Herecký soubor Městského divadla Zlín obohatila mladá krev. Od začátku letošní sezóny jsou jeho pevnou součástí dva spolužáci, čerství absolventi JAMU, Adam Kořán a Milana Gorská. Oba herci už se místním divákům stihli představit v inscenaci Bouře.
„Zlínské divadlo jsem znala pouze z vyprávění, převážně od lidí, kteří v něm působili. Nebyl nikdo, kdo by o něm nemluvil pozitivně. Například režisér Dodo Gombár nám říkal, jak to ve Zlíně chodí, jak se tam pracuje a že v místním souboru panuje příjemná tvůrčí atmosféra. Byly to velmi důležité názory, které mě v podstatě nasměrovaly,“ vysvětluje v rozhovoru Milana Gorská, která na zlínském jevišti debutovala rolí Mirandy ve zmíněné Shakespearově tajuplné hře o podobách svobody.
Už ses ve zlínském divadle stihla dostatečně „zabydlet“?
Zabydlela jsem se výborně, zejména ve svém hereckém bytě, avšak chápu, kam touto otázkou míříš. Aklimatizace probíhá tak nějak postupně – první dva týdny jsem byla lehce vyděšená, všechno pro mě bylo nové, ale nyní už můžu s klidem říct, že se v divadle cítím dobře. A určitě tomu pomohlo zkoušení Bouře, v rámci kterého jsem se sblížila s řadou kolegů. Když jsem se po premiéře, ve svém prvním volnu, těšila zpátky, pochopila jsem, že je to správné znamení… (smích)
Jaká byla tvoje cesta do Městského divadla Zlín? Co tě sem přivedlo?
Během studií posledního ročníku na JAMU, kde mě vedl pedagog Lukáš Rieger, jsem samozřejmě přemýšlela, co dál. Klasická otázka, kterou v určitou chvíli řeší asi všichni studenti. Neváhala jsem a zkusila napsat do několika vybraných divadel, která mě zajímala, a mezi nimiž figurovalo i to zlínské. Netrvalo dlouho a na naše dvě absolventská představení – Večer tříkrálový a Lidé bez vlastností – přijel nejenom nynější ředitel Městského divadla Zlín Josef Morávek, ale přišli se podívat i místní dramaturgové. Zřejmě se jim náš výkon líbil, protože brzy přišla zpráva, že mají zájem o mě a stejně tak i o mého spolužáka Adama Kořána. Pak už věci nabraly poměrně rychlý spád – následoval výlet do Zlína, schůzka s uměleckým šéfem Patrikem Lančaričem a bylo to… (úsměv)
Co ti prvně blesklo hlavou, když ta příjemná zpráva ze Zlína dorazila?
Samozřejmě, že mě ten zájem obrovsky potěšil. Tak nějak se mi potvrdilo, že to, co dělám, je správné. Nicméně bylo to pro mě i trošku děsivé, protože musím přiznat, že do toho okamžiku jsem ve Zlíně nikdy předtím nebyla a zcela logicky mi hlavou běželo, jak moc výrazná ta změna v mém životě bude. Přece jenom, přechod do nového města není úplně jednoduchý. Původně jsem z Prahy a dobře si pamatuji, jak dlouho jsem si musela zvykat na Brno, když jsem nastoupila na JAMU. Velkou výhodou je, že Zlín leží od Brna poměrně kousek, takže se dá celkem pohodlně pendlovat.
Zmínila jsi, že zlínské divadlo jsi měla v hledáčku, že tě zajímalo. Co jsi o něm na konci studií věděla? Jak jsi ho vnímala?
Je pravda, že zlínské divadlo jsem znala pouze z vyprávění, převážně od lidí, kteří v něm působili. Nebyl nikdo, kdo by o něm nemluvil pozitivně. Například režisér Dodo Gombár nám říkal, jak to ve Zlíně chodí, jak se tam pracuje a že v místním souboru panuje příjemná tvůrčí atmosféra. Podobné to bylo také u Lukáše Riegera, pod jehož vedením mimo jiné prošli i Marek Příkazký nebo Štěpán Princ. Byly to velmi důležité názory, které mě v podstatě nasměrovaly. Osobně jsem ve Zlíně viděla až představení Osobní poplach, ale tuším, že to už bylo moje budoucí angažmá v řešení.
