Robert Kružík patří k nejmladší generaci českých dirigentů. Sedmým rokem zastává pozici stálého dirigenta Janáčkovy opery Národního divadla Brno, je stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno a tři sezóny působil jako dirigent Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.
Od loňského roku je také šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů, se kterou právě v těchto dnech vstupuje do nové sezóny.
A slibuje skutečně pestrou nabídku koncertů. Podle jeho slov se na pódiu zlínského Kongresového centra představí vynikající čeští i zahraniční interpreti, jako například houslisté Ivan Ženatý či Jiří Vodička, klavíristé Olga Scheps, Ivo Kahánek a Lukáš Vondráček, nebo zpěvačky Sumi Jo, Markéta Cukrová a Václava Krejčí Housková.
„Je důležité brát do hry to, co vidí dramaturg společně s marketingovým oddělením, což je myšleno v tom slova smyslu, že je potřeba ctít skutečnost, co daná filharmonie v daném městě přináší regionu, ve kterém působí. Bezpochyby se pak musí hledět i na místní skladbu posluchačů, protože její věkový průměr taktéž v mnoha směrech napoví,“ říká jeden z nejvýraznějších dirigentů nastupující generace, spolupracující s orchestry nejen napříč republikou, kterému je teprve třicet dva let.
Roberte, jaké jste měl léto? Odpočinul jste si? Ptám se hlavně proto, že poslední prázdninové dny už máte zase pracovně nabité, nemluvě o tom, že například zlínská filharmonie v srpnu odstartovala sérii koncertů pod širým nebem.
Dá se říct, že léto v mém případě proběhlo standardně. Společně s manželkou, která je také v branži – je operní pěvkyně, jsme v podstatě celou polovinu července pracovali. S Národním divadlem Brno jsem byl v německém Regensburgu na festivalu Thurn und Taxis, kde jsme hráli Othella, na to jsem navázal účastí na Mendel Festivalu v Brně, kde jsme si připomněli 200. výročí od narození Gregora Johanna Mendela. Tím pro mě sezóna skončila a následoval měsíc volna, který už je ovšem minulostí, protože se pomaličku rozjíždí sezóna nová. Nicméně dovolenou jsem si s rodinou užil, jen, pravda, mohla být o něco delší…
Jak se na tu novou sezónu těšíte z pohledu šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů?
Hned zkraje sezóny nás čeká úžasný festival Harmonia Moraviae s krásným programem, na kterém vystoupí například bývalý šéfdirigent zlínské filharmonie Jakub Hrůša společně s klavíristou Ivo Kahánkem, za což jsme všichni moc rádi a určitě bych speciálně na tento koncert všechny čtenáře rád pozval. Ale samozřejmě se těším na kompletně celou sezónu, která je před námi. Když jsem do Zlína nastoupil, dal jsem si za cíl, abychom v každé sezóně zahráli jednu Mahlerovu symfonii, což se nám zatím daří. Loni jsme uvedli 4. symfonii a tentokrát to bude symfonie 7., která se tady vůbec nehrála a pokud ano, je to už velmi dávno. Pro zajímavost – 7. symfonie zazní v 77. koncertní sezóně zlínské filharmonie, což je, myslím, pěkné. Hlavně ale pevně doufám, že celá ta sezóna už bude o mnoho svobodnější, co se respirátorů a různých omezení týče, a budeme moci opět dýchat.
Jak se vlastně program na celou sezónu dává dohromady? Existují určitá pravidla, jak jej sestavit konkrétně pro zlínskou filharmonii?
Řekl bych, že program vzniká všude stejně a je jedno, jestli se plánuje mnoho let dopředu, jako je tomu například u České filharmonie, nebo ze sezóny na sezónu, což je případ filharmonie zlínské. Každý orchestr má svého dramaturga – ve Zlíně je jím Tomáš Koutný – který společně s šéfdirigentem vytváří jakousi kostru celé sezóny, do které jsou zahrnuti i jednotliví hosté, s tím, že následně se s danými interprety jedná o tom, zda na daný návrh přistoupí nebo nikoliv. Často se stane, že to termínově neklapne a v tom případě je nutné program i opakovaně přestavovat. Nemluvě o tom, že leckdy má člověk ideální představu také o personálním obsazení, ale pak zjistí, že dejme tomu daní sólisti nemůžou, nebo nechtějí tu, či onu skladbu hrát a plánování se zase vrací o několik kroků zpět. V podstatě se jedná o jeden obrovský proces, který je ale podle mého názoru strašně důležitý. Například všechny orchestry již nyní myslí na to, že v roce 2024 nás čeká Rok české hudby, kdy se bude hrát převážně česká hudba, a proto i my společně s dramaturgem řešíme, jak program na tento význačný rok co nejlépe postavit.
Zlínská filharmonie je jediným orchestrem v kraji. Musí se proto v sestavování programu zohledňovat i jakási její společenská úloha v tom slova smyslu, že by měla nabídnout hudební zážitek širokému spektru posluchačů?
