I na začátku letošního léta se sjede do Otrokovic celá řada skvělých interpretů, a to v rámci druhého ročníku festivalu Lážo Plážo. Jednou z ozdob na hlavním pódiu bude zcela bez debat kapela Wohnout, která se momentálně probouzí ze zimního spánku, aby mohla opět vyrazit na další nekončící šňůru koncertů.
A ačkoliv už není mnoho míst, kde ještě oblíbení Wohnouti během svého letitého tažení nehráli, v otrokovickém areálu Štěrkáč si odbudou 27. června svou premiéru. „Je pravda, že jsme tam ještě nehráli, ale byli jsme se tam koupat, takže to pro nás není úplně neznámá lokalita. A Lážo Plážo je skvělý název fesťáku,“ usmívá se během rozhovoru kytarista a zpěvák Matěj Homola, který mimo jiné i nepatrně poodkryl, co dalšího kapela Wohnout v dohledné době připravuje.
Březen je měsíc, ve kterém vstupujete už do dvacáté čtvrté koncertní sezóny. Jak jste připraveni na další pořádnou porci koncertů, jejíž konec je zatím těžce v nedohlednu?
Připravujeme se tak, že se o zimní pauze nevidíme a nezkoušíme spolu. Zkoušku si dáme vždy až těsně před blížící se šňůrou. Dá se říct, že člověk je po těch letech už tak nějak připravený vždycky. Jak se říká, vysypeme to, i když nás vzbudí o půlnoci, což se ovšem nemůže stát, protože o půlnoci většinou ještě nespíme.
Vezměme to popořadě. Nejprve vás čeká jarní koncertní šňůra po kulturních domech, která plynule přejde do letního putování po všech možných festivalech, a následně se vydáte na akustické turné. Co je vám bližší? Váš vlastní koncert, ať už v jakékoliv podobě, kde jste fanouškům nadosah, nebo spíš to festivalové hraní, kde jste pro změnu na dosah slunci?
Obojí má něco do sebe. Někdy se víc povede akce venku, jindy zase vevnitř. Když máš svůj koncert, je to spíš obřad… Přijedeš na místo po obědě, dlouho připravuješ pódium i sál, pak se jdeš projít po okolí, nebo na kafé do místní cukrárny, a večer máš hodně práce, protože naše playlisty jsou dlouhé a valná většina písniček je ve svižném tempu. Ale je to příjemná práce, protože víš, že ty lidi přišli na tebe a po koncertě jdeš navíc mezi ně na kus řeči. Fesťák je zase relax, protože jsi jenom jednou ze součástek celého motoru, takže na tobě neleží břímě zodpovědnosti… Přijedeš chvíli před hraním, dáš „kuřku“ s kamarády z ostatních kapel a jsi na vzduchu, pod sluncem nebo pod hvězdami, pokud tedy neprší.
Všiml jsem si, že si v poslední době rádi vybíráte místa, kde jste ještě nehráli. Objevili jste nějaké, které vás překvapilo, ať už z jakéhokoliv důvodu?
Teď jsme hráli poprvé v Telči. Na první pohled nic zvláštního, jenže my za to skoro čtvrtstoletí už opravdu objezdili všechny štace u nás v republice, některé jsme navštívili mnohokrát, a to dokonce i daleko menší města, než je Telč, kde má navíc naše rodina kořeny.
Jedním z pro vás zatím neprobádaných míst je i otrokovický areál Štěrkáč, kam dorazíte v červnu, a to v rámci festivalu Lážo Plážo. Bude se festivalový playlist nějak výrazně lišit od toho klubového?
Tam jsme sice ještě nehráli, ale byli jsme se tam koupat, takže to pro nás není úplně neznámá lokalita. Lážo Plážo je jinak skvělý název fesťáku. A co se týče playlistu, je to ještě tak daleko, že těžko můžeme říct, jak bude vypadat. My vlastně ještě playlist na léto nemáme, což v překladu znamená, že jsme se ještě nepohádali o tom, kterých patnáct písniček z té hromady, co máme, vybereme. To je tradiční kolorit, kdy spolu ve zkušebně sepisujeme playlist a každý o něm má trochu jinou představu. S jistotou můžeme potvrdit jediné – budeme hrát Svaz českých bohémů.
