete. Během několika let jsem ušel pořádný kus cesty – ze Zlína do Prahy, přes Amsterodam a Juventus, až do Fulhamu, do čehož přišla rodina, nároďák nebo Liga mistrů – byl to kolotoč, který byl sakra rychlý a mnohdy i fakt náročný. Nicméně nebudu zapírat, hlava ještě chvíli hrát chtěla, ale tělo se už dohromady nedalo…
Vraťme se v čase ještě dál, a to na úplný začátek vaše kariéry. Jak se podaří mladému hráči, který má za sebou sezónu ve Zlíně a dva roky v Drnovicích, podepsat smlouvu s pražskou Spartou?
Je to zajímavé… Když se na to po letech zpětně dívám, tak musím říct, že se to všechno vyvíjelo tak nějak přirozeně a člověk nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. V té době mě zastupoval pan Nehoda, který se znal s mými rodiči, a přišel za mnou s tím, že o mě mají zájem Drnovice, které ve své době hráli v lize celkem vysoko. Bylo mi osmnáct, nebylo to daleko od domova, tak jsem to vzal. Další krůček, že jo? Dva roky jsem hrál stabilně, do toho taky nastupoval v mládežnických reprezentacích, dal jsem nějaké góly a ono se to prostě rozkřiklo. Najednou mi ležely na stole nabídky dvě, a to jak od Sparty, tak od Slavie. Rozhodl jsem se pro prvně jmenovaný klub a udělal dobře, protože se Spartou jsem získal dva mistrovské tituly, zahrál si Ligu mistrů i Evropský pohár a otevřel si dveře do mužské reprezentace.
Angažmá ve Spartě pro vás bylo asi klíčové, co se dalšího kariérního růstu týče, mám pravdu?
Myslím si, že jo, ale na druhou stranu, celá moje kariéra měla pozvolnou a vzestupnou tendenci. Nedělal jsem žádné obrovské a nepřirozené kroky, ale opravdu jsem stoupal krůček po krůčku. Přirozeně… (úsměv)
Zkrátka, nikdo vám cestičku nevyšlapal.
Přesně tak. Vždycky jsem měl obrovskou podporu v rodičích, ale všechna důležitá rozhodnutí jsem si začal dělat velmi brzy sám. Byl jsem soběstačný, za což jsem rád, protože mi to dalo hodně nejenom do sportovního života, ale také do života osobního.
Po odchodu ze Sparty už to šlo ráz na ráz. Přišla vaše zahraniční kapitola, ve které jste postupně vystřídal Ajax, Juventus a Fulham. Na které období vzpomínáte nejraději?
Těžko se dá vypíchnout jenom jedno… (zamyslí se) Neuvěřitelný byl například přechod ze Sparty do Ajaxu, protože to byl fakt vstup do nového a nepoznaného světa. Najednou jsem hrál fotbal za klub, na který chodí padesát tisíc lidí. Stejně tak byl ale neskutečný následný přestup do Juventusu, do týmu, o kterém jsem od dětství snil. Vždyť když jsem byl s rodiči coby žák na dovolené v Itálii, tak první věc, kterou jsem si koupil, byl dres Juventusu Turín. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu oblékat skutečný dres tohoto klubu, tak se tomu budu smát. Zpětně ale můžu hrdě říct, že jsem si splnil svůj dávný a velký sen. To byl zřejmě skutečný vrchol mé hráčské kariéry.
Fotbalisté na vrcholné úrovni se těší velké přízně fanoušků. Pro řadu z nich jsou hrdinové. Jak jste tuto změnu, a zájem o vaši osobu vnímal vy?