Určitě. Jakožto šéfdirigent nemůžu prosazovat dejme tomu jenom jedno určité hudební období, kdepak. Je potřeba zohledňovat dvě základní věci. Za prvé potřeby orchestru, které tkví v maximální pestrosti stylů. Není totiž možné, aby se hrála například jenom soudobá hudba. Potom je důležité vzít do hry, co vidí dramaturg společně s marketingovým oddělením, myšleno v tom slova smyslu, že je třeba ctít skutečnost, co daná filharmonie v daném městě přináší regionu, ve kterém působí. Bezpochyby se pak musí hledět i na místní skladbu posluchačů, protože její věkový průměr taktéž v mnoha směrech napoví. Troufám si tvrdit, že se ve Zlíně snažíme vytvářet programy pro celou širokou veřejnost, ale rozhodně se nespecializujeme jenom na hudbu, která je všeobecně známá. Například já osobně rád uvádím skladby, které se v daném městě ještě nikdy nehrály, ale k tomu s chutí přidám i ten „mainstream“, který má v programu své nezastupitelné místo.
Mimochodem, jaký je podle vás zlínský posluchač? Stihl jste to už vypozorovat?
To je těžká otázka. Ačkoliv ve Zlíně už nějaký týden jsem, i tak nevím, zda to dokážu objektivně posoudit. Myslím si, že místní posluchač je velmi vnímavý, avšak má určitý ostych a hned tak nepropukne ve frenetický potlesk, což neposuzuju jenom z mých koncertů, ale i z koncertů, na kterých jsem byl také coby posluchač. Zlínský návštěvník filharmonie je prostě opatrný, co se jakéhokoliv ocenění interpreta týče. Například v jižních zemích se běžně tleská i mezi větami, a to i přesto, že by se to vlastně dělat nemělo, jenže obecenstvo zkrátka chce dát najevo, že si koncert užívá. Ve Zlíně je zdrženlivost patrná, přičítám to tomu, že zdejší publikum je velmi kultivované.
Vraťme se ještě k plánovanému programu zlínské filharmonie, který mimo jiné láká také na vás, protože byste se měl na pódiu představit v roli violoncellisty.
Ano, to je pravda, nejde o žádnou náhodu, původně jsem violoncellista – hru na cello jsem spolu s dirigováním studoval v Praze na Akademii múzických umění. Přiznám se, že se v tomto případě nejedná o mou iniciativu, určitě se nechci tímto způsobem jakkoliv sebe prezentovat, nemluvě o tom, že kvůli pracovní vytíženosti jsem violoncello odložil na druhou kolej, ale když taková nabídka vzešla, rád jsem ji přijal. Violoncello je pro mě odpočinek, a když můžu, moc rád se k němu vracím. Na začátku října mě tedy čeká komorní koncert po boku houslistky Barbory Valečkové, členky zlínského orchestru, a našeho společného profesora, dirigenta a klavíristy Stanislava Bogunii. Takové hudební setkání je čistá radost, kterou člověk zažije jen u komorního tvoření, nikdy při hře sólové ani orchestrální.
Jak se tomu vlastně stane, že se z muzikanta, ve vašem případě z violoncellisty, stane dirigent?
Dirigentem jsem se stal omylem, ačkoliv to možná zní jako velké klišé. Celá naše široká rodina působí v hudebním prostředí, ale nikdy nikdo nedirigoval. A ani já jsem dirigovat původně nechtěl … Byl jsem na konzervatoři, studoval jsem zmíněné violoncello, a můj otec, tehdy člen Janáčkovy opery, mě přivedl za tamním korepetitorem, profesorem Holišem, s požadavkem rozšíření mých obzorů. Abych nebyl jenom violoncellista, který v podstatě neumí číst víc, než jeden řádek not. Avšak pan profesor to pochopil tak, že mě má připravit na konzervatoř coby budoucího dirigenta, což absolutně nebylo zadáním. Během půlroku mě zdatně připravil, já se na obor dirigování skutečně dostal a postupem času a daných možností, které mi vstoupily do cesty, jsem se dirigentem stal.
Co musí mít úspěšný dirigent takzvaně v malíčku? Čím musí oplývat?
Řekl bych, že kromě toho, co je běžně vidět na koncertech – dirigování, ukazování nástupů, dynamiky či emocí – by měl být každý dirigent do jisté míry také učitel, měl by umět inspirovat, být zkušeným psychologem a k tomu všemu by měl mít i charisma, aby dokázal strhnout a přesvědčit o své vizi šedesáti až dvou set členné společenství lidí, ve kterém má každý svůj názor na věc a ledaskdo se ho nebojí dát všemožně najevo.
Vy patříte k mladé generaci dirigentů. Můžeme říct, že je váš věk v ledasčem výhodou, že můžete takzvaně vychýlit orchestr ze zajetých kolejí?
Řekl bych, že ano. Podívám-li se na to nyní jako hráč, nikoliv jako dirigent, tak myslím, že je zcela ideální, aby byl orchestr správně vyvážený a panoval určitý soulad mezi zkušeností, tedy někým, kdo už za sebou má několik sezón a pracoval s mnoha a mnoha dirigenty, a mladou krví, která sice ještě zdaleka není tak otrkaná, ale pro změnu má nezměrnou energii a chuť poznávat. Stejné to je u dirigentů, ačkoliv tady pořád platí jakýsi úzus, že dirigentskou hůlku by měl držet ideálně padesátník, který už zažil všechno možné a je o mnoho zkušenější, než samotní hráči. Jenže to se vám nepoštěstí, když jste čerstvě po škole a před vámi najednou sedí hráči ve věku vašich rodičů. Výhodou mladých dirigentů by měla být určitá nebojácnost objevovat něco, co už třeba objeveno bylo, ale v úplně jiné době, v jiné estetice a v jiném vnímání té dané skladby. Já osobně se snažím těžit z toho, že dokud jsem mladý, mám daleko větší hnací motor, než ten zkušený padesátník či šedesátník…
Stalo se vám, že si vás zkušení bardi pořádně proklepli a cítil jste, jak ve vzduchu visí nevyřčená věta „tak se předveď, mladej“?
Samozřejmě. Začátky jsou pro mladého dirigenta skutečně velmi ožehavé. Uvědomte si, že někomu říkáte, jak by měl hrát, a ten dotyčný to za svůj život hrál už několikrát, přitom vy sám to děláte v podstatě poprvé. Představte si příměr, že do firmy nastoupí mladý ředitel, pod sebou má zaměstnance, kteří byli u jejího zrodu, a po týdnu jim začne sdělovat svou představu, kterou považuje za jasně nejlepší, bez ohledu na to všechno, co už má ta firma za sebou. Zkrátka, přehlíží všechno to, co bylo. To je špatně. Tím chci říct, že sice není od věci přijít s něčím novým, naopak, ale taky je velmi důležité správně navázat.
Ve zlínské filharmonii začínáte druhou sezónu. Jak jste zatím po pracovní stránce spokojený?
Jsem velmi spokojený a těší mě, že jsem se k takovému orchestru dostal. Místní filharmonie je hodně specifická, může se chlubit mladým duchem a vůbec to teď nesouvisí s věkovým průměrem hráčů, ačkoliv i ten je tady velmi nízký. Ten mladý duch, o kterém mluvím, v sobě nese nadšení hráčů pro věc, a to je pro dirigenty velmi lákavé, protože jakmile skončí zkušební proces a přijde na řadu samotný koncert, je ze všech cítit obrovská chuť, ke které musíte mnohé jiné orchestry velmi nabudit.
A jak vnímáte samotné město Zlín?
Ve Zlíně jsem byl poprvé v roce 2006, kdy jsem ještě ve staré budově filharmonie hrál coby sólista na violoncello. To mi bylo šestnáct let. Potom jsem tady dlouhou dobu nebyl, a když jsem se sem po všech těch letech vrátil, bylo příjemné vidět, jaký udělalo město pokrok, ať už se bavíme o gastronomii, nebo o značných rekonstrukcích města. Změnilo se toho hodně, ovšem ta energie, jež jsem tehdy cítil, tu přetrvala. Proto je mi ve Zlíně dobře. Když přistála na stole nabídka, abych se stal šéfdirigentem místní filharmonie, neváhal jsem ani minutu.
Nastudoval jste celou řadu významných titulů, zmiňme třeba Rossiniho operu Hrabě Ory, Čajkovského Pikovou dámu a Evžena Oněgina, nebo Smetanovu Libuši. Máte v plánu uvést něco speciálního i se zlínskou filharmonií?
Jak už jsem na začátku našeho povídání nastínil, mým velkým přáním je uvést každou sezónu jednu ze symfonií od Gustava Mahlera, je to skladatel, který je podle mého názoru pro orchestr velice potřebný, zejména pro svou emoční a technickou náročnost. Máme za sebou jednu symfonii, příští sezónu přijde na řadu druhá, a jelikož jich má Mahler celkem devět… Kdybych tu vydržel ještě dalších sedm sezón, bylo by to hezké.
Je jasné, že šéfdirigent za jednu či dvě sezóny orchestr daleko neposune, že mnoho změn za tak krátkou dobu jednoduše nezmůže. Jaké jsou vaše dlouhodobější plány se zlínskou filharmonií?
Je důležité, aby regionální těleso, a nemyslím to vůbec nijak pejorativně, mělo vizi, že bude hrát nejenom pro svůj kraj, což je samozřejmě nesmírně důležité a zásadní, ale že bude vidět také jinde v republice, potažmo ve světě, a vyrazí na velké festivaly nejenom do Prahy, ale taky třeba do Německa nebo do Rakouska s tím, aby tam prezentovalo svoje jméno, což je v našem případě Filharmonie Bohuslava Martinů. Myslím si, že právě jméno velikána české hudby může být společně s kvalitami orchestru ten hlavní výjezdní artikl, který by nás mohl dostat na zahraniční turné. Budu se o to velmi snažit. Vždyť není nic lepšího, než když vám Filharmonie Bohuslava Martinů zahraje skladby Bohuslava Martinů.
Rozhovor vyšel v zářijovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Dominik Bachůrek, archiv Filharmonie Bohuslava Martinů