Zdeněk Julina je se zlínským divadlem spjatý už více jak dvacet let. Diváci si tohoto charismatického herce zamilovali díky jeho všestrannému talentu, který uplatňuje jak ve vážných inscenacích, tak i ve vděčných komediích. Momentálně si užívá roli drsného chlápka v ryze chlapském Testosteronu a pomalu se připravuje na zkoušení Hamleta.
Od září ho ale můžete vídat taky na televizních obrazovkách, jakožto novou tvář v nekonečném seriálu Ulice. „Před kamerou člověk získá mnoho nových a zcela jiných hereckých zkušeností. Natáčení je velmi rychlé, točíme na pouhé dvě zkoušky před třemi kamerami. Člověk musí maximálně plnit připomínky režiséra a nemůže chybovat,“ popisuje třiapadesátiletá stálice zlínské divadelní scény.
Už jsme tě mohli vidět v různých epizodních seriálových rolích, ale nyní ses v Ulici „usadil“ na delší dobu. Prozraď, jak se herci z oblastního divadla podaří proniknout do nekonečného seriálu?
Jak se říká, bylo to tvrdě „po haluzi“… Před dvěma lety oslovila paní, jež vybírá herce do seriálu Ulice a zároveň dělá produkční na dětském filmovém festivalu ve Zlíně, spolužáka mého syna s tím, jestli by jí nemohl doporučit nějakého místního herce. Myslím si, díky tomu, že šlo o kamaráda mého syna, že znal jenom mě a tudíž padlo jméno Julina. (smích) Následně nastoupil do Ulice Honza Řezníček (pozn.: toho času člen hereckého souboru Městského divadla Zlín) a ta samá paní se ho zeptala, kterého zlínského herce by jí doporučil. Co myslíš, že řekl? Doporučil Julinu… (opět smích) Vše se pak zpečetilo tím, když ona paní produkční šla do kina na přenos Ovčáčka miláčka a viděla mě v roli Babiše. Prý si tehdy řekla „ano, toho v seriálu chci.“
Jak to pokračovalo?
Dostal jsem pozvánku na konkurz mezi několik dalších adeptů na roli Dušana Kučery a nakonec to dobře dopadlo. Získal ji herec z nejvzdálenějšího divadla… (úsměv)
Asi není úplně snadné skloubit natáčení v Praze s nabitým fermanem zlínského divadla.
Je to strašné peklo. Kolikrát je to fakt „o hubu.“ Naštěstí je mi zatím maximálně vycházeno vstříc. Například nedávno jsem vyjížděl ve dvě ráno z Olomouce, abych byl v šest ráno na place v Praze, odkud jsem po natáčení rychle odjížděl s jediným přáním, aby vlak neměl zpoždění, protože ve tři odpoledne jsem měl ve zlínském divadle generálku. Takové útrapy zažívám dvakrát měsíčně, což mi bohatě stačí…
Co pro tebe bylo klíčové v rozhodování, zda nakonec roli v Ulici přijmout? V čem je podle tebe tato zkušenost přínosná?
Celé to rozhodování bylo v podstatě jednoduché, ačkoliv věřím tomu, že se najde celá řada herců, kteří řeknou, že by do nekonečného seriálu nikdy nešli. Mně je třiapadesát let a vím, že divadlo herce neuživí. Čili jsem nabídku přijal i z toho důvodu, že jde o příjemný přivýdělek k mému divadelnímu platu. Potom je to taky nezapomenutelná zkušenost. Vždyť ona je to spíš továrna Ulice. Vezmi si, že ten seriál běží každý den už třináct let, nepočítáme-li měsíční prázdniny přes léto. Točí se pořád, včetně víkendů. Naštěstí mám tu výhodu, že jsem vyfasoval menší roli, a tak se nemusím učit kvanta a kvanta textu, jako ti, co mají role hlavní. Je to řehole.
Je pro tebe působení v seriálu obohacující čistě po herecké stránce?
