Už přes dva roky je v čele zlínského hokejového klubu Martin Hosták. Řada hokejových fanoušků si ho pamatuje ještě z dob, kdy hrdě oblékal dres pražské Sparty, téměř všichni si ho však okamžitě dosadí na komentátorské stanoviště, kde dlouhých sedmnáct let doplňoval Roberta Zárubu.
„Přiznám se, že jsem nějakou dobu přemýšlel nad tím, jak by se dalo komentování skloubit dohromady s prací ve Zlíně, ale Robert Záruba mi dal jasně najevo, že to je hloupost,“ zamýšlí se bývalý hokejový útočník, který odehrál dvě sezóny i ve slavné NHL za Philadelphii Flyers. Do Zlína přišel Martin Hosták v létě 2017 a svou novou životní etapu bere jako další nezbytnou výzvu.
Ve Zlíně jste už víc jak dva roky, přirostlo vám toto město k srdci?
Musím říct, že mi docela k srdci přirostlo. Jednak jsem tady poznal celou řadu lidí, kteří jsou fajn a taky se mi líbí jeho okolí. Jsem například nadšený z toho, že se můžu po práci sebrat, vzít si kolo nebo brusle a vyrazit do blízké přírody. To je podle mě největší devíza tohoto města.
Máte tady svá oblíbená místa? Kde všude vás můžeme potkat, pokud zrovna nepracujete na stadionu, nebo si nečistíte hlavu v přírodě?
Nikde. (smích) Opravdu jsem buď na zimáku, doma anebo v přírodě. Do města skoro nechodím, nejsem ten typ. Jasně, občas si zajdu na večeři, ale že bych se pravidelně zdržoval na nějakém místě, to ne.
Pro mě osobně bylo překvapující, že jste v roce 2017 přijal novou životní etapu a stal se manažerem ve zlínském hokejovém klubu. Co vás k tomu přimělo?
V podstatě šlo o shodu okolností. Sedmnáct let jsem komentoval hokej v České televizi a u toho jsem dělal manažera v Hradci Králové nebo třeba u juniorských reprezentací. Nicméně to všechno na mě bylo už nějaké dlouhé a cítil jsem, že by bylo dobré, abych přijal další výzvu. Najednou přišla nabídka ze Zlína, tak jsem na ni kývnul.
Bylo pro vás těžké skončit na pozici komentátora v České televizi?
Bylo to těžké, v mém rozhodování to hrálo podstatnou roli, a to nejen proto, že před námi byla olympiáda v Koreji v roce 2018, kam jsem se těšil. Přiznám se, že jsem nějakou dobu přemýšlel nad tím, jak by se dalo komentování skloubit dohromady s prací ve Zlíně, ale Robert Záruba mi dal jasně najevo, že to je hloupost. Nicméně zpětně je potřeba říct, že skončit v televizi bylo rozumným rozhodnutím, protože by mi to zabralo obrovské množství času a taky by to pravděpodobně nedělalo dobrotu vůči veřejnosti.
Jak jste vnímal zlínský klub v době, kdy jste komentoval?
Tady se vždycky hokejem žilo a byli tady skvělí fanoušci, byť trošku vysazení na Pražáky, díky čemuž jsem si často něco vyslechl… (smích) Zažil jsem tady ale fantastické roky, například když hrál Zlín ve finále a vyhrál titul, to byla na stadionu parádní atmosféra, takže mám na místní klub pěkné vzpomínky.
Co vás na práci komentátora bavilo nejvíc? A jsou některé nabité zkušenosti z tohoto oboru uplatnitelné i v manažerské profesi?
Bavilo mě být u vývoje, protože za těch sedmnáct let, co jsem seděl za mikrofonem, udělal hokej obrovský skok dopředu. Já tento sport miluju a jako komentátor jsem u něho mohl zůstat v dost velké blízkosti a zažít další krásné věci. Nezapomenutelný byl například Světový pohár v Torontu, na kterém nastoupil tým Severní Ameriky složený ze samých mládežníků a hrál se tam fantastický hokej. To byl neskutečný zážitek… A ptáte-li se na přenos zkušeností, tak odpovídám, že jsou uplatnitelné. Například mám díky komentování velmi dobrý přehled o tom, jaký se kde hokej hraje a kam se ubírá, protože veškeré trendy se prvně objeví v Kanadě a na mezinárodní scéně, a taky vím o hráčích, kteří se pohybují nejenom na mistrovství světa. Druhá věc je ale ta, že Zlín není úplně bohatý klub, čili aplikovat tyto zkušenosti v místních podmínkách je trošku složitější… (úsměv)
Že se bývalý hráč stane klubovým manažerem je tak nějak přirozené, ale že začne komentovat hokej, to je přece jen ojedinělejší. Jak se tomu stalo ve vašem případě?
Poprvé jsem se potkal s Robertem Zárubou na mistrovství světa dvacítek na přelomu let 1986 a 1987, kdy on tam byl jako novinářský elév a já jako jeden z reprezentantů našeho týmu. Bavili jsme se, hecovali se a taky jsme se dohodli, že až bude nejlepším komentátorem v Evropě, tak mě zaměstná… (smích) Uplynula řada let, má kariéra se pomalu ale jistě chýlila ke konci, zrovna hrál jsem ve Švédsku a Robert mě oslovil s tím, zda bych s ním nechtěl komentovat Švédské hokejové hry. Když jsem po sezóně kvůli zdravotním problémům kariéru ukončil, už bylo jasné, kde budu pracovně pokračovat.
Ptám se na zrod vašeho komentování i z toho důvodu, že zřejmě nestačí mít v hokeji jen dokonalý přehled a čerpat ze zkušeností, které se vám dostaly během kariéry, ale je nutné, abyste zvládl i mluvit k lidem a předávat informace dál. Tušil jste už při vašem prvním setkání s Robertem Zárubou, že jste tento typ člověka?
Já jsem to samozřejmě netušil, ale řekl bych, že Robert to vycítil velmi dobře. Koneckonců, podle toho si lidi do svého týmu vybírá. Ono podle mě není nejtěžší hokej správně vidět, protože kdo ho hrál, tak moc dobře pozná, co se na ledě děje. Nejtěžší je dostat ty myšlenky z hlavy ven a naformulovat, aby se u toho odborník nenudil a zároveň to něco dalo i babičce, která si zrovna pustí ten jeden zápas v rámci mistrovství světa, protože hrají naši. Škála diváků je široká a každému musíte dát něco, aby ho to bavilo.
Měl jste oproti komentátorům, kteří hokej nikdy nehráli, výhodu, co se přípravy na zápas týče?
Tady je potřeba rozlišit dvě věci. Komentátoři, jako jsou Robert Záruba, Michal Dusík nebo třeba Ondřej Zamazal, se musí důkladně připravovat, protože jejich úkolem je předávat informace statistické, informace o jednotlivých hráčích a taky musí divákům sdělit, co se zrovna na ledě děje – kdo má puk, kdo přihrává, nebo kdo střílí. Kdežto úloha nás – spolukomentátorů – je odlišná. Naším úkolem je dodat tomu všemu potřebnou šťávu a barvu. Můžeme například divákovi vysvětlit, proč se na ledě děje zrovna to, co se děje. Každý samozřejmě vidí, že padl gól, nebo že se hráči nepovedla přihrávka, ale my musíme sdělit, proč tomu tak je, jak se to stalo.
Vybavíte si vaši premiéru za mikrofonem?
Na první zápas už si bohužel nevzpomenu, ale tuším, že to bylo na zmíněných Švédských hrách v roce 2001. Tam jsme poprvé společně komentovali právě s Robertem Zárubou a on mi vysvětloval, jak na to. Pak přišlo moje první mistrovství světa, hned na jaře roku 2001 v Německu, na kterém jsme vyhráli titul, takže jsem měl opravdu velkolepé ántré… (smích)
Celou dobu kroužíme kolem Roberta Záruby, tak mi to nedá, abych se neujistil. Pracovat s ním, to byla zřejmě hodně velká a vzácná „škola“, viďte?
Jednoznačně. Vděčím mu za hodně. On je opravdu velký profík a tahoun celé hokejové redakce. Neustále něco vymýšlí, přináší a díky němu je hokej v České televizi celé roky na tak vysoké úrovni. Dokonce si troufám tvrdit, že máme jeden z nejlepších hokejových pořadů v celé Evropě. A myslím, že to dokážu reálně posoudit, protože kromě němčiny a finštiny ovládám řeči všech evropských zemí, ve kterých se hokej špičkově hraje.
Když už se tak bavíme o těch všech vašich životních etapách, tak pojďme ještě dál a řekněte mi, jaké pro vás bylo loučení s hráčskou kariérou.
Snášel jsem to celkem těžce a chvilku to bylo i docela krušné. Ve Švédsku, kde mě konec kariéry zastihl, se celé naší rodině líbilo, měl jsem tam podepsanou smlouvu, tím pádem je asi jasné, že se mi ještě končit nechtělo. Jenomže poslední aktivní rok jsem hodně promarodil a bylo to velmi výrazné varování. Klubový lékař mi řekl, že samozřejmě můžu hrát dál, ovšem, že to nedoporučuje. Jednak proto, že mě čeká podobný scénář jako doteď, což znamenalo, že jsem dva zápasy odehrál a čtrnáct dní se léčil a dával do kupy a taky proto, že artróza kyčlí se mi každým dalším rokem na ledě zhorší o pět let. Tím pádem byla volba jasná. Ještě jsem zkoušel aspoň chvilku trénovat s tím, že bych nastoupil po nějaké delší pauze, ale jakmile přišel větší fyzický nápor, tak jsem pochopil, že lepší už to nebude.
Každý hokejista nese konec kariéry jinak. Někdo se s tím nikdy pořádně nevyrovná, někdo má naopak plán, ke kterému se v momentě, kdy to nastane, upne. Jak to bylo u vás? Pomohlo vám s nevyhnutelným koncem kariéry komentování?
