Městské divadlo Zlín vstoupilo do své 78. sezóny s novou ředitelkou, kterou byla zvolena Irena Pelková. Dosavadní dlouholetá ekonomická šéfka divadla – od ledna letošního roku navíc pověřená jeho vedením, když byl Josefu Morávkovi ukončen pracovní poměr ve zkušební době – nastoupila do funkce uprostřed léta, a to v úterý 1. srpna.
Podle dostupných informací se o místo nového ředitele největší příspěvkové organizace statutárního města Zlín ve výběrovém řízení ucházeli tři zájemci a rozhodnutí, že nejlepší předpoklady pro vedení divadla má právě Irena Pelková, bylo v komisi naprosto jednoznačné. „Já jsem se o to vlastně ani nezajímala, ale pokud bylo rozhodnutí komise jednoznačné, samozřejmě mě to na jednu stranu těší, na druhou stranu je to však dost zavazující. Řídit divadlo, nebo jakoukoliv kulturní instituci v dnešní době, není nic jednoduchého. Určitě udělám všechno pro to, abych nezklamala nejenom zřizovatele, ale také lidi uvnitř divadla a samozřejmě ani naše diváky,“ usmívá se sympatická dáma, která je zlínskému divadlu věrná už více jak šestnáct let.
Co vám blesklo hlavou, když rada města Zlína v pondělí 17. července na svém řádném zasedání rozhodla, že budete novou ředitelkou Městského divadla Zlín?
Popravdě? Do čeho jsem se to pustila… (smích) A hned potom nastoupil pocit odpovědnosti.
V době, kdy rada města zmíněné rozhodnutí uskutečnila, už jste za sebou několikaměsíční vedení divadla měla a byla jste jím pověřená poté, co byl vašemu předchůdci Josefu Morávkovi ukončen pracovní poměr. Jak náročné období to pro vás bylo?
Náročné období to opravdu bylo. Téměř ze den na den jsem se ocitla ve funkci, o které jsem nikdy před tím vůbec neuvažovala. Přesto, že jsem to v té době považovala za svou dočasnou roli, musela jsem se vyrovnat se spoustou nových věcí a činností, na které jsem zvyklá nebyla. Bylo to období řady změn a ty já zrovna nevyhledávám. Jsem poměrně konzervativní člověk.
Je výrazný rozdíl v tom, vést divadlo ekonomicky a řídit ho celkově?
Rozdíl to je, i když asi ne tak propastný. Ekonomika ovlivňuje celý chod divadla, takže jsem se už dřív musela, i když asi víc okrajově, zajímat v podstatě o všechno – o technické zabezpečení výroby, produkci inscenací, dramaturgický plán i repertoár. Co nyní přibylo, je nutnost vnímat věci víc dopodrobna, otevřít se širšímu poli názorů a potřeb. Samozřejmě, že náročnější to je, ale s tím jsem počítala. A jak s tím pracuji? Moje kancelář má dveře téměř neustále otevřené… (úsměv)
Svět patří smělým, zní jedno baťovské moto, avšak přece jen – nezalekla jste se, přebírat divadlo po několika náročných sezónách, ovlivněných řadou neplánovaných událostí, počínaje covidem, přes odchod Petra Michálka, a nakonec i zmíněnou nesnadnou situací, která nastala v polovině uplynulé sezony?
V době, kdy jsem divadlo přebírala, i když tehdy jenom dočasně, nebyl vůbec čas připustit si jakékoliv obavy či strach. Všechno se odehrálo velmi rychle, byli jsme uprostřed sezóny. Museli jsme v krátké době sestavit to, co už bývá obvykle tou dobou hotové. V našem případě šlo především o dramaturgický plán nadcházející sezóny a program festivalu Setkání/Stretnutie. Tehdy se také rozbíhalo výběrové řízení na dodavatele rekonstrukce Velkého sálu a museli jsme řešit celou řadu dalších problémů a úkolů. Ale věděla jsem, že mám vedle sebe dvě silné opory – své dva nejbližší spolupracovníky, a to uměleckého šéfa Patrika Lančariče a umělecko-technického šéfa Karla Papežíka. Věřila jsem, že s jejich pomocí je to možné zvládnout. Ale poděkování za to, že jsme nakonec vše potřebné dovedli do zdárného konce, patří všem lidem v divadle.
Jaké jsou vaše nejakutnější úkoly? Čím pro vás ředitelování začalo?
Moje ředitelování bohužel začalo něčím, s čím jsem vůbec nepočítala. Těšně před začátkem sezóny nám odpadly dva kusy vápencového obložení z průčelí divadla. Statik následně zjistil, že to není ojedinělý jev, ale že stav vnějšího obložení celé budovy divadla je ve špatném stavu a bude třeba jej vyměnit. V první řadě jsme museli zajistit, aby průchod kolem divadla a vstup do divadla byl pro všechny bezpečný. Neměli jsme radost, že budovu obklopil plot a lešení, ale mohli jsme díky tomu sezónu zahájit podle plánu. Po pracovní stránce jsem si doplnila svůj tým o vedoucí účtárny, obchodu a komunikace a nyní nás už čekají standardní úkoly jako každou sezónu – odehrát podle plánu všechna představení, sestavit dramaturgický plán, oslovit správně diváky s naší nabídkou, připravit rozpočet na příští rok, program obou našich festivalů, což jsou Zaráz a Setkání/Stretnutie, a mnoho dalšího. Nudit se určitě nebudeme… (úsměv)
Mimochodem, jak hodnotíte nedávný start letošní sezóny, který začal tradičním předáváním diváckých Cen Aplaus?
Myslím, že večer se moc povedl a věřím, že také pro naše diváky to byl příjemný zážitek spojený s možností poprvé usednout v našem zrekonstruovaném Velkém sále. Snažili jsme se sál upravit tak, aby byl pro lidi příjemnější a v rámci možností, které nám povoluje statut kulturní památky, i pohodlnější co do diváckého komfortu. A za sebe jsem moc ráda, že jsem svou první ředitelskou cenu mohla předat právě Janě Tomečkové. Je to vynikající herečka, stálice našeho souboru a velká pamětnice. Nevybavuji si, jestli jsem ji někdy viděla zamračenou, pořád se usmívá. A věřím, že ji na našich prknech ještě uvidíme v dalších krásných rolích.
Už máte nějaké reakce na zmíněnou novou podobu hlediště, které bylo během letních prázdnin zrekonstruováno?
Většina reakcí je velmi pozitivních, lidem se nové hlediště líbí. Oceňují světlejší modrou bravu, nový koberec i uličky. Jak jsem již zmínila, divadlo je kulturní památka, nemohli jsme tedy provádět žádné výrazné změny sedadel ani prostor, ale udělali jsme všechno to, co šlo, abychom zlepšili pohodlí diváků. A myslím, že se to povedlo.
S novou funkcí se ještě sžíváte, ovšem s divadlem jako takovým rozhodně ne. Vzpomenete si, kdy jste začala to zlínské intenzivně vnímat?
Přiznám se, že to bylo vlastně až v době, kdy jsem v něm začala pracovat. Tedy před více než šestnácti lety.
Co vám bylo tehdy na zlínském divadle sympatické?
V té době jsem měnila zaměstnání, pracovala jsem v soukromé sféře a měla jsem pocit, že chci zkusit něco jiného. Sympatická mi byla především atmosféra divadla a přátelští lidé v něm.
A v čem spatřuji jeho sílu dnes?
Určitě v lidech, kteří v něm pracují nejen pro peníze – ty opravdu nejsou nijak velké, ale proto, že ho mají rádi. Velkou výhodou našeho divadla je samozřejmě i to, že je v mnoha ohledech soběstačné, má vlastní stolárnu, krejčovnu, malírnu… Inscenace můžeme „vyrobit“ od začátku až do konce. Mnoho výtvarníků, kteří s námi spolupracují, tuto skutečnost velmi oceňuje.
Nakolik je výhoda pro vaše ředitelování, že divadlo důkladně znáte od sklepa až po provaziště, stejně jako znáte všechny zaměstnance?
Myslím, že je to velká výhoda. Nemusela jsem se s divadlem a procesy v něm dlouze seznamovat ani nějakou dobu tápat v tom, na koho se obrátit a zjišťovat, co kdo dělá. Jistá nevýhoda může být ale v tom, že vidím divadlo optikou předchozích let a nemám až takový odstup od možností, které může člověk vnímat zvenčí, nicméně na druhou stranu tak odpadá fáze experimentů, které s sebou často nové příchody přinášejí a často se opakují, a o nichž už ze zkušenosti vím, že nebudou fungovat.
V jednom z rozhovorů jste prozradila, že jste „otevřeni novým výzvám a příležitostem“. Na co se v rámci letošní sezóny těšíte vy osobně? Ptám se proto, že o určité divadelní výzvy rozhodně nouze nebude…
Ano, máte pravdu. Přestože jsme letošní sezónu chystali v opravdu složitých podmínkách, myslím, že to, co v ní nabídneme, bude pro diváky velmi zajímavé. Máme nezvyklý počet premiér – deset a k nim navíc jeden mimořádný projekt. To, že se podařilo v krátkém čase sestavit dramaturgický plán v této podobě, je zásluha uměleckého šéfa Patrika Lančariče a jeho týmu. Osobně se velmi těším na Kytici ve zpracování Doda Gombára a také na již zmíněný mimořádný projekt, který připravujeme se zlínskými filharmoniky. Jde o hru Toma Stopparda EGBDF – Kdo se naladí na správnou notu. Tento titul budou moct zlínští diváci vidět pouze čtyřikrát: dvakrát ve filharmonii a dvakrát u nás v divadle.
Pohlédneme-li dále, máte vy osobně nějaké plány, případně sny, kam by se mělo zlínské divadlo v dalších letech ubírat, co by mělo sdělovat, čeho by mělo být součástí?
Jak jsem již několikrát v rozhovorech zmínila, je pro mě důležité, aby lidi uvnitř, kteří dělají divadlo tím, čím je, byli spokojení, práce je bavila a naplňovala. S tím souvisí poskytování dobrých podmínek k práci a dobře vybavené pracovní prostředí. Čeká nás velký zásah v podobě výměny opláštění budovy. Bude to náročný úkol, který bychom bez výrazné podpory našeho zřizovatele statutárního města Zlín nemohli zvládnout. Ale věřím, že všechno proběhne bez větších komplikací a diváci tím nebudou omezeni. Také bych si přála, pochopitelně až to bude možné, pokračovat v dalších úpravách uvnitř budovy s ohledem na divácký komfort. Byla bych ráda, aby se u nás diváci cítili dobře, aby pro ně divadlo bylo místem, kde kromě kulturního zážitku naleznou také prostor, ve kterém si odpočinou od běžných starostí, který jim poskytne inspiraci, radost či místo k zamyšlení. A samozřejmě si přeji, aby se k nám vždycky rádi vraceli. Určitě bych chtěla pokračovat v tom, aby divadlo bylo vstřícným a otevřeným prostorem a svou činností se podílelo na kulturním rozvoji města i regionu.
–
Rozhovor vyšel v říjnovém čísle magazínu inZlin.
–
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín