Sólový hráč na akordeon Vojtech Szabó patří bez jakéhokoliv přehánění k evropské interpretační špičce. A ačkoliv se věnuje převážně jazzové, francouzské a argentinské hudbě, svým progresivním stylem a hrou na elektrický akordeon oslovuje klidně i publikum popové či rockové.
Letošní rok uzavře slovenský rodák, dlouhá léta však působící ve Zlíně, zcela speciálním koncertem na jevišti Malé scény, a to už v neděli 17. prosince. „Bude to nezapomenutelný a mému srdci nejbližší koncert, na kterém zazní pro mě ty nejkrásnější skladby na světě. Diváci se mohou těšit na virtuosní kusy plné emočních nálad,“ říká nadšeně Vojtech Szabó.
Pojďme trošku bilancovat. Jaký pro tebe byl rok 2023, který už postupně ukrajuje ze svého posledního měsíce?
Určitě byl plný nádherných okamžiků, avšak také nejrůznějších pracovních příležitostí. Hodně jsem se najezdil společně s fotografem Jindřichem Štreitem v rámci jeho celovečerního komponovaného pořadu Věřím na zázraky, během léta jsem se účastnil mezinárodních hudebních kurzů coby pedagog, do toho jsem učil na ostravské konzervatoři a samozřejmě nechyběla ani řada vlastních samostatných koncertů. Byla to opravdu radost, kterou pak podtrhují všechny společné chvilky strávené s mojí dcerkou.
Tvůj výčet aktivit je opravdu velmi pestrý. U jaké z těch všech pracovních činností se cítíš nejlépe?
Baví mě pochopitelně všechno, co dělám, ale pokud mám přece jenom vypíchnout jednu činnost, která mě naplňuje jaksi nejvíc, tak musím zmínit hraní na školách. Během výchovných koncertů se snažím hodně improvizovat a být s žáky v určité interakci, tím pádem je každý koncert svým způsobem jiný, protože reakce dětí se liší. Zároveň je pro mě i určitou výzvou, zaujmout a vtáhnout do dění dejme tomu čtyři sta žáků v publiku. Nesmím však opomenout ani svou velkou srdcovku, kterou je hraní muziky argentinského skladatele Ástora Piazzolly, kterému se věnuji od svých čtrnácti let. V jeho skladbách jsou všechny emoce a můžu se u nich opravdu hudebně vyřádit.
Jaký je v současné době zájem o hru na akordeon?
Řekl bych, že zájem o akordeon stoupá. Tomuto nástroji bylo bohužel ublíženo už za socialismu, dlouhodobě byl pak považován za jakýsi ruský symbol a málokdo ho vnímal jako nástroj čistě francouzský či italský. Zároveň měl akordeon kdekdo spojený s klasickou lidovkou, což už dneska naštěstí taky neplatí, protože se postupně implementoval do nejrůznějších žánrů, ať už se bavíme třeba o jazzovém šansonu nebo klidně klasické muzice. Pamatuji si, že když jsem na akordeon začínal, našli se dokonce tací, kteří se nám akordeonistům smáli, ovšem už je to jinak a zájem z řad dětských muzikantů je větší a větší, což je moc dobře.
Mimochodem, vzpomeneš si, kdy jsi držel akordeon v ruce poprvé?
U nás v rodině začala hrát na akordeon nejprve moje sestra a jelikož jsem od ní o rok a půl mladší, častokrát jsem chodíval na hodiny s ní a čekal, až jí výuka skončí. Jednoho dne došlo k tomu, že jsem si vzal akordeon do ruky, postupně jsem se začal zapojovat, až paní učitelku napadlo, že bych mohl nastoupit do hudebky taky. Stalo se a už jsem u tohoto nástroje zůstal.
Jakými dalšími způsoby, kromě zmíněných výchovných koncertů, se snažíš hru na akordeon popularizovat?
Myslím si, že skvělá cesta, jak dostat hru na akordeon k lidem, jsou sociální sítě a taky všemožné tutoriály umístěné na YouTube. Je to nejrychlejší a vlastně nejsnadnější způsob, jak širokému spektru lidí ukázat, co všechno se dá na akordeon zahrát.
Velkou výhodou je pak skutečnost, že se nevymezuješ takřka žádnému hudebnímu žánru.
Určitě. Odjakživa pracuji na tom, abych byl použitelný skutečně v rámci širokého spektra žánrů a snažím se orientovat v muzice komplexně…
Na svém kontě máš spolupráci například s Pavlem Šporclem, Felixem Slováčkem, Ondřejem Soukupem, ale taky třeba s kapelou Pražský výběr. Jak zrovna na toto spojení došlo?
Bylo to celkem vtipné. Jednoho pondělního večera, kdy jsem byl po celém pracovním dni už hodně unavený, mi volalo neznámé číslo. Telefon jsem nakonec přece jenom zvedl a na druhé straně se ozval manažer Pražského výběru Aleš Nejedlo s tím, že by mě potřeboval spojit s Michaelem Kocábem. Nejdřív jsem si říkal, jestli to není nějaká sranda, přiznám se, že mi to připadalo trošku divné. Nakonec se ale skutečně ozval samotný Kocáb a já si ve výsledku ještě trhl ostudu, protože na jeho dotaz, zda znám jeho, potažmo Pražský výběr, jsem odpověděl, že nikoliv. Myslím, že se ho trošku dotklo, když zjistil, že nevím, o koho jde. Avšak v momentě, kdy jsem si kapelu hodil do Googlu, tak mi to všechno naskočilo – v danou chvíli jsem prostě akorát nevěděl, kam si Kocába zařadit, přece jenom, odrostl jsem na jazzu, funky a vážné muzice.
