Zapamatovatelné melodie, zajímavé texty, nevšední hudební podání. Tohle všechno nabízí legendární zlínská kapela Tokyo, která před časem vydala novou desku s názvem Tak proto. Při poslechu dvanácti písní si přijdou na své milovníci řízného rocku, éterického folku, barevného jazzu, ale i příznivci melodického popu.
„Už dávno jsme věděli, že se nechceme žánrově nijak omezovat a tak se do naší muziky snažíme vpašovat od všeho trochu, všechno co nás baví a inspiruje. Jestli se to daří nebo nikoliv, to už je na každém posluchači,“ vysvětlují v rozhovoru dva zakládající členové kapely Tokyo – zpěvák, kytarista a skladatel Martin Lysoněk, vystupující pod jménem Pigale, a bubeník Marek Šlapanský.
Deska Tak proto vyšla 2. února 2022 a slavnostně byla pokřtěna během dubnového koncertu v zaplněné zlínské Zelenáčově Šopě.
Jak se zpětně za tím dubnovým večerem ohlížíte? Jaké pocity ve vás zůstaly?
Šlapanský: No, bylo to krásné, co si budeme povídat. Bezvadný večer… (úsměv)
Lysoněk: Za mě to byla třešnička na dortu naší dvouleté práce. Jsem rád, že všechno podstatné klaplo a během koncertu v sále proudila neskutečně příjemná energie. Každý umělec na pódiu potvrdí, že energetická interakce s hledištěm je polovina úspěchu. Posluchači, často naši věrní a stálí, byli výteční, vnímaví a hodně nám pomohla hostující dechová sekce v sestavě Zdeněk Marušák, Jindřich Ponížil, Jan Divoký a Radek Bednařík, i mladý ukrajinský muzikant Oleg Stepenko.
Co vás až po téměř dvaadvaceti letech přimělo k vydání desky na fyzickém nosiči?
Lysoněk: Je pravda, že jsme už pár snímků vydali – na kazetách, případně na CD, které jsme si sami vypalovali, nebo přímo na internet. A protože jsme některé starší písně časem vycizelovali a usadili a vznikly nové kousky, chtěli jsme udělat pořádnou konzervu pro budoucí generace, která zachytí momentální stav našeho hraní, a výsledný materiál vydat pěkně poctivě na CD a s hezkým obalem. Pro mě osobně byl celý ten dlouhý proces vzniku jedno velké dobrodružství, část materiálu jsme nahráli ve studiu, velkou část postupně doma a pak jsem trávil dlouhé večery při produkční práci s mixem a zvukem, aby všechno znělo jak má.
Podle jakého klíče jste písničky na desku vybírali?
Lysoněk: S kapelou jsme vybrali písně, které by na desce neměly chybět, nakonec jsme ale některé základy nedodělali, protože neprošly sítem kvality. Naopak jsem pak dodělal a přidal ještě některé nové písničky, aby vzniklo kompaktní koncepční album, což už dneska tolik nefrčí, hudba se konzumuje po jednotlivých písních, ale já to mám rád. I proto se na desce objevují nástroje, které běžně na koncertech nemáme, například smyčcový kvartet, hraných ve dvou muzikantech – Viktor Kozánek a Pavel Mikeska, už zmíněná dechová sekce, kalimba nebo ukulele… (úsměv) A s tím i jiné aranžování některých starších písniček.
Najdete ještě nějaký důvod, proč je pro vás tato deska výjimečná?
Šlapanský: Já jsem rád, že vznikl jakýsi záznam toho, co jsme společně s Martinem za více než třicet let podnikli, protože některé písničky vznikly ještě dávno před Tokyem. Sluší se říct, že s Martinem hraji od svých úplných začátků, a i když jsem jako nájemný muzikant nahrál desek celkem dost, tak právě kvůli naší zmíněné, řekněme, osobní vazbě mám z této desky tak nějak výjimečné pocity.
Lysoněk: Pro mě určitě v tom, že jsem se v průběhu tvorby učil produkční práci, nakupoval a zařizoval domácí studio, strávil mraky času poslechem a zkoušením, jak co ve zvukovém mixu funguje, učil se u odborníků. Díky tomu, že jsme neměli časový tlak na dokončení, mohl jsem mnohem víc přemýšlet o aranžích, zvucích, nástrojích, barvách a tak dále… V současné chvíli je pro mě ale celá deska minulostí a s napětím vyhlížím nové zítřky. (smích) A docela se těším, jak si ty písničky s větším odstupem poslechnu.
„Žánrová pestrost, neotřelé text.“ Takové hodnocení se objevilo v jedné z recenzí a já s ním naprosto souhlasím. Martine, kde bereš inspiraci při tvorbě? A do jaké míry jde o tvou osobní zpověď?
Lysoněk: Opravdu mě upřímně těší, když někdo řekne, že v naší tvorbě vnímá důraz na text, protože pro mě jsou slova v písních minimálně stejně důležitá jako hudba sama. Zásadní je spojení emoce z hudby a slova. Nikdy jsem jako žák a student nemyslel, že bych to kdy řekl, ale miluji češtinu. Profesor Galásek z gymnázia musí být blažený… (úsměv) A inspirace ke mně přichází všelijak, často nenadále, pak je na čase si náměty nahrát a později se k nim vrátit a třeba vyhodit. Když ale píseň zní v hlavě dlouhodobě a cítím, že má potenciál, budí emoci, je na čase se jí pověnovat. Občas si připadám jak houba, která nevědomky nasává tóny, slova, vjemy a pak to nějak promění v písničku. Některá témata jsou z mého života, u některých mám pocit, že připluly odjinud, možná z předchozích životů. (smích) Důležité je, aby ve mně písnička dlouhodobě dokázala vzbudit emoci, což se vesměs daří – u některých písní víc, u některých míň. Ty pak ale často rychle zmizí z repertoáru. A co je velmi důležité, konečný tvar těm mým námětům dávají až samotní muzikanti z kapely, každý z nich je osobitý a už si v mnohém tak rozumíme, že není nutné jim moc vysvětlovat a většinou se jejich zásluhou písnička rozzáří a zasvítí.
Na vaší desce se mísí rock, folk, pop, ale taky třeba jazz. Který hudební styl je vám dneska nejbližší a na jaké muzice jste vyrostli?
Šlapanský: V mládí mě silně ovlivnila česká kapela Stromboli, od té byl jen krůček k jazzu, a obrovským inspiračním zdrojem se pro mě stali americký pianista a skladatel Chick Corea a bubeník Dave Weckl. Vzápětí následovali Sting, Peter Gabriel, Tracy Chapman nebo kapela Tears for Fears, která mi vydržela dodnes. A protože zájem o jazz zůstal a praktikuji ho s F-dur Jazzbandem, tak se intenzivně věnuji také latinskoamerické hudbě autorů Michela Camilla, Paquito D’Rivery a podobných…
Lysoněk: Na mnoha věcech jsme s Markem ujížděli spolu, fotky jeho bubenických idolů visí v naší zkušebně dodnes a jména, která zazněla, platí i u mě. Asi bych přidal ještě inspiraci lidovou hudbou Slovácka, protože tam mám kořeny, nahrávkami Paula Simona, nebo inspiraci naší folkovou scénou hlavně v té slovesné rovině. A poslouchám hodně kytarové muziky – Johna Scofielda, Johna Mayera, Scotta Hendersona… Naše vzory se vždy odrazili i v písničkách, které jsme tvořili. Když nás bral Dežo Ursiny, vznikly po čase písně, které „jakoby náhodou“ mají Dežův charakter, stejně tak se objevily v Tokyu aranže a liché takty z desek Stinga, teatrálnost Petera Gabriela, jazzové akordy a alterace, latinskoamerické rytmy, blues, závany klasické hudby. Jak říkám, princip sací houby… (smích) A každý muzikant v kapele si navíc přináší svůj osobitý pohled a vnímání, proto jsme nikdy nezabředli do jednoho stylu. Dodal bych, že v našich končinách mě v tomto smyslu velmi baví tvorba kapely Buty, protože to je přesně ta parta muzikantů, která umí skvěle zahrát úplně všechno. Jediný problém je pak v dotaznících na zařazení tvorby kapely, a sice správně vyplnit kolonku „hudební žánr“… (úsměv)
Šlapanský: Díky té směsici vlivů, která se Martinovou tvorbou prolíná, při poslechu jeho písní zjistíš, že akordy a jejich sled nejsou úplně jednoduché a běžně užívané. Na první poslech můžou ty písně působit celkem libozvučně, ale v druhém plánu je harmonie trochu komplikovanější. Pokud si jeho píseň – ale zase ne každou – rozebereš do detailů, tak pochopíš, že jde o věci lehce složitější. A podotýkám, že to nikdy nebyl záměr, jen jsme byli velmi ovlivněni tím, co jsme zrovna poslouchali.
Stejně, jako se vyvíjelo vaše osobní hudební vnímání, tak se za ta léta vyvíjela i kapela Tokyo. V čem spatřujete její největší posun?
Lysoněk: Důležité je zmínit, že Tokyu předcházela ještě naše dřívější formace s názvem Úlet, což bylo mladé a docela alternativní seskupení, které ale položilo základy naší pozdější tvorbě. První koncerty byly patřičně divoké, řekl bych až nespoutané. Během let jsme se hudebně hodně posouvali, prošli si snahou o instrumentační kvalitu až do současných jednoduchých a o to – snad – zajímavějších poloh. Dá se říct, že dnes tu muzikantskou složitost halíme do jakési písničkové lehkosti. Prostě s postupem času už víme, že i pauza je hudba, méně je více a sólo delší třiceti sekund těší sólistu, ale posluchače prudí… (úsměv)
Proč se vlastně Úlet transformoval na Tokyo? Co bylo hlavním důvodem?
Šlapanský: V podstatě se nám přestal líbit ten název… (smích) Za ta léta jsme už dospěli do určité fáze, se kterou nám název Úlet příliš nekorespondoval. Takže jsme začali vymýšlet nové pojmenování pro kapelu, což byl ale neuvěřitelně těžký úkol. Jsou kapely, které na takové hledání mají talent, ale to není zrovna náš případ. Byl to vlastně opruz. Dlouho jsme nemohli vymyslet něco, co by k nám doopravdy pasovalo a zároveň nebylo příliš zavádějící, až někdo přišel s Tokyem, které vlastně nic moc neříká, je krátké, neutrální a vcelku zapamatovatelné… (opět smích)
Čili chápu-li to správně, tak změnil se název, obměnili se určití muzikanti, ale směřování kapely zůstalo stejné?
Šlapanský: V podstatě ano. Pořád to byla a je kapela postavená na Martinově autorské tvorbě.
Nevyčítáte si zpětně, že jste se pojmenovali Tokyo? Není to přece jen trošku zavádějící, například s ohledem na ty poetické texty, o kterých jsme se bavili?
Šlapanský: Tak teď jsem ti to vysvětlil. Jsme rádi, že se vůbec nějak jmenujeme… (opět smích)
Lysoněk: Ale máš pravdu, že určitá úskalí to s sebou nese. Například internetové vyhledavače nám příliš nakloněny nejsou, na první stránce Googlu nás nenajdeš, nicméně to se není čemu divit. Už jsme si ale za těch víc jak dvacet let na Tokyo docela zvykli. (úsměv)
Čeho si jeden na druhé vážíte po muzikantské stránce?
Šlapanský: Martin je skvělý tvůrce, jehož texty jsou pro mě velice důležité, a přiznávám, že u jednoho z nich jsem asi dvakrát za bicí soupravou na koncertě zaslzel, protože ke mně silně promlouvá. Taky se mi líbí, že si nechá poradit, nelpí na své vizi a je ochotný píseň poupravit, nemluvě o tom, že vítá každý hudební vklad od nás – spoluhráčů. Nemá tendence nám cokoliv linkovat, máme naprostou tvůrčí svobodu, což je super.
Lysoněk: Marek je vynikající muzikant, díky kterému má naše muzika páteř. Jednotlivé písničky dokáže povznést, vmísit do nich určitou přidanou hodnotu. Hraní s ním mě stále těší. Ale to platí o všech muzikantech v kapele. Mám prostě štěstí, že jsou kolem mě samí výborní hudebníci, se kterými mě hraní obrovsky baví. To je pro mě nejvíc.
Doplňme, že vedle vás jsou k vidění na pódiu skvělí muzikanti – kytarista Petr Hoffmann, baskytarista Jakub Lutner, pianista Pavel Procházka a trumpetista František Slavík. Kdy se tato sestava ustálila?
Lysoněk: Řekl bych, že to bude nějakých pět až šest let. Předtím jsme hráli dlouhá léta s baskytaristou Davem Mendezem, který je taktéž výborný muzikant. Má trochu odlišné cítění rytmu, fantastický groove, kořeny má v Nigérii, je to studovaný hudebník a k tomu všemu jeden z největších znalců Stinga u nás. Má stovky jeho nahrávek. Bohužel už to nezvládal časově, protože se odstěhoval do Prahy, a na jeho post přišel Kuba Lutner, jenž přinesl mladou energii, je talentovaný a pracovitý. Mezi nás – matadory – výborně zapadl.
Šlapanský: Dave a Kuba mají zcela odlišné povahy. Daveovo krédo bylo „proč dělat nové písně, když ty staré ještě neslyšelo dost lidí“, což jsem samozřejmě kvitoval, kdežto Kuba razí teorii, že se musí zkoušet a neustále tvořit… (smích)
A netrápilo vás někdy, že vaši muziku opravdu nezná víc lidí? Vždyť titulní píseň z nové desky Tak proto je podle mě rádiovka jak vyšitá.
Šlapanský: Řekl bych, že ambice jsme měli, ale chybělo nám trošku toho potřebného štěstí. Taky jsme nikdy neměli dost dobré PR, bez kterého prostě sebelepší muziku do světa neprotlačíš. Prostě jsme ta kapela, která to nikdy nedokázala… (smích)
Lysoněk: Já v sobě pořád určitý tah cítím. Samozřejmě, že s léty přichází větší pohodlnost a nároky, už taky nechci hrát na špatných akcích s mizerným zvukem a za pivo. Nicméně bych byl rád, kdyby se nám podařilo hrát víc a častěji a dostat naši muziku mezi širší okruh posluchačů, to určitě ano. A třeba nám k tomu pomůže právě i nová deska, protože si upřímně myslím, že písničky děláme dobré, posluchače baví. A určitě se chceme pustit zase do nahrávání nového materiálu, i když ten starý ještě nezná dostatek posluchačů… (smích) A taky chceme udělat klipy k pár písním z Tak proto. Bez klipu dnes píseň nežije.
Pojďme čtenáře pozvat na vaše koncerty. Kde vás můžou v nejbližší době slyšet a vidět?
Lysoněk: V sobotu 18. června budeme hrát na festivalu Holešovská Regata, v pátek 24. června budeme k vidění a slyšení před Zlínským zámkem v rámci oslav sedmi set let města Zlín a na podzim nás milovníci dobré muziky mohou potkat na Setkání kytaristů. Tak budeme rádi, když se čtenáři zastaví, nebo si naše písně poslechnou třeba na Spotify. Album Tak proto je tam jen jedno.
Rozhovor vyšel v červnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv kapely Tokyo