Blížící se nová sezóna bude pro zlínskou Filharmonii Bohuslava Martinů výjimečná. Místní orchestr oslaví sedmdesát pět let od svého založení, což je přece krásný důvod k oslavám. Hudební příznivci se můžou těšit na skutečně bohatý a pečlivě sestavený program, který je prošpikovaný hned několika prestižními koncerty.

Nejen o nich mluví v rozhovoru šéfdirigent FBM Tomáš Brauner.

Ačkoliv současná situace kultuře zrovna dvakrát nepřeje, zlínští filharmonici si nepřipouští, stejně jako další umělci napříč celým kulturním spektrem, že by se další sezóna jakkoliv zadrhla. Optimismus neztrácí ani Tomáš Brauner, stojící v čele místního orchestru třetí sezónu: „Nejhorší je, že nikdo z nás neví, co bude. Nikdo neví, jak dlouho celá tato situace potrvá a jak moc nás omezí. Všichni ale doufáme, že celá sezóna proběhne tak, jak je naplánovaná a jak ji propagujeme. Ještě víc pak doufáme, že ji nic nenaruší v jejím průběhu.“

Jaké jste měl prázdniny? Podepsal se na nich ten nečekaný závěr uplynulé sezóny?

Co si budeme povídat, závěr uplynulé sezóny byl špatný, samozřejmě nám odpadlo několik abonentních koncertů a účinkování na hudebních festivalech. Když přišlo na konci června výrazné uvolňování daných opatření, vedení filharmonie se rozhodlo, že začneme zrušené koncerty nahrazovat. To znamená, že během prázdnin jsme hodně hráli. Musím říct, že to bylo ve všech směrech zvláštní léto, protože původně jsem měl mít úplně jiný program. Bohužel, všechny festivaly, kterých jsem se měl účastnit, odpadly, a tak jsem pracoval převážně ve Zlíně. Ale myslím si, že jsme ten čas využili maximálně efektivně, navíc lidi na koncerty chodili i v těch letních měsících, čehož si skutečně moc vážíme. Dali nám totiž potřebný impulz, díky kterému jsme si řekli, že to všechno má smysl. Touto cestou bych chtěl velice poděkovat celému vedení filharmonie v čele s panem ředitelem Josefem Němým, jmenovitě pak celé produkci, a to Dagmar Gargulákové, Haně Polešákové, Tomáši Koutnému a Tomáši Gregůrkovi za to, že s takovým nasazením a s přehledem zvládli veškeré zrušené koncerty přesunout a zorganizovat právě v letních měsících.

Dobré znamení pro další měsíce je, že lidi za kulturou chodí a dokonce i akceptují fakt, že musí mít v hledišti nasazenou roušku, jak ukázaly poslední koncerty.

Určitě. Vím, že to není nijak příjemné, sedět na koncertě v roušce, ale pro nás je důležité, že zájem veřejnosti nijak neopadl. Máme radost, že to berou, řekněme, sportovně a že kulturu podporovat chtějí, ať už se v televizi či v rádiu říká cokoliv… (úsměv)

Čili, chápu-li to správně, tak máte díky letnímu nasazení „čistý štít“ a na podzim už nebudete muset dohánět žádné resty?

V podstatě ano. Ještě bych byl moc rád, kdyby se někdy uskutečnil jeden neodehraný koncert, a sice Verdiho Requiem. Je pravda, že jsme ho nahradit mohli, ale bylo by to nejspíš nahraně, protože při účasti orchestru a smíšeného sboru by byla povolená účast přítomných v sále minimálně diskutabilní… (úsměv)

Do jaké míry poznamenaly nedávné události blížící se 75. sezónu Filharmonie Bohuslava Martinů? Musely jste její program narychlo předělávat, jako třeba kolegové z Městského divadla Zlín?

