Doslova poslední dny a týdny ve zlínském angažmá si plnými doušky užívá Jana Drgová. Na konci letošní divadelní sezóny se tato mladá herečka a zároveň i nápověda s místním souborem rozloučí, aby mohla začít psát zcela novou životní kapitolu. Prozatím však kapitolu velmi dobrodružnou. Vsetínská rodačka totiž míří na volnou nohu.
Její rozhodnutí je vlastně odvážné. Bývalá baletka dospěla do fáze, kdy potřebuje další životní impulz a zcela nový nádech. Proto vykročila ze zajetých kolejí, dala sbohem svému dosavadnímu komfortu a hrdě vyšla vstříc novým výzvám. Co přijde, to teprve uvidí…
„Říkám si, že když někde dveře zavřeš, tak se ti přece logicky musí otevřít zase nějaké jiné. A hlavně to rozhodnutí je pro mě osobně tak velké a zásadní, že do toho jdu i s vědomím, že můžu klidně skončit v supermarketu za pokladnou,“ má jasno sympatická žena, která absolutně nikdy nezkazí žádnou legraci. Vždyť ne nadarmo se jí dostalo přízviska „dobrá duše souboru.“
Kdy jsi reálně začala uvažovat o tom, že angažmá ve zlínském divadle ukončíš?
Tuším, že někdy před třemi lety, a to v momentě, kdy mě práce přestala naplňovat. V tu chvíli jsem si řekla, že bych měla udělat krok někam dál, že bych se měla posunout.
Takže chápu-li to správně, tři roky jsi tuto myšlenku nosila v hlavě a rozhodovala se, co dál?
Ano. Vždycky ale zvítězil strach. Popravdě jsem si totiž nedovadla představit, co budu dělat. Žádné nabídky nepřicházely. Proto jsem se pokaždé překonala s tím, že to ještě zkusím, že to asi má smysl. Všechno vyvrcholilo až minulý rok v listopadu, kdy jsem si řekla, že stoprocentně končím.
Co v tobě ten strach přebilo? Co tě v tom loňském listopadu definitivně nasměrovalo na jinou cestu?
Skutečnost, že to nikam dál opravdu nevede, že jsem ty tři roky čekala na nějaký zásadní posun zbytečně. Opravdu jsem na sobě pozorovala, že nejsem šťastná.
Bylo těžké vyslovit ono konečné rozhodnutí s ohledem na to všechno, co jsi ve Zlíně prožila?
Na schůzku se šéfem jsem se připravovala měsíc, nicméně v jednu chvíli už ta potřeba sdělení byla tak akutní, že jsem to prostě udělala. A obrovsky se mi ulevilo.
Věřím, že to rozhodování muselo být těžké i s ohledem na skutečnost, že nemáš nic dopředu jistého, že zatím nejdeš do žádného nového angažmá, mám pravdu?
Máš pravdu. Já jsem ale takový naivní člověk a říkám si, že když někde dveře zavřeš, tak se ti přece logicky musí otevřít zase nějaké jiné. A hlavně to rozhodnutí je pro mě osobně tak velké a zásadní, že do toho jdu i s vědomím, že můžu klidně skončit v supermarketu za pokladnou…
Čili si dovedeš představit, že by ses v budoucnu divadlu nevěnovala?
Jo. Je pravda, že pokud by na to došlo a já se divadlu dál věnovat nemohla, tak by to pro mě bylo hodně těžké a v hlavě bych se s tím musela poprat, ale vím, že bych to zvládla. Nejsem žádná lemra, dokázala bych se uživit čímkoliv. Aspoň doufám… (úsměv)
Pojďme si ujasnit, co všechno jsi v divadle dělala a děláš. Určitě se totiž najde čtenář, kterého překvapí, že jsi nejenom hrála, ale i napovídala. Jak moc je funkce nápovědy v tom divadelním světě důležitá?
No, pozor! Já jsem celé ty roky byla hlavně nápověda, avšak s povinností hraní. Tak to mám dokonce i ve smlouvě. (smích) A ptáš-li se, jak moc je nápověda v divadle důležitá, tak mám parádní odpověď… Kolega Mára Příkazký mi nedávno poslal obrázek, na němž stálo: „Nápověda, to je brankář souboru.“ S tím naprosto souhlasím a odpovídám na tvou otázku.
Může napovídat kdokoliv? V čem je ta práce náročná?
Podle mě je důležité, aby člověk, co napovídá, měl divadlo rád. Ono toto pravidlo platí u divadla obecně: Kdo chce v divadle pracovat, musí ho vlastně milovat… Konkrétně nápověda musí umět opravdu dobře číst, musí být empatická a musí umět pohotově reagovat, s čímž souvisí i to, že je třeba vždy správně „vyčíhnout“ v jaké je herec kondici a v jakém je rozpoložení. Není to vůbec tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát.
Zmínila jsi jakousi hereckou kondici. Jak poznáš, že herec v danou chvíli nehraje dramatickou pauzu, ale skutečně neví?
Na zkouškách se s herci většinou domluvíme na nějakém signálu, který v případě, že jim text opravdu vypadne, udělají. Jedná se převážně o lusknutí, výrazný pohled nebo oslovení. Pak je nutné, abych situace sledovala a dávala pozor na hercova problematická místa, abych našla jejich tak zvanou Achillovu patu. V těchto místech je důležité číhat, správně vytušit, že herec tápe a repliku nahodit. Je dobré si tato místa i poznačit, protože se v nich většinou motají až do doby, než opravdu získají klid a textem vládnou.
Když ale herec začne tápat v kritickém místě během představení, tak už si zřejmě neluskne.
Ale může vyslat pohled směrem k žiletce, což je místo, kde je nápověda „schovaná“… Nicméně během představení se z „okna“ herci jakkoliv vylžou, pokud je to jen trochu možné. Věř mi, že moc dobře poznáš, kdy je třeba zasáhnout. (úsměv)
Dobře, budu ti věřit. Pojďme teď čtenáře překvapovat dál. Leckdo ani netuší, že jsi vystudovaná baletka. Čím tě zlákal zrovna tento obor?
Zlákaly mě spíš moje spolužačky v mateřské školce. Úplně přesně si pamatuji ten den, kdy jsem seděla v šatně, mamka mě akorát převlíkala do zástěrky a bačkorek, a přišly za mnou dvě kamarádky s tím, že už se hrozně těší na odpoledne, kdy půjdou do baletu. Mně to tak utkvělo v hlavě a tak dlouho jsem s tím mamku otravovala, až mě do té lidušky přihlásila. Chodila jsem do třídy paní učitelky Špačkové, která teď spolupracuje s folklórními soubory, jako jsou Vasacan nebo Jasénka, a to až do mého nástupu na Taneční konzervatoř v Brně.
Zmínila jsi maminku, proto se nemůžu nezeptat, jak to máte s divadlem v rodině. Pocházíš z umělecké rodiny?
Ne, pocházím z učitelské rodiny, kdy oba moji rodiče učí. Ale je pravda, že děda ochotničil, a to v divadle v Želeticích, což je malá vesnička u Znojma. A co vím, tak neměl jenom divadelní vlohy, byl to dokonce i velmi šikovný malíř. Nicméně to je tak asi všechno, co se umění v naší rodině týče…
Jak rodiče vnímali, že jsi v poměrně brzkém věku odešla z rodného Vsetína na konzervatoř do Brna?
Na konzervatoř jsem odešla ve dvanácti a upřímně musím říct, že já osobně si absolutně nedovedu představit, že bych svou dceru vyslala v tomto brzkém věku do takového velkoměsta. Vím, že jsem tenkrát byla opravdu hluboce přesvědčená, že chci balet dělat. Byl to zkrátka můj sen. Když se o tom s mamkou zpětně bavíme, tak mi říká, že mi to prostě zakázat nemohla, že by si to do smrti vyčítala, protože viděla to moje obrovské odhodlání. Pro mě to byla velká životní zkouška a myslím si, že i pro rodiče, pro které to nebylo vůbec lehké, stejně jako pro mě. Ale naučila jsem se zodpovědnosti a taky jsem se naučila spoléhat sama na sebe. Rozhodně této zkušenosti nelituji.
