Kapela Mňága a Žďorp byla velmi aktivní i po celou dobu nedávno skončeného nouzového stavu, který byl v naší zemi vyhlášený v souvislosti s epidemií koronaviru. Ani v uplynulých nelehkých týdnech a měsících se hraní nevzdala a pravidelně každý týden připravovala pro své fanoušky speciální koncertní programy.

Vrcholem počínání valašskomeziříčské legendy byl zcela jednoznačně výjimečný koncert na střeše hotelu Apollo. „Teď už to možná tak nevyzní, ale v okamžiku, kdy se tento koncert odehrál, jsme byli ještě všichni zalezlí a nedovedeš si představit, jak obrovskou radost jsme měli z toho, že jsme na vzduchu, hrajeme a svítí na nás sluníčko,“ říká v rozhovoru optimisticky naladěný Petr Fiala, kytarista, zpěvák a frontman kapely Mňága a Žďorp, který věří v dobré konce: „Každý ví, že jsme momentálně v krizi, ale krize s sebou většinou přináší jakousi změnu, kterou je dobré využít.“

S Petrem Fialou jsme se potkali krátce po dalším koncertě, který Mňága a Žďorp odehrála v rámci svého dlouhého virtuálního „turné“ v této nelehké době.

Jaký ten včerejší koncert byl?

Byl dobrý, řekl bych, že i docela uvolněný, protože jsme hráli pouze písničky z alba Třínohý pes. To album vyšlo poměrně nedávno a tím pádem jsme ho měli ještě v živé paměti. U ostatních koncertů to bylo trošku složitější, vždycky jsme se museli písničky během týdne „nadrtit“, v pátek je společně nazkoušet a v sobotu jsme už hráli. Nicméně včera to byl, tuším, devátý live stream, takže jsme si postupně zvykli a bereme to jako normální koncertování, což je příjemné. Přenosy sledují lidi ze všech možných koutů světa a díky tomu s nimi neztrácíme kontakt.

Měli jste v plánu hrát sobotu co sobotu od začátku, tedy od okamžiku, kdy byla vyhlášena karanténa? Přece jenom, vaše počínání v této zmatené době je tak trochu ojedinělé.

Vzniklo to víceméně hned. Ve čtvrtek 12. března byl vyhlášený nouzový stav a vynechali jsme pouze nejbližší víkend, protože jsme z toho všeho byli jak vyorané myši a moc nevěděli, co dělat. Ale od dalšího víkendu jsme to nakopli a hrajeme pravidelně. Řekli jsme si, že každý koncert uděláme jiný, aby lidi měli důvod se dívat, ovšem já osobně to neberu jako nějaký zázrak. Vždyť jsme hudebníci a jinou možnost, jak momentálně hrát, nemáme. Tato forma nám přišla v danou chvíli přirozená a zjistili jsme, že nás to i baví. Pozitivní je, že jsme zůstali spolu. Po každém koncertě si navíc uděláme malý večírek, na kterém probereme, co budeme následující týden hrát a i když je to mnohdy náročné, tak jsme spokojená kapela. Je ale pravda, že se trochu těším, až to skončí, až si odpočinu… (smích)

Jak už jsi řekl, každá sobota je pro vás jiná. Průběžně hrajete best of programy, hráli jste akusticky, udělali jste krásný koncert na střeše a hlavně, postupně přehráváte vaše jednotlivé studiové desky. Počítám, že příprava takových koncertů je náročná i z toho důvodu, že řadu písniček jste dlouhá léta nehráli, mám pravdu?

Je to tak. Těch písniček je strašně moc a až to celé skončí, tak si dám tu práci a přepočítám, kolik jsme jich naživo vlastně odehráli. Ale taky to není nic zvláštního, vždyť jsou to písničky, které jsme napsali, nahráli a které máme rádi. To, že s tím je práce, je jasné, to tak bývá. Mám radost, že jsme obklopeni velmi šikovnými lidmi z MALL.TV, která naše koncerty přenáší, takže všechno funguje skvěle. Podle mě je dobré, když se člověk ani v těžkých chvílích nevzdá své práce a najde si nějakou cestu. Určitě je to lepší, než bědovat, skuhrat a čekat, až ti vláda někdy něco pošle…

Bavíme-li se o písničkách, tak mě zajímá, zda tě během příprav na jednotlivé koncerty nějaká překvapila v tom slova smyslu, že sis řekl: „Panebože, toto jsem tehdy opravdu napsal?“

Čoveče, stalo se mi to zrovna před chvílí, když jsem si přehrával desku Bajkonur, kterou budeme hrát další sobotu. Ta deska je totiž fakt ultra divná. Natočili jsme ji v době, kdy kapela nebyla v úplně šťastném rozpoložení, čili je to celkem psycho. Hrál jsem si písničku Praha Berlín Varšava, ve které je text: „Banální objímání a noční zprávy, sex nás ovládá, sex nás ovládá.“ Přiznám se, že jsem přemýšlel, na co jsem ve chvíli, kdy jsem to psal, asi myslel… (smích) Pak jsem si ale vzpomněl, že tenkrát běžel v televizi nějaký trapný erotický film a my jsme si z toho dělali ve zkušebně srandu a nakonec se ten motiv v textu objevil. Zároveň zjišťuji, že bych po letech udělal řadu věcí jinak, ale to je vlastně přirozený vývoj.