Častá otázka, kterou novým tvářím v hereckém souboru rád kladu – jak na tebe zapůsobilo to obrovské zlínské jeviště?
No, je to síla, co ti budu povídat. Nicméně po herecké stránce jsem ještě neměla pořádnou možnost, poznat ho důkladně, ačkoliv už nyní je mi jasné, že uhrát ten prostor, není jenom tak. Bude to nesnadný úkol. Zároveň vím, že mi nijak nevadí ten velký počet diváků, který sedí v hledišti přede mnou. Paradoxně, čím víc lidí mě sleduje, tím menší trému mám, protože v danou chvíli se pro mě ten dav stává svým způsobem anonymní. Věř, že hrát pro deset či dvacet diváků mě stresuje mnohem víc… (úsměv)
Po herecké stránce jsi ale už důkladně poznala Studio Z, tedy komornější prostor zlínského divadla, kde jste před několika dny odpremiérovali Shakespearovu Bouři. Jak svou první pracovní výzvu v novém angažmá hodnotíš?
Myslím, že to bylo pro začátek to nejlepší, co mě asi mohlo potkat. V Bouři se sešlo hned několik věcí, které mi ten rozjezd v novém angažmá usnadnily. Jednak jsem se na jevišti potkala s již zmíněným Adamem Kořánem, se kterým jsme na sebe hodně napojení a nestydíme se před sebou, což je velká výhoda, nejenom když hrajete pár. Dále se u této inscenace potkala skvělá parta lidí, která táhla za jeden provaz a bylo fajn, jak nás nováčky vzali kolegové krásně mezi sebe. V neposlední řadě pak musím zmínit i zajímavý režijní přístup pana Morávka, na kterém mi bylo sympatické třeba už jenom to, že jsme zkoušeli trošku nestandardně a mnohdy jsme se v prostoru věnovali improvizaci a pohybu, díky kterému jsme nacházeli výsledný tvar. Bylo to skutečně zajímavé.
Co tě na divadle fascinuje a přitahuje? Čím tě láká?
Vezmu-li to z pohledu diváka a vztáhnu-li svou odpověď na umění celkově, tak mě na něm láká určitý zdroj inspirace. Umění mi nabízí nepřeberné množství impulzů k zamyšlení i k jakémusi životnímu posunu. Ve chvíli, kdy vidím divadelní představení, film ale klidně třeba i obraz, nebo v okamžiku, kdy poslouchám hudbu, která mnou rezonuje, tak mám pocit, že se ve mně něco mění a od dané chvíle pokračuji životem trošku jinak. Velkou výhodou je, že si to můžu zažít i z druhé strany, a to jako tvůrce. Je pravda, že v takovém případě se nedá odhadnout, zda divákovi nějaký ten impulz předáme, ovšem když se to povede a dostaneme zpětnou vazbu, je to skvělý a lákavý pocit. A ještě jedna věc – na divadle mě fascinuje, že probíhá teď a tady. V podstatě máme jakousi nepsanou dohodu s divákem, že on mlčí a my hrajeme, všichni to samozřejmě většinou dodrží, ale přesto nikdy nevíš, co se může stát… (úsměv)
Jak se tomu vlastně stalo, že ses divadlu „upsala“. Vzpomeneš si, kdy tě okouzlilo? Kdy sis ho zamilovala?