Zaplaťpánbůh nemuseli a všichni doufáme, že celá sezóna proběhne tak, jak je naplánovaná a jak ji propagujeme. Ještě víc pak doufáme, že ji nic nenaruší v jejím průběhu. Určitá otázka se vyskytuje pouze u dirigentů a sólistů ze zahraničí, protože hrozí, že v jiné zemi bude ten „semafor“ svítit jinak než u nás. Kdyby se toto stalo, je potřeba, abychom jednali flexibilně a nemuseli nic z daného programu rušit.

Pokud to všechno shrneme, dokážete říct, jak moc těžké časy díky koronavirové epidemii zlínská filharmonie momentálně zažívá, ať už v jakémkoliv slova smyslu?

(zamyslí se) Nejhorší je, že nikdo z nás neví, co bude. Nikdo neví, jak dlouho tato situace potrvá a jak moc nás omezí. Vždyť my potřebujeme diváckou masu, stejně jako ji potřebují například v divadlech, abychom mohli plnohodnotně dělat naši profesi. Jenže nikdo z nás nezná na dané otázky odpovědi, což je děsivé, navíc z psychologického hlediska i velmi náročné. Často nad tím vším přemýšlím a říkám si, co dál, pokud veškeré restrikce nebudou brát konce… Nicméně jsem optimista. Věřím, že kdybychom měli hrát jenom pro tři stovky lidí, tak ty tři stovky přijdou. Vždyť i lidé potřebují trochu vydechnout, osobně cítím, že po umění prahnou, a to ve všech směrech.

Poslední otázka na téma „koronavirové“. Přineslo vám osobně celé to období, kdy se ze dne na den všechno zastavilo, i něco pozitivního do života?

Během roku hodně cestuji za prací a doma příliš často nejsem, ovšem během těch tří měsíců to bylo přesně naopak. Trávil jsem spoustu času s rodinou a taky jsem hodně přemýšlel nad tím, jak nepromrhat, ale naopak využít veškerý volný čas. Do toho jsme se například naplno učili s dcerou, abychom nic nezanedbali, udělal jsem si konečně pořádek ve věcech, což jsem dlouhodobě odkládal na čas „až budu mít čas“, a taky jsem se tak nějak celkově zklidnil. V tomto ohledu bylo to období totálního zastavení přínosné…

Pojďme nyní k již zmíněné 75. sezóně zlínské filharmonie. Jaká z vašeho pohledu bude?

Nerad bych vyčlenil jenom jednu událost z celé té polokulaté sezóny, protože vím, jak dlouho a pracně jsme ji připravovali. Rozhodně kopu za každý jeden koncert s tím, že bude naprosto jedinečný… (úsměv) Pokud bych ale měl dát čtenáři tip na příjemný a snad i nezapomenutelný zážitek, tak skrze veškeré okolnosti zmíním symfonická veledíla, která hrají orchestry se světovým renomé, a která u nás zazní vůbec poprvé, za což jsem rád. Jde o 2. symfonii „Vzkříšení“ Gustava Mahlera a taky o Alpskou symfonii Richarda Strausse. Jsou to skutečně velké tituly a je skvělé, že se nám je podařilo zařadit do sezóny, protože po technické stránce to nebude jednoduché. Nechme se překvapit…

Před několik dny jste taky dotočili unikátní CD, které vznikalo ve spolupráci s Českým rozhlasem. Pojďme si tento dárek k té nadcházející sezóně nepatrně rozbalit. Zaslechl jsem, že nahrávka bude stát za to a podílela se na něm celá řada zajímavých hostů.

Vidíte, tento projekt vznikl vlastně taky v tom letním neplánovaném čase. Jde o CD, které by mělo zlínskou filharmonii reprezentovat, opravdu se na něm podílela celá řada zvučných uměleckých jmen, kolegů, kteří se za námi rádi vracejí. Jmenovitě jde například o Adama Plachetku, Ivo Kahánka, Kateřinu Kněžíkovou nebo Václava Hudečka s Ivanou Kovalčíkovou. Troufám si tvrdit, že půjde o důstojný dárek k výročí filharmonie, že půjde o poctivý hudební průřez, v jehož závěru se obracíme i k folklóru našeho regionu, a to v podobě Slovácké suity od skladatele Vítězslava Nováka. Slavnostní křest CD proběhne během září či října na některém z významných koncertů.

Pro vás bude ta slavnostní sezóna už třetí sezónou v „dresu“ zlínské filharmonie. Jak jste tady spokojený?

Ve Zlíně jsem velmi spokojený a moc rád sem jezdím. Sice jsem v místní filharmonii teprve třetí sezónu, ale mám pocit, jako bych tady působil už několik let. A nutno podotknout, že takový pocit mám od prvopočátku. Čím to je? Určitě atmosférou, která tady panuje, lidsky se mi tady dobře dýchá. Myslím si, že ve filharmonii je dobrý kolektiv, který se navzájem zná a i když se někdy stane, že si ne ve všem všichni rozumí, tak jednoznačně ví, co je podstatné a jaký je cíl veškeré společné práce. Symbióza vztahů je prostě výborná! (úsměv)

Patříte k nejvyhledávanějším dirigentům své generace, pravidelně spolupracuje s předními symfonickými orchestry a operními domy u nás i v zahraničí. Prozraďte, jak se tomu stalo, že vás nastálo „ulovila“ právě zlínská filharmonie?

V době, kdy jsem byl šéfdirigentem v plzeňské filharmonii, jsem dostal nabídku na hostování ve Zlíně. Za rok jsem dostal opětovnou nabídku a ta už přišla ve chvíli, kdy jsem avizoval, že budu v Plzni končit. Na to konto mě oslovil pan ředitel Filharmonie Bohuslava Martinů Josef Němý s tím, že by byl rád, kdybychom se domluvili na nějaké užší a dlouhodobější spolupráci, konkrétně, abych nastoupil jako šéfdirigent. Rozhodl jsem se, že do toho půjdu, protože na základě předchozích zkušeností jsem cítil, že zlínský orchestr má svoji vysokou kvalitu a všem lidem z filharmonie jde hlavně o hudbu a společné dílo, což je nejdůležitější.

Co všechno má vlastně šéfdirigent na starosti?

V podstatě je jakousi tváří orchestru, stará se o jeho dlouhodobý umělecký růst a nastavuje mu laťku, kterou by měl – samozřejmě i za jeho pomoci – překonat. Je to opravdu běh na dlouhou trať, protože za jednu sezónu toho šéfdirigent příliš nezmůže, jak už to tak bývá, všechny změny chtějí svůj čas. Pak jde ale za šéfdirigentem i spousta kancelářské práce, jako například vypisování konkurzů, posuzování nových adeptů na muzikantskou pozici v orchestru a tak dále a tak dále. V neposlední řadě se pochopitelně šéfdirigent podílí i na dramaturgii a uměleckých vizích pro další sezóny. Ve Zlíně se snažíme o to, aby ty vize dávaly smysl a měly určitý umělecký oblouk, a to nejenom pro hráče, ale taky pro publikum.

Když už padla řeč na vize, tak mě zajímá, jaký máte cíl, kam byste rád se zlínskou filharmonií došel, coby její šéfdirigent.

V první řadě bych řekl, že je pořád co zlepšovat, to je jasné. Ovšem byl bych moc rád, kdyby se o zlínské filharmonii vědělo stále víc a víc, a to nejenom na území České republiky. Je výborné, že takřka pravidelně jezdíme hrát i za hranice naší země, protože kdybychom na to neměli, tak jednoduše nevycestujeme, nebyl by o nás zájem. Vždyť výborných orchestrů je po celém světě mnoho. Nicméně ten náš má jednoznačně svoji kvalitu, je právem respektovaný a tím pádem si to zaslouží. A díky právě takovým možnostem a náročnosti uváděných koncertů orchestr roste. Já budu jenom šťastný, když tento stav potrvá a krůček po krůčku bude stoupat dál… (úsměv)

 

Rozhovor vyšel v zářijovém čísle magazínu inZlin.

 

Foto: Dominik Bachůrek a archiv Filharmonie Bohuslava Martinů