Řekněte sami, co by to bylo za adventní čas bez písniček Janka Ledeckého. Dobře, tak minimálně bez jedné… To, že „Sliby se maj plnit o Vánocích“ víme léta letoucí a víme to právě díky oblíbenému zpěvákovi, kytaristovi a skladateli, který se vydal už po pětadvacáté na své předvánoční turné.
Pestrý program, v rámci něhož navazují na dobře známé hity jako Proklínám, Na ptáky jsme krátký nebo Pěkná, pěkná, pěkná klasické vánoční písničky, přiveze Janek Ledecký také do zlínského Kongresového centra, a to už ve středu 15. prosince. Chybět nebude ani M. Nostitz Quartet a doposud největší světelný park, s jakým kdy muzikant na koncerty vyrazil.
Šňůra vánočních koncertů odstartovala na konci listopadu. Nemáte určité obavy, zda se vám skutečně podaří navštívit všech dvacet vybraných měst? Přece jen, situace nevypadá moc příznivě.
Většina populace je rukojmím té části rizikové skupiny, která se nenechala očkovat. To je princip solidarity v nemocenském pojištění.
Během pandemie jste na sebe upoutal pozornost vyjádřením, ve kterém zaznělo, že „je třeba chránit ohrožené skupiny a neomezovat normální život.“ Jak se na tato slova díváte s odstupem času? A jak vlastně vnímáte celé to dění dnes?
Měl jsem pravdu a na tom si trvám. Nicméně to, že jsem ji veřejně zastával, nepřineslo naprosto žádný výsledek. Kromě toho, že jsem uškodil sám sobě. Máme vládu, která v té cílené ochraně rizikové skupiny zcela selhala. Ale to je princip demokracie, že musíte strpět rozhodování politiků, jejichž jediná schopnost je přesvědčit většinu voličů o své jasnozřivosti a nepostradatelnosti.
Společnost je značně rozhádaná a taky výrazně rozdělená. Pocítil jste po vašem veřejném komentáři k pandemii určitou nevraživost na vlastní kůži, třeba i z vlastních řad, tedy od fanoušků?
Já bych si samozřejmě přál, aby mí příznivci byli inteligentní a tolerantní lidé, což ve většině také jsou. Moje písničky mají patrně rádi i někteří z těch, co věří, že vakcína obsahuje čipy a covid se rozprašuje z letadel, anebo naopak fanatici, co žádají povinné očkování a absolutní doživotní lockdown. A samozřejmě že extremisté jsou vždycky nejvíc slyšet.
Do jaké míry vám ten uplynulý rok a tři čtvrtě překazil plány čistě z muzikantského hlediska? Co všechno vám pandemie vzala?
Svobodu. Víte, v osmdesátém devátém jsem si myslel, že svoboda je to nejcennější, co nám bolševik vzal a Listopad vrátil, ale jak se postupem času ukázalo, většina společnosti o svobodu nestojí vůbec. Anebo ne natolik, aby pro její získání a udržení něco obětovala.
A najde se naopak něco, co díky celé té nešťastné situaci, která nastala, vzniklo a jste za to zpětně rád? Měla pro vás ta „nucená“ pauza i určitá tvůrčí pozitiva?
Na to se mě ptá spousta novinářů… Já bych slovní spojení „díky pandemii“ zakázal.
Trošku tou otázkou mířím taky k vaší nové knize s názvem Verše potrhlé. Ta spatřila světlo světa v říjnu. Jak se toto dílo, obsahující pětadvacet básniček ze světa zvířat, rodilo?
Psát jsem začal vloni v létě, protože se mi začínaly kupit nápady, které se mi nehodily do písniček. Ale nechtělo se mi jich zbavovat. Když jsem měl první tři, nechal jsem to projít rodinnou radou a ta mě podpořila. Tak jsem se pustil do dalších. Někdy kolem pátého kousku jsem zjistil, že jsou všechny o zvířátkách, proto jsem si to vymezil jako formu.
O ilustrace v knize se postaral váš syn Jonáš. Podepsal se váš rodinný vztah nějakým způsobem na tvůrčím procesu, potažmo na následném výsledku?
My se jako rodina odjakživa navzájem ve svých projektech podporujeme. Jonáš je senzační komiksový výtvarník a navíc má báječný cit pro kreslený humor. Vůbec si nedovedu představit nikoho jiného, kdo by ty básničky takhle krásně výtvarně nejenom vystihnul, ale i posunul.
Komu je vlastně kniha určena? Na první pohled se může zdát, že dětem, ale pokud se nepletu, tak i dospěláci si v ní najdou své, je to tak?
Když byli Jonáš a Ester malé děti a já byl doma, nikdy jsem si nenechal ujít příležitost číst jim před spaním. A vždycky jsem si vybíral knížky, které bavily i mě. Takže asi takhle… A to poselství zní: „Čtěte dětem, děti vám to vrátí.“
Koneckonců, kniha může být pěkným dárkem pod stromečkem, když se nám blíží ty Vánoce, viďte?
No, jestli ji chcete pod stromeček, tak moc neotálejte. První náklad byl rozebrán tři neděle po uvedení do prodeje a přespříští týden by měli vyrobit už druhý dotisk. Že se to povedlo zařídit při současném nedostatku papíru je malý zázrak.
Ve spojitosti s Vánoci si mnoho z nás vybaví kromě jiného i vaši píseň Sliby se maj plnit… Vzpomenete si ještě, jak vznikala? Napadlo by vás tehdy, že se zařadí mezi symboly českých Vánoc?
Vydavatelství mě tehdy požádalo o vánoční písničku na nějaké vánoční kolektivní album. Znáte to, spousta vánočních zpěváků a zpěvaček. A já jim to slíbil, akorát s tím, že musí přijít po Vánocích, jako že potřebuji tu vůni purpury, stromeček a pak, že to půjde samo. No, samozřejmě, že jsem se na to vyflákl. Takže na mě zaklekli v srpnu na chatě, kdy bylo asi pětatřicet ve stínu. Nosili mi vinné střiky tak dlouho, dokud jsem ty Sliby nenapsal… Vůbec jsem netušil, co se tím odstartovalo.
Troufám si tvrdit, že tato píseň určitě na vašich vánočních koncertech chybět nebude. Pojďme teď ale, s dovolením, nahlédnout ještě víc za oponu – co dalšího mají možnost slyšet vaši příznivci na speciálních prosincových koncertech?
Na standartních koncertech hraju z každého alba tak jednu, dvě písničky. Na vánočních hraju album „Sliby“ celé, protože to lidi chtějí… V první polovině koncertu hraju průřez svými nejúspěšnějšími hity a ta druhá, kde se ke kapele přidá ještě M. Nostitz Quartet, už je stoprocentně vánoční.
Jednou ze zastávek bude taky Zlín. Co se vám vybaví, když se zmíní toto město? Máte k němu nějaký vztah?
Prvních dvacet osm let mého života se jmenoval Gottwaldov. Teď už se mi vybaví jenom Baťa, zlínská filharmonie, filmové ateliéry a prima publikum. Gottwald je definitivně fuč. A to je dobře.
Rozhovor vyšel v zimním dvojčísle magazínu inZlin.
Foto: Ivan Krejza