Nezávislé zlínské divadlo Malá scéna slaví padesát let a za tu dobu napsalo opravdu pořádný kus historie. V budově s nezaměnitelnou atmosférou, kde původně sídlilo Divadlo pracujících, vznikly desítky nezapomenutelných inscenací a vyrostla taky celá řada osobností.
Mezi všechny ty osobnosti se bezpochyby řadí i Josef a Jan Holcmanovi. Táta a syn, kteří na léta strávená v tomto divadle absolutně nedají dopustit. Pokud by se měli pánové shodnout na jedné jediné věci, pak by to byla pravděpodobně ta, že Malá scéna je perfektně připravila na budoucí život.
Jak koneckonců sami říkají, roky strávené na jevišti Malé scény nebyly jenom o všemožných hereckých příležitostech, ale hlavně o skvělé partě podobně smýšlejících lidí v čele se silnými osobnostmi.
Jaká je vaše úplně první vzpomínka na Malou scénu?
Jan: Poprvé jsem samozřejmě Malou scénu začal vnímat skrz taťku… (zamyslí se) A pamatuji si na svůj vůbec první divadelní – velmi skrytý a anonymní – výstup, a to někdy v roce 1985, kdy dělal Michal Mašek na Malé scéně slavný Experiment Dracula. Taťka mě dal z ničeho nic do kufru, který se následně ocitl na jevišti…
Josef: Já jsem tam hrál náhodného cestujícího, který přijde na onen hrad a jelikož jsem Honzu zrovna hlídal, tak jsem ho v zákulisí strčil do svého velkého cestovního kufru, vyšel s ním na jeviště a během výstupu se ten kufr začal sám od sebe hýbat. Byl to takový malý fór pro spoluherce… Nicméně pokud jde o můj první kontakt s Malou scénou, tak to bylo na konci sedmdesátých let, kdy si režisér Antonín Navrátil vybíral z celého okresu několik ochotníků a s nimi pak udělal divadelní soustředění v Luhačovicích. Měl jsem štěstí, protože jsem byl mezi nimi. Vzpomínám si, jak nám na soustředění zadával všemožné etudy, ovšem ne takové, jaké se dělávaly na přijímačkách, jako například, aby ze sebe někdo udělal ponožku nebo strom. On totiž moc dobře věděl, co dělá a jaké jsou naše limity…
Jan: Vždyť ty bys ponožku ani neuměl… (smích)
Josef: Ponožku bych neuměl, ale Navrátil ponožky nechtěl, on chtěl nohy, které nás v divadle někam donesly… (úsměv) Krátce na to jsem se objevil v Navrátilově autorské hře O kuruckéj vojně a tím to pro mě začalo.
Čím pro vás byla a stále pravděpodobně i je Malá scéna výjimečná?
Josef: Pro mě byla Malá scéna výjimečná hlavně osobností režiséra Antonína Navrátila. On byl spiritus agens všech akcí, on nás vychovával a připravoval na život, on dokázal zařídit Malé scéně všechny ty zájezdy do Rumunska, Maďarska, Polska a do Anglie, kde jsme mimochodem navázali dlouholeté přátelství s londýnským divadlem GYPT, a právě on dokázal také vytvořit takový jakýsi zvláštní druh divadla, ve kterém jednak mixoval své zkušenosti z her Brechtovských a Hamletovských a taky v něm dokonale uplatnil komedii dell’arte, středověké divadlo a lidové divadlo valašské. Do toho tam byla taky paní Anežka Navrátilová, která nám všem vytvářela příjemné zázemí a společně s herečkou Věrou Novákovou se individuálně věnovala jednotlivým hercům.
Jan: Pro mě byla Malá scéna výjimečná také paní Navrátilovou, za jejíž éry jsem se tam začal pohybovat, ale hlavně ještě tím, že se pro mě toto divadlo stalo, řekněme, druhým domovem. Vždyť jsme tam coby děti chodili dvakrát až třikrát týdně do dramaťáku, a to tě, ať chceš nebo ne, ovlivní. Čas tam běžel rychleji, než kdekoliv jinde, což značilo, jak nám tam bylo dobře a jak to pro nás byly výjimečné chvíle. S nadsázkou bych řekl, že mě Malá scéna vychovala, protože taťka neměl čas, když musel chodit na Malou scénu… (smích)
Pojďme se teď trošku víc věnovat jednotlivým etapám Malé scény. Ta první se začala psát na začátku sedmdesátých let pod taktovkou už zmíněného Antonína Navrátila. Čím byla skutečně charakteristická?
Josef: Tím, že se v ní Antonín Navrátil věnoval převážně autorskému divadlu a vybíral si ke spolupráci skvělé muzikanty, kteří se k danému tématu hodili. A pokud už se stalo, že se zkoušela neautorská věc, tak byla předělaná tak, aby padla na tělo nám – hercům ochotníkům – kteří jsme se snažili hrát, seč nám síly stačily. Odměnou nám byly účasti na prestižních přehlídkách amatérského divadla, ať už na Hronově nebo třeba v Poděbradech.
Josef Holcman (uprostřed) na archivním snímku.
Na Malou scénu se od začátku nabalovali velmi zajímaví lidé. Někteří se v pozdějších letech uchytili v kulturním světě, jiní jsou třeba ve vyšších pozicích u prestižních firem. Čím si to vysvětlujete?
Josef: Manželé Navrátilovi si uměli zajímavé lidi vybírat, což je naprostý základ. Do lidové školy umění, později do základní umělecké školy, chodily za ty roky stovky dětí, ale oni si z nich uměli vytáhnout ty šikovnější, komunikativnější a troufám si říct, že i výjimečnější. Pokud si dobře vzpomínám, tak konkrétně pana Navrátila pak ještě zajímalo i pohybové nadání daného jednotlivce, protože dělal mimo jiné taky inscenace beze slov. Skvělá byla například Klauniáda z roku 1976, ve které hráli Dušan Hřebíček, dnes herec v Mahenově divadle, a Pepa Kundera, který je v jihlavském Horáckém divadle. Zlé jazyky poté tvrdily, že Navrátil to umí s dětmi, ale nikoliv s dospělými. A co si budeme povídat, divadlo je tak trošku manipulace, která jde lépe s dětmi než s dospělými… (úsměv)
V roce 1985 ale Antonín Navrátil odešel a všechny jeho dosavadní povinnosti převzala Anežka Navrátilová, díky čemuž se začala psát druhá éra Malé scény. Jak velký zásah to byl?
Josef: Žádný masivní předěl se neudál, snad jen, že jsme všichni byli o něco starší… Antonín Navrátil odešel nejprve do Uherského Hradiště, kam si s sebou vzal mladíky Kunderu a Hřebíčka, následně přešel do Českého Těšína, kam si vzal dalšího maloscéňáka Zdeňka Julinu. Nicméně v nás, co jsme na Malé scéně pokračovali, všechno to, co do nás pan Navrátil vložil, zůstalo, nic se neztratilo, a proto mohla ta loď plout dál i s paní Navrátilovou u kormidla. To znamená, že když jsme dělali inscenace, jako byly například Komédyja o chytrosti nebo Janek Zbranků, tak se prokázala jasná kontinuita s érou předchozí. Řekl bych, že až po smrti paní Navrátilové se kroky Malé scény vydaly jiným směrem, nicméně o tom bych si netroufal příliš hovořit, protože potom jsem se tam už moc nepohyboval…
Silné osobnosti a zajímavá dramaturgie. Dvě věci, které dělaly Malou scénu nepřehlédnutelnou. Jak fungovalo toto amatérské divadlo vedle profesionálního Divadla pracujících – později Městského divadla Zlín? Mohly se obě scény vzájemně doplňovat a být si třeba i určitým protipólem?
Josef: Rozhodně. Zmíněná divadla vždycky byla propojená doslova pupeční šňůrou. Vždyť sám Antonín Navrátil hrál v Divadle pracujících. Avšak když pocítil potřebu režírovat, tak si v roce 1969 založil vlastní divadlo – Malou scénu. V prvních letech mu tam často hostovali herci z Divadla pracujících, vybavuji si třeba Standu Třísku nebo Evu Matalovou. A z Malé scény vzešly i opory dnešního Městského divadla, jako jsou bezpochyby matadoři Radek Šopík či Zdeněk Julina…
Jan: Herecké základy na Malé scéně dostali i Michal Mašek, Martin Mráz a Michal Žáček, kteří byli také pár let v hereckém souboru Městského divadla. Dodnes tam jsou třeba Marta Bačíková, Eva Daňková i Markétka Holcmanová…
Josef: A během všech těch let se na Malé scéně vystřídala taky celá řada režisérů, kteří často pracovali a pracují v Městském divadle, ať už to jsou například Dodo Gombár nebo Anička Davidová…
Jan: Ovšem na Malé scéně režírovali i herci. Zmiňme Honzu Leflíka a Gustava Řezníčka…
Josef: Ano, takže celých těch padesát let se osobnosti obou divadel vzájemně prostupují a ještě dlouho bychom je tady mohli vyjmenovávat.
Budova zlínské Malé scény.
Ale ještě se zastavme u té zajímavé dramaturgie. Myslíte si, že hrála roli právě v tom, že na Malou scénu chodili často pracovat skvělí a renomovaní režiséři?
Jan: Myslím si, že ano. Pro ně mohla být Malá scéna určitým způsobem jakési zátiší, do kterého se vždycky rádi odebrali po práci v profesionálním divadle. Na Malé scéně si totiž mohli udělat něco odvážnějšího anebo klidně i svobodnějšího, oproti tomu, co bylo ve své době možné v Městském divadle.
Josef: Souhlasím. Všichni ti režiséři si byli vědomi toho, že na Malé scéně mají možnost tvořit věci svobodně a bez přehnané odpovědnosti.
Honzo, ty jsi na Malé scéně začal pod vedením paní Navrátilové. Jak na toto období vzpomínáš?
Jan: Hezky! (smích) Vždyť z Malé scény vzešli moji nejlepší kamarádi a prožil jsem tam velmi hodnotně strávený čas. Kdyby Malé scény nebylo, tak řada z nás skončili jako velcí sígři. Paní Navrátilová nás skutečně vychovávala, dávala nám morální základy a k tomu všemu jsme se pod jejím vedením naučili mluvit a pohybovat. Ono zdaleka nešlo jenom o to, že bychom se jako malé děti předváděli na jevišti.
Vzpomeneš si na první inscenaci, ve které ses objevil, nebudeme-li počítat tvůj anonymní výstup v Draculovi?
Jan: Kromě prvních dětských besídek a pohádky O Květušce se mi jako první inscenace vybavuje Robin Hood, ve kterém se potkala naše generace se staršími a zkušenějšími maloscéňáky jako byli Lukáš Machalínek, Blanka Šmejdovcová, Martin Mráz nebo Renata Švrčková. My jsme k nim doslova vzhlíželi a bylo to něco úžasného. Chodil na nás takřka celý Zlín, hráli jsme dokonce dopolední představení pro základní a střední školy a připadali jsme si jako skutečné hvězdy, což mi občas stouplo do hlavy… (smích)
A viděl jsi tátu někdy hrát?
Jan: Nejspíš ano, ale přiznám se, že si to už nevybavuji. Nicméně když tady před chvíli mluvil o panu Navrátilovi a jeho pohybových inscenacích, tak musím přidat historku, jak se taťkovi skvěle vedlo v inscenaci Romeo a Julie. Byl na tom pohybově tak dobře, že ho kolegové během zkoušení raději posadili na nosítka a celou dobu ho nosili, aby jim to nekazil… (smích)
Josef: Kdo tuto historku šíří, bude vyzván na souboj! (smích) Bylo to tak, že jsem neměl na nazkoušení mnoho času skrz pracovní povinnosti a pan Navrátil jednoho dne zjistil, že ještě neumím aranžmá. Tak co s tím, že? Udělal ze mě Kapuleta ochrnutého a bylo. Ale v dalších inscenacích jsem už samozřejmě zase chodil… (oba se začnou smát)
Jan Holcman (vlevo) na archivním snímku.
Na konci devadesátých let stanul v čele Malé scény Petr Nýdrle, a to po tom, co paní Navrátilová ze zdravotních důvodů soubor opustila. Co tato změna přinesla?
Jan: V té době jsem kontakt s Malou scénou na pár let přerušil, a to z důvodu studií herectví v Brně, ale když jsem někdy okolo roku 2006 vrátil, tak jsem byl mile překvapen. Malá scéna měla za vedení Petra Nýdrleho zase velmi dobrý náběh. Vždyť právě v této éře našli na Malou scénu cestu zmínění režiséři Dodo Gombár nebo Anička Davidová. Dělaly se tam skvělé inscenace jako Spalovač mrtvol, Nebezpečné vztahy, Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho nebo Mezi nebem a ženou. A i díky tomu se tehdy zrodilo vlastně druhé profesionální divadlo ve Zlíně, avšak s alternativním nádechem, který Městskému divadlu – podle mého mínění – tenkrát chyběl. Malá scéna jela neskutečným tempem, měla stabilní herce, kteří účinkovali ve většině inscenací, a navíc se mohla chlubit velmi slušnou diváckou návštěvností. Stalo se něco, co se běžně nestává…
Čemu přisuzujete následný útlum Malé scény? Proč jí najednou došel dech? V posledních letech přece jenom činnost tohoto divadla velmi oslábla.
Jan: Myslím si, že není možné udržet divadlo na tak výborné úrovni nějakou extrémně dlouhou dobu, navíc bez pořádného finančního zajištění. Co si budeme povídat, bez peněz ten dech dřív nebo později dojde. Navíc Petr Nýdrle to s pomocí Renaty Švrčkové táhl takřka sám a dost dlouhou dobu, takže se není čemu divit, že i jim došly síly. Vezmi si, kolik lidí pracuje v profesionálním divadle – od ředitele, přes uměleckého šéfa a dramaturgy, až po scénografy nebo režiséry. Ten rozdíl je obrovský, protože na Malé scéně to roky stálo v podstatě na dvou lidech.
Je pravda, že v posledních letech se na Malé scéně hrají texty Richarda Velíska a samozřejmě stále i Petra Nýdrleho. Může se z toho časem vyklubat další úspěšná éra? Je možné, že Malá scéna opět vstane z popela a naváže na své úspěšné roky?
Josef: Přál bych jí to. Každý projekt se odvíjí od osobnosti, která je ochotná ho táhnout kupředu i za cenu obrovské dřiny a odříkání, a která si kolem sebe dokáže shromáždit pár lidí se stejným pohledem na věc. Momentálně však vidím jedno jediné pojítko mezi těmi všemi dlouhými roky Malé scény, a tím je Láďa Komora, skromný a nenáročný kluk, který vždycky dokázal vytvářet správné zázemí a hlavně se pod rukami pana Navrátila a paní Navrátilové naučil všechny postupy nutné pro fungování divadla. Myslím si, že on je ten člověk, díky kterému se Malá scéna nikdy nerozpadla, ať na tom byla jakkoliv.
Jan: V současné době mi Malá scéna připadá jako otevřený, ale neuchopený prostor. Dělají se tam inscenace, které vůbec nejsou špatné, ale těžko říct, co bude dál.
Josef: Na druhou stranu si uvědomme, že se i v životě střídají období úspěšná a méně úspěšná. Úspěch je ale relativní pojem a Malá scéna je pořád úspěšná v tom, že dělá pohádky pro děti, adaptuje literární předlohy a v rámci ZUŠ připravuje mladé lidi do života.
Rozhovor vyšel v listopadovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Malé scény