V mládí jsem si to užíval a bral to jako součást toho, co dělám. Největší boom jsem prožil pochopitelně v Itálii, kde je fotbalista pro fanoušky modla, se kterou prostě musí na ulici prohodit pár slov. Tam jsem si uvědomil, jak velký vliv fotbal má a jakých privilegií se hráčům dostává, v podstatě všude máte dveře otevřené. Vždycky jsem se ale snažil být pokorný, slušný a určitě jsem své slávy nijak nezneužíval. Díky fotbalu sice můžete dokázat hodně, ale nikdy by to člověka nemělo změnit…
Co si budeme povídat, život fotbalisty, jakým jste byl vy, často vypadá jako pohádka. Lidé vidí, že máte úspěch, peníze i slávu. Přesto to s sebou musí nést i určité stinné stránky.
Samozřejmě. Všichni vidí to, co mi teď jmenujete, ale málokdo vidí také to, co se za tím vším skrývá. Od dětského věku jsem dojížděl do Zlína na tréninky, a tenkrát nebyly v každé rodině dvě auta, jako je tomu dnes, takže jsem vstával okolo šesté hodiny na autobus a vracel se domů někdy v sedm večer. O volném času nebyla řeč, protože mimo školu jsem v podstatě pořád trénoval. A i v pozdějším věku to bylo náročné, ať už si vezmete veškeré přesuny v rámci klubového působení, nebo minimum soukromí v rozmezí od dvaceti do třiceti let, kdy jsem měl kariéru naplno rozběhlou. Vzpomínám si, že když jsem přijel poprvé do Ajaxu, tak jsem ani neuměl řeč. Najednou jsem seděl na pokoji a byl úplně sám. V cizí zemi, v cizím městě. Co s tím? Musíte se adaptovat, zároveň je na vás ale obrovský tlak. Takže za tím vším pozitivním je rozhodně obrovské úsilí a dřina.
Opomenout nesmíme ani vaši reprezentační stopu. Dá se přiřadit k tomu splněnému snu na klubové úrovni i to, že jste měl tu čest obléknout národní dres?
Rozhodně! Je to naprosto nepředstavitelný pocit, když na sobě máte reprezentační dres, na stadionu zní národní hymna a v hledišti sedí vaše rodina. V tu chvíli si člověk uvědomí strašně moc. Nikdy na ty zápasy v rámci mistrovství Evropy nebo mistrovství světa nezapomenu. Bylo to něco krásného. To byly přesně ty chvíle, kdy jsem si hrdě řekl „ano, kvůli tomuto momentu jsem to všechno dělal“.
Máte nějaké plány a sny, co se práce týče, nebo jste momentálně spokojený ve Zlíně a výrazně dopředu se nedíváte?
Dívat se nějak výrazně dopředu nejde… Fotbal ve Zlíně mě opravdu zaměstnává den co den a ačkoliv si občas i nepatrně připustím, že bych s ním mohl skončit, tak to stejně naplánovat nedokážu, protože to není tak jednoduché. Vlastně jsem neplánoval nikdy, ani jako hráč. Žil jsem přítomností, a když nějaká nová situace nastala, tak jsem jí čelil.
V letošním roce slaví zlínský fotbal úctyhodných sto let. Co to ve vás evokuje?
Když byl ten jubilejní zápas proti pražské Slavii, do kterého jsme nastoupili ve výročních retro dresech, tak jsem hráčům říkal, že s odstupem času na to budeme všichni s radostí vzpomínat, protože je velmi vzácné, že u tohoto historického okamžiku můžeme být. Já osobně jsem šťastný, že jsem tyto velké oslavy prožil a rád bych poděkoval všem, co se na nich podílejí. Byly a stále ještě jsou důstojné a krásné. (úsměv)
Kde byste jednou fotbalový Zlín rád viděl?
Určitě stabilně v první lize a v horní polovině tabulky. Zasloužil by si to a není to nemožné. Vždyť to není tak dávno, co jsme si zahráli Evropskou ligu. A můžu říct, že ještě v době, kdy jsem do klubu nastupoval, to byla pro téměř všechny naprosto nepředstavitelná meta. Podařilo se a já věřím, že se to časem může podařit zase.
Rozhovor vyšel v prosincovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv klubu FC Fastav Zlín