Město Zlín se může pochlubit nejednou vynikající kapelou, řadou perfektních muzikantů nebo zpěváků, ale také minimálně dvěma skvělými textaři. Pánové Jan Mrlík a Libor Mysliveček se zasadili o nespočet hitů, které rozhodně překročily hranici regionu a zpívají si je lidé po celé republice. Můžeme říct, že spousta jejich textů už dávno zlidověla.
Dva nenápadní a skromní textaři se znají víc jak třicet let a stejně dlouhou dobu i intenzivně spolupracují s vizovickou kapelou Fleret. Právě ta je seznámila a právě pro ni napsali stěžejní hity jako Zafúkané, Pozdě na hlasitou hudbu nebo Čistá jak Vizovice. Textařské duo Mrlík – Mysliveček je originální z několika důvodů, hlavně pak ale díky svému rukopisu, ve kterém pokorně ctí valašské nářečí.
Vybavíte si ještě ten okamžik, kdy jste napsali váš vůbec první text? Vzpomenete si na dobu, ve které jste v sobě objevili textařský talent?
Jan: Když nad tím teď přemýšlím, tak vůbec první text jsem napsal na učilišti v Brně, lépe řečeno během jednoho odpoledne na internátě, a to v době, kdy jsme měli kapelu, ve které jsem tenkrát hrál na basovou kytaru. Na zkoušce nás napadlo, že bychom mohli zkusit i něco vlastního, což mi nedalo, sedl jsem si a napsal text, který už si ale vůbec nepamatuji. Vím však, že nakonec jsme ho i nějakou dobu hráli… (úsměv)
Libor: Já jsem začal psát ještě o něco dřív než Honza. Už na základní škole jsem se pokoušel nejprve o básničky, dokonce si vzpomínám, že mi jednu otiskli v jednom dětském časopise, a v pubertě, když jsme začali s kamarády hrát na kytary, tak jsem se nakonec dostal i k textům, protože jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je, skládat si čistě vlastní písničky. Od té doby píšu tak nějak pravidelně.
Jan: U mě došlo k pauze, když jsem byl na vojně. To jsem nepsal v podstatě nic. K textařině jsem se vrátil až v okamžiku, kdy jsem se potkal v jednom zaměstnání s kamarádem Pavlem „Kačesem“ Husárem. Ten hrál už v té době v nově vzniklé kapele Fleret, která se teprve rozjížděla a z toho důvodu moc písní neměla. Řekl jsem si, že jí zkusím něco napsat s tím, že to buď projde, nebo se to jednoduše vyhodí. Během čtrnácti dnů jsem dal dohromady text k písni Svitovjanka, kluci si ho nechali a ačkoliv nikdy v pozdějších letech nevyšel na desce, tak na koncertech ho chvíli hráli. Dá se říct, že v tomto případě se jednalo o můj první oficiální text.
S kapelou Fleret spolupracujete více než třicet let, vlastně nejsme daleko od pravdy, když řekneme, že pro ni píšete texty od jejích úplných začátků. Libore, jak ses k Fleretu dostal ty?
Libor: Já jsem se s Fleretem – tehdy ještě Šperhákem – poznal někdy na začátku roku 1983, a to hlavně díky Staňovi Pavelkovi, který byl můj soused ve Vizovicích a se Zdeňkem Hrachovým, kapelníkem Fleretu, v úplných začátcích hrával. Podobně jako Honza jsem se s kapelou seznámil v době, kdy ještě moc textů neměla. Jednoho dne jsem od kluků dostal otázku, jestli si je nechci poslechnout a případně jim něco napsat. Jelikož se mi líbilo, jakou hrají muziku, tak jsem na to kývnul, něco vytvořil, něco jen dotextoval a tím to celé začalo… (úsměv)
Ačkoliv patříte pevně k Fleretu, tak samozřejmě jste nepsali texty jenom pro vizovickou kapelu, ale i pro jiné interprety. Můžete prozradit, koho dalšího máte ve svém portfoliu?