Mám-li být upřímný, tak není přínosné pro divadelní herectví. Na divadle totiž musíš hrát úplně jinak než před kamerou. Nicméně právě před tou kamerou člověk získá mnoho nových a zcela jiných hereckých zkušeností. Natáčení je velmi rychlé, točíme na pouhé dvě zkoušky před třemi kamerami. Člověk musí maximálně plnit připomínky režiséra a nemůže chybovat.
Kolik dílů máš momentálně předtočených?
Okolo dvacátého září jsme točili díly, kdy už byl na stole adventní věnec… (úsměv)
Bavíme-li se o hraní před kamerou, tak mi dáš asi za pravdu, že jednou z tvých dosavadních největších filmových zkušeností bylo natáčení filmu Kvarteto v režii Miroslava Krobota. Mám pravdu?
Určitě. Kvarteto, to nebyla jenom náročná měsíční práce, ale taky velmi intenzivní škola, za kterou jsem navíc dostal zaplaceno. Je pravda, že to byl můj první film, ve kterém jsem měl tak velký prostor a ze začátku jsem moc nevěděl, jak na to. Proto jsem volal kolegovi Jardovi Pleslovi o radu a ten mi řekl, ať si hlavně stokrát přečtu scénář, abych přesně věděl, co a jak. V praxi to znamenalo, že když se natáčel daný obraz, musel jsem přesně vědět, co jsem prožil před tím a co mě čeká potom. Výhodou je, že člověk si může v hlavě utvořit jakýsi pomyslný oblouk postavy a s tím pak před kamerou pracovat.
Což u seriálu nejde.
Přesně tak. Když jsem do Ulice nastoupil, tak paní scénáristka byla v devátém měsíci těhotenství a řekla mi, že vůbec netuší, co s mojí postavou bude na podzim, jelikož na její místo nastoupí někdo nový a ten bude dál příběh rozepisovat.
Kdybys měl říct jeden základní rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím, jaký by to byl?
U filmu je třeba mnohem civilnější a taky citlivější herectví. Musel jsem si například zvyknout, že před kamerou nemusím tolik zvedat obočí, jako to dělám u nás v divadle, kde už to stejně divák v osmé řadě pořádně nevidí. Je to velký rozdíl. Ale i tak mám divadlo raději, protože je „tady a teď.“ V Kvartetu jsme měli s Jardou Pleslem jednu scénu, která se točila asi šest hodin, poněvadž režisér Krobot nebyl stále spokojený, a ve výsledku je z ní použita asi minuta.
Zůstaňme teď u divadla, kde máš krátce po premiéře Testosteronu. Jak se v této čistě chlapské komedii, která je poctou všem ženám, cítíš?
Velice dobře! (úsměv) Vždyť se sešla vynikající parta chlapů. Na všechny je spolehnutí a nikdo nikomu nehází klacky pod nohy.
Zkoušení muselo být opravdu zajímavé. Zažil jsi někdy pracovně něco podobného?
Asi ne, protože toto zkoušení byla opravdová anomálie. (smích) Skutečně jsme celou dobu zažívali neuvěřitelnou pohodu, až jsem si v určité chvíli říkal, že to je nějaké podezřelé. Naštěstí ta pohoda vydržela po celou dobu zkoušení a díky tomu se nám podařilo udělat zajímavé představení. Teď si přejeme, aby se ta pozitivní energie přenesla i na diváky.
Mottem celé letošní sezóny Městského divadla Zlín je otázka „být či nebýt?“ Je mi jasné, že nyní se přikláníš k odpovědi být, co se setrvání ve Zlíně a místním divadle týče. Měl jsi ale v tomto směru vždycky jasno? Nebo bylo i období, kdybys tady raději nebyl?
To víš, že jsem za ty roky párkrát uvažoval, zda to ještě někam neotočit a nezkusit něco nového… Hodně jsme to řešili i se ženou (pozn.: herečkou Romanou Julinovou), která je z Jižních Čech a sem do Zlína přišla se mnou. Při velkém divadelním provozu nemá moc času jezdit za rodinou, a proto jsme přemýšleli, jestli se třeba nevydat někam na půl cesty, nebo rovnou do Budějovic, aby byla blíž rodičům. Nicméně jsme nakonec zůstali tady a myslím si, že jsme udělali dobře.
Proč je nyní dobré ve zlínském divadle „být“? V čem vidíš jeho momentální přednosti?
Jednou z hlavních předností je nový umělecký šéf Patrik Lančarič, jenž nám vnesl nový vítr do plachet. S Patrikem najednou přišla i zajímavá dramaturgie, která mi absolutně vyhovuje. Dále pak nesmíme opomenout ani ředitele Petra Michálka, který vede divadlo vstřícně už osmým rokem. To je totiž taky velmi výrazná přednost.
Ohlédneš-li se do nedávné minulosti, co pro tebe bylo opravdovou divadelní výzvou?
Ono každé představení je v podstatě výzva, stejně jako každá větší role, která mi v hlavě vyvolává otázku, zda na to mám. Chceš-li ale slyšet konkrétní tituly, tak rozhodně říkám Největší z pierotů, kde jsem si ve svých padesáti letech oživoval všemožné pantomimické prvky, a pak určitě muzikál Muž z kraje La Mancha, ve kterém jsem zpíval sólově, což byla možná i trošku drzost. Na druhou stranu jsem za tuto zkušenost rád, ačkoliv se od té doby zpěvu raději vyhýbám… (smích)
A co již zmíněný Ovčáček miláček, respektive role Andreje Babiše, kterou jsi v úspěšném nekorektním kabaretu vystřihl naprosto bravurně? Byla to výzva?
Výzvou bylo pokusit se věrohodně imitovat nynějšího premiéra, ale účinkování v kabaretu Ovčáček miláček jsem hlavně bral jako svou občanskou povinnost. Najednou jsme měli velkou šanci vyjádřit se k dění v naší politice a oslovit několik tisíc lidí. Pokud jsme alespoň někoho přinutili zamyslet se, je to jenom dobře…
Jsi herec, kterému není cizí žádná poloha. Vynikáš v komediích, výtečně zvládáš dramatické role a nebojíš se ani muzikálů, ačkoliv to tak podle tvých slov nevypadá. Od všeho něco nabízí letošní dramaturgický plán zlínského divadla. Na co se nejvíc těšíš? Čeho bys byl rád součástí?
Jedno přání se mi již splnilo. Jsem součástí Testosteronu. Naopak jsem se chtěl vyhnout Hamletovi, ale je tam celá řada mužských rolí, což znamená, že se holt verše budu muset naučit… Ale co mě opravdu láká a zajímá, to jsou Moskyti, titul, od kterého vůbec nevím, co očekávat. Ovšem bude to režírovat vynikající Petr Štindl, čili to nemůže být špatný kus.
Někdo by si rád zahrál Cyrana, jiný zase Oněgina. Jak to máš ty? Máš ještě nějaké přání, co se velké role týče? Je něco, co by rád, aby tě ještě v divadelním životě potkalo?
Já to mám, na rozdíl od všech mých kolegů, asi úplně naopak. Já jsem vždycky věděl, co nechci hrát. Odjakživa jsem doufal, že se mi vyhne postava Romea. A třeba na Cyrana, kterého jsem před lety hrál, na toho jsem se těšil, ale dopadl jsem tehdy jako pilot z padesátých let, což mě zklamalo. Vysněnou roli však nemám a jsem vděčný za každou novou, která přijde. A čím větší, tím lepší! (úsměv)
Rozhovor vyšel v říjnovém čísle magazínu inZlin…
ČTĚTE TAKÉ:
Zdeněk Julina: I v dnešní době má divadlo smysl
Další obsáhlé rozhovory se zlínskými divadelníky naleznete ZDE
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín