Hračička na jevišti i v zákulisí. Věčně usměvavý, neustále zapálený pro věc, svolný pro jakoukoliv srandu. Tak by se dal jednoduše a přitom velmi výstižně charakterizovat herec ze zlínského divadla Josef Koller. Muž, který se vedle své profese zvládá věnovat i celé řadě neuvěřitelných koníčků.

Ve volném čase chová papoušky, leští veterány a taky sbírá Lego. Svou rozsáhlou sbírkou už je pověstný. „Například mám rád lego-vlaky, které když jsem si chtěl rozložit na kolejiště o délce čtyřiceti osmi metrů, tak jsem musel jet do divadla na zkušebnu, jejíž rozměry odpovídají velikosti našeho obrovského jeviště, abych si to mohl vyfotit všechno pěkně pohromadě. Doma bych to dohromady nedal,“ líčí s nadšením čerstvý čtyřicátník, kterého už brzy uvidíte v nové komedii Městského divadla Zlín s názvem Pan Kaplan má stále třídu rád.

Jak se vlastně cítíš coby čerstvý čtyřicátník?

Měl bych se cítit jinak? Nejsi první, kdo se mě na to ptá. Nepociťuji vůbec žádnou změnu, všechno je naštěstí pořád při starém.

Stárnou divadelníci jinak než ostatní lidé? Přijde mi, že ve vašem případě je věk opravdu jenom to číslo.

Určitě. Myslím si, že divadelníci obecně stárnou pomaleji. A to vycházím například i ze zkušenosti, kolik mých pedagogů na JAMU chtělo a hlavně dokázalo hrát divadlo v docela vysokém věku. Vezmi si, že naše hlava je permanentně v neustálém zápřahu, což je taky jakási známka toho, že by mohla vydržet o něco déle… (úsměv)

Co jiného, kromě hravého a svěžího pohledu na život, ti divadlo dává?

Živí mě!

Ano. A pomineme-li i tuto stránku věci?

Všechno to kašpárkování si odbudu v práci a doma je pak klid… (smích) Dělám si samozřejmě legraci, já se vlastně ani moc necítím být exhibicionistou. Ačkoliv když dělám tuto profesi, tak svým způsobem jím být musím, že jo. Nicméně jsem docela stydlivý. Třeba mluvit sám za sebe, jako je tomu teď, když děláme rozhovor, to je pro mě opravdu těžké. Vždyť já celý život prezentuji myšlenky někoho jiného a najednou, když mám vyplodit něco za sebe, tak cítím určitou zodpovědnost. Mám třeba i problém s psaním vlastní tvorby, protože mi to vždycky přijde hrozně definitivní. Stejně tak to mám i s malováním. Vybavuji si, jak můj učitel a zlínský polyhistor Jaroslav Kovanda chtěl, abych se raději věnoval grafice či animaci, než divadlu… Safra, teď to ale vypadá, že jsem špatný herec, že?

Kdepak. Pokračuj.

Zkrátka mistr Kovanda nechtěl, abych v divadle sloužil režisérovi, ale byl si svým vlastním pánem a maloval. Jenže, jak už jsem řekl, mě ta definitivnost čáry – psané i malované – trápí. A u divadla ji řešit nemusím. Tím se dostávám k odpovědi na tvou původní otázku, co mi dává divadlo. Představení je každý večer jiné, jako by bylo poprvé, takže jsem od jakékoliv definitivnosti odpoután, což mi absolutně vyhovuje.

Dovedeš si představit, že by ses dneska věnoval něčemu jinému než divadlu? Přece jen, jsi muž mnoha činností a taky mnoha neobvyklých koníčků.

Ano, dneska si dovedu představit, že bych se věnoval něčemu jinému, protože mám zrovna rozetřené parapety a večerní představení mi moc nevyhovuje… (smích) Samozřejmě rozumím, kam otázkou míříš, a nepopírám, že mě to občas i nenapadlo. Myslím si, že kdyby na to z jakéhokoliv důvodu došlo a musel jsem s divadlem skončit, tak bych se uživil. Vždyť díky práci na domě jsem už schopný podlahář, malíř-natěrač, svářeč i zedník… Nicméně, obrovsky by se mi po jevišti stýskalo a potřeboval bych si občas zahrát alespoň na ochotnické úrovni.