Libor: Nepočítám-li zmíněné písničky, které jsem si psal čistě pro sebe v pubertě, tak jsem napsal řadu textů pro kapelu Přehmat, které jsem byl i nějakou dobu součástí, psal jsem pro olomouckou skupiny Falešní hráči, v níž hrával Karel Plíhal, a jsem moc rád, že jsem mohl otextovat několik písní i pro Mirka Koňárka a jeho legendární zlínskou kapelu Koberec Band, což je skvělý revival Deep Purple. Jo a jeden text jsem napsal dokonce pro Vlastu Redla, když hrál v kapele Apostrof, nicméně nakonec se mu asi nehodil, protože ho nikdy nepoužil… (smích)
Jan: Mimo Fleret mám v podstatě jednu zásadní zkušenost, co se psaní pro někoho jiného týče, a tou je kapela Rumpál, do které v polovině devadesátých let naskočil Pavel „Kačes“ Husár. Udělal jsem několik textů na jejich první desku Umbajquí a bylo to zajímavé i z toho důvodu, že jsem dostal prvně muziku a na ni psal texty, což jsem do té doby neznal, protože například pro Fleret píšeme obráceně – prvně dáme Hrachovi text a na něho si následně složí hudbu.
Dokázali byste se jednoduše charakterizovat, co se vašeho textařského rukopisu týče?
Libor: Jelikož jsem vyrůstal v době, kdy rozhlas vysílal velké množství převzatých – avšak česky zpívaných – písniček a většina z nich byla o lásce, tak jsem si dlouho myslel, že toto je právě to téma, které by se mělo v těch písničkách promítat v první řadě. Samozřejmě jsem časem pochopil, že tomu tak úplně není, ale můžeme říct, že láska se tak nějak tou mojí tvorbou táhne po celou dobu. Pak je ale ještě druhé silné téma, které je mi léta letoucí blízké, a sice protiválečná tématika.
Jan: Já se snažím, i díky tomu, že děláme texty hlavně pro kapelu Fleret, psát takzvaně „do huby“ konkrétním lidem, kteří tu danou písničku budou ve finále zpívat. Je mi v textech blízký humor, valašská bodrost a jakási lidovost. Samozřejmě jsem rád, když se mi daný příběh podaří přivést k nějaké pěkné pointě. Je ale pravda, že pokaždé se mi to úplně nepovede… (smích)
Jan Mrlík (vlevo) a Libor Mysliveček.
Pokud vím, tak máte i nepatrně odlišný jazyk. Oba dva píšete texty převážně ve valašském nářečí, ovšem každý trošku jinak, je to tak?
Libor: Například já mám docela dobře naposlouchanou vizovickou valaštinu, a to hlavně díky své babičce, ke které jsem často jezdil na prázdniny. Z její mluvy dodnes čerpám a často nějaká slova, která pro ni byla tak typická, do textů používám. Obecně se pak snažím do textů dávat hodně valaštiny, klidně i té, řekněme, nespisovné, aby ty písničky byly pestré.
Jan: U mě je to psaní trošku ovlivněné tím, že odmalička žiju ve Zlíně, kde je v podstatě pomyslná křižovatka třech regionů – Valašska, Slovácka a Hané. Tím pádem mám řeč naposlouchanou úplně jinak než Libor, ale snažím se taktéž do textů vnášet valašské nářečí, jen s tím rozdílem, že nemůžu zaručit úplnou správnost veškerých výrazů. Proto bych raději řekl, že používám hovorovou moravštinu, kterou jsem si k valaštině přizpůsobil.
Libore, ty jsi autorem textu k písni Zafúkané, což je zcela bez debat největší hit Fleretu, který zná snad každý. Napadlo tě tenkrát, když jsi ho psal, že to bude tak silná věc?
Libor: To ani náhodou… (zamyslí se) Ale pamatuji si, že jsem ten text psal v době, kdy zrovna po delší době napadl sníh, který mi oživil určité vzpomínky. Taky vím, že jsem původně napsal šest slok, což byla hrůza. Bylo to moc dlouhé. Naštěstí jsem to důkladně proškrtal a ve výsledku zůstaly pouhopouhé tři sloky a refrény. Mám tu písničku rád, líbí se mi ten zimní námět a taky to, že je tam mé oblíbené téma lásky i velmi otevřený konec. Další podstatnou věcí je potom fakt, že to naprosto skvěle zahráli muzikanti. Všichni – Zdeněk Hrachový to krásně zpívá, Staňa Bartošík a Pavel Barnáš tam mají nádherné housle a violoncello, Pavel „Kačes“ Husár zase parádní vokály, Vladan Heča vynikající sólo na kytaru a nesmíme zapomenout ani na Jirku Hlavničku za bicími. Super.
Netrápí tě, že už možná nikdy tak zásadní, silný a v podstatě zlidovělý text nenapíšeš?
Libor: Netrápí. A ačkoliv jsem pochopitelně rád, že Zafúkané vzniklo v mé hlavě, tak si vlastně ani nemyslím, že to je můj nejlepší text. Navíc, jak už jsem naznačil, nebýt Fleretu, nikdy by tak krásná písnička nespatřila světlo světa. Tehdy se to všechno správně potkalo. Mám radost, že jde o jakési rozpoznávací znamení Fleretu, které si ale ve své podstatě vybrali hlavně fanoušci a posluchači… (úsměv)
Honzo, u tebe nesmíme opomenout pro změnu mezinárodní zářez, když jsi přispěl českým textem k písni Beer Beer, který nazpívala kapela Fleret na speciální bonusovou desku finské legendy Korpiklaani, nacházející se v boxu s názvem Kulkija: Tour Edition. Jak k tomu došlo a co to pro tebe znamenalo?
Jan: Pro mě, jakožto pro kovaného metalistu, to bylo něco neuvěřitelného a velmi úžasného. A jak tomu došlo? Před festivalem Masters Of Rock 2018 ve Vizovicích mi zavolal Zdeněk Hrachový s tím, že je pro ten daný ročník domluvená spolupráce Fleretu s kapelou Korpiklaani, a když už na tento okamžik dojde, zda bych nepřetextoval do češtiny největší hit této finské legendy – Beer Beer. Neváhal jsem ani vteřinu a pustil se do toho. Pojal jsem to samozřejmě valašsky a v podstatě za chvíli byl text hotový. To ale nelze říct o následném domlouvání autorských práv skrz možnost, aby českou verzi písně mohl Fleret hrát i na svých koncertech, případně ji vydat na desce. Celé to intenzivní vyjednávání, za vydatné pomoci Libora a mých dcer, které umí přece jenom anglicky lépe než já, trvalo půl roku. Musel se doladit každý detail a vůbec to nebylo snadné.
Libor: Chtěl bych dodat, že jsem pomohl moc rád a hlavně, že ten Honzův text je daleko lepší a vtipnější než samotný originál. Fakt.
Pánové Mrlík a Mysliveček s vizovickou kapelou Fleret.
Kterého ze svých textů si vy sami vážíte skutečně nejvíc?
Libor: Co se těch pseudolidových textů týče, tak musím rozhodně zmínit píseň Ukažte mi cestu dom. Je to krátký a svižný text, kterému nechybí pointa, a hodně lidí si ho oblíbila díky tomu, co je v něm obsaženo. Zároveň jsem ale rád, že mi kluci z Fleretu vzali i pár textů, které nejsou ve valaštině, jako například Listy, Poslední uniforma nebo Noční hlídač.
Jan: Těžko se mi vybírá jeden text, ale pokud bych měl uvést opravdovou srdcovku, která je navíc skvěle hudebně zpracovaná, tak je to rozhodně píseň Pozdě na hlasitou hudbu. A pak bych ještě rád jmenoval text Svatý za dědinů, což je kompaktní záležitost s velkou myšlenkou, která přesahuje všechny ty běžné texty plné srandy.
Promítáte do své tvorby i osobní prožitky, ať už veselé či smutné, nebo jde čistě o smyšlené příběhy? Dají se z vašich textů vystopovat určité autobiografické prvky?
Jan: U mě určitě. Podle mě to k tomu patří. Vždyť všechno, co člověk prožívá, tak ho nějakým způsobem ovlivňuje, a mně se to do textů samozřejmě promítá. Čas od času to ze mě musí ven a tím pádem je celá řada textů inspirovaná jednotlivými střípky z mého života.
Libor: U mě je to sice v menší míře, ale občas je v textu taky něco čistě ze mě.
Jan: Zmínil bych třeba písničky Nervi moje nervy a Soudná noc. Tehdy jsem něco prožíval a v těch textech je to zachycené. Díky tomu, že jsem to všechno „hodil“ na papír, tak jsem se z toho, řekněme, dostal. A třeba jsem i někomu nepatrně pomohl, možná se v tom někdo našel, protože všichni vesměs zažíváme podobné životní situace, že jo.
Jak jste na tom nyní, co se psaní týče? Připravujete opět něco pro kapelu Fleret, nebo jste momentálně spíš v očekávání, s čím pánové přijdou, jaké vaše texty na připravovanou desku použijí?
Jan: Je pravda, že Fleret pomalu připravuje další řadovou desku, na které naše texty budou, ale mám-li mluvit čistě za sebe, tak jsem v podstatě hotový. Už na ni nic nového nedopisuju. Teď mám klidné období. Všechno, co jsem chtěl napsat a napsal, tak jsem Hrachovi dodal, a teď uvidíme, jak se s tím společně s kluky ve studiu popere. Co si vybere a co si ve své složce nechá na později… Takže aktuálně nic nepíšu a zase čekám, až mě jednou chytne múza a půjde to ze mě přirozeně a nenuceně. Myslím si, že mě může nabudit i právě ta deska, která se připravuje, protože uslyším zase po delší době nějaký celek, který mi umožní přemýšlet nad tím, jaká další témata Fleretu nabídnout, o čem novém psát.
Libor: Já se ještě snažím pozvolna psát něco pro Zuzku Šulákovou, která, jak známo, pokračuje ve šlépějích své maminky Jarmilky. A protože je tomu už nějaký ten rok, tak si Zdeněk Hrachový přál, abychom se Zuzce pokusili něco napsat, aby zpívala i něco vlastního a nejen písně, které „podědila“ po mamince. Takže o něco se pokouším, ale uvidíme, jak to dopadne… (úsměv) Honza má pravdu v tom, že je důležité nacházet Fleretu neustále nová témata. Mám to podobně jako on, snažím se přemýšlet, co dalšího do textů dostat, kromě té lásky, slivovice nebo trnkobraní. Zkrátka chci, aby tam Valašsko zůstalo, ale trošku se to celé zase posunulo a zpestřilo.
Věřím, že opravdu není jednoduché intenzivně psát tolik let pro jednu kapelu.
Libor: Není, ale naštěstí v tom nejsme jenom my dva. Rád bych uvedl, že Fleretu napsalo celou řadu skvělých textů hned několik dalších vynikajících textařů. Těmi nejzásadnějšími byli určitě Vlasta Redl, Libor Ploček a taky Milan Matějka. Všem se povedly velké hity a několik zásadních písniček, které Fleret dodnes hraje. Vlastně mám rád spíš ty desky Fleretu, na kterých je nás textařů víc, protože mi přijdou rozmanitější, zajímavější a hlavně barevnější.
Rozhovor vyšel v březnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv Jana Mrlíka