Od art-rocku přes hard-rock až k pop-rocku. Tak by se dala ve stručnosti vylíčit cesta otrokovické kapely Gaia, která letos oslaví už třicet let existence a před časem vydala novou desku s názvem Druhá Múza.
„Nové písničky jsou mnohem víc přístupnější lidem. Začínali jsme jako art-rocková kapela, která hrála pro užší okruh posluchačů, ale dneska už víc dbáme na písničku jako takovou, což má samozřejmě větší posluchačský zásah,“ vysvětluje v rozhovoru bubeník Libor Školný, kterého zdatně doplňovala nejenom nová zpěvačka Bára Havelková, ale také dva spoluzakládající členové kapely – kytarista Vladan Vavruša a baskytarista Milan Koplík.
Dalšími členy kapely Gaia jsou klávesista Filip Doležal, kytarista Pavel Martinka a v některých skladbách zní i saxofon hostujícího Radka Bednaříka.
Jak jste s deskou Druhá Múza s odstupem času spokojeni?
Vladan: S deskou jsme si opravdu vyhráli, takže samozřejmě spokojeni jsme. Materiál se natáčel víc jak půl roku a ve studiu jsme velmi dbali na každý sebemenší detail. Myslím si, že jsme vytěžili maximum – nové písničky jsme propojili s vybranými staršími kusy a ve výsledku vznikl velmi kompaktní celek, což potvrzují i reakce posluchačů.
Jak jste si poradili se zmíněnými staršími písničkami s ohledem na skutečnost, že máte poprvé v sestavě zpěvačku?
Vladan: Samozřejmě, že jsme je museli znovu nahrát a přezpívat, díky čemuž se hodně proměnily, ale určitě k lepšímu. Troufám si tvrdit, že nezasvěcený posluchač ani nepozná, která z těch písní na desce je nová a která naopak vznikla už před lety. Zajímavé pak je, že jsme na desku zařadili i píseň Večery při svíčkách, ve které jsme se doslova vrátili v čase, protože zpěvačka Bára si v ní střihla duet s třicetiletým bubeníkem Liborem.
Bára: Ano, to je celkem nevídaná rarita… (smích) Libor tu písničku nazpíval před sedmadvaceti lety a do autentické nahrávky jsem mu nyní akorát dozpívala svůj vokální part. Je to, myslím, příjemné oživení.
Ta zásadní změna na pěveckém postu se udála jen krátce před nahráváním desky, podepsalo se to nějak výrazně na výsledku?
Vladan: Podepsalo se to významným způsobem, protože ta změna nás neuvěřitelně nakopla. Navíc se to všechno událo v době covidu, takže Bára měla čas pořádně převzít stávající repertoár a u toho jsme mohli ještě v klidu tvořit.
Báro, prozraď, jak ses s kolegy sžila? A jaká vlastně byla tvoje cesta do kapely?
Bára: Myslím, že zabydlení v kapele proběhlo naprosto úžasně, od prvního okamžiku to mezi námi fungovalo a lidsky jsme si sedli. Jsme dobrá partička a máme dokonce i stejný smysl pro humor… (úsměv) A jak jsem se ke kapele dostala? No, byla to celkem banální cesta, která vedla přes inzerát. Předtím jsem nikdy v žádné kapele nezpívala, pěvecké zkušenosti jsem měla jenom z hudební školy, avšak jednoho dne jsem dospěla do stavu, kdy jsem to chtěla někam posunout. A tak jsem odvážně zvedla telefon a ozvala se na inzerát.
Nabízí se i otázka na přítomnou pánskou část kapely – jak jste reagovali v momentě, kdy se na inzerát přihlásila zpěvačka?
Milan: Já jsem byl rád, protože jsem už nějakou dobu říkal, že by nám zpěvačka prospěla. Zkombinovat Liborův zpěv (pozn.: bubeník Libor Školný nazpíval několik písní kapely) s ženským hlasem mě lákalo a dnes jednoznačně víme, že to funguje.
Libor: Je pravda, že jsme museli nepatrně upravit slovník a ze začátku jsme měli strach, že s námi Bára nebude chtít chodit na pivo, jenže ve skutečnosti je to přesně naopak. Ona na to pivo tahá nás… (opět smích)
Pojďme zpátky k desce. Čím je pro vás výjimečná?
Bára: Pro mě je určitě výjimečná tím, že je moje první. V životě by mě nenapadlo, že někdy po mé čtyřicítce natočím CD. Název Druhá Múza se nabízel, vlastně to může být i druhá míza, každý ať si pod tím představí, cokoliv jenom chce… (úsměv) A určitě desku považuji za výjimečnou i díky těm zmíněným starším písním, kterým jsme dali novou tvář.
Vladan: Také je to první deska, kterou jsme vydali jako naprosto plnohodnotné CD, a to s krásným obalem i bookletem, ve kterém jsou všechny texty. Dříve jsme sice také nahrávali v profesionálních studiích, ale vydat si regulérní CD nebylo v našich finančních možnostech, tak jsme výsledek většinou jen umístili na internet a víc se tím nezabývali.
Kdo je u vás hnacím motorem, co se skládání muziky a psaní textů týče? Jakým způsobem písničky tvoříte?
Vladan: Momentálně jde většina muziky za mnou a po výměně na pěveckém postu už se zapojuji i do psaní textů, což byla dřív převážně činnost našeho bývalého zpěváka. Co je však podstatné, že brzy po svém nástupu se do tvůrčího procesu začala zapojovat i Bára, což je super. Nejenom, že si příjemně uzpůsobuje zpěvové linky, ale také je činná, co se psaní textů týče. Přiznám se, že nejprve jsem to musel vstřebat, měl jsem v sobě mírný despekt, ale dneska jsem rád, že se tak doplňujeme… (úsměv)
Libor: Přijde mi, že nové písničky jsou mnohem víc přístupnější lidem. Začínali jsme jako art-rocková kapela, která hrála pro užší okruh posluchačů, ale dneska už víc dbáme na písničku jako takovou, což má samozřejmě větší posluchačský zásah.
Vladan: Vzpomínám si, že už v prvním měsíci našeho fungování vznikly dvě zásadní písničky, které jsme poslali do soutěže Českého rozhlasu Brno a uspěli jsme. Na to, že jsme víc materiálu neměli, dobrý úspěch… (úsměv) Ty písničky měly víc jak pět minut, byl to fakt čistý art-rock, a udaly nám směr pro prvních pár let. Postupem času jsme se ale víc posunuli k hard-rocku a s příchodem Báry se to všechno jenom zpečetilo několika až pop-rockovými písněmi. To ovšem žánrově určitě nelze tvrdit o písničce Rychlík a našem nejnovějším songu Výklad snů. Myslím, že ani do budoucna ty zásadní hard-rockové kořeny neopustíme.
Libor: Na druhou stranu je pravda, že mnohdy lidé pořádně neví, kam si nás zařadit, přece jenom, nejsme nijak úzce žánrově vyprofilovaní, respektive, nemáme tak tence vyhraněný rukopis, jako řada jiných kapel.
Pokud se nepletu, tak v letošním roce oslavíte už třicet let existence. Kdybyste měli vypíchnout jeden zásadní milník, který by to byl?
Vladan: Asi se budu opakovat, ale za mě je podstatný určitě rok 2020, kdy k nám nastoupila Bára a kapela začala mít neuvěřitelný tah na branku. Čili za velmi zásadní považuji současné období. Tím nechci říct, že by to do té doby za moc nestálo, kdepak, pořád jsme měli být na co pyšní, ať už se bavíme dejme tomu o úspěších v různých hitparádách, nebo o uvedení do síně slávy Rádia Zlín v rámci regionální scény, ale teď je to určitě jiné a intenzivnější.
Libor: Za ty dva roky s Bárou jsme v podstatě udělali tolik práce, jako v těch uplynulých osmadvaceti letech… (smích)
Bára: A tady se sluší dodat, že zrovna před několika málo dny měl premiéru náš nový videoklip k již zmiňované písni Rychlík, který rozhodně doporučujeme ke zhlédnutí. Připravovali jsme ho rok a máme z něho radost. Není to standardní video, klip má příběh a nechybí mu vtip i nadsázka, což není v muzice až tak časté.
Plánujete k tomu třicátému výročí nějakou oslavu?
Vladan: Zatím jsme nad tím ani moc nepřemýšleli. Letos sice máme třicet let, to je pravda, ale taky je potřeba dodat, že jsme měli zhruba deset let pauzu a nehráli jsme. I tak ale pravděpodobně nějakou oslavu připravíme, viděl bych to na pěkný koncert s hosty, kdy si k sobě přizveme bývalé členy a připomeneme některé dávné písně.
Co dalšího vás čeká? Jaké máte plány na léto?
Bára: Nejbližší koncert máme 10. července ve zlínském Parku Komenského, kde se představíme v rámci akce Živý Zlín. Pokud by to ale někdo z místních nestíhal, tak v dostupné vzdálenosti budeme i 10. září, kdy zahrajeme na kroměřížském výstavišti v rámci Svatováclavských slavností. Dále dokončujeme překlad čtvrté a zatím poslední písničky z alba Druhá Múza do angličtiny, dvě z nich už máme umístněné na Spotify, stejně jako celé album. Na těch překladech nás baví, jakou proměnou jen díky změně jazykové verze může písnička projít. V přípravě je také scénář na náš druhý profesionální videoklip, takže nudit se určitě nebudeme. Kompletní seznam koncertů je k dispozici na našich webových stránkách www.gaiaotrokovice.cz a pod názvem Gaia Otrokovice si nás lze najít i na Youtube.
Vladan: Ano, slovo Otrokovice bych speciálně vypíchl, protože Gaia je přece jenom pojem mezinárodní a člověku při vyhledávání vyskočí ledacos… (smích)
Rozhovor vyšel v letním dvojčísle magazínu inZlin.
Foto: Veronika Špundová Majerčíková a Jana Dohnalová