Na zlínské hudební scéně působí hned několik skutečných legend. A jednou z nich je i kapela Kochta Band, v čele s nepřehlédnutelným frontmanem – zpěvákem a skladatelem Petrem „Kochtou“ Kochaníčkem, která už v příštím roce oslaví krásných třicet let.
Během uplynulých tří dekád prošel Kochta Band značnou zvukovou proměnou, kdy čistě popový repertoár postupně nahradil repertoárem rockovým. Mnozí pak začali kapelu s jistou mírou nadsázky přirovnávat ke slavnějšímu Pražskému výběru. „To přirovnání je zapříčiněno tím, že máme de facto podobné harmonie a vlastně i totožné nástrojové obsazení, ze kterého vyčnívá nabroušená kytara, podtrhující ten správný drive, chceš-li tlak, a pak taky má stylizace v rámci zpěvu, respektive nezpěvu – což souvisí s tím, že za mikrofonem spíš recituju,“ usmívá se během rozhovoru Petr Kochaníček, mimo jiné i zdatný bandžista a bývalý kontrabasista.
Jak plánujete to významné třicáté výročí s Kochta Bandem oslavit?
Rád bych ho oslavil nějak netradičně. (zamyslí se) Například tím, že u stávajících skladeb změníme nástrojové obsazení, nebo si uděláme s těmi nejvěrnějšími fanoušky příjemnou vycházku, zakončenou pořádným táborákem… (úsměv) Ale teď vážně – pravděpodobně natočíme nějaký ten singl, možná i dva a v ideálním případě je podpoříme pěkným videoklipem. Uvidíme, jak to celé dopadne, každopádně si držme palce.
Trošku mám pocit, i s ohledem na vaši dosavadní diskografii, že jste spíš kapela, která si užívá koncertování a do studia se zase tak moc nežene, mám pravdu?
To máš pravdu. Mně osobně baví živé hraní prakticky ze všeho nejvíc. Mám rád, když můžeme našim fanouškům, kdy někteří už jsou na prahu důchodového věku, dopřát určitou show a společně s nimi zažít večer plný legrace a zábavy. Na druhou stranu, opravdu nepotřebuji stát na pódiu každý víkend. Stačí mi to jednou, dvakrát do měsíce a lhal bych, kdybych říkal, že mě práce ve studiu nebaví. Není to tak, protože i tvorba v mém domácím studiu mě uspokojuje.
Na čem jsi v poslední době pracoval? Jaká studiová práce ti udělala radost?
Dostal jsem zadání, abych udělal klavírní doprovod k jednomu dokumentu, v podstatě šlo o takové pohodové honky-tonky piano. Jelikož ale nejsem zdatný klavírista, bylo nutné, abych se během pouhopouhého týdne naučil hned několik mně neznámých motivů. Řeknu ti, byl to docela mazec, ale velmi cenná zkušenost. Nakonec onen film promítali na festivalu v Uherském Hradišti. Jinak se dá říct, že jsem si už prakticky kompletně osahal nahrávací procesy při skládání zvukových reklam do rádia i hudby pro amatérské divadelní spolky. Jenom stále marně čekám na nabídku z Městského divadla Zlín… (smích)
Vraťme se zpátky ke Kochta Bandu, a to na úplný začátek. Pojďme do roku 1993, kdy jste s kapelou udělali první krůčky. Vzpomeneš si, jak vypadaly?
Určitě odhodlaně i nadšeně. Kapelu jsem založil společně s baskytaristou Radimem „Rybassem“ Rybníčkem a v podstatě ji držíme celých těch bezmála třicet let. Řekněme, že mu patří nějakých padesát procent akcií… (smích) V prvních letech jsme pochopitelně všemožně zkoušeli, co nám pasuje a co ne, dokonce ta úplně prapůvodní sestava byla obohacena o dechovou sekci – ve svých řadách jsme měli saxofonistu, trumpeťáka a následně i pozounistu. Hned v roce 1996 jsme ve Studiu V u Ivo Viktorina nahráli první a vlastně doposud jediné regulérní CDčko, nicméně zpětně musím uznat, že prvotní repertoár vznikl poměrně rychle a některé věci ani za moc nestály. Ale pozor, jiné zase ano, a proto je hráváme dodnes. Zkrátka, všechno si muselo správně sednout… (úsměv)
Zajímavé je, že ty jsi ve zmiňovaných začátcích nebyl v čele kapely, což je dnes naprosto nepřijatelná představa.
No jo, ale ono se není moc čemu divit, vždyť já pořádně ani neumím zpívat. Jsem v podstatě jenom zdatný recitátor. Proč myslíš, že momentálně hrajeme převážně šansony? (smích) Podívej, pravda je taková, že původně jsme měli zpěváka, posléze i zpěvačku, a i když s námi nějakou dobu vydrželi, po jejich odchodu nastalo velké dilema a ve vzduchu visela otázka, kdo si stoupne za mikrofon a pěvecky naváže… Bohužel se k tomu nikdo neměl, takže nezbylo nic jiného, než abych se toho ujal.
V podstatě se dá říct, že jste začínali jako popová kapela, která se postupně propracovala k rockovému zvuku. Mimochodem, co říkáš na přirovnání, že Kochta Band zní jako Pražský výběr?
Ze začátku mi to trošku vadilo, ale dnes se tomu rozhodně nebráním a vlastně za to jsem rád. Dokonce v jedné z písní na Pražský výběr odkazujeme. Co si budeme povídat, každá kapela se něčemu či někomu podobá, ať už chce, nebo ne. U nás je přirovnání k Výběru zapříčiněno tím, že máme de facto podobné harmonie a vlastně i totožné nástrojové obsazení, ze kterého vyčnívá nabroušená kytara, podtrhující ten správný drive, chceš-li tlak, a pak taky má stylizace v rámci zpěvu, respektive nezpěvu… (úsměv)
Kdybys měl vyjmenovat zásadní momenty v historii vaší kapely, které by to byly?
Pravděpodobně nahrávání zmíněné desky v roce 1996 a pak určitě všechny zahraniční výjezdy. Hrávali jsme na Slovensku, ve Francii i v Rakousku. To byly krásné časy, na které s radostí vzpomínám. O něco s menší radostí pak vzpomínám na nejrůznější propadáky, ať už se bavíme o koncertech, na které nepřišli lidi, nebo o koncertech, na kterých byl tak šílený zvuk, že je chtěl mít člověk urychleně za sebou…
Jak to máte v kapele rozdělené v rámci psaní textů a skládání muziky?
Muziku dělám většinou já, ovšem co se textů týče, to je náš věčný problém. V začátcích pro nás psala dokonce moje máma, zkušená to novinářka, které jsem vždycky položil v kuchyni na stůl prvotní nástřel a ona ho během siesty u cigárka skvěle dotvořila. V pozdějších letech jsme to různě lepili, jak se jen dalo. Nikdy jsme bohužel neměli žádného dvorního textaře, ačkoliv by se nám hodil.
Jsou texty od tvojí maminky stále v repertoáru kapely?
Jasně. Myslím si, že dobrou polovinu věcí, co momentálně hrajeme, máma otextovala.
Dokážeš spočítat, kolik členů za ta dlouhá léta Kochta Bandem prošlo?
Zase tolik jich nebylo. Změny na pozici kytaristy byly minimální, bubeníci se u nás protočili asi čtyři a dechovou sekci jsme po nějaké době zrušili a nahradili ji druhou kytarou. Přesný počet muzikantů, kteří Kochta Bandem prošli, ti určitě z hlavy neřeknu, ale co vím jistě, že na začátku nás bylo osm a nyní je nás pět. Nicméně razím teorii, že čím menší sestava, tím lépe. Jakákoliv domluva je pak snazší. Když nás bylo hodně, přes léto bylo prakticky nemožné hrát, protože každý měl dovolenou v jiném termínu a sladit diáře, to byl doslova nadlidský výkon. Víceméně jsme si zahráli jenom na jaře a pak až na podzim.
Ani v zimě to nešlo?
No, v zimě jsme se báli na cesty… (smích)
Jak vnímáš kulturní život ve Zlíně? Jsi tady po této stránce spokojený?
