Jejich příběh je neuvěřitelný. Jednoho dne se prostě rozhodli, že se vydají na dlouhou cestu, kterou před šedesáti lety absolvovali legendární cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, a během ní nafotí sérii retrospektivních fotografií. Tehdy jim věřil skutečně málokdo…
Ovšem svou poctivou prací a neméně důležitou odhodlaností dosáhli svého a domů se vrátili se zcela unikátním materiálem.
Mladí cestovatelé Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha vyrazili na druhou – takzvanou asijskou – cestu Hanzelky a Zikmunda s tím, že se pokusí nafotit místa, která před šedesáti lety zaznamenali jejich slavnější předchůdci. Po devíti měsících v terénu, kdy projeli celkem třicet dva zemí, se nyní pyšní dvěma stovkami fotografií, které nám jasně ukazují, jak se za těch šest desítek let změnil svět. A to ve všech směrech.
Exkluzivní výstavu „Zikmund 100“ můžete navštívit denně, a to až do konce července v objektu bývalé svitovské brány ve Zlíně. Zároveň můžete vyrazit také na promítání filmu Cesta jako žádná ze sta, a to 24. července ve zlínské Aule 106, budově Vzdělávacího komplexu U18 na Štefánikově ulici.
Pánové, v první řadě mi řekněte, co vás v životě svedlo dohromady?
Tomáš: Dohromady nás svedla vesnice, ve které jsme se oba dva narodili, naši rodiče a taky sport. Společně jsme totiž hráli fotbal, pak samozřejmě chodili do hospody a u toho prožívali i první velké lásky.
Lukáš: Těch faktorů je skutečně několik. Pocházíme z Plas, což je velice krásné městečko na Plzeňsku, a naši rodiče byli kamarádi už dlouho před tím, než jsme na svět přišli, takže určit dobu, od kdy se vlastně známe, se dá jen dost těžko. Naše cesty se na nějakou dobu rozešly po studiích, protože Tom se usadil v Praze a já začínal pomaličku cestovat a poznávat svět. Nicméně to odloučení netrvalo dlouho a najednou jsme vyrazili na první společný trip.
Tomáš: Já si pamatuji, jak jsem seděl v kanceláři Kovošrotu, kde jsem tehdy pracoval, a od Lukáše mi přišel email, ve kterém stálo: „Kámo, už za mnou v Thajsku byli úplně všichni, jenom ty jsi stále nepřijel.“ Tak jsem se sbalil a vyrazil. Tři týdny jsme společně cestovali a vlastně se dá říct, že tehdy to pro nás celé začalo… (úsměv)
Lukáš: Je to tak. Po Thajsku jsme přemýšleli, co dál. Vymýšleli jsme, jak to udělat, abychom se mohli cestováním živit. Absolvovali jsme cesty na Srí Lanku, do Malajsie, Indonésie nebo třeba do Ománu a pokoušeli jsme se tam dělat práci, která nás bavila a ze které vznikl i celý ten nápad na projekt „Zikmund 100“.
Jak byste stručně charakterizovali jeden druhého?
Lukáš: Tom je zvíře a já jsem zodpovědný!
Tomáš: A pod to bych se podepsal! (oba se začnou smát) Jinak můžeme říct, že v našem vztahu má Lukáš funkci jakéhosi kreativce, což znamená, že vymýšlí všemožné kraviny a já z těch nápadů vyberu něco, co má potenciál. Společně pak tu kravinu rozpracujeme a vznikne z ní něco výjimečného a zajímavého.
Lukáš: Je to naprosto výborná kombinace. Tomáš je inženýr, skvěle rozumí byznysu i obchodu a já jsem ten citlivější, co skutečně přináší různé nápady. Čili já dokážu ledasco vymyslet, ale Tom ty věci dokáže prosadit. Myslím si, že projekt „Zikmund 100“ bychom jeden bez druhého nezvládli.
Tomáš: Ukázalo se to už na prvních vyjednávacích schůzkách, když byl ten projekt na úplném začátku. Jedna věc je někam přijít, být snílek a myslet si, co všechno se stane, když vyrazíme po stopách pánů Hanzelky a Zikmunda, ale druhá věc je pak střet s realitou.
Lukáš: Vezmi si jenom to, jak je těžké sehnat na jakýkoliv projekt peníze. Tomovi se podařilo s lidmi, co peníze mají, mluvit o tom, kolik jich potřebujeme, na co je potřebujeme, jak se to všechno bude účtovat a hlavně, co z toho půjde za výstupy. Já bych tohle nikdy nezvládl.