Mimochodem, jaký je váš vztah ke zlínskému regionu? Vracíte se sem rádi?
Velmi rádi… Část naší kariéry začala v legendárním klubu Golem. Ovšem hráli jsme mnohokrát nejenom tam, ale třeba i ve Vizovicích na Masters Of Rock, nebo v Březůvkách na Motosrazu, kde nás pořadatel ubytoval v botelu, což bylo tehdy veliké překvapení.
Zřejmě je ještě předčasné, ptát se na novou desku, vždyť Miss Maringotka vyšla v roce 2018, ale ani tak mi to nedá. Tvoříte už pomalu nový materiál, nové písničky, které si třeba během toho jarního – případně letního – putování na fanoušcích ověříte?
Není to úplně předčasné, protože materiál opravdu tvoříme a máme v plánu příští rok vydat naši desátou desku. Ale během jara a léta pravděpodobně ještě nic nebude ve fázi, abychom to testovali na lidech.
Jaký máte z vaší poslední řadové desky pocit, řekněme, s jistým odstupem času? Shodneme se na tom, že je vaše nejlepší, jak se to o těch „nejmladších“ albech vždycky tvrdí?
No, nad tím člověk nepřemýšlí každý den, ale když padla ta otázka, tak podle našeho názoru nebude ani nejhorší, ani nejlepší, respektive, mezi našimi deskami nejsou takové posuny, aby se dalo jednoznačně tvrdit, která je lepší.
Mně osobně je sympatické, že na deváté „wohnoutí“ řadovce opět nechybí váš charakteristický humor, silné melodie ani vaše pověstná lehkost. Přitom, pokud se nepletu, jste se při jejím vzniku docela natrápili, je to tak?
U každé desky se trápíme, my to ani jinak neumíme. Trápíme se proto, aby byla sranda, což zní zvláštně, ale je to tak. Ten proces vzniku písniček je zdlouhavý a nekonečný, neustále se něco předělává, hotové věci padají ze stolu, přitom je vyrábíš třeba rok… No, myslím, že jsme na sebe docela přísní.
Co si budeme povídat, udržet si minimálně svůj klasicky kvalitní standard více než dvacet let, to není jenom tak. Kde berete ty neustálé nápady? A co je pro vás tou správnou inspirací, která se do vašich písní ve výsledku promítá?
Hodně lidí si myslí, že jdeš po ulici a najednou „bum“ a z nebe ti spadne na hlavu písnička. Jenomže tak to není. Obrazně řečeno, ty sám musíš hledat místo, kde by s velkou pravděpodobností ta písnička mohla spadnout. To může znamenat cokoliv. Třeba to, že jedeš na výlet, jsi vnímavý a dokážeš zhudebnit nějaký obyčejný okamžik. Nebo si doma naleješ sklenku vína a přemýšlíš. Anebo, jako my, sedíš hodiny u nástroje a něco si brnkáš, improvizuješ, prozpěvuješ si, až z toho něco vypadne. Takže naše inspirace je ta, že sedíš, brnkáš a čekáš.
Když se ohlédneš zpět, vnímáš ty osobně na kapele Wohnout za poslední roky nějaký výrazný vývoj, nebo posun kamkoliv jinam, který je zapříčiněný věkem a již zmíněnými zkušenostmi?
Tak když si poslechneme naši první desku, tak je jasné, že jsme už jiná kapela. Tam máme ještě dětské hlásky, které nám postupem času zhrubly a usadily se. Jinak tam v posledních letech vývoj není, jedna deska navazuje na druhou, máme svůj styl, ve kterém se dá experimentovat s ostatními žánry až až. Věkem je zapříčiněno akorát to, že už tolik nekalíme.
A dokážeš, i s ohledem na ony zkušenosti, odhadnout, jak může kapela vypadat za dalších, dejme tomu, šest let, tedy v době, kdy budete slavit třicet let?
Vizuálně si s velkou pravděpodobností pohoršíme, pokud teda nevlezeme pod kudlu plastickému chirurgovi, ale snad se nezhoršíme i hudebně, vždyť to by bylo trapné.
Rozhovor vyšel v březnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Archiv kapely Wohnout a Marek Musil