V dětském věku jsem dlouho nemohla přijít na to, co mě vlastně baví. Tak nějak jsem se hledala. Nemluvě o tom, že ve škole jsem vždycky bojovala s přírodními vědami a logicky jsem proto tíhla spíš k humanitním věcem – například jsem ráda psala, ale tak nějak to pořád nebylo ono. Zhruba v desíti letech jsem zjistila, že v Praze existuje Divadlo Radar, což je amatérská scéna, v rámci níž probíhají nejrůznější výběrové kroužky, a zároveň je na ní činný i stálý herecký soubor. Do zmiňovaného kroužku jsem se přihlásila a samozřejmě mě ani ve snu nenapadlo, že by se z toho mohlo někdy vyklubat něco víc. Jenomže moje tehdejší vedoucí a zároveň ředitelka divadla Radka Tesárková mi oznámila, že se konají „postupky“, na kterých bych neměla chybět – šla jsem tam, i když jsem neměla absolutně nic připraveného a co se nestalo, vzali mě do souboru. Postupem času jsem pochopila, že divadelní práce mě neuvěřitelně naplňuje, a tak byla moje další cesta zpečetěna. Čas plynul a na řadu přišly přijímačky na JAMU, kam jsem byla úspěšně přijata.
Působíš ještě v Divadle Radar? Případně, mohou tě diváci vidět na nějaké jiné scéně než na té zlínské?
Momentálně mám jenom Zlín, nepočítám-li teda malou recitaci v Carmen, která se hraje na scéně baletu Národního divadla moravskoslezského. Určité plány ale mám, například s jednou kamarádkou – režisérkou chystáme zajímavý projekt v Brně, tak uvidíme, zda se to podaří… (úsměv)
Zaujalo mě, že ovládáš hned tři cizí jazyky. Je to v rámci uměleckého světa výhoda? Otevírá ti tato skutečnost další možnosti?
Umím anglicky, rusky a taky polsky. Angličtinu zvládám plynule, stejně tak i ruštinu, protože moje maminka z Ruska pochází. Co se polštiny týče, tak tu jsem se naučila díky pobytu na Erasmu. Řekla bych, že znalost jakéhokoliv jazyku je výhoda, a to nejenom v rámci umělecké práce. Například mi často chodí nabídky s tím, že se hledá rusky mluvící herečka, kterých u nás, co si budeme povídat, příliš mnoho není. Anebo se mi už stalo, že se objevili žádosti, abych namluvila určitý text v polštině. Zkrátka, občas se jazyky hodí, je to určitá výhoda.
Mimochodem, jaký je tvůj vztah k ruské literatuře?
Je pravda, že dřív jsem se o ten oblak rozervané ruské duše zajímala hodně, avšak dneska už to mám jinak, už jsem se od ruské literatury jaksi odpoutala, protože čím jsem starší, tím hůř snáším těžká témata… (smích)
Vraťme se na chvilku ještě do Zlína – už jsi stihla poznat město samotné? Případně, jak na tebe působí?
Na to ještě nedokážu odpovědět, protože město jsem zatím pořádně nepoznala. Ještě ho, jak se říká, nemám prochozené, ovšem ani ne tak z důvodu, že bych neměla čas, spíš se ještě s tou celkovou změnou a přesunem sžívám. V divadle už se vyznám, ale ve městě nikoliv. Věřím, že to brzy napravím.
Můžeš prozradit, co tě v divadle čeká v blízké době? V čem tě uvidíme?
Zatím vím, že budu v inscenaci Dámský krejčí, kterou jsme shodou okolností akorát začali zkoušet a premiéra proběhne v prosinci. Tím to ale končí, víc ti neřeknu, protože obsazení na další tituly ještě neznáme.
Jsi ten typ herečky, která sní o určité roli, nebo to necháváš přirozeně plynout?
Vysněnou roli asi úplně nemám. Všechno se odvíjí od mého aktuálního rozpoložení a prožívaných pocitů. Ráda zkouším veškeré nové věci, které jsem ještě neměla možnost poznat, láká mě prakticky cokoliv neznámého. A určitým způsobem mě baví také jízlivější a ironičtější komedie. Drsný humor, to je moje… (úsměv)
–
Rozhovor vyšel v listopadovém čísle magazínu inZlin.
–
Foto: Emma Lukášová a archiv Milany Gorské