Tomáš: Teď to zní všechno hrozně romanticky a působí to, že oba dobře víme, co dělat. Ale věř tomu, že jsme se ke všemu museli pracně probojovat. Začátky nebyly vůbec lehké…
V rámci projektu „Zikmund 100“ jste strávili bok po boku na cestách devět měsíců, což je dost dlouhá doba. Neměli jste z toho intenzivního společného putování obavu? Jsem přesvědčený, že ne každá dvojice by to zvládla.
Lukáš: To máš pravdu. Výběr parťáka na tak náročnou a dlouhou cestu je zřejmě to nejdůležitější. Troufám si tvrdit, že je to snad i důležitější, než jakékoliv finance a předem promyšlené plány. Celou dobu – dvacet čtyři hodin denně po dobu devíti měsíců – jsme oba dva bruslili na velmi tenkém ledě. Neustále jsme sdíleli stejný pokoj, kolikrát jen stejnou postel, dělali stejnou práci, věnovali se stejným věcem… Nebyla to sranda a v tomto případě byla důležitá oboustranná tolerance a respekt.
Tomáš: A v žádném případě nesměla chybět sranda. My si vlastně děláme ze všeho tak nějak legraci, protože kdybychom to brali absolutně vážně, tak už jsme se dávno zabili. Je třeba věci odlehčovat.
Lukáš: Novináři se nás dnes a denně ptají, kde se nám líbilo nejvíc a jaký máme největší zážitek. Na to jim odpovídám, že největší zážitek byla cesta samotná, protože jsme to spolu zvládli. Tento pocit předčí i návštěvu Barmy, Kazachstánu a Kamčatky. To je pro nás mnohem cennější a podstatnější.
Tomáš: Odjížděli jsme na tu cestu s tříměsíčním zpožděním a vědomím, že to musíme stihnout do oslavy stých narozenin pana Zikmunda. Moc dobře jsme si uvědomovali, kolik práce nás čeká a jak málo času na to všechno máme. I z toho důvodu absolutně nepřicházelo v úvahu, aby nás zasáhly nějaké konflikty.
Miroslav Zikmund / Tomáš Vaňourek
Vraťme se teď na úplný začátek projektu „Zikmund 100“. V jaké chvíli vám blesklo hlavou, že by bylo dobré se vydat po stopách Hanzelky a Zikmunda?
Lukáš: Těžko říct, ten přesný moment asi dohromady nedáme… (zamyslí se) V hlavě jsme v minulosti měli už všemožné nápady na nějaké retrospektivní projekty, ale jak jsme říkali, jedna věc je něco vymyslet a druhá věc je něco zrealizovat a dotáhnout do zdárného konce. Myslím si, že projekt „Zikmund 100“ oficiálně odstartoval u piva v Plzni, a to v momentě, kdy jsme podepisovali smlouvy a vyplňovali žádosti a všemožné další formuláře. Ve chvíli, kdy jsme měli razítko od plzeňského primátora, razítko z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a dobrozdání od pana Zikmunda, tak začalo mít celé to naše snění skutečně reálné obrysy.
Co pro vás dvojice Hanzelka a Zikmund znamená?
Tomáš: Teď už vlastně úplně všechno. Já si nevybavuji za poslední rok a půl jeden jediný den, kdy by ve spojitosti s námi tato jména nepadla. Oba legendární cestovatelé se stali nedílnou součástí našeho života.
Lukáš: Každý den na ně myslíme, každý den jdeme v jejich stopách, a to třeba i nyní, když jsme ve Zlíně. A víš co? V momentě, kdy jsme na tu cestu vyrazili, jsme si vůbec neuvědomovali, co všechno se stane a jakou to bude mít hodnotu. Mně osobně trvalo dlouhou dobu, než jsem pochopil, že se nám podařilo zmapovat něco neuvěřitelně cenného, něco, co nikomu jinému, že máme zdokumentovaný celý euroasijský kontinent a můžeme důkladně pozorovat, jak se za posledních šedesát let změnil. Ve všech směrech – co se týče jídla, módy, architektury… Jeli jsme si naši vlastní cestu a Zikmund s Hanzelkou nám dělali ty nejúžasnější průvodce, protože nám ukázali místa, kam bychom se nikdy v životě nevydali… (úsměv)
Chápu to správně, že jste si z archivu vybrali určitý počet fotografií Hanzelky a Zikmunda a podle nich si systematicky naplánovali cestu?
Tomáš: Ano, tak to na začátku bylo. Díky paní Magdaleně Preiningerové, vedoucí archivu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, která nám zprvu snad jako jediná věřila, jsme se dostali k fotkám, podle kterých jsme si poskládali trasu celé cesty. Nicméně posléze se ukázalo, že jakékoliv plánování takto dlouhé a náročné expedice je naprostý nesmysl. Časem jsme přišli na to, že je mnohem důležitější umět improvizovat. Vybrali jsme si původně nějakých sto šedesát dva fotek, které jsme ve výsledku ani nepoužili.
Lukáš: Nicméně paní Preiningerová vymyslela zajímavou věc. Operativně roztřídila fotky v archivu podle zemí, kde byly pořízeny a vždycky, když jsme do určité země přijeli, tak nám vybranou část – zhruba deset až patnáct fotek – poslala. Trvali jsme pouze a jedině na tom, aby to byly fakt co nejznámější fotografie, které lidi znají z knížek pánů cestovatelů. No a my jsme podle nich v tom daném státě improvizovali a kreslili si mapu. Vlastně jsme se přes prvotní složitost dostali k úplné jednoduchosti… (úsměv)
Tomáš: Laicky můžeme říct, že Hanzelka se Zikmundem to měli „jednodušší“ v tom, že si jeli, jak se jim zachtělo, potřebovali se v podstatě akorát v určitý čas vrátit zpět do Československa. Kde se jim líbilo, tam si prostě zastavili a ani nemuseli fotit nějakou zajímavou a známou památku v té dané zemi. Jenže to, co si oni spontánně vyfotili, protože se jim to „jenom“ líbilo, se nám o to hůř hledalo. Takže stojíš uprostřed Libanonu a ukazuješ snímek místním lidem s tím, že to potřebuješ po šedesáti letech vyfotit, ale klidně se ti stane, že nikdo z nich vůbec neví, kde to místo je… (smích)
Kolik míst jste, díky této skutečnosti, nevypátrali? Kolik z těch vám zaslaných fotek zůstalo bez své mladší „kopie“?
Lukáš: Žádná taková není. Ve své podstatě jsme našli víc, než jsme ze začátku chtěli. Původní záměr byl, že z cesty přivezeme sto fotek, ale už v Japonsku jsme měli na kontě sto sedm fotek a před sebou vidinu dalších čtyř měsíců putování. Byli jsme šťastní, že to jde a fotili dál. Nakonec jsme si přivezli dvě stě fotek. Bylo by totiž jednoduché dosáhnout vytouženého cíle a skončit, jenže nás lákalo to, že celou tu hranici ještě o kus dál posuneme. Vždyť na nás lidi ze začátku opravdu koukali jako na kretény, kteří si myslí, že se budou srovnávat s Hanzelkou a Zikmundem a přitom skoro nikde nebyli a nic pořádného neprožili. Ale to nás povzbuzovalo a hnalo vpřed.
Tomáš: Hlavně jsme odjížděli s tím, že přivezeme „jenom“ fotky. Nikdo už ale nepočítal s tím, že nás v každé zemi přijme velvyslanec, pohostí nás a podá nám ruku, že dáme dohromady knížku i film… Byla to obrovská výzva!
Proč jste si vlastně vybrali druhou cestu Hanzelky a Zikmunda a nezaměřili jste se na tu jejich první, která vedla do Afriky a Jižní Ameriky?
Tomáš: Těch důvodů bylo hned několik. Velkou roli ale sehrálo již zmíněné Thajsko, které Lukáš dobře znal, kde pobýval a pracoval…
Lukáš: A v mnoha dalších zemích z té druhé cesty jsme už někdy předtím taky společně byli, takže jsme trošku tušili, do čeho jdeme, jací jsou tam lidi, nebo jak se tam pohybovat… A pak tady byla ještě jedna skutečnost, a sice že o své první cestě toho napsali Hanzelka a Zikmund strašně moc, ovšem druhá cesta v podstatě nikdy nebyla dokončená, vždyť jejich literatura končí někde v Indonésii a pak už nebylo nic. O to víc nás těší, že jsme dali dohromady tu knížku a pomyslně na ně tak navázali a vlastně dokončili jejich dílo. To je nejvíc!
Co vám na to všechno řekl samotný Miroslav Zikmund?
Tomáš: To se nedá popsat.
Lukáš: Chceš pustit video? (Pozn.: Lukáš vytahuje mobil a pouští autentické video, na kterém je zachycen Miroslav Zikmund v momentě, kdy oba mladé cestovatele přivítal ve svém domě ve Zlíně. Legendární cestovatel mimo jiné řekl: „Mám úžasný pocit z toho, že jste šlapali po místech, které jsme s Jirkou Hanzelkou objevovali před desítkami let, a jsem moc rád, že jste mi je takto důkladně přiblížili. Vždyť já jsem se od vás dozvěděl, jak vypadá svět, který bych už nikdy nepoznal. Děkuji vám za to, jste pro mě objevitelé.“)
To je nádherné…
Tomáš: Chápeš to? To se odehrálo včera! Jeden z největších cestovatelů všech dob seděl naproti nám a řekl, že jsme pro něho objevitelé! To je něco neuvěřitelného!
Lukáš: A přitom já jsem z baru a Tomáš z Kovošrotu… (smích) Ale skutečně to včerejší setkání bylo naprosto zásadní, a to hned v několika věcech. Navíc na stole ležela ta naše knížka, kterou pan Zikmund četl, takže jsme byli fakt nervózní, co nám k ní poví. A on ji pochválil se slovy, že je nadčasová. Věřil bys tomu? Ten pan Zikmund, který je neskutečný pedant a chodící encyklopedie. To mi prostě pořád hlava nebere…
Tomáš: Pro nás byla tato slova ta největší odměna a hlavně největší vize do budoucnosti. Troufám si totiž tvrdit, že pan Zikmund takto nikdy nikoho neocenil. A to nás nutí a vlastně i zavazuje k další práci.
Lukáš: My jsme v podstatě dojeli do cíle té naší společné dlouhé cesty až včera někdy okolo šesté hodiny večerní, když jsme od pana Zikmunda odcházeli.
Jiří Hanzelka / Lukáš Socha
Potkali jste se s panem Zikmundem ještě před tím, než jste na cestu vyrazili?
Tomáš: Ne. Poprvé jsme se s panem Zikmundem potkali až 14. února 2019, tedy v den jeho stých narozenin. Ale zajímavé je, že on samozřejmě o celém tom projektu věděl a před odjezdem nám dokonce napsal i vzkaz s přáním šťastné cesty. Jak jsme se později dozvěděli, tak naše putování od začátku důkladně sledoval skrz výstřižkovou službu a měl přesné informace o tom, co a jak děláme. Když jsme v tom únoru na jeho oslavu přišli, moc dobře nás poznal. Ale už absolutně netušil, že mu jako dárek předáme jednu z těch retrospektivních fotek, na které sedím skutečně s vnučkou ženy, se kterou se úplně stejně vyfotil pan Zikmund na Sumatře v den jeho čtyřicátých třetích narozenin. To bylo dojemné…
Lukáš: A nebudeme zapírat, že jsme o setkání s ním nestáli už dřív, ale nakonec jsme od toho s pokorou upustili a vyčkali, až si to skutečně zasloužíme. Vždyť až do návratu z cesty jsme byli pouhopouzí nadšenci a snílkové. Myslím si, že jsme se s ním potkali ve správnou dobu. (úsměv)
Když se zamyslíte, dokážete objektivně říct, jak vám projekt „Zikmund 100“ změnil život?
Tomáš: Obrátil nám život úplně naruby…
Lukáš: Ale stále je potřeba zůstat nohama na zemi. To, co se nám teď povedlo, je sice krásné, nicméně objektivně to budeme moct hodnotit až s odstupem nějakého času. A pak se třeba vydáme i na tu první cestu Hanzelky a Zikmunda a napíšeme další knížku, nebo natočíme další film… Kdoví… Taky se klidně může stát, že to za týden už nikoho nebude zajímat. Nám ale nezbývá nic jiného, než pracovat dál.
Tomáš: Nebo se můžeme vrhnout do úplně jiného projektu. Vždyť cestovatel Miloslav Stingl napsal knihu Sex v pěti dílech světa, což by možná taky nebylo špatné zmapovat… (smích)
Rozhovor vyšel v prázdninovém čísle magazínu inZlin.
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně – Archiv H+Z cestovatelů Hanzelky a Zikmunda / Bodhi.style