Kulturní život ve Zlíně? Každý víkend se tady něco děje – koncerty, divadelní představení, výstavy nebo akce pro děti v parku, do toho můžeš vyrazit do kina, případně omrknout nějaké památky… Kdyby se tady nic nedělo, tak by přece nemohl měsíc, co měsíc vycházet inZlin. V podstatě by se z něho stal jenom jakýsi vzácný občasník… Ale jasně, že rozumím otázce, míříš na hudební kluby a s nimi spjatý noční život. Pravděpodobně bych měl odpovědět, že ve Zlíně chybí nějaký rockový, potažmo taneční prostor. Avšak ptám se: Uživí se? Budou tam chodit lidi? Víš, já si myslím, že těch pokusů, zřídit dobrý klub, už proběhlo několik a podívej, jak to dopadlo. Pro živé hraní nám v podstatě zbyla jenom Šopa a buďme za ni rádi. Nejlépe by nám teď odpověděl její majitel Martin „Čurda“ Juřík, jak je těžké udržet životaschopnost hudebního klubu. Nemám rád takové ty výkřiky „nic tu není“, nebo „Zlín je mrtvý“.
Na druhou stranu, když jsi s muzikou začínal, tak bylo ve Zlíně určitě víc možností, kde hrát, což mělo své značné výhody.
Ano, musím uznat, že pro muzikanty bylo těch příležitostí podstatně víc, to je pravda. Spousta malých klubů a hospůdek byla přímo v centru města, hrávalo se na Družbě, fungovala SPUSA, chodilo se na Mokrou, ale třeba taky na Mladcovou nebo na Podvesnou. Nemluvě o tom, že v té době další prostory postupně vznikaly, ať už se bavíme o Golemu, který si odbyl svou největší slávu na konci devadesátých let, nebo právě o Zelenáčově Šopě, která jako poslední mohykán stále drží. A to si ji velmi dobře pamatuji v úplných začátcích, ještě coby obchůdek s trampským vybavením. Až později z toho nenápadného prostoru udělal Čurda hospodu, která se postupně, krok za krokem, rozrůstala a prakticky z jedné jediné místnosti, ve které byl pouze stůl a bečka piva, vybudoval uznávaný hudební klub. Mimochodem, Šopa pro nás byla jakási domovská scéna, společně s Kochta Bandem jsme v ní začínali, ještě s tou zmiňovanou dechovou sekcí…
Asi není třeba zmiňovat, že Kochta Band je tvůj životní projekt. Nicméně byly během těch let ještě i jiná uskupení, kterými jsi prošel?
Bylo toho víc. S radostí vzpomínám na hraní ve vojenské kapele s bývalými členy kapely Petra Nagyho, mimo to jsem si vyzkoušel i hraní v big bandu, což byla skvělá zkušenost, protože jsem se perfektně zdokonalil v notách, nemluvě o tom, že mi to posílilo disciplínu. A dokonce jsem taky nějakou dobu působil v cimbálové muzice. Možná to zní zvláštně, ale je to tak. Původně jsem totiž hrával na violoncello, avšak následně si mě můj pedagog přetáhl do cimbálky s tím, že mě přeučil na kontrabas. To byla další škola k nezaplacení. Mám rád veškerou muziku – klasiku, folklór, pop i beat. Zastávám názor, že v každé písni by měl být určitý nápad, něco zajímavého. Aranž, text, harmonie nebo nejlépe skvělý motiv.
Aktuálně jsi členem i takzvaného Country Expresu, kde hraješ mimo jiné už třetí rok společně s Pavlem „Kačesem“ Husárem. A opět bys to nebyl ty, abys něčím nepřekvapil – v tomto uskupení obsluhuješ banjo.
A může za to jeden nepodařený nákup kytarového komba. Povím ti celý příběh… To jsem si tak jednoho dne pořídil vysněné VHTčko, ovšem musel jsem ho opakovaně reklamovat. Podruhé už jsem se vztekl a rozhodl se, že ho vrátím. Nechtěl jsem ale odejít, jak se říká, s prázdnou – proto jsem prodejcům sdělil, že nestojím o vrácení peněz a že chci místo komba náhradu v podobě banja a bubnu. Dovedeš si představit ten jejich výraz, když si tu reklamaci četli? Museli si myslet, že jsem naprostý blázen, když chci místo komba VHT, na které hraje například Michal Pavlíček, prachsprosté banjo a buben… (smích) Nicméně, co jsem si přál, to mi poslali a po čase za mnou přišla manželka s tím, že bych to měl začít používat. Ona totiž razí teorii, že doma nesmí být nic zbytečně. Samozřejmě, že jsem ji poslechl – upravil jsem si ladění a začal hrát. Jen tak mezi námi, hra na banjo trsátkem a vyhrávkovým způsobem není vůbec jednoduchá. Banjo je zvučný a nekompromisní nástroj, každý špatný tón je slyšet. Nicméně snažím se jej denně alespoň na chvilku vzít do ruky, aby nebyla na koncertě ostuda. Country Expres je vlastně taková legrace a jemná parodie na country, takže jemné chybky se ztratí.
Mimochodem, předávat muzikantské zkušenosti mladým talentům by tě nebavilo?
Víš, já jsem špatný učitel. Navíc se ve mně skrývá i občasný cholerik, tudíž se obávám, že bych se v určitých případech nemusel neudržet a lítaly by facky… (smích) Ale v minulosti jsem se učit pokoušel, ovšem neúspěšně. Dokonce ke mně chodil na lekce jeden movitý chlapík, kterého jsem skutečně musel poslat do patřičných míst, protože si myslel, že když si koupí nejlepší aparát, tak bude hrát jak Hendrix. Samozřejmě, že to tak nefunguje – kombo si koupíš, ale správný prstoklad nikoliv, ten získáš časem.
Jdeme do finále. Před Kochta Bandem je tradiční předvánoční koncert v Šopě. Pojďme čtenáře trošku nalákat, na co se můžou 10. prosince těšit? Čím je potěšíte?
Já myslím, že se budeme držet osvědčeného modelu a vytasíme to nejlepší, co v repertoáru máme. Ale možná, že přece jenom naše věrné posluchače překvapíme, když nad tím teď přemýšlím. Rádi bychom totiž zahráli i dvě zcela nové pecky, takže nezbývá, než držet palce a doufat. Co je však více než jisté, že se tento předvánoční večírek zcela určitě neobejde bez pořádné tomboly… (smích)
Ano, tombolou jste už pověstní, bez té by koncert nebyl plnohodnotný.
Tombola mě napadla v okamžiku, kdy nám jedna kapela z důvodu nemoci odřekla spoluúčast na koncertě a my si uvědomili, že nedáme dohromady dostatečně dlouhý repertoár, abychom utáhli celý večer. V přestávce jsme začali náhodně vyvolávat diváky, aby si s námi dali panáka, a tím jsme získali potřebný čas. Navíc se atmosféra v sále skvěle rozproudila. Stala se z toho taková naše tradice – s Kochťákama můžeš vyhrát panáka, ovšem s Country Expresem vozíme i nějaké dárkové předměty blízké lesu čili většinou ze dřeva, například vařechy… (úsměv)
Už se moc na nějakou vaši tombolu těším a pevně věřím, že si vařechu odnesu domů. Děkuji ti za rozhovor, utvrdil jsi mě v tom, že s příjemně naladěnými lidmi je vždycky radost si povídat.
No jo, musím říct, že se mám fakt dobře, a ačkoliv to možná někoho naštve, netajím se tím. I manželka si doma občas klepe na čelo, když jí to neustále opakuji – pravděpodobně si myslí, že si vzala blázna, a asi se ani nemýlí, ale ve skutečnosti je to především její zásluha. Miluji svou rodinu, miluji Zlín a miluji lidi. A přál bych si, aby to tak měli všichni okolo, pak nám bude na tom světě líp. Jo a taky miluji výborné publicisty… (úsměv)
–
Rozhovor vyšel v listopadovém čísle magazínu inZlin.
–
Foto: Archiv kapely Kochta Band a Petra Kochaníčka