Po roce se do Zlína opět vrací legendární kapela Tři sestry. Do místního klubu Masters of Rock Café dorazí společně se Slobodnou Európou, a to v rámci turné „100let punkové republiky“. Veselá partička v čele se zpěvákem a textařem Lou Fanánkem Hagenem navíc nepřijede s prázdnou.
Svým fanouškům přiveze zbrusu novou studiovou desku s tajuplným názvem Svobodu ředkvičkám!
Avšak nejen o novém albu byla v exkluzivním rozhovoru řeč. Povídání se točilo také kolem samotného Zlína, na který mají Tři sestry jen a pouze pěkné vzpomínky. Vždyť svého času byly v dnes již neexistujícím klubu Golem jako doma. „Leckde jinde byly ještě nepohodlné kulturáky plné starých stolů a zrcadel, ale ve Zlíně se už nacházel skvělý hudební klub s luxusním zázemím,“ připomíná Fanánek jedinečnost hudebního podniku, v jehož zázemí se nacházela dokonce i vířivka, ve které muzikanti s chutí relaxovali.
Jak se těšíš na blížící se společnou šňůru se slovenskou Slobodnou Európou? Co si od tohoto skvělého spojení slibuješ?
Já se těším, protože se Slobodnou Európou jsme doposud žádné turné nejeli. Pro mě to bude navíc parádní možnost k seznámení, jelikož jsem vždycky kluky tak nějak míjel. Nyní budeme mít konečně příležitost vyměnit si názory na život.
Turné nese výstižný název „100 let punkové republiky“. Znamená to, že budete v rámci koncertů nějakým „sesterským“ způsobem toto velké výročí připomínat?
Myslím si, že výročí připomínat nebudeme, spíš nám jen pěkně přišlo vhod. Určitě ale dojde na vzájemnou výměnu písní, stejně jako tomu bylo v letech minulých, kdy jsme jeli turné například s Visacím zámkem nebo s Horkýže Slíže. Zahrajeme nějakou písničku od Slobodné Európy a ona zase zahraje něco od nás. Budeme slavit prací…
Jak to máš ty osobně se zájmem o historii? Patříš k těm, kteří si rádi čtou odborné knihy a sledují všemožné dokumenty?
Víceméně patřím. Rád si přečtu například knihu o lucemburské dynastii i o meziválečném období v Americe. Nicméně novodobá historie, ta je pro mě přece jen až příliš čerstvá. Za jakýsi vrchol považuji období první republiky, kdy se zdálo, že vynálezy všem pomůžou a technika je na straně člověka. Víc mě však zajímá historie „temného“ středověku, kdy pro změnu kvetly vědy ezoterické, které jsou nám nyní jaksi uzavřené. Alchymie, astrologie, ale taky latina, řečtina nebo hebrejština – to všechno je potřeba znát, aby do toho člověk nějakým způsobem pronikl. Co si budeme povídat, naše vzdělání v tomto směru zřídlo. Nyní, na stará kolena, jsem se do toho pokoušel dostat, ale přiznávám, je to skutečně obtížné. Na „temném“ středověku vidíme, jak byl ten život těžký, ale na druhou stranu zřejmě skýtal i řadu příležitostí k tomu, aby se člověk zamyslel sám nad sebou a nad svým údělem, protože nebyl ničím rušený. Třeba román Markéta Lazarová je toho důkazem…
Vraťme se k muzice. Během nadcházejícího putování po městech českých i moravských samozřejmě ani tentokrát nevynecháte Zlín. Máš k tomuto městu nějaký vztah? Je ti něčím sympatické?
Já mám Zlín hrozně rád. Už v dávných devadesátých letech, kdy obecně nebyl přebytek peněz, mi přišel velmi rozvinutý. Stačilo se tehdy podívat třeba na zdejší mladé lidi, kteří chodili na naše koncerty. Pařili, byli naprosto v pohodě a ještě měli litr kapesného, což na tehdejší poměry rozhodně nebývalo zvykem…
O Zlíně zpíváte i v jedné starší písničce s názvem Jirka Deváté. Z textu je patrný váš přátelský vztah k nedávno zesnulé velké postavě místního hudebního světa, Jiřímu Devátému, který byl dlouhá léta šéfem památného Golemu. Jak na koncerty ve vyhlášeném klubu s vířivkou v backstagi vzpomínáš?
Golem byl na české poměry naprostý nadstandard. Leckde jinde byly ještě nepohodlné kulturáky plné starých stolů a zrcadel, ale ve Zlíně se už nacházel skvělý hudební klub s luxusním zázemím, v němž byla nejenom vířivka, ale taky útulný obývák s televizí a řada pokojíčků, kde se dalo přespat. Díky tomu, že byl umístěn v průmyslovém komplexu, sice neměl žádná okna, ovšem to nám vůbec nevadilo, protože o to lépe se pařilo. Člověk ani netušil, že už je třeba devět ráno…
Legendární Tři sestry! Zleva: Ing. Magor (baskytara), Ronald Seitl (kytara), Jaroušek (saxofon), Supice (harmonika), Fanánek (zpěv), Zdeněk Petr (kytara) a Franta Vrána (bicí)
Asi je zcela zbytečné ptát se, zda jsi vyzkoušel i onu pověstnou vířivku, že?
