Na vyjížďku sledující Vlárskou dráhu a její okolí se ve své nové knize vydal spisovatel Josef Holcman. Společnost na cestě napříč časem mu dělají hned tři významné osobnosti společenského života, a sice Miroslav Zikmund, Karel Pavlištík a Ludvík Vaculík.
„Mysleli na budoucnost, ale byli to taky archeologové, dobývající principy poznání v naší minulosti, která by se v čím dál kratších intervalech chtěla opakovat,“ říká o své odyseji zanedlouho sedmdesátiletý rodák z Kyjova, v jehož díle se promítají životní poznatky i prožité události. Třetí cesta je toho opět důkazem.
Na úvod se nabízí otázka, proč kniha nese název Třetí cesta. Počítám, že to bude mít vícero důvodů. Je to tak?
Je. Když se dva hádají, tak třetí se chechtá. Kubo, to bude ale nepříjemně dlouhá odpověď… Kniha je i poctou nedávno zesnulému cestovateli Miroslavu Zikmundovi a také jeho kamarádům etnografu Karlu Pavlištíkovi a spisovateli Ludvíku Vaculíkovi. Kdo se zajímá o dílo Hanzelky a Zikmunda, tak ví, že jejich první cesta do světa započala 22. dubna 1947, tehdy z ještě relativně svobodného Československa, přičemž domů se vrátili po únorovém vítězství zločinců z KGB a StB do země nasáté už sibiřskou kulturou – to říkám jaksi mimochodem, opakuju si dějiny sám pro sebe. Na druhou a poslední společnou cestu vyjeli 22. dubna 1959, byli pryč pět roků a o tehdejším SSSR napsali Tajnou zprávu č. 4, v níž je uvedeno, teď to řeknu zjednodušeně, že Sovětský svaz je obrovsky bohatou zemí s obrovským množstvím chudáků. Chlap s huňatým obočím v Kremlu – Brežněv – se rozzuřil a chlapci se s cestováním museli rozloučit na celé čtvrtstoletí. Takže já se svými vzkříšenými koňmi Minou a Furinem, na nichž jsem se jako kluk učil rajtovat, se zapřáhneme do kouzelného vozu, naložíme tři mušketýry a 22. dubna 1990, v době, kdy končila práce v Občanském fóru, vyjedeme do vinného sklepa do Skoronic, mého rodiště, na cestu trvající čtvrtstoletí. Druhým důvodem pro citovaný název knihy je to, že všichni tři protagonisté, v knize Mirek, Ludvík a Karel, byli důležitými aktéry roku 1968, kdy Československo v podstatě jako první ze států východního bloku a sovětských samoděržaví, si dovolilo naivně zaútočit na Zimní palác a 21. srpna bylo na hlavu poraženo. V tom Pražském jaru totiž vznikly u některých komunistů i myšlenky na nějaký poopravený socialismus s lidskou tváří, tedy na třetí cestu současného společenského vývoje, která po kapitalismu a socialismu měla pracovní, jaksi kutilský název „socialismus s lidskou tváří“. To ale nešlo, protože socialismus se lidskou tváří nikdy nevyznačoval, on se sice usmíval sám na sebe, ale jeho zuby tady zakously tisíce lidí a ve dvou vlnách statisíce mozků vyhnaly do ciziny – kam se hrabe pobělohorská rekatolizace. Pardon, já jsem se rozkecal, tak abych to ukončil: Ludvík Vaculík v závěru naší třetí cesty řekne, při debatě o dalším společensko-politickém vývoji: „Jsem pro čtvrtou cestu, ale nevím, jak by měla vypadat.“ Pokud to někdo dočetl až sem, tak mu gratuluju.
Kde se vlastně zrodila ta myšlenka, že v rámci příběhu vzkřísíš mrtvé koně, které jste měli na přelomu 50. a 60. let ve Skoronicích, a na voze povezeš hned tři velké osobnosti našeho kraje – Miroslava Zikmunda, Karla Pavlištíka a Ludvíka Vaculíka? A kam je vlastně vezeš?
Zrodila se v hlavě mého staršího syna Honzy: „Tati, nepiš furt ty svoje suchý věci o folklóru, ale udělej si srandu. Vezmi ty chlapy do sklepa. A na koních!“ Poslechl jsem ho, protože ve staré hlavě se nové věci nelíhnou. A vezu ty chlapy podél Vlárské dráhy do Brumova, Vaculíkova rodiště, k němuž si ukoval pevný vztah paradoxně v době, kdy tam nežil. Když mu chtěli dát po revoluci v roce 1990 čestné občanství, tak to odmítl, protože ještě rok předtím se ho báli. Ale to nebyla výčitka, to byl za totality běžný obranný mechanismus – s disidenty pozdaleku; strach je přirozená vlastnost.