Po vystudování Taneční konzervatoře jsi nastoupila coby baletka do angažmá do Moravského divadla v Olomouci, ve kterém jsi strávila celkem čtyři roky. Jak se zpětně na tuto zkušenost díváš?
Měla jsem štěstí, že jsem hned po konzervatoři dostala tři zajímavé nabídky na angažmá – do Národního divadla v Brně, do Moravskoslezského divadla v Ostravě a právě do Moravského divadla v Olomouci. Vzhledem k tomu, že během studia jsem v brněnském divadle už hostovala, tak jsem se rozhodovala spíš mezi Ostravou a Olomoucí. Nakonec zvítězila právě Olomouc, protože jsem znala místní kolektiv a hlavně mě zlanařil tehdejší šéf baletního souboru, jenž mi nasliboval hory doly, a já, hloupá absolventka, jsem mu na to samozřejmě skočila.
Co jsi měla naslibováno?
Měla jsem slíbená krásná demi-sóla, což jsou vlastně velmi důležité postavy ve hře. Už jsem dokonce i věděla, v jakých titulech se objevím. Jenže u pana šéfa se projevila obrovská slabost pro tanečníky z Ruska a z ničeho nic angažoval jeden manželský pár, díky čemuž se veškeré obsazení totálně změnilo. Nová ruská baletka dostala moje role a já jsem tak zůstala „pouze“ ve sboru.
Takže jsi musela čekat na příležitost?
Ano… On pan šéf preferoval ruské tanečníky na úkor nás, takže to občas nebyly úplně férové podmínky. Jedinou výhodou bylo, že jsme mohli čas od času „utéct“ do nějaké inscenace operní nebo činoherní, jelikož divadlo v Olomouci je třísložkové. Díky těmto občasným hostovačkám jsem přišla do střetu s mluveným slovem, což se mi hrozně zalíbilo. Najednou jsem nemusela všechno vyjadřovat jenom pohybem, ale mohla jsem na jevišti i promluvit. Wau! (smích)
Chápu-li to správně, tak tehdy se začala rodit tvoje pozvolná cesta k činohře, že ano?
No, toto poznání mě nakoplo, to určitě ano. Navíc se přiznám, že ten poslední rok v Olomouci už jsem se spíš trápila, protože být stále ve sboru, to opravdu není žádná sláva. A kór pro mě, kdy jsem na poměry baletek celkem vysoká a tak mě raději dávali někam dozadu, abych moc nevyčnívala. Přestalo mě to bavit a po vzájemné dohodě se šéfem jsem v Olomouci raději skončila.
Tvé kroky pak vedly na Zlínskou soukromou vyšší odbornou školu umění, na které jsi úspěšně vystudovala hudebně-dramatický obor pod vedením herce Rostislava Marka. Co si budeme povídat, každý rok z ní odchází spousta studentů, ale ne každý se v oboru uplatní. Tobě se to povedlo, krátce po absolutoriu jsi dostala smlouvu ve zlínském divadle. Čím si to vysvětluješ?
Myslím si, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Krátce po tom, co jsem VOŠku absolvovala, nastoupila do zlínského divadla nová umělecká šéfka Hanka Mikolášková a shodou okolností odcházela nápověda Eva Borovičková. Jednoho dne jsem se s Hankou seznámila, a protože věděla, jaký vztah ke zlínskému divadlu mám, tak mi angažmá nabídla. Nastoupila jsem jako nápověda s tím, že když se budu snažit a makat na sobě, dostanu se i na jeviště.
Od onoho okamžiku až po dnešní den jsi ušla obrovský kus cesty. Od malých rolí ses poctivou prací dostala až k těm větším. Kdy nastal ten zlom a z nápovědy se víceméně stala regulérní herečka? Co ti pracovně posílilo sebevědomí?
První velkou příležitost jsem dostala v momentě, kdy si Marta Bačíková poranila nohu. Během několika dní jsem za ni musela přezkoušet roli Anděla v inscenaci Palubní deník Hanzelky a Zikmunda v režii Petra Štindla. Tehdy nastal skutečný zlom a já si uvědomila, že na jevišti se cítím mnohem lépe než nad textem u rozsvícené lampičky v zákulisí.