Na druhou stranu, za ty roky se proměnila sestava kapely, takže ty písničky můžou dostat podstatně jiný náboj.

To ano, chytnou šmrnc. Díky tomu, že máme nyní za bubny Marcela Gabriela, Jiřího Tibitanzla na saxofon a občas si s námi na klávesy zahraje Milan Nytra, nebo si s námi zazpívá Jitka Andrašková, tak se ty písničky přirozeně uzpůsobují našemu aktuálnímu zvuku a jsou snad i zahrané lépe, než tehdy. Doufám… (úsměv)

Je pro tebe toto období přínosné, co se nových tvůrčích nápadů týče?

To nevím, protože s učením všech těch starých písniček je taková fuška, že nemám moc času na tvorbu nových věcí. Původně jsem si sice říkal, že psát budu, avšak spíš jenom tak pro sebe s tím, že to klukům zatím ani dávat nebudu, abych jim nezamořoval hlavu dalšími věcmi, které nejsou aktuální, ale po čase jsem se rozhodl, že takto benevolentní budu i k sobě a vyprdl jsem se na to… (úsměv)

Je patrné, že časy koronavirové snášíš i díky práci s kapelou dobře, ale i přesto mě zajímá, pomineme-li teď koncertování, jak tuto situaci vnímáš coby člověk, kterého se samozřejmě taktéž velmi dotkla, a to ve více rovinách?

Žijeme v situaci, kterou nikdo z nás nezažil, přece jenom, španělská chřipka byla fakt dávno. Ze začátku se to celé jevilo, jako nějaké drsné sci-fi, vylezl jsi na ulici, kde skoro nikdo nebyl, a když už jsi někoho potkal, tak byl zahalený rouškou. Pohroma. Teď už je to tak nějak pohoda, silnice i chodníky jsou plné, lidi často blázní jako dřív, a ačkoliv vědci stále nic moc relevantního neví, pozorujeme, jak se s tím vším společnost vyrovnává. Jednotlivá nařízení jsou proti sobě, jsou zmatená, ale zase na druhou stranu chápu, že ti, kteří o tom rozhodují, jsou pod šíleným tlakem, mají určitou zodpovědnost a nemůžou jenom tak říct: „Serme na to, nechme to chvíli být a uvidíme.“ Máme kliku, že jsme nedopadli, jako mnohé jiné země, kde byl průběh celé epidemie podstatně horší. Dívám se kolem sebe, pozoruji, co se děje a musím říct, že mi to přijde vlastně celkem zajímavé…

Zkrátka, bereš to z té lepší stránky.

Vždycky si můžeš vybrat, které zprávy chceš slyšet a číst. Ačkoliv už víc jak měsíc jakékoliv zpravodajství nesleduji, protože to moc nemá smysl, tak je mi jasné, že buď to celé dopadne dobře, nebo špatně, a já a priori věřím, že to skončí dobře… Každý ví, že jsme momentálně v krizi, ale krize s sebou většinou přináší jakousi změnu, kterou je dobré využít. Každou věc, která se mi v životě pohnojí, se snažím brát jako určitou výzvu, snažím se k ní postavit čelem a něco změnit. Myslím si, že díky tomuto období budeme jiní. Lidi najednou zjistí, že jim například chybí les, nebo že mají doma děti, které nejsou jenom bytosti, které musí smýkat po ránu do školy a večer jim nadávat, že nemají udělané úkoly, rozumíš. Vždyť najednou jsem s dětmi celý den, zjistíme o nich daleko víc, poznáme třeba jejich kamarády, nebo se s nimi učíme pomocí internetu… Myslím si, že to má to něco do sebe.

Určitě taky přemýšlíš nad tím, jaký dopad to může mít na kulturní svět, že ano.

Jasně, přece jenom jsem kulturní pracovník. Ale přiznám se, že toho moc nevím. Je těžké odhadovat, kolik lidí bude chodit na koncerty, jak budou akce probíhat a jaká budou muset být opatření. Těžko říct, všechno je teď zmatené. Miluju knižní paměti fotbalových trenérů, které čtu všude a pořád dokola, a všichni se shodují na tom, že když se něco závažného stane, tak povinností lídra je zachovat klid. A u nás v politice ten klid chybí, protože vláda raději nejdřív rozpoutá šílenou paniku, aby nás ještě víc vystrašila, a pak se nám snaží dodat klid, který ale měla budovat už od úplného začátku. Ti „nahoře“ jsou to správci země, tak by ji měli spravovat a komunikovat s námi bez hysterie, temných úmyslů a třetích čtvrtých plánů, které nám pořád podsouvají. Mnohdy se chovají jak děcka ve třetí třídě… U nás v kapele v tom máme jasno. Poté, co jsme poznali, že koronavirus není mor, který ti udělá bolák přes celý obličej, a do tří dnů zemřeš, tak jsme si řekli, že s námi prostě nevyjebe.

Vraťme se ještě na chvíli k vašim koncertům. Který z těch dosavadních sis zatím užil nejvíc?

Musím říct, že všechny tematicky laděné koncerty byly fajn, protože člověku během učení písní naskakovaly všemožné vzpomínky na to dané období. Nejvíc jsem si ale užil koncert na střeše valmezkého hotelu Apollo a pak taky akustický koncert v Přístavu. Obě akce byly naprosto výjimečné a uskutečnili se na neobvyklých místech. Navíc střecha, to byl fakt masakr! Teď už to možná tak nevyzní, ale v okamžiku, kdy se koncert odehrál, jsme byli ještě všichni zalezlí a nedovedeš si představit, jak obrovskou radost jsme měli z toho, že jsme na vzduchu, hrajeme a svítí na nás sluníčko… (úsměv) Co se toho akustického koncertu týče, tak tam se nám hlavně podařilo vybrat správné písničky a ačkoliv jsme byli hodně soustředění, abychom to jakkoliv nepokazili, tak jsme si ho užili parádně.

Proslýchá se, že zmíněné dva výjimečné koncerty byste mohli i oficiálně vydat. Je to pravda?

Uvažujeme o tom, že oba dva koncerty vydáme na vinylu, na cédéčku i na kazetě a samozřejmě nebudou chybět ani na Spotify. Nyní náš bubeník Marcel Gabriel pečlivě míchá všechny písničky ve zlínském Studiu V, takže ano, pracujeme na tom… (úsměv)

Musím říct, že oba dva koncerty byly pro nás, co jsme je doma sledovali, skutečně velký zážitek, ale ještě větší zážitek to musel být pro vás. Hlavně pak koncert na střeše, který jsi dokonce nazval koncertem životním. Dokážeš popsat tu atmosféru, která kolem vás panovala?

Já jsem si hlavně dával velký pozor, abych z té střechy nespadl, protože nemá úplný kraj a já mám velký strach z výšek… (smích) Ovšem bylo to úžasné. Vždyť já jsem ve Valmezu vyrostl, mám k němu velký vztah a najednou jsem hrál na střeše, čuměl po okolí, viděl, jak za kopec Junákov zapadá slunce a během toho ještě mával lidem, kteří byli okolo v různých vzdálenostech na svých balkónech. V tu chvíli mi připadalo, že je v pořádku, že jsem na světě… (úsměv)

V rámci vaší unikátní koncertní série vás čekají ještě dva večery – nejprve přehrajete desku Bajkonur a poté se s virtuálním hraním rozloučíte best of programem ve valašsko-meziříčském letním kině. Co bude pak? Tušíš, jak by mohlo vypadat vaše léto?

V červnu máme v plánu osm koncertů, v červenci zhruba jedenáct a v srpnu asi dvanáct. Naše manažerka Zuzana má tři nebo čtyři fermany, každý v jiné barvě, a značí si, které koncerty jsou potvrzené, které jsou zrušené a samozřejmě taky ty, které jsou přesunuté. Zároveň všichni s napětím čekáme, co vypadne z vládních nařízení a co bude možné odehrát. Je to prostě všechno podmíněné tím, jaká budou ta jejich čísla. Uvidíme. Co vím určitě, že 11. června odehrajeme koncert v Praze na lodi a o čtrnáct dní později máme v plánu odehrát koncert v Lucerně s omezenou kapacitou diváků. Doufejme, že se to všechno nějak utřepe, zatím se situace mění každým dnem. Ale život si s tím určitě nějak poradí, to se nebojím… (úsměv)

Musím uznat, že tvůj celkový pozitivní přístup je opravdu skvělý.

Pro mě je to totiž výhodné, jestli mi rozumíš… Já dávám přednost pozitivnímu myšlení před jakýmkoliv trápením, protože trápení sem dával přednost v první půlce svého života. Teď už mám s čím porovnávat a zjistil jsem, že tento přístup se mi prostě jeví jako nejlepší možný.

 

Rozhovor vyšel v červnovém čísle magazínu inZlin.

 

Foto: Josef Bosák