Chov papoušků, sbírání Lega nebo krásných veteránů. To jen tak namátkou na vysvětlení těch tvých neobvyklých koníčků. Na umělce jsou to opravdu poněkud netradiční záliby. Kdes k nim přišel?

Všechno se odvíjí od mého dětství a od toho, k čemu mě vedli rodiče. A taky to lehce souvisí s tvou první otázkou, zda se cítím být čtyřicátníkem. Necítím, a to díky všem těm zmíněným zájmům… Chov papoušků mě provází odmalička, jen s tím rozdílem, že jsem začínal s andulkou a skončil u ary, což je Rolls Royce mezi ptáky. Co se aut týče, tak je to taky takový klukovský sen. Vždyť každý kluk chce mít pořádné auto. Díky tomu, že mám velmi tolerantní ženu, tak nemusím mít všechny ty veterány jenom na plakátech, ale rovnou na dvoře. A Lego? Ve dvanácti letech mi rodiče slíbili k narozeninám hrad, ale bohužel jsem ho nedostal a následovalo tak pouhé zklamání. Nicméně jsem si řekl, že počkám, protože naše rodina je tak trochu recesistická a není vůbec vyloučené, že třeba ke čtyřiadvacátým narozeninám nedostanu ty hrady hned dva. Nestalo se. Odmítl jsem čekat do třiceti šesti, jestli náhodou někoho nenapadne dát mi tři hrady, a rozhlédl se po internetu. Ano, hrad z Lega jsem si pořídil sám. To už jsem byl čerstvě ve Zlíně v angažmá a vášeň k Legu ve mně propukla naplno. Navíc je ideální, že můžeš v obchodě tvrdit, že to Lego kupuješ dětem… (úsměv)

Uspořádal jsi několik výstav, vedeš Lego kroužek a přitom se v obchodě vymlouváš, že stavebnici kupuješ svým dětem?

Pozor – Lego kroužek už nějaký čas nevedu, protože se u kostiček pořád klečelo na kolenou a to mě bolelo… (smích) Samozřejmě, že nyní už se na děti vymlouvat nemusím, protože jsem se dostal mezi celou řadu vášnivých legistů – Afolů (pozn.: Adult Fan of Lego), což jsou stejně potrefení chlápci i ženy jako já, a pochopil jsem, že se jedná o regulérní sběratelské odvětví s perfektním organizováním a systémem, a že se skutečně není za co stydět. Moje děti už mají zakázané vstupovat do mé lego-pracovny, protože tam mám fakt cenné kousky, které by mohly přijít k újmě. Holt, děti mají svá Lega… Kecám… Jistě, že ke mně chodí a vlastně mě i těší, že mají o Lego takový zájem, nebudu zapírat.

Dokážeš nějak popsat, jak rozsáhlá je tvá sbírka Lega?

Ty jo, to je těžká otázka. Když u nás před dvěma lety natáčela Česká televize reportáž, tak jsme zjistili, že lego-pracovna zabírá nejvíc prostoru v našem domě, protože je dvoupatrová. A když jsem Lego vystavoval v pasáži obchodního centra Zlaté Jablko, tak se tam vlezla jenom polovina mé sbírky. Třeba zmíněné hrady, ty mám skoro všechny, co kdy Lego vydalo. Pak mám rád lego-vlaky, které když jsem si chtěl rozložit na kolejiště o délce čtyřiceti osmi metrů, tak jsem musel jet do divadla na zkušebnu, jejíž rozměry odpovídají velikosti našeho obrovského jeviště, abych si to mohl vyfotit všechno pěkně pohromadě. Doma bych to dohromady nedal. Stačí to pro představu?

Stačí. Vraťme se k divadlu. Kdy tě okouzlilo?

No, za všechno může ten pan Kovanda. Chodil jsem k němu totiž nejen do výtvarky, ale i do dramatického kroužku, který vedl v Uherském Brodě. To bylo něco neskutečného. Byl jsem tam jediný kluk, kolem mě bylo devatenáct holek. Chápeš to? Mimochodem, právě v dramaťáku jsem si odehrál například Romea, Robinsona, Odysea i Hamleta. Tehdy v novinách psali: „Životní výkon v roli Hamleta podal Josef Koller.“ Je blbé, že od té doby už o mně noviny v takových superlativech nepsaly a já jsem prožil svůj divadelní vrchol v osmnácti… (smích)

Je pro tebe jakožto pro uherskobrodského rodáka angažmá ve Zlíně samozřejmostí, nebo jde čistě o náhodu?

Není to náhoda. Když jsem byl v angažmá v brněnském Mahenově divadle, tak jsme si s manželkou řekli, že v takovém městě děti vychovávat nechceme a rozhodli jsme se, že půjdeme někam na venkov. V úvahu logicky přicházelo buďto Hradiště nebo Zlín, kdy já bych byl blízko svého rodiště a Lucka blíže Slovensku, odkud pochází. Nakonec si mě pozvali na konkurz do Zlína, kde tehdy působil coby umělecký šéf Mirek Plešák, který mě znal už z JAMU, a navíc i má spolužačka Petra Hřebíčková. Dopadlo to dobře, a i když chtěli původně jenom jednoho kluka, nakonec vzali dva – mě a Zdeňu Lambora.

Nikdy jsi neuvažoval, že bys to zkusil ještě i jinde než ve Zlíně?

Ne. Sice jsem nějakou tu nabídku měl, ale nelákalo mě to.

Dokážeš mi říct tři důvody, proč jsi po pracovní stránce ve Zlíně spokojený?

(zamyslí se) Všechno souvisí se vším. Za prvé – kolektiv: Divadlo mě musí bavit, jinak se trápím. A aby člověka divadlo bavilo, je třeba mít kolem sebe dobrý kolektiv. Ten totiž dokáže i ze špatné hry udělat nezapomenutelný zážitek. A že jsem tady pár takových situací zažil… Za druhé – zázemí: S rodinou jsme si vybudovali kousek od města místo, kde se nám úžasně žije a děláme to, co nás těší. To by jinde úplně nešlo. Jen těžko bych v Brně choval ary nebo ovce, že jo? A za třetí – klid: Obecně. V práci i ve městě. To je další velký plusový bod.

Za sebou máš celou řadu zajímavých rolí. Diváci tě mohli vidět jako Romea, Francka nebo i jako Jana Antonína Baťu v prvním představení z trilogie, jež mapuje baťovskou éru…

No, na Romea ať raději zapomenou. Sám se o to snažím… (smích)

Otázka zní – na kterou ze všech svých roli rád vzpomínáš? Která pro tebe byla skutečnou výzvou?

Velice rád vzpomínám na právě zmíněného Francka z Maryši. Mimo jiné jsem se hrozně těšil, že budeme konečně tvořit pár se spolužačkou Peťou Hřebíčkovou, protože se nám to do té doby nikdy nepodařilo. Ke vší smůle to režisér Martin Františák narežíroval tak, že jsme se za celé to představení ani jednou nedotkli, natož abychom se třeba políbili. Smůla… Dále si rád vzpomenu na Lennieho z dramatu O myších a lidech, na Jofannela z Andělů všedního dne a zmínit musím ještě i komedii Na flámu, kdy hra jako taková měla k dokonalosti daleko, ale ta parta, která se tehdy potkala, to celé povýšila a udělala z toho opravdu nezapomenutelný zážitek. Vzniklo tolik humorných situací, že z toho žijeme ještě dnes…

Ale vraťme se přece jenom k tomu Romeovi, kterého jsi nazkoušel krátce po tom, co jsi nastoupil do zlínského angažmá. Dala ti něco v začátku tak velká role?

Podívej, my jsme tomu samozřejmě do poslední chvíle věřili. Troufám si říct, že všichni. Vždyť nemůžeš něco rezignovaně zkoušet a říkat si, že to bude průšvih. To nejde. Ale bohužel, ono se to představení absolutně minulo se zlínským publikem. Myslím si, že možná v Praze by si takový kus s chladnou a minimalistickou německou režií své diváky našel, ale tady to prostě neprošlo. Ten výklad nebyl šťastný.

Můžeš ho ve zkratce přiblížit?

Realizační tým se chtěl vyhnout všem historizujícím prvkům, takže v představení třeba nebyl ani jeden souboj na kordy. Všechno se řešilo přes pouhé dva kbelíky s vodou, které byly postavené na scéně. To znamená, že pokud měl někdo zemřít, musel se utopit. Při chlapském souboji s Tybaltem to ještě šlo, ale poněkud horší už bylo, když jsem se měl otrávit – tedy napít z toho kyblíku, ve kterém se před tím celá řada postav utopila – nebo když se měla Julie zabít – v tomto případě musela sama sebe utopit. Bylo to hodně absurdní a nám se to hrálo fakt těžce, když se z hlediště ozývalo co chvíli chichotání…

V letošní sezóně tě potkaly inscenace Testosteron, Hamlet nebo Petr a Lucie. Cítíš se být herecky naplněný?

Já jsem hlavně ve velkém očekávání, protože jsem obsazený do pohádky Pat a Mat, na kterou se fakt těším. Jinak musím říct, že Testosteron si neskutečně užívám, to pro mě byl jednoznačný vrchol této sezóny. S Hamletem problém nemám, avšak malinký problém mám s muzikálem Petr a Lucie, což je pro mě nelehký úkol, protože nejsem ani zpěvák a ani tanečník. Ale co víc si můžu v sezóně přát, než dojít od Testosterou k Patovi a Matovi. To je hezký oblouk, ne?

Aktuálně zkoušíš v komedii Pan Kaplan má stále třídu rád, kterou ti divadlo „nadělilo“ ke čtyřicátým narozeninám. Vzpomeneš si, co ti „nadělilo“ ke kulatému výročí před deseti lety?

To nevím, já si tyto věci moc nepamatuji…

Byla to Madam Piaf, úspěšná hra o životě a díle slavné šansoniérky Edith Piaf.

Fakt? A víš, jak jsem se k ní dostal? Když jednoho dne vedení vyvěsilo obsazení, tak jsem slyšel hrozný křik a spoustu nadávek. Šly z úst kolegy Zdendy Lambora, který stál u nástěnky a nevěřícně na ni zíral. Proč asi, že? Ano, našel se na křestním listu. Tak jsem mu řekl, že jestli je to pro něho fakt takový problém, že za něj tu roli vezmu, ale musí mi zaručit, že nebudu muset zpívat ani tančit. Samozřejmě mi nic nezaručil, takže jsem v Madam Piaf zpíval i tančil dlouhých osm let, než jsme se dočkali derniéry. Za dobrotu na žebrotu… (smích)

Máš nějaký divadelní sen? Krásného veterána jsme už na jevišti zažili, s dcerou i pejskem sis zahrál, jen pořádnou scénu z Lega jsme doposud neviděli…

Alespoň jsem ale Lego procpal do komedie Blbec k večeři. Sice mě během zkoušení museli krotit, abych ho tolik neprosazoval, ale to nevadí… (úsměv) Co jsem však zatím do žádného představení nepropašoval, je ta moje milovaná ara, která je v letu opravdu nádherná. Jednou mi při procházce uletěla a bylo to něco neuvěřitelného, ale překrásného. Prožíval jsem vlastně takovou tu dvojitou emoci, kdy na jednu stranu s radostí pozoruješ onen neuchopitelný výtvarný prvek a na druhou stranu ti odlétá někam do dáli pětadvacet tisíc… (smích)

Dobře. Co se však takových vysněných rolí týče, tady asi není třeba se ptát, sám jsi řekl, že to nejlepší máš už za sebou…

Ale tak ještě by se přece jen něco našlo. Třeba takový Cyrano. Zase je pravda, že vzhledem k tomu, jaká smůla tuto postavu na zlínském jevišti provází, tak si ho asi zahrát nepotřebuji… (odmlčí se) Člověče, ale třeba Pat a Mat, to může být takový splněný sen. Pokud se to povede, tak to může být zábava nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Necháme se překvapit.

 

Rozhovor vyšel v dubnovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.

 

Foto: Marek Malůšek, archiv Městského divadla Zlín a archiv Josefa Kollera