Zkusme teď pominout tento záskok. Vezmeme-li to jenom čistě z pohledu jakési velké herecké výzvy – co ti dodalo potřebnou jistotu a sebevědomí? Vybavíš si práci na roli, kterou jsi musela skutečně „vydřít“ od první čtené zkoušky?
Vybavím. Byla to Marianna v Tartuffovi. Zřejmě poprvé jsem se setkala s tak velkou a zároveň krásnou rolí, nad kterou jsem musela denně přemýšlet. Občas to bylo šílené. Když režisér Pavel Khek posílal po generálních zkouškách připomínky, tak ve velké míře v nich figurovalo stále moje jméno. Vybavuji si, jak jsem jeden večer seděla a říkala si: „Ach jo, proč to herectví dělám? Mám to vůbec zapotřebí?“ Nebylo to pro mě snadné, ale zvládla jsem to, což mi po premiéře potvrdilo i okolí.
Na které další zlínské role budeš s láskou vzpomínat?
Určitě mě obrovsky nakoplo, když jsem za Markétku Holcmanovou přezkoušela jednu z hlavních rolí v muzikálu Malované na skle. To zcela bez debat… Dále jsem pak vděčná za příležitost v Upokojenkyních, kdy jsem o sobě během zkoušení opět hodně pochybovala, a jsem ráda i za Tehílu v inscenaci Mikve. Další z mých velkých srdcovek je již bohužel krátce po derniéře – byly to Dobré mravy, které režírovala Anička Petrželková, teď už Davidová.
Ale nějak mi v tom tvém výčtu chybí Divotvorný hrnec, ve kterém ses představila coby Susan. Napadá mě, že právě tady se mohly nenápadně propojit tvé zkušenosti z baletu právě s činohrou. Nebo se pletu?
Spojilo se příjemné s užitečným… A víš, že s Divotvorným hrncem jsem se setkala už v Olomouci? Dokonce jedna z nás – baletek – tehdy bojovala právě o roli Susan. Ačkoliv jsem si ji tajně přála, bohužel jsem to štěstí neměla a ruku na srdce, celkem hodně jsem kolegyni, která Susan nakonec dostala, záviděla. Stejně jsem si na Susan myslela i ve Zlíně a on se mi tady ten dávný olomoucký sen splnil. Zpětně ovšem musím říct, že to pro mě moc velká výzva nebyla, protože jsem nemusela vyhrávat žádný charakter. Stačilo, abych to pěkně odtančila a byla milučká. (smích)
Jednou budeš možná s láskou vzpomínat taky na roli Annie v muzikálu Chicago, ve kterém právě zkoušíš ve Slováckém divadle. Jaké to je, být v novém divadle? Navíc ještě ve Slováckém, které má věhlas a velkou kvalitu?
Přiznám se, že doteď pořádně nechápu, proč mezi Zlínem a Hradištěm panuje určitá nevraživost. Všichni kolegové v Hradišti jsou milí, obětaví a je s nimi neuvěřitelná sranda. I přesto, že moc dobře ví, že jsem přišla z toho „konkurenčního“ divadla ve Zlíně, tak mě přijali s největší laskavostí a otevřenou náručí. Je mi tam opravdu hezky.
Čas ve zlínském divadle se ti velmi rychle krátí. Co ti bude nejvíc chybět?
Víš, já si pořád říkám, že se nijak neloučím. Tím pádem jsem si podobnou otázku ani nikdy nepoložila. Nicméně když už jsi s ní přišel, zkusím ti odpovědět… (zamyslí se) Rozhodně budu s radostí vzpomínat na to, jakého kolektivu jsem tady byla součástí. To je pro mě zásadní a na to jsem náležitě pyšná. Pak budu rozhodně vzpomínat i na paní DéMoniku, přírodní úkaz a vrchní v místní divadelní kantýně. (úsměv)
Kde se vidíš za rok touto dobou? Jaké máš přání a sny?
Snad jen, chtěla bych být po všech stránkách šťastná.
Rozhovor vyšel v červnovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín