Kutnohorská kapela Rybičky 48 se Zlínsku nějakou dobu vyhýbala, což už ovšem neplatí. Pánové sice nedávný koncert v klubu Masters of Rock Café v rámci svého turné „Pořád nás to baví“ přesunuli na zatím neurčený termín z důvodu náhlých zdravotních komplikací frontmana Kuby Ryby, ale fanoušci se svých oblíbenců i tak brzy dočkají.
Rybičky 48 se totiž za několik málo týdnů představí v Otrokovicích na premiérovém ročníku Lážo Plážo Festu.
„Na letošní festivalovou sezónu máme připravené hned dva koncertní modely, a to z čistě praktických důvodů. Na velká pódia si přivezeme svou vlastní show a na pódiích, kam se bohužel se vším nevlezeme, předvedeme alespoň pořádně nabitý set,“ usmívá se lídr kapely Kuba Ryba v obsáhlém rozhovoru, během něhož se například dozvíte, jaká byla cesta této mladé party ze zkušebny až na pomyslný vrchol české hudební scény. Jak totiž zdůrazňuje sám její pěvec, textař, skladatel a baskytarista, Rybičky rozhodně nevyrostly přes noc. Za vším hledejte dřinu a obrovský kus práce…
Kubo, jak se s pomalu přicházejícím jarem máš?
S příchodem jara mě opět postihly určité zdravotní problémy, takže běhám po všemožných doktorech, což ale není nic nového a brzy budu zase v pořádku (pozn.: jen pár dní po rozhovoru byl Kuba Ryba náhle hospitalizován v nemocnici kvůli zánětu lymfatických cest a kapela musela nejbližší koncerty zrušit, mimo jiné i ten zlínský). Ovšem po pracovní stránce, to se mám velmi dobře. Zažíváme totiž šťastné období. Vydařilo se nám podzimní turné, které navštívilo dohromady patnáct tisíc lidí, a aktuální koncertní šňůra se dokonce blíží vyprodání, celkově už zbývá jen asi tisícovka lístků. Jsme upřímně rádi, že na nás fanoušci chodí, plní sály a baví se.
Je pravda, že už delší dobu je o Rybičky 48 skutečně velký zájem. Čím si ho vysvětluješ?
Těžko říct… Už zhruba před šesti lety jsme sice měli úspěch na festivalech, ale ještě se nám dost dobře nedařilo prodat čistě naše vlastní koncerty. Dlouhou dobu na nás chodila nějaká stovka fanoušků. Pak nastalo období, kdy jsme měli v klubu krásných dvě stě lidí, a to už jsme si mnuli ruce. (smích) V roce 2015 jsme ale dospěli do fáze, kdy jsme moc nevěděli kudy kam, a proto jsme vyrazili na akustické turné, během kterého překvapivě nastal zlom. Z devadesáti procent byly všechny koncerty vyprodané, což nás obrovsky nakoplo. Proto jsme o rok později odehráli sérii koncertů po kulturních domech, kde už bylo úplně plno. A podívej… Nyní si můžeme dovolit hrát v Lucerně, ve Foru Karlín i v brněnské sportovní hale. Masakr. (úsměv)
To znamená, že ten váš vzestup je postupný.
Ano. Rozhodně jsme nevyrostli přes noc. Prostě a jednoduše se snažíme makat. Řekli jsme si, že když už na nás lidi chodí a zpívají si naše písničky, tak si dáme záležet, aby ty koncerty nějak vypadaly. Proto se i každým rokem snažíme tu naši show posouvat. A když už nad tím tak přemýšlím, uvědomuji si, že jsme nikdy neměli ani písničku, ze které by si všichni sedli na prdel a díky které by nás začali uctívat. Jasně, čas od času se zadařilo a dali jsme dohromady nějaký malinký hit, ovšem málokdy ho vlastně hrála rádia. Co je však podstatné, v lidech ty písničky zůstaly a troufám si říct, že pár z nich i zlidovělo.
Zmínil jsi, že jste v roce 2015 moc nevěděli kudy kam. Počítám, že to ale nebylo nijak fatální tápání. Zažili jste ale skutečně období, kdy jste se na to chtěli vykašlat?
Mám-li mluvit čistě za sebe, tak takovou situaci jsem zažil v době, kdy jsme vydali experimentální album s názvem Deska roku. To bylo neuvěřitelné tápání… (smích) Tenkrát si pod sebe vzal náš manažer i kapelu Mandrage, která během chvilky začala hrozně frčet, a my jen zírali, co se to děje. Jezdili jsme po stejných klubech, ale takové popularity jsme prostě nedosahovali. Samozřejmě, že jsme to klukům přáli, ale nepopírám, byli jsme z toho zaskočení. Hrozně jsme řešili, co děláme špatně. To se bavíme o těch letech, kdy na nás trvale chodilo padesát až sto padesát platících a mnohdy jsme museli pořadatelům ještě doplácet. Pamatuji si, že po koncertě v Praze to ze mě vytrysklo a rozbrečel jsem se v šatně s tím, že s muzikou končím. (smích)
Jádro kapely se od vašich začátků nezměnilo, a to i přes přirozené životní eskapády, jako je například ožehavý věk a léta dospívání, osobnostní vývoj, hledání sebe samého. Jak je možné, že to spolu spokojeně táhnete už tolik let?
Hele, ve zmíněných letech hledání sebe samého, kdy se ti ta chemie v mozku neuvěřitelně míchá, je těžké najít si partnerku, natož udržet pospolu tři testosteronem nabitá hovada… (smích) V době, kdy jsme kapelu založili, bylo bubeníkovi Ondrovi pouhopouhých patnáct, kytaristovi Peťovi šestnáct a mně osmnáct let. Každý jsme úplně jiný, a co si budeme vyprávět, mnohdy to bylo šílené, ale nikdy jsme si nešli po krku. Dětská ega šla dávno pryč, zvykli jsme si jeden na druhého a máme jasně nastavená pravidla. Všechno si říkáme do očí a nikoliv za zády. To znamená, že když bych měl problém s Peťou, něco by se mi například nelíbilo, tak si ho vezmu stranou, vyříkáme si to a třeba přijdeme na to, že byl jenom naštvaný, něco hloupě plácl a nepochopili jsme se. Může se stát. Nebo možná přijdeme i na to, že dělám něco špatně já, mu to vadí a díky tomu to vyřešíme. Tím, že jsme se vedle sebe skutečně vyvíjeli, tak si pěkně nastavujeme zrcadla, což je dobře.
Po delší době se konečně vracíte k nám na Zlínsko. Řekni, jaký k němu máte vztah? Zažili jste tady něco nezapomenutelného?
Ke Zlínsku jsme měli vždycky dobrý vztah. Máme to u vás rádi, a to nejen kvůli příznivému publiku. Když jsme byli mladší, tak jsme měli rádi i vaše krásné holky. (úsměv) Často jsme hrávali v klubu Golem a vybavuji si jeden náš společný koncert právě s Mandrage, kdy nám udělali takovou tu debilní srandu a všechno možné v backstagi pomazali tabascem. Šel jsem na záchod, osahal kliku, pak vzal „nástroj“ do ruky a nebylo to vůbec příjemné… Na to nikdy nezapomenu. (smích) Je pravda, že ve Zlíně jsme nebyli dlouho a to z prostého důvodu – nějak jsme se nemohli domluvit s místními pořadateli, protože jednu dobu se tady na nás prostě nechodilo. Raději jsme si počkali, až přijde ten správný čas.
Není už žádným tajemstvím, že budete jedním z headlinerů na otrokovickém Lážo Plážo Festu, jehož první ročník proběhne v červnu. V čem budou vaše venkovní koncerty odlišné oproti těm klubovým?
Do klubu, kde máme vlastní pódiovou show a hrajeme třeba i méně známé písničky, chodí fanoušci čistě na nás a jsou s námi jaksi sžití. Kdežto na festivalech na nás koukají i příznivci jiných kapel a není to úplně tak osobní. Na letošní festivalovou sezónu máme připravené hned dva koncertní modely, a to z čistě praktických důvodů. Na velká pódia si vlastní show přivezeme a na pódiích, kam se bohužel se vším nevlezeme, předvedeme alespoň pořádně nabitý set. Čili fanoušci si rozhodně přijdou v obou případech na své… (úsměv)
Vy si celkově zakládáte na parádní pódiové prezentaci. Mám pravdu?
Máš pravdu, snažíme se dělat parádní pódiovou show v rámci českých poměrů. Spousta kolegů muzikantů nadává, že se pořadatelé chovají lépe k zahraničním kapelám, ale moc si neuvědomují, že je to třeba i tím, že na pódiu vypadají až moc civilně. Nerad bych se někoho dotkl, ale mnohdy to vypadá, že tamten zrovna doprodával langoše a tamhle ten zase doopravoval pojistky. Vždyť muzika je taky tak trochu divadlo a lidi by z koncertu měli odcházet s určitým audio-vizuálním zážitkem. Naštěstí se to u nás pomalu začíná dávat do pohybu a české kapely už nejen, že dobře hrají, ale mnohdy už i dobře vypadají… (smích)
Nejsi momentálně ve fázi, kdy bys nejraději doklepal ty poslední klubové koncerty a okamžitě vlítl na venkovní pódium? Kdy se to v tobě láme?
Do konce klubového turné nám zbývá nějakých čtrnáct dní a já to mám většinou tak, že mě to přestane bavit v tom posledním týdnu. A to z toho důvodu, že ihned po posledním koncertě vždycky odlétám někam na dovolenou a tak už jsem většinou hlavou v pýru. Nicméně to neznamená, že bych poslední koncerty jakýmkoliv způsobem odfláknul, to určitě ne. Zase na druhou stranu musím uznat, že když je po všem, tak je mi smutno a nastane u mě tak zvaný táborový syndrom. Přece jen, dlouhou dobu trávíš čas s jednou partou, potkáváš kamarády a skvělé lidi a z ničeho nic je po všem.