No, jasně. Ve vířivce jsme velmi často sedávali právě i s Jirkou Devátým. Popíjelo se a taky se kouřily doutníky. Dovedeš si představit, jak potom ta voda vypadala, když nám tam padaly ty všelijaké nápoje a popel… Jsou to hezké vzpomínky.
Najde se ještě nějaké místo, které máš s baťovským městem jakkoliv spjaté a kam se třeba rád vracíš?
Nenajde. Ale vybavuji si, že jsem byl zhruba před dvaceti lety se zlínskými kamarády na diskotéce v klubu 603 a to bylo docela dobré…
Starý dobrý Golem je nenávratně pryč, a tak si musíme vystačit s klubem Masters of Rock Café, kde 23. listopadu zahrajete nejen to nejlepší z vaší tvorby, ale i písničky nové, z čerstvé desky Svobodu ředkvičkám! Prozradíš, co si mám pod tímto tajuplným názvem představit?
Slogan „Svobodu ředkvičkám!“ napadl našeho kapelníka Ing. Magora v momentě, kdy přijel z koncertu, dělal si svačinu a našel ředkvičky, které byly svázány gumičkou a navíc ještě zabaleny do celofánu. Rozhodli jsme se, že se vyjádříme a přiložíme pomyslné polínko do všeobecného rozmachu všemožných aktivistů a neziskových organizací, starajících se o kde co… My chceme pomoct ředkvičkám, aniž bychom se ptali na jejich názor, protože si myslíme, že by každá ředkvička měla mít nárok být samostatná a nezabalená. Napadají nás dokonce i otázky, zda se například nějaká z ředkviček necítí být více třeba celerem, protože v tom případě by jí měla být změna identity dopřána. Chceme ještě rozjet i nějakou kampaň, řekněme demonstraci. Uvidíme, zda se uskuteční před ministerstvem zemědělství či ministerstvem pro místní rozvoj.
Fanouškům na novém albu nabízíte celkem třináct písniček. Jakým tématům se v textech nyní věnuješ? Stále zachycuješ život okolo sebe, tak jak plyne, tedy se všemi radostmi i smutky?
Řekl bych, že ano… Třeba jedna z písní se jmenuje Opus magnum a pojednává o pálení ovocných destilátů. K napsání textu mě inspirovalo zjištění, že když si někdo v minulosti vypálil podomácku svoje ovoce, což znamená, že si ho alchymickým způsobem přeměnil v něco jiného, tak šlo o trestný čin. V dnešní době se jedná o přestupek. A děje se tak jenom proto, že náš stát je hamižný a potřebuje ze všeho daň. To mě vytáčí do nepříčetnosti. Ano, já chápu, že určité regule a pravidla by být měla, ale zase v určitých mezích.
Tři sestry letos oslavily úctyhodných třicet tři let. Pořád tě baví ten nekonečný kolotoč koncertů, který se točí ruku v ruce s cestováním po republice a spaním na hotelech?
Baví mě to. Samozřejmě, že někdy víc a někdy míň. Třeba takové cestování v zimě a ještě třeba v pátky, to je naprosté utrpení. I z toho důvodu jezdím na koncerty raději dřív. Čeho jsem se ale přesytil, to je nocování na hotelech. Proto jsem letní turné absolvoval ve svém obytňáku a bylo to zajímavé. Jasně, je to velké a celkem pomalé auto, ale člověk si může ledaskde zůstat a stále má svoji vlastní postel. Tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží…
Na veřejnost se před časem dostal „dávno ztracený“ dokument s názvem 55: 55 a ½, jenž krásně vykresluje vaše punkové začátky. Co ti blesklo hlavou, když si ty neopakovatelné záběry viděl?
Po těch letech jsem samozřejmě cítil určitou nostalgii. Je hezké, že si ty časy můžeme připomínat. A taky je fajn, že můžeme vidět lidi, kteří nás již definitivně opustili. Vezmi si, že ze zakládajících členů skupiny Tři sestry jsme tady zůstali už jen já a Ing. Magor, nepočítáme-li teď Tomáše „Supa“ Karáska, který je v zahraničí. Postupně nás bohužel ubývá. Zemřeli již Franta Sahula, Jirka Hadr, Nikotýn, Kuba Maleček a nedávno taky Jakub Čistecký.
Vrátil bys aspoň na okamžik začátek devadesátých let, kdy jste prožívali téměř nonstop jeden velký večírek, nebo už se raději jen s nostalgií a úsměvem sem tam ohlédneš?
Nepopírám, že bych si trošku přál, aby se to vrátilo, což ale samozřejmě nejde, protože člověk je vhozen do proudu času a ten zatím plyne jen jediným možným směrem. Na druhou stranu je pravda, že bych určitě nechtěl znovu prožít úplně všechno, ať už se jedná o všelijaké citové průšvihy nebo nepěkné úrazy. V něčem je asi přece jen dobře, že to je na světě zařízené právě takto…
Na závěr tady mám jednu prosbu – co vzkáže frontman kapely Tři sestry čtenářům magazínu inZlin?
Přijďte na koncert, protože jedině tam uvidíte, v jaké jsme formě!
Rozhovor vyšel v listopadovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
ČTĚTE TAKÉ:
Exkluzivní rozhovor! Lou Fanánek Hagen a Mikoláš Moravec aneb otec a syn: V Jevanech se žije dobře
Foto: Petr Tibi