Co podle tebe tyto tři zmíněné muže, mimo jiné také velké a nerozlučné kamarády, spojuje?
No, kamarádství; říká se, že v nouzi poznáš přítele. Oni se nebáli za komunistů setkávat, i když je sledovala Státní bezpečnost a Zikmunda či Vaculíka po roce 1968 i Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti. Já myslím, že k té otázce ani není co dodávat: Drželi při sobě v době nebezpečí, které ovšem sami svými podpisy pod různá protisocialistická prohlášení, pod provokativní dotazy na generální prokuraturu, a Vaculík tím, že redigoval zakázanou edici Petlice, vyvolávali. Mysleli na budoucnost, ale byli to taky archeologové, dobývající principy poznání v naší minulosti, která by se v čím dál kratších intervalech chtěla opakovat: Pořád se vynořují figurky až směšné, trošku řečníci, trošku psychopati, trošku slibotechny, se snahou ovládnout lidi, potřebou uzurpovat si moc. To moji spolucestující z Třetí cesty nesnášeli.
Do jaké míry tě tato trojice mužů v životě ovlivnila?
Já se nejradši ovlivňuju sám, čili nesnáším, když se snaží kdokoliv ovlivnit mě, v poslední době třeba i křikem, kterým se na mě u piva snaží působit i někteří kamarádi. Od takových hovorů už utíkám domů. Ale od Mirka, Karla a Ludvíka jsem se ovlivňovat nechal a to rád, oni byli totiž demokrati – s tím se ovšem člověk nerodí, k tomu se museli přes složité životní peripetie dopracovat – a uměli naslouchat. Takže tito tři mušketýři mě učili jevy kolem nás poznávat, zpracovat je a popsat, každý nějakým jiným originálním způsobem. Nicméně nejvíc mě v psaní naučil ten čtvrtý mušketýr, D´Artagnan Tonda Bajaja, jehož kniha Na krásné modré Dřevnici by se měla stát učebnicí dějin města Zlína. Doporučenou četbou.
U tebe je známo, že jsi takový životní posluchač a zapisovatel, že vesměs drtivá většina příběhů, která se ve tvém díle objevuje, má reálné základy. Na kolik jsou skutečné příběhy z knihy Třetí cesta?
Jde o to, co je příběh. Třetí cesta je příběh. Její fragmenty jsou skutečné, pokud jde o hovory nás čtyř i naše cesty na jednotlivá místa, na nichž se zastavujeme. Do této kompozice jsou zasazeny minipříběhy, které jsem zažil a jejichž základ je pravdivý. Nicméně aby příběh byl taky literárně čtivý, je třeba ho často převychovat a vytvořit pointu nebo nějaké jiskřivé spojení snu a reality.
Mimochodem, jak dlouho celý příběh vznikal? Jak dlouho jsi na knize pracoval?
Od roku 1996, kdy jsem napsal Karlu Pavlištíkovi blahopřání k pětašedesátinám do časopisu Podřevnicko a podepsal jsem se jako Dřevěný muž, celé to přání bylo o dřevu, vezmi si třeba jenom tu Lípu, Štípu, Dřevnici, Zádveřice, Březovou… Valašsko je o dřevě a my také po něm v dřevěném voze, u nás se říkalo fasuňku, jedeme. Od té doby jsem si začal zapisovat výroky těch tří chlapů, uchovával záznamy hovorů s nimi a popisoval vzájemná setkání. Vznikla tak hromada asi tisíce stran, z nichž 650 jsem musel utopit, zavraždit svoje miláčky – věty, které se mně zdály být dobré, ale nehodily se tam. Psát mimo jiné taky znamená vědět co nepsat. To všecko trvalo pětadvacet roků, čili zas to čtvrtstoletí. Ale nemysli si, že jsem nad tím denně seděl, to bych byl osel. Člověk musí umět přerušovat hru, jak křičel při naší cestě můj kamarád Náčelník, když jsme koštovali vína ve sklepě. A jestliže se o někom říká, že je spisovatel, tak to neznamená, že by měl chrlit každý rok novou knihu.
V anotaci jsem se dočetl, že kniha je plná dialogů, monologů, názorů na politiku, ženy, víno i krajinu, kterou míjíte. Materiálu jsi za ta léta nasbíral spoustu, jak moc bylo náročné vybrat to nejzajímavější, to nejnosnější?
Však si to přečti a sám odpověz čtenářům, co je v knize nejzajímavější. Já jsem si tvoji knihu o Sametu v divadle přečetl a můžu ti říct, co je na ní nejzajímavější…
Co?
Ty. To, že mladý kluk, který v té době ani nebyl na světě, zpracuje tak obšírný materiál skoro jako detektivku. A že vytvoří pramen poznání. Takže asi jsi taky poznal, jak bylo náročné vybrat to nejnosnější. Ty jsi vytvořil dokument, který je šikovným způsobem rozdělen, čili nemusí na sebe jednotlivé kapitoly navazovat. Já jsem v Třetí cestě zvolil řečiště příběhů, které během cesty na sebe navazují, takže jsem musel ve svých materiálech hodně hledat, abych nepoužíval oslí můstky, ale aby to byl přirozený vypravěčský tok. Ale kdoví, třeba jsem u psaní osel byl, to je na čtenářích.
V knize nevedou debatu pouze pánové Zikmund, Pavlištík a Vaculík. Promlouvají v ní také další osobnosti, ať už žijící – Rychlík, Polívka, Pavlica, Pitínský – nebo zemřelé – Kubík, Skácel, Komenský. Podle jakého klíče se do příběhu dostali?
Jednoduchého, je naznačen na obálce knihy, už jsem to, myslím, říkal: Jedeme podél Vláry a na ní leží města a vesnice, v nichž se rodili jedineční mužové: Ve Vracově Jožka Somr, ve Vnorovech básník Jan Skácel, například. Nedávno zesnulý dramaturg Mirek Plešák kdysi do časopisu ZVUK napsal fejeton nazvaný Trať Josefa H. To bylo nadnesené, nicméně je pravda, že můj vinný sklep stojí padesát metrů od Vlárské dráhy. A Mirek vypočítal, kdo všechno se od Kyjova po Bylnici, potažmo Brumov, u této tratě narodil, a bylo to příjemně překvapivé zjištění. Sebe, narozeného ve Bzenci, vynechal, já v knize jsem ho nevynechal. Kompletní seznam těch u kolejí vyrůstajících chlapců je v knize a jsou tam taky rozhovory s nimi. Já jsem se dopustil té pravdivé nehoráznosti, že jsem nás vždycky na pár dní během cesty posadil vedle třeba Polívky nebo pana Pivečky a popustil uzdu – i ti koně v knize mluví – magického realismu tak, že jsem do sebe zasouval dvě i tři ozubená kolečka reálných monologů, z nichž vznikly zajímavé dialogy. A dodám, že máme s sebou anděla strážného, který nám umožňuje právě ta setkání a hlavně hovory s už nežijícími…
Tvé předchozí knihy, Cena facky nebo Osobní poplach, se dočkaly také divadelní adaptace. Dovedeš si představit, že se v budoucnu na jevišti uskuteční i Třetí cesta?
Kubo, jsi v krátké době třetí, kdo spojuje Třetí cestu s divadlem, aniž ji četl. To by byla jakási konverzačka, náročná na přesnost a slovní spojení, což herci nemají rádi. A co s těmi koňmi na jevišti? O to usiluje režisér Rychlík dlouhodobě, v Osobním poplachu to bylo na spadnutí, ale revizní technik to nechtěl. Ale teď si uvědomuju, že můj syn Honza vjel při večerním představení na jeviště na koni při Slováckém roku v Kyjově v roce 2011 a kůň se mohl z těch světel zbláznit. Po představení mně říkal, já rozumím koňské řeči, že si připadal jak ve vyšetřovně estébé. Mimochodem, víš, jaký obsah má takový koňský močový měchýř?
To netuším. Nicméně, pocházíš ze Slovácka, žiješ ve Zlíně, avšak důkladně znáš i Valašsko. Co tě na tomto kraji, který je bohatý nejenom na tradice a slivovici, fascinuje? Čím je pro tebe výjimečný?
Musím říct, že Valašsko neznám důkladně, maximálně tak jeho silnice. I když jsem si pouť Třetí cesty několikrát projel autem a část i na kole. Co mě na Valašsku fascinuje nebo čím je pro mě výjimečné? Tím, čím bylo pro Karla Pavlištíka, taky původem ze Slovácka: Valašsko neohromuje bizarními přírodními scenériemi, ale hladí lidskou dimenzí zalesněných kopců, neodrazujících výškou a strmostí od cesty na vrchol, vlídností dolin a údolí s potoky a říčkami, vůní mýtin, pastvisk a pasínků…
Rozhovor vyšel v únorovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Jakub Holcman a Marek Malůšek