Stejně jako v klubech, tak i na festivalech zazní nové písně z vašeho nedávno vydaného dvojalba „Best Fuck Off / Pořád nás to baví“, které je pěknou směsicí dobře známých singlů a taky celé řady šuplíkových písní. Jak tento počin s odstupem času hodnotíš?
My jsme se v kapele rozhodli, že zpětně už nebudeme hodnotit věci, které jsme udělali. To znamená, že si neříkáme, že jsme něco udělali špatně, protože špatně jsme neudělali nic. Udělali jsme to prostě nejlépe, jak jsme v tu chvíli dovedli. Spíš se zamýšlíme nad tím, co třeba příště udělat ještě líp. Bavíme-li se o dvojalbu, tak se mi líbí, jakým spontánním způsobem vzniklo. Před časem jsme se rozhodli jít cestou singlů. Když se ty singly nahromadily, tak jsme je dali na cédéčko. Zároveň nám ale přišlo líto vydat po pěti letech jenom bestofku z písní, které už fanoušci znají, a tak jsme k ní přidali ještě jedno cédéčko, na kterém jsou autorské písně všech členů Rybiček. Ono to vlastně nejsou šuplíkovky, ale nové věci. Většinou pro kapelu skládám jak texty, tak muziku já, nyní jsem však zkusil popíchnout kluky, ať taky něco napíšou, že by to mohlo být zajímavé. Každý napsal dvě až tři písničky a celý nápad jsme povýšili ještě tím, že si kluci své věci i nazpívali. Absolutně jsme porušili veškeré mantinely. I z toho důvodu nese deska název „Pořád nás to baví“, protože nás to opravdu bavilo… (úsměv)
Podle mě je to skvělý nápad. Zároveň jsem si říkal, jestli to není jakási odpověď všem těm vašim věčným kritikům, kteří vám léta spílají, že jste málo tvrdí, příšerně popoví, anebo až moc hlasití. Můžeme to brát jako vzkaz, že Rybičky 48 si prostě budou dělat věci po svém a s humorem?
Vlastně to tak brát můžeme, to je zajímavý nápad, který dává smysl… (smích) Podívej, když jsme začínali, tak jsme fakt chtěli hrát ten klasický pop-punk, vždyť jsme všichni vyrostli na kapele Blink-182, ale pravdou je, že jsme ho za boha nedokázali zahrát. Do toho jsem se učil písničky skládat s tím, že jsem ani nevěděl, jaká témata budou lidi bavit a co vlastně bude bavit nás, takže všechno vznikalo stylem „pokus – omyl“. Postupem času došlo k tomu, co říkáš. Jedni nám začali tvrdit, že nejsme punkový, druzí nás chválili, jak naopak jsme punkový, čili těžko říct. Nedávno jsem se díval do komentářů pod jednu naši písničku na YouTube a hned pod vzkazem „Konečně ty staré dobré Rybičky“ stálo „Vy jste teda vyměkli…“. (smích) Sto lidí, sto chutí. Každého názor respektujeme, ale určitě to není měřítko, podle kterého bychom muziku dělali. V první řadě to musí bavit nás, to je hlavní.
Kudy by měly vést další kroky Rybiček 48. Máš v hlavě plán, co a jak dál?
Plánujeme hodně dopředu… Když jsme teď na úspěšné vlně a na naše podzimní turné došlo patnáct tisíc lidí, na jarní turné deset tisíc lidí, tak jsme si řekli, že si zkusíme k osmnáctým narozeninám vyprodat O2 Arénu. Kdy jindy, když ne teď? Je to sen mnohých českých kapel a láká to i nás. Už to máme celé vymyšlené, bude to hodně komické. Na jaře 2020 proběhnou čtyři koncerty ve sportovních halách, které budou ve stylu stužkovacího večírku a následný mejdan v O2 Aréně bude jakýsi maturitní ples. A co by to bylo za maturiťák, kdyby nevystoupila pořádná zábavová kapela. V tomto případě si před námi zahraje parta skvělých muzikantů z Kutné Hory, se kterou jsem já i bubeník Ondra před lety začínal a nikdy by tyto kluky hrající po hasičských bálech nenapadlo, že to jednou rozbalí v O2 Aréně… (smích)
Budu vám držet palce. Na závěr tě poprosím o vzkaz čtenářům magazínu inZlin.
Pokud jsou čtenáři magazínu inZlin našimi fanoušky, tak jim vzkazuji, že neustále makáme na tom, abychom je v budoucnu nezklamali… A pokud čtenáři našimi fanoušky nejsou, tak vzkazuji, ať si užívají muziku, kterou mají rádi…
Rozhovor vyšel v březnovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
ČTĚTE TAKÉ:
Foto: Jaroslav Noska a archiv kapely Rybičky 48