Zelenáčova Šopa si letos připomíná hned dvě významná výročí. Jednak je tomu třicet let od vzniku samotné značky a zároveň uplynulo přesně pětadvacet let, co bylo v nejstarším stojícím domě ve zlínské ulici Dlouhá naraženo úplně první pivo. Oslavy byly ale vzhledem k současné situaci o poznání skromnější.
„Občas jsem smutný, hlavně když sem přijdu a sedí tady jeden, dva lidi. Mám velký strach, že bude trvat velmi dlouho, než se všechno zase vrátí do normálu,“ zamýšlí se v rozhovoru majitel hospůdky pivních speciálů a hudebního klubu – Martin „Čurda“ Juřík – nad dopady koronavirové pandemie. I přesto ale doufá, že v úspornějším režimu zdárně přečká zimu a nebude muset zase zavírat.
Pravděpodobně sis ten významný rok představoval úplně jinak. Zvládli jste ta dvě významná výročí nějakým způsobem oslavit?
Na jaře, kdy jsme si připomínali vznik hospody a klubu, byl svět takzvaně přivřený, proto jsme mnoho možností k oslavám neměli. Tak jsme slavili alespoň uvedením speciálního pivka na trh, k pětadvacátému výročí hospody jsme si nechali udělat takzvanou „25“, což je takový hezký doplněk do série k již mnoho let prodávané „111“. Obě piva nám vaří malenovický pivovar Zlínský švec a musím říct, že lidem zachutnala. Na podzim jsem pak svolal takové přátelské posezení, na kterém nám zahrálo Steve Clarke Trio. Dá se říct, že to byl speciální koncert pro kamarády, během něhož jsem mohl poděkovat lidem, kteří Šopě pomohli nejen v těchto nelehkých časech, ale i v dobách minulých. Čili shrneme-li to, nějakým způsobem se nám ten náš podnik zapít podařilo… (úsměv)
Příznivcům Šopy jsi taky v průběhu roku nabídl hned několik koncertů v podobě streamu. Z pohodlí domova si mohli v kulisách klubu vychutnat například AG Flek, Druhou trávu nebo Jaroslava Samsona Lenka. Jak se na tuto zkušenost díváš?
V době útlumu jsme hledali formu, jak s návštěvníky udržet pomyslný kontakt, přece jen, za ty roky se v Šopě uskutečnilo více než tisíc koncertů, čili představa, že najednou nebude vůbec nic, mě děsila. Interpreti, které jsi vyjmenoval, jsou v podstatě tři stálice jezdící k nám pravidelně, avšak nesmíme zapomenout ani na další vystupující: V rámci streamů si v Šopě zahrála kapela Tokyo a v podstatě její frontman Martin Lysoněk byl určitým hybatelem celé této série, vystoupily dámy Magdaléna Malaníková a Lucie Fajkusová coby duo Musica Angelica a když už byla technika k dispozici, využil toho i náš Podjezd (pozn.: kapela, ve které Martin Juřík působí). Na tomto místě je třeba pochválit Studio4Event, které se o všechny přenosy postaralo a s každým dalším byl výsledek lepší a lepší. Moc pěkně bylo využito prostoru Šopy, líbí se mi, že každý z koncertů byl situován jinak. Vypadá to skvěle, a pokud by někdo měl zájem, všechny streamy jsou zpětně k vidění na YouTube.
Lidé tyto koncertní počiny značně ocenili, ba co víc, nenechali tě v tom a ve velkém si kupovali virtuální vstupenky, aby Šopu podpořili.
To je pravda, obrovsky mě potěšili a dodatečně jim za to děkuji. Počítal jsem pochopitelně i s variantou, že se to třeba s diváckým úspěchem nepotká a bude třeba nezbytné náklady zasponzorovat z vlastních zdrojů. Nestalo se tak a těší mě to i z toho důvodu, že veškerá energie všech, co se do série koncertů zapojili, nepřišla vniveč. Oproti mnohým jiným klubům jsme měli tu neskutečnou výhodu, že v Šopě jsme „doma“ a nemuseli jsme se bát, že nás někdo v době covidové vystěhuje z nájmu.
Doba covidová trvá už bezmála dva roky. Jak tyto nelehké časy Šopa zvládala a nadále zvládá?
Řeknu-li to jednoduše, celou situaci hrnu před sebou. Ve všech ohledech jsme nasadili úspornější režim a tak trochu jsme se i vrátili o pár let v čase. Já jsem si zase stoupnul za bar, protože brigádníků aktuálně mnoho nemám a tak si holt musím spoustu věcí udělat jinak. Nedá se nic dělat. Ovšem zůstává tady otázka, jak dlouho to může takhle provizorně fungovat a kolik lidí dokáže jeden člověk dlouhodobě nahradit. Na druhou stranu, došlo k výraznému poklesu návštěvnosti, takže početný personál by byl momentálně stejně zbytečný. Šopa žije i díky crowdfundingové sbírce s názvem „Prkna, která znamenají Šopu“ na portálu HitHit, kterou jsme zkusili a vyšla na výbornou – lidé přispěli a ještě jsou tak ohleduplní, že si své zvolené odměny vybírají postupně.
Smazala se část finanční ztráty alespoň během podzimu, kdy se mohly hospody a kluby trošku nadechnout?
Kdepak. Naivně jsem si myslel, že ten nádech bude trošku znát, ale mýlil jsem se. Srovnám-li tržby naší hospody v měsíci říjnu za poslední tři roky, tak to bude vypadat následovně: V říjnu 2019 dejme tomu sto procent, v říjnu 2020 padesát procent a říjnu 2021 třicet procent. Pokles tržeb jde pochopitelně ruku v ruce s menším počtem pořádaných koncertů a taky se zcela nepochybně změnila společnost ve vztahu ke gastronomii. Lidé se v lockdownu naučili jíst z krabiček a řada z nich u toho už zůstala, protože je to rychlejší, v rámci covidu možná bezpečnější a v mnoha případech asi i pohodlnější. Přijdou, vezmou si, co chtějí a jdou zase zpátky domů či do práce. Zkrátka, nemusí vysedávat někde v restauraci. Nemluvě o tom, že i pivo si lidé často berou domů, ať už lahváče, nebo nějaké speciály, které nabízíme. Občas z toho jsem smutný, hlavně když sem přijdu a sedí tady jeden, dva lidi. Mám velký strach, že bude trvat velmi dlouho, než se všechno zase vrátí do normálu…
Od listopadu jste přešli do režimu ochutnávkové pivnice a čistě hudebního klubu. Tento krok se podepsal nejenom na otevírací době, ale hlavně na kuchyni, ve které jste ukončili provoz. Došlo by k tomu i za normálních okolností?
Myslím si, že za normálních okolností bychom nechali kuchyň i nadále otevřenou, ale v momentě, kdy denně vydáš nějakých patnáct jídel a následně si to propočítáš, tak zjistíš, že to v podstatě nemá smysl. Než se zbytečně trápit, raději je lepší něco změnit. A tak jsme se vrátili k modelu, který jsme razili někdy před dvaceti lety – ochutnávková pivnice bez kuchyně, zato s bohatou nabídkou nejrůznějších piv, a k tomu hudební klub. Uvidíme, na jak dlouho to takhle zůstane. Samozřejmě, že pokud by si u nás někdo chtěl uspořádat oslavu či večírek, dokážeme mu navařit, to problém není.
Po jak dlouhé době jsi takto výrazně změnil koncept podniku? Jaké byly vlastně zásadní milníky Šopy?
Podíváme-li se na úplný začátek, tedy do roku 1991, kdy značka Zelenáčova Šopa vznikla, tak musím zmínit, že tehdy jsme se soustředili hlavně na malý obchůdek, ve kterém jsme prodávali převážně trampské vybavení a hudební nástroje. To byla naše hlavní náplň až do důležitého roku 1994, kdy jsme se z prvních prostor přestěhovali do nynějšího domu, kde, ačkoliv jsme v jeho přední části stále zmíněné věci prodávali, vznikla v zadní části zahradní restaurace. Už v té době si tady sem tam nějaká ta místní kapela zahrála, ovšem čistě akusticky, bez jakéhokoliv aparátu. Nejzásadnější zlom nastal v roce 2000, kdy jsme celé zahradní atrium pořádně zaizolovali a definitivně jsme rozjeli celoroční provoz hospody s kuchyní a pestrou nabídkou piva, kdy jsme se postupně dostali z pěti pivních kohoutů na dnešních dvanáct. Mimochodem, taky jsme se stali součástí Aliance P.I.V., která mi v počátcích velmi pomohla. A ačkoliv se i v průběhu dalších let Šopa vyvíjela, měnila a rozšiřovala, tak do konceptu jsem letos sáhl po dlouhých dvaceti letech.
Mimochodem, zmínil jsi, že v Šopě proběhlo víc jak tisíc koncertů, máš spočítané, kolik se tady za ta léta ochutnalo druhů piv?
Do nějakého roku 2014 nebo 2015 jsem si vedl přesnou statistiku a vím, že tehdy jsme byli na čísle osm set. Ovšem už to nestíhám evidovat. Kdybych si měl přece jen tipnout, tak si troufám tvrdit, že dneska bychom mohli být na čísle jednou tak vysokém. Vezmi si, kolik malých pivovarů po celé republice je a každý z nich má hned několik druhů piva. Třeba jenom Zlínský švec k nám za ta léta poslal nějakých dvacet druhů, což je celkem slušné číslo.
Co všechno dělá podle tebe Šopu výjimečnou?
Myslím, že celková atmosféra, která tady panuje. Nemluvě o klubových prostorech, kterých ve Zlíně výrazně ubylo a člověk už v podstatě nemám moc možností, kam vyrazit za muzikou. Navíc, když už k nám někdo za muzikou přijde, může si vybrat z obrovského množství piv, což v klubech, kde je většinou v nabídce pouze jedno „europivo“, není moc běžné. I tato skutečnost podle mě výrazně zvyšuje atraktivitu Šopy. Nejsem nikomu jakkoliv zavázán, proto si můžu svobodně vybírat nejenom, co budu hrát, ale taky, co budu čepovat, což je super.
Z obecného hlediska můžeme říct, že výrazně ubývá těch starých dobrých klasických hospůdek. Proč tomu tak je?
Všechno je o určité vytrvalosti. Ve Zlíně naštěstí pořád máme pár dobrých podniků, které ještě nejsou poznamenány všemožnými okolnostmi, jako třeba častou změnou majitele, nebo výraznou přeměnou nabídky, ať už pivní nebo gastronomické. Zmínil bych třeba od Šopy nedalekou Hospůdku U Kovárny, která si od začátku jede své, a lidé tam chodí rádi, protože ví, co je čeká. Navíc tam panuje příjemný duch, prostředí není sterilní a neosobní, ale velmi rodinné, což mnoho návštěvníků zkrátka ocení.
Kdy se Šopa zařadila na mapu uznávaných hudebních klubů a vedle regionálních interpretů se v ní začali objevovat i muzikanti z dalších koutů republiky, potažmo i světa? Vybavíš si ten zlom?
Podle mě se to událo tak nějak postupně a přirozeně. Klasik by řekl, že šlo doslova o mravenčí práci… (úsměv) Samozřejmě, že nejprve jsme dělali převážně kapely, které nebyly úplně ekonomicky náročné, protože jsme netušili, kolik lidí přijde. Když jsme ale cítili, že hlad po muzice je, tak jsme si prostě a jednoduše troufli pozvat nějaké větší jméno a tajně doufali, že to zafunguje. Kupodivu zafungovalo a o Šopě se začalo mezi muzikanty povídat, díky čemuž se postupem let stala v podstatě známým a hlavně osvědčeným místem. Vzpomínám si, jak jsme kdysi udělali dva koncerty Druhé trávy po sobě. Týden před nimi nám z ničeho nic zavolal manažer kapely, že jim v rámci šňůry vypadlo hraní a než, aby byli celý den někde po hotelech, tak by raději vystoupili: „Nepřidáme třetí koncert?“ zněla otázka. Přidali jsme, a co se nestalo – tři dny po sobě bylo v Šopě vyprodáno.
Na které další koncerty s radostí vzpomínáš?
Byla jich celá řada… (zamyslí se) Nezapomenutelné jsou všechny koncerty Petera Lipy, Laca Décziho nebo Steva Clarka. Skvělé bylo, že se nám do Šopy podařilo dostat třeba amerického harcovníka Charlieho McCoe, který hrál v Česku jenom párkrát, avšak z toho dvakrát u nás. A absolutně mu nevadilo, že v té naší „chalupě“ koncertoval den po tom, co se fanouškům představil v nablýskaném brněnském Sonu… (smích) Zkrátka, ta atmosféra našeho prostoru na některé muzikanty opravdu působí. Potvrzuje to třeba i koncert Pavla Bobka, který když dohrál, tak ještě zůstal stát u mixpultu a nechával v sobě všechno doznít. Lidé si s ním mohli podat ruku a osobně se s ním rozloučil, což považuji za výjimečný moment. Ostatně i spontánní jamování s Ivanem Mládkem do nočních hodin potvrzuje danou skutečnost. Toto jsou pro mě největší odměny… (úsměv)
Pojďme nahlédnout na prosincový program. Pokud se nestane nic nečekaného v souvislosti s covidovou situací, dočkáme se tradičních předvánočních koncertů?
Doufám, že ano. Strašně rád bych hrál, dokud to jenom trošku situace dovolí. V programu máme například Roberta Křesťana a Druhou Trávu (6. a 7. 12.), Banjo Band Ivana Mládka (11. 12.), Žalmana (15. 12.) a samozřejmě nechybí ani tradiční vánoční koncerty AG Fleku (19. a 20. 12.) a domácího Podjezdu (16. 12.). Uvidíme, co bude, pro jistotu doporučuji, aby lidé sledovali náš web nebo Facebook, protože všechno se může nečekaně měnit…
Kdo v posledních týdnech a měsících prošel kolem Šopy, tak si všiml, že dům prochází značnou rekonstrukcí. Nová bude nejenom střecha, ale taky spousta věcí pod ní. Můžeš prozradit, co se chystá?
Co se střechy týče, tak tu jsme začali rekonstruovat v létě, a to se značným zpožděním. Bohužel už se to nedalo nadále odkládat, protože její stav byl opravdu havarijní. Pustili jsme se do toho hlava nehlava a hlavně „covid necovid“. Dále pak budujeme nové pódium, bude vyšší a širší, momentálně ho už dotváříme a dáváme si záležet, aby bylo ideální akusticky. Zároveň jsme se pustili do budování druhého patra, kde bude časem další bar a taky galerie, ze které bude průhled na scénu. Nejde mi ani tak o navýšení kapacity klubu, ale o jakési provzdušnění prostoru, aby měli lidé větší komfort. Podíváme-li se ještě do vzdálenější budoucnosti, tak ve druhém patře by měly postupně vzniknout i tři pokoje, aby se dočkali komfortu také vystupující umělci. Všechno děláme postupně a za chodu, protože si nemůžu dovolit na měsíc zavřít, že jo. A víš, co? Celá tato eskapáda má jedno velké plus, protože ve všech těch každodenních starostech alespoň tady vidím, že se něco ubírá dobrým směrem. Když mám splín, vezmu do ruky raději metr a jdu „posouvat“ celý dům zase o kus dál… (úsměv)
Pokud bys měl jmenovat jednoho člověka, který v historii Šopy zanechal nejvýznamnější stopu, kdo by to byl?
Těch lidí, kteří Šopou prošli, byla celá řada, ať už se jedná o personál, muzikanty nebo divadelníky. Všichni ji obohatili a určitým způsobem posunuli. Nicméně sluší se zmínit jednoho člověka, který stál u samotného zrodu a kolem podniku se stále aktivně pohybuje. Je to Petr Švehlák, přezdívaný Hroch, jemuž patří velké díky za nesmírnou vytrvalost, a to nejenom se Šopou, ale i se mnou.
Co bys Šopě, svému už dospělému dítěti, popřál do další třicítky?
Asi tu vytrvalost. Ta úplně stačí. Je důležité přečkat všechno to, co se nyní děje. Věřím, že Šopa zůstane taková, jaká je a nenechá si ničím a nikým sebrat tu jedinečnou atmosféru. A taky bych jí přál i nadále skvělého zvukaře Marcela „Esťu“ Recha, který tady léta letoucí doslova kouzlí a i díky němu se sem kapely rády vracejí. (úsměv)
Rozhovor vyšel v zimním dvojčísle magazínu inZlin.
Foto: Pavel Stojar, Studio4Event a archiv Zelenáčovy Šopy