Téměř dva roky neklidně sledoval, jak kultura dostává kvůli pandemii covidu doslova ránu za ranou. Dříve pro něj neexistoval měsíc, kdy by nepořádal nějaký koncert, nebo neplánoval firemní akci, najednou však zůstal Michal Žáček, majitel zlínské produkční Agentury Velryba, doma. V nejistotě, zda a kdy se ke své profesi ještě vrátí.

„Čas od času mě zmáhaly skutečně depresivní stavy a mnohokrát mi ke spánku pomohl až nějaký ten  prášek na spaní,“ vzpomíná na uplynulé těžké měsíce muž, který má na svědomí stovky velkých i klubových koncertů a podepsaný je mimo jiné taky pod oblíbeným rodinným festivalem Holešovská Regata. Ten byl, stejně jako mnohé další akce, opakovaně odložen, nicméně letos konečně oslaví své kulaté narozeniny.

Michale, věříte, že se už skutečně blýská na lepší časy?

Určitě tomu věřím, a to už někdy od konce listopadu loňského roku. Přiznám se, že jsem si tu víru musel i tak nějak povinně naordinovat, protože jsem ji dlouhodobě velmi často ztrácel, a to ještě pár měsíců zpět. Ještě tehdy se mi ta situace jevila jako velmi beznadějná, čas od času mě zmáhal pocit zmaru. Krev do žil mi pak určitě nalilo také předvánoční období, protože jsme konečně mohli nějaké akce uspořádat. V té chvíli jsem začal věřit, že to přece jen zvládneme a připravíme další koncertní sezónu se vším všudy.

Jaké ty prosincové koncerty byly? Přece jen, tehdy ještě strašák v podobě covidu úřadoval celkem silnou omikronovou zbraní a ze všech stran se na nás chrlila opravdu vysoká čísla nakažených. Neměl jste obavu, zda vůbec lidé přijdou?

Co si budeme povídat, ty prosincové koncerty proběhly s velmi tristním ekonomickým výsledkem. Jasně, zapříčinila to i poloviční návštěvnost, vždyť původně byly tyto akce dimenzovány na úplně jinou diváckou kapacitu, ale ve výsledku mě těšilo, že nebyly prázdné úplně, zkrátka, že se lidé zastrašit nenechali. Cítil jsem nutnost dát majitelům lístků víru, že se předplaceného koncertu dočkají… Po novém roce jsme navázali koncertem Čechomoru a taky projektem Vivaldianno, kdy už bylo v obou případech zlínské Kongresové centrum zaplněné a pocit, že jde všechno správným směrem, ve mně utvrdila ta neuvěřitelná atmosféra, kterou pokaždé přítomné publikum vytvořilo. A víte co? Bylo mi trapné, abychom lidi, kteří si koupili vstupenku, následně si ji klidně i rok nechali u sebe s tím, že nás podpoří a na koncert si počkají, ve finále selektovali podle toho, zda mají nebo nemají nějaký papír s QR kódem. Proto jsem se sám postavil před vchod a onu nezbytnou kontrolu prováděl já osobně, abych se případně lidem omluvil, abych jim sdělil, že s tím nesouhlasím a hlavně, aby viděli, že na ně neposíláme nějaké bezejmenné sekuriťáky.

Nestává se často, aby vstupenky na koncert kontroloval majitel pořádající agentury. Jak na vás lidé reagovali?

Musím říct, že reakce byly jen a jen pozitivní. Nikdo z návštěvníků mně, potažmo naší agentuře, nezačal jakkoliv nadávat, naopak, hodně diváků děkovalo a říkalo, že jsou vděční, že se koncerty konají. Skutečně byli všichni ti lidé šťastní a moc dobře si uvědomovali, že taková akce v současné covidové době není samozřejmost. Byl to takový svátek hudby a taky upřímná radost ze společného setkání, které nám bylo dlouho zakazováno, případně nedoporučováno.

Co se ve vás odehrávalo za pocity v momentě, kdy všichni seděli na svých místech, kapela hrála a vy jste byl po dlouhých měsících opět v práci, kterou máte tak rád?

Upřímně jsem byl rád, že jsme společně s kolegy na nic nezapomněli a dokázali dát celou akci po tom roce a půl dohromady přesně tak, jako v dobách, kdy to pro nás byla zcela běžná věc, a nemuseli jsme lovit v paměti, co všechno je vlastně potřeba… (smích) Ale teď vážně. Řekl bych, že za všechno mluví můj zážitek z posledního předvánočního koncertu, který v rámci našeho programu patří pravidelně skupině Hradišťan. Během přídavků Jura Pavlica z pódia prohlásil, že sváteční Velehrad je sice zrušený, nicméně že si alespoň se zlínským publikem letos poprvé a taky naposledy zazpívá hlavní hymnu Vánoc, načež spustil koledu Narodil se Kristus Pán. Během vteřiny celý sál spontánně povstal a začal jednohlasně zpívat. Neuvěřitelný moment. Byl jsem dojatý, slzy mi tekly po tváři a v sobě jsem cítil pocit radosti, že to, co děláme, má smysl.

Kultura, ve které se pohybujete dlouhá léta, dostala v poslední době pořádně zabrat. Máte pocit, že bude po covidu něco zásadně jinak, ať už ve vztahu „pořadatel – interpret“ nebo „pořadatel – návštěvník“? Myslíte, že se kultura vrátí zpět do starých kolejí, nebo bude nutné si zvyknout na skutečnost, že se vydává po zcela nové trati?

Myslím si, že vztah „pořadatel – divák“ zůstává i nadále stejný, nicméně otazník visí nad stavem těch, jak vy říkáte, starých kolejí v rámci jakéhosi vnitřního organismu. Možná to ještě ani nejsme schopni správně definovat a posoudit, ale mám pocit, že před dobou covidovou se jelo dost na dřeň v tom slova smyslu, že koncerty už v mnoha případech nebyly jen o písničce té dané kapely, ale spíš převládala precizní, mnohdy předimenzovaná show, která šla ruku v ruce s obří pódiovou stavbou, mohutnou aparaturou, řadou světelných ramp a zářících obrazovek. To zcela pochopitelně přinášelo šílené náklady v mnoha ohledech, nemluvě o lidských zdrojích, kdy přece jen pro takové podmínky musíte platit velký tým, který dokáže tu vymazlenou scénu postavit a taky správně obsloužit. Kdoví, zda a do jaké míry tento segment lidí v našem oboru zůstal. Vždyť je naprosto logické, že když přišel covid a kultura dostala stopku, řada z nás se poohlížela po jiné práci, aby se uživila. Podle mého názoru bude velké procento ze všech těch techniků, light designérů, stavěčů pódií i dalšího obslužného personálu z oboru pryč a už se zkrátka a jednoduše nevrátí. Sám vím o lidech, kteří během těch dvou let pochopili, že existuje i jiný život, než ten v uvozovkách rokenrolový, kdy celé léto ponocují, protože staví velkou stage, pak přes den spí, aby měli sílu večer bourat a vyrazit zase o dům dál. Nemluvě o tom, že někdo může mít i existenční strach, že ještě není vyhráno, že přijde třeba sto dvacátá šestá vlna, a tak raději svou jistou práci opouštět nehodlá…

Co z toho plyne? Že budou koncerty po vizuální stránce chudší oproti tomu, jak jsme na ně byli zvyklí dřív?

Těžko říct, ale snažím se na celou věc dívat pozitivně. Vlastně to svým způsobem může být i ozdravný proces, díky kterému se třeba vrátí podstata koncertů. Co to znamená? Že lidé půjdou na koncert za kapelou, budou poslouchat zpěváka, budou chtít slyšet písničky a všechno to kolem bude jenom jakási nezbytná podpora, která už zdaleka nebude tak dominující.

Nemáte obavu, že by mohly zvítězit menší akce nad těmi velkými, že lidé budou preferovat spíš poklidnější festivaly nebo komornější koncerty?

Obavu nemám, avšak nevylučuji, že se to třeba stane. Kdoví, možné je úplně všechno. Je pravda, že už od toho prvního, jak se říká, rozvolnění jsme velmi opatrní, co se jakékoliv přípravy koncertů týče. Navíc momentálně absolutně netušíme, jak lidé zareagují na další přísun každodenních zpráv, kdy je jim předkládáno, že inflace je už desetiprocentní a že topení i elektrika bude stát x-krát více… (zamyslí se) Nemluvě o tom, že řada lidí může mít i nadále strach na hromadné akce chodit, nebo je ze svého života prostě vyřadila, zkrátka si odvykla. A do toho všeho se v Moskvě zbláznil jeden prezident… Všechny tyto aspekty se brzy můžou do návštěvnosti koncertů promítnout. Uvidíme. Člověk s tím musí počítat. A promýšlet všechny varianty.

Mimochodem, jak jste vnímal tu obrovskou vlnu všemožných live streamů během pandemie? V obýváku jste si mohl poslechnout prakticky každou kapelu, třeba Mňága a Žďorp jela rovnou online tour. Sledoval jste to?

Zmiňovaná Mňága a Žďorp, které jsem shodou okolností kdysi dělal manažera, přišla s „virtuálním“ programem jako jedna z prvních. Pokud se nepletu, tak nejprve hrála týden co týden ze zkušebny a následně to celé pozvedla na koncerty se zajímavými hosty. V obou případech to mělo nějakou myšlenku, což se mi líbilo a považoval jsem to tehdy za dobrou formu komunikace s fanoušky. Postupně toho na mě bylo ale jaksi moc, vždyť streamy se na nás valily z různých stran a já, tak nějak i znechucen vším, co se kolem nás dělo, to úplně přestal sledovat. Najednou jsem se přistihl, jak jsem na slova „live stream“ a „online“ děsně alergický. Jaromír Nohavica kdysi říkal: „Živý koncert nevypálíš.“ A v tom je obrovská pravda… (úsměv)

Jak se vám podařilo udržet Agenturu Velryba při životě v tak nelehkých časech?

Bylo to těžké, ale nechci to jakkoliv démonizovat. Ono nikde není napsáno, že musím já a kolegové organizovat koncerty až do konce života. Dneska můžu říct, že Velryba to snad opravdu přežila, dokonce i se stejným týmem, kterým disponovala před covidem. A ačkoliv rozpustila, respektive nuceně utratila, prakticky celý svůj provozní kapitál, tedy peníze, které se neustále „točí“, tak přežila bez dluhů, z čehož mám radost… Dodneška si pamatuji, jak jsme se sešli na první „covidové“ poradě v dubnu 2020 a řekli si, že musíme dát všechno k ledu a uvidíme, co se stane. Nepouštěli jsme se do projektů s nejasným cílem, když jsme nevěděli, kdy se situace zlepší, a prostě vyvíjeli jenom maximálně nutnou činnost s jediným cílem – ekonomicky to přežít. Nastaly i časy, kdy se každý z nás musel živit něčím jiným, což bylo vlastně přínosné… Já jsem si třeba ověřil, že i v padesáti letech jsem schopný se uživit v úplně jiném – mně neznámém – oboru, paralelně jsem dělal manažera celorepublikové realitní společnosti. A k celému tomu dvouletému období za sebe dodávám, že si určitě nestěžuji, beru to s vděkem jako životní zkoušku, která mě posunula dál.

Už jste trošku nakousl, že jste vděčný také za pomoc od fanoušků. Ta podpora lidí, kteří si nechali lístky na vaši akci na ledničce, musela být asi velmi výrazná, mám pravdu?

Určitě. To byla v podstatě jediná věc, o kterou jsme lidi žádali. Prosili jsme je o shovívavost, trpělivost, a pokud je to jen trošku v jejich silách, tak aby si zakoupené lístky nechali a počkali si na nové termíny koncertů. Nechtěli jsme lidem dávat žádné vouchery, což vymyslela naše bývalá vláda, chtěli jsme nechat na každém z nich svobodné rozhodnutí, zda si vezmou peníze zpět, nebo si vstupenku schovají do lepších časů. Šli jsme cestou férovosti, přece jen, když jsou lidé zoufalí či naštvaní, tak hledají, na kom by si v uvozovkách vylili zlost, a v tomto případě by to nebyl nikdo z vlády, nebyl by to virus, ale naše agentura, která je na vstupence uvedená. A jak říkám – dobré jméno firmy se ztratí jenom jednou. Obrovsky mě potěšilo, že vratky vstupenek na jednotlivé koncerty se pohybovaly v jednotkách kusů, dokonce na festival Holešovská Regata se nám vrátily snad jen tři lístky. Je to krásný vzkaz od lidí, kteří chodí na naše akce, a všem znovu z celého srdce děkuji.

Můžete prozradit, kolik koncertů jste museli během covidu zrušit?

Nedávno jsem to počítal a dohromady – společně i s tradičními firemními eventy – to bylo okolo stovky akcí. Spousta koncertů, plánovaných už na rok 2020, byla ovšem opakovaně přesouvána, nemluvě o Holešovské Regatě, na jejíž desátý ročník dojde až letos.

Holešovské Regaty se dočkáme letos v červnu po dlouhých třech letech. Jaká bude tato jubilejní desátá plavba?

No, přiznám se, že tím pojmem „desátá“ momentálně nerad operuji, protože to kulaté výročí chceme slavit už potřetí. Raději bych řekl, že to bude desátá „již dvakrát odložená“ Holešovská Regata… (smích) Ale, sakra, bude a to je hlavní! Mám velkou radost, že se zase do zahrady holešovského zámku vrátí lidé a vychutnají si všechno, na co byli zvyklí, včetně dvoudenního koncertního programu, což je náš velký závazek vůči fanouškům, protože složení kapel bylo promováno už na rok 2020 a z devadesáti devíti procent zůstalo stejné. Jen namátkou – pátek bude patřit kapele Queenie, před níž vystoupí Support Lesbiens nebo Čechomor, sobota bude například ve znamení kapel Mirai, No Name či Mňága a Žďorp a vrcholem festivalu bude koncert Vojty Dyka a B-Side Bandu. Na tomto místě pak rozhodně musím zmínit velkou podporu, které se nám dlouhodobě dostává od města Holešov, bez kterého by Regata nebyla Regatou.

Co dalšího vás v tomto roce čeká? Co připravujete?

Do léta „dohrajeme“ ještě nějaké odložené koncerty, na které bych rád čtenáře pozval, ať už se jedná o dubnový koncert Michala Hrůzy, který do Zlína zavítá v rámci svého divadelního tour ke svým padesátým narozeninám, nebo vystoupení slovenského tanečního souboru Lúčnica, který přivítáme jen o pár dní později v místním Kongresovém centru. Na podzim se pak uskuteční Pink Floyd History Live, což je skvělý projekt, který jezdí po celém světě a do detailu přesně interpretuje jedinečnou muziku kapely Pink Floyd. Zároveň už nyní připravujeme tradiční sérii koncertů od října do prosince, takže brzy zveřejníme další zajímavá jména.

Nemůžete nějaké prozradit?

Zatím asi nemůžu, a to nikoliv z důvodů taktických, ale spíš z jakési pověrčivosti. Třeba by to nakonec ještě nedopadlo a vypadali bychom jako slibotechny… (úsměv) Ale věřím, že opět postavíme pestrý program podzimních a vánočních koncertů, ať už na Malé scéně nebo v Kongresovém centru, na které jsou Zlíňáci po dlouhá léta zvyklí. Upřímně, moc se na to těším.

 

Rozhovor vyšel v březnovém čísle magazínu inZlin.

 

Foto: Jan Karásek a archiv Agentury Velryba