Určitě. To je věc, která mi velmi pomohla. A pak byl taky jeden člověk, který mi výrazně celou situaci usnadnil, a sice Zbyněk Kusý, jenž mě angažoval na přelomu let 2001 a 2002 na mistrovství světa juniorů v Pardubicích vhledem k tomu, že jsem uměl komunikovat. Okamžitě jsem tak vplul do jakési hokejové funkcionařiny a neměl čas na jakékoliv chmurné myšlenky.
A coby hráč jste přemýšlel nad podobnými „zadními vrátky“, nebo všechny ty další životní kroky přisuzujete určité shodě náhod?
Byla to spíš shoda náhod. Celou tu kariéru jsem přece jen plánoval trošku jinak, ještě jsem klidně dva tři roky mohl ve Švédsku zůstat. Vždyť když jsem končil, tak mi bylo třiatřicet let, což je z dnešního pohledu velmi brzy. Je ale pravda, že tehdy ještě nebyla tak častá ta hokejová „dlouhověkost“ a obecně se končilo dřív.
Tuzemskou kariéru jste spojil s pražskou Spartou. Je tento klub vaše srdcová záležitost, nebo šlo i v tomto případě o souhru náhod?
To je velmi zajímavá otázka… (smích) Pamatuji si velmi dobře, jak jsem se jednoho pozdního večera vrátil domů ze zápasu, hrál jsem druhou ligu za Hradec Králové, a v kuchyni na stole jsem měl položený přestupní lístek, na kterém bylo napsáno: „Jestli se chceš cítit aspoň trochu jako Sparťan, tak to podepiš. Táta.“ Tak jsem to podepsal a stal se Sparťanem… (smích)
A bylo to dobré rozhodnutí.
Bylo. Zažil jsem tam nádherné čtyři roky. Zpětně musím poděkovat panu trenérovi Wohlovi, který nás mladé obrovsky podržel a spoustě z nás rozjel krásnou kariéru, o které jsme asi ani nesnili. Takže ano, Sparta byl můj klub, ačkoliv jsem narozený v Hradci Králové a na toto město nedám nikdy dopustit. No a teď jsem v první řadě Beranem.
Když se za celou tou hráčskou kariérou ohlédnete, čeho si opravdu nejvíc ceníte?
Je toho víc, ale rád bych zmínil pro mě osudný a velmi magický přelom let 1989/1990. V létě jsem se oženil, na podzim přišla revoluce, na jaře jsme vyhráli titul se Spartou a během dalšího léta jsem podepsal smlouvu s Philadelphií Flyers. Krásné období, viďte? (úsměv)
To jste měl pěkně našlapaný rok.
(začne se smát) To ano! A ještě jsme byli třetí na mistrovství světa, nicméně musím přiznat, že v reprezentaci jsem byl tehdy nový a jenom se vlastně rozkoukával. A pěkné bylo i stříbrné tažení se švédským klubem MODO v sezóně 1993/1994, kdy se mi fakt dařilo, a to až do olympiády v Lillehammeru, na které jsem se ve druhém zápase zranil a pak už to nebylo ono…
Sedíme u vás v kanceláři a kousek opodál se na ledové ploše rozbrusluje legendární Jaromír Jágr, který dorazil do Zlína se „svým“ Kladnem. Jaké máte na tohoto hvězdného útočníka vzpomínky?
V podstatě nepříjemné i příjemné… (úsměv) Nepříjemné z toho důvodu, že nám solidně zatápěl v play-off 1990, kde jsme se Spartou narazili právě na Kladno. Po ledě tehdy lítal nějaký mladý dlouhovlasý kluk a vodil si nás jak medvědy. Moc jsme z něho radost neměli. Krátce na to jsem se s ním potkal na mistrovství světa, kde tehdy měl tu slavnou lajnu s Roberty Holíkem a Reichlem, ale tím to v podstatě končí. Pak jsme se jen příležitostně potkávali, ovšem to už není nic, co by stálo za řeč.
Vy jste byl na pomyslném vrcholu kariéry v devadesátých letech a já osobně na ten „devadesátkový“ hokej vzpomínám moc rád, možná i z toho důvodu, že jsem na něm vyrostl a přišel mi tak nějak víc na dřeň. Zasteskne se po něm někdy i vám?
Mně se často zasteskne po hokeji sedmdesátých let, na kterém jsem vyrostl pro změnu já. To je přesně ten náš generační rozdíl… (úsměv) To byl nádherný hokej, na který jsem se jezdil dívat s tátou do Pardubic, když hráli pánové Martinec, Šťastný, Nový nebo Hlinka. Radost. Naopak ten hokej devadesátých let, hlavně jejich druhé poloviny, mi vůbec nechybí. Vždyť to připomínalo wrestling a moc hokejové krásy to nepobralo. Hodně lidí si to už nepamatuje, ale tehdy se nepískaly fauly holí, dokud někdo nespadl. To znamená, že když jste chtěl vyjet s pukem z rohu, tak na vás visel obránce, hokejku jste měl zaraženou bůhví kde a hrálo se do té doby, dokud jste neležel na zemi. Takže, ano, bylo to opravdu na dřeň! (smích)
Rozhovor vyšel v říjnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Jan Karásek, Michal Beránek a archiv