Vlastně se dá říct, že ti Michael Kocáb, u kterého jsi mimochodem natočil svou debutovou desku, rozšířil obzory a přivedl tě k rockové muzice.
Stoprocentně. Během absolvovaného turné s Pražským výběrem jsem pochopil, že rocková muzika nemusí být jenom klasicky, řekněme, jednoduchá, hraná na čtyři akordy, ale že se dá dělat i velmi zajímavě. Ostatně ve Výběru jsou všichni muzikanti naprostí profíci, vzdělaní muzikanti a výborní virtuosi, kteří dělají hudbu skutečně na velmi vysoké úrovni.
Zcela bez debat patříš k evropské interpretační špičce. Jak náročná byla tvoje cesta na tento pomyslný vrchol?
Děkuji za kompliment, ale přiznám se, že takto to absolutně nevnímám. Vždycky si připadám až blbě, když mě někdo chválí, vlastně s tím odjakživa bojuji, protože si nijak výjimečný nepřijdu. Stejně jako mi nepřijde, že bych byl na nějakém vrcholu. Zkrátka dělám, co umím – hraji, poctivě cvičím a ke všemu se snažím být maximálně spolehlivý a zodpovědný.
Dokážeš popsat, jak se pozná dobrý akordeonista? Čím musí disponovat?
Půjdu na to opačně. Nejvíc mě vytáčí, když vidím muzikanta, který doslova soutěží v tom, jak nejrychleji danou skladbu na akordeon zahraje, jako by měl pocit, že čím rychleji, tím lépe. Děje se to často a je to obrovský omyl. Například v klasické muzice je důležité správně interpretovat autorovu myšlenku a každou hudební frázi ukončit přesně tak, jak je předepsáno, protože jedině tak se z tebe stává pan akordeonista a posluchače skutečně chytneš za srdce. Co se ostatních stylů týče, tam je samozřejmě taky důležité hrát správně, avšak podstatou doprovodu na akordeon je i přizpůsobit se dané hudbě a zbytečně se za každou cenu neprosazovat.
Čeho si ty osobně na své dosavadní muzikantské cestě vážíš nejvíc?
Vím, na co rozhodně hrdý nejsem. Nicméně co považuji za svůj dosavadní největší úspěch? To je těžká otázka… Určitě jsem hrdý na to, že jsem se dokázal maximálně věnovat svojí dceři a v určitém období jsem muziku dokonce odsunul na druhou kolej, a to i přes skutečnost, že jsem měl možnost, zavřít se ve studiu, tvořit a nahrávat. Nicméně jsem to neudělal a raději jsem zbrzdil, protože děti vidíš vyrůstat jenom jednou.
A na co teda rozhodně hrdý nejsi?
V době, kdy jsem hrál s Pražským výběrem se stala jedna situace, za kterou jsem v podstatě ani nemohl, avšak dodneška mě štve. Měli jsme koncert v Brně, ze Zlína jsem vyjížděl s dostatečným předstihem, nicméně v okolí haly byla neskutečná dopravní zácpa, takže jsem téměř dvě hodiny jenom seděl, čekal a nadával. Bohužel jsem díky tomu nestihl zvukovou zkoušku a vypadalo to, že to mám celé na háku. Bral jsem to jako jakési osobní selhání.
Na třetí adventní neděli připravuješ pro své fanoušky a hudební nadšence speciální koncert na zlínské Malé scéně. Můžeš prozradit, jak bude tento výjimečný večer probíhat?
Troufám si říct, že půjde o doposud nejbližší koncert mému srdci, co se týče žánru i obsazení. Okolo sebe budu mít skvělé muzikanty ze Strings & Bellows Ensemble a budeme hrát argentinské tango, respektive takzvané tango nuevo Ástora Piazzolly, takže rozhodně nepůjdeme úplně klasickou cestou jenom těch nejznámějších melodií. Posluchači se můžou těšit na pořádnou dávku emocí a taky na dva hosty – slovenskou charismatickou zpěvačku a herečku Lucii Siposovou a Jůlii Vajdákovou, což je moje žačka, která mimo jiné před několika málo dny nahrávala akordeon Tomáši Klusovi na jeho nové album. Vstupenky jsou v prodeji na portálech Ticketportal a GoOut.
Pojďme nahlédnout ještě do vzdálenější budoucnosti. Už víš, co tě čeká v příštím roce?
Hodně se teď soustředím na zmíněný kvintet Strings & Bellows Ensemble, se kterým bych to chtěl pořádně rozjet. Podle mě má tento projekt velkou perspektivu, nemluvě o tom, že za značnou výhodu pak považuji i to, že všichni muzikanti z kapely jsou ze Zlína, takže je mezi námi snadnější domluva, co se hraní i zkoušení týče. Pevně věřím, že se nám bude dařit, bude o nás slyšet, odehrajeme spoustu pěkných koncertů a snad vydáme i desku.
Záludná otázka na závěr – kde se vidíš za deset let?
To je opravdu záludná otázka… Vidím se ideálně na pódiu, hlavně však doufám, že ve zdraví.
–
Rozhovor vyšel v zimním dvojčísle magazínu inZlin.
–
Foto: Lenka Hatašová