Dlouhodobě se řadí k nepřehlédnutelným hereckým tvářím Městského divadla Zlín. Během uplynulých osmnácti let vytvořil Zdeněk Lambor na místním jevišti celou řadu nezapomenutelných rolí a jednu z nejstěžejnějších přidal do svého výčtu v minulé sezóně, kdy zazářil v inscenaci Muž pod postelí coby žárlivý a směšný Šabrin.
„Přiznám se, že jsem pravděpodobně nikdy na těžší a větší roli nepracoval, ať už se bavíme o objemu myšlenek, slov, nebo o času, který jsem strávil na jevišti,“ uznává jedenačtyřicetiletý zlínský rodák, který se už brzy představí v nové komedii s názvem Utánképzés ittas vezetőknek aneb Rekondiční terapie pro opilé řidiče, která bude mít ve zlínském divadle premiéru 24. února.
Měl jsi někdy papíry v čistírně? Ne, že bych hledal na úvod našeho rozhovoru nějakou senzaci, pouze cituji první větu z anotace k připravované inscenaci Rekondiční terapie pro opilé řidiče.
Kupodivu neměl. Zatím se mi vždycky podařilo se tomuto dobrodružství vyhnout. A ačkoliv mám dobré spalování, tak musím přece jenom uznat, že párkrát jsem měl asi i trošku štěstí…
Jak na tebe text zmíněné současné maďarské komedie po prvním přečtení zapůsobil?
Zapůsobil na mě docela dobře. Dělá si z určitých společenských témat legraci, v mnoha ohledech je jemně nekorektní a vzhledem k tomu, co se všude okolo nás děje, jak společnost pomaličku učesává všemožné hrany, tak jsem rád, že odkazuje i na určitou přirozenost života, do které patří třeba zdravá kousavost nebo lehká ironie. Navíc si troufám říct, že právě tato hra patří k těm, které baví režiséra Petra Štindla, a kdyby ji s námi dělal někdo jiný, měl bych určité obavy, nejenom proto, že text je přeložený spíš pracovně a řadu situací v něm v rámci zkoušení společně upravujeme.
Může být Rekondiční terapie pro opilé řidiče skrze své sdělení pro diváka stejně překvapující jako třeba Extrabuřt, pod kterým je režijně podepsaný taktéž Petr Štindl?
Doufám, že ano. A taky doufám, že se nám podaří vytvořit i jakýsi vnitřní spodní proud v charakterech našich postav, protože málokterá z nich je v té hře šťastná – i když je to komedie a ve výsledku se bude divák smát, mnohdy ho i jemně píchne u srdce. Snad.
Můžeš prozradit, do jaké role jsi byl obsazen?
Nemůžu. Moje postava by měla působit tajemně, takže kdybych její charakter prozradil, pravděpodobně bych naznačil něco, na co by si měl divák přijít sám.
Jaký je v obecné rovině tvůj vztah ke komediím? Případně, co tě na nich baví?
Je to různorodé. Mám rád chytré komedie, a naopak nemusím komedie, které jsou předvídatelné a těch je, bohužel, značná většina. Pokud už v nějaké takové komedii jsem, tak se maximálně snažím o to, abych zmíněnou předvídatelnost určitým způsobem narušoval. Nerad jenom nahrávám na smeč textovému humoru.
Možná se mýlím, ale přijde mi, že se herecky vyžíváš spíš v těžších a hlubších tématech, respektive v dramatických textech.
Těžko říct. Na divadle mám rád pestrost, takže bych ani nechtěl být hercem určitého typu. Pokud je něco moje, jak se říká, parketa, to musí posoudit jiní. Snažím se, abych každý úkol, který na divadle dostanu, zvládl v daném období a v rámci vlastních možností, co možná nejlépe.
Dokážeš popsat, jakým způsobem vlastně k herectví přistupuješ? Jak by ses jako herec charakterizoval?
Řekl bych, že jsem typ herce, který se snaží přistupovat ke každé roli nově. Nikdy nechci té které roli vnucovat sám sebe, ani svoje divadelní zkušenosti, naopak – mám tendence, aby ta role určitým způsobem vnikla do mě.
Vnímám tě jako hloubavého herce, kterým musí veškeré emoce projít a zacloumat. Je to tak?
V době studií na JAMU mi řekli, že každá role je větší než já a od toho okamžiku se snažím každou roli právě takto brát. Jsem obyčejný člověk, který si žije svůj život, a to, co se děje dané postavě v tom kterém dramatu,mě natolik přesahuje, že to nemůžu brát na lehkou váhu a myslet si, že to prostě nějak zahraju na základě zažitých komediálních či dramatických prostředků. Ke každé roli přistupuji s maximální pokorou a pokouším se jí dát co možná největší hloubku, vnitřní svět a pochopitelně taky myšlení. Tak je to podle mého názoru správně. A když by se mohlo stát, že bych postavu „upřemýšlel“ až příliš, mám v zádech režiséra a dramaturgy, kteří mě korigují a drží na správné cestě.
Stalo se ti někdy, že tě určitá role natolik přerostla, že ses s ním naprosto minul?
Určitě ano, jenom ti teď z hlavy přesně neřeknu, která to byla konkrétně. Ale nešlo ani tak o to, že bych se trápil od první zkoušky až do derniéry. Když už jsem s postavou jakkoliv bojoval a ještě na premiéře, případně na prvních reprízách tápal, postupem času si naštěstí všechno sedlo, v hlavě se mi to takzvaně pospojovalo a postupně jsem se uklidnil.
V poslední době je tvoje jméno hodně skloňováno skrze inscenaci Muž pod postelí, kde ses objevil v hlavní roli Šabrina. Do jaké míry to pro tebe byla herecká výzva?
Výzva to byla obrovská, a to proto, že role Šabrina je obrovská. Přiznám se, že jsem pravděpodobně nikdy na těžší a větší roli nepracoval, ať už se bavíme o objemu myšlenek, slov, nebo o času, který jsem strávil na jevišti. Nemluvě o tom, že bylo extrémně namáhavé tu postavu vytvořit v daném úseku – nebyly to ani dva měsíce, během kterých jsem se totálně zavřel do sebe a neexistovalo pro mě absolutně nic jiného. Makal jsem na této roli den co den, a i tak jsem se musel ještě v generálkovém týdnu, tedy chvíli před premiérou, doučovat poslední texty. Ačkoliv život inscenace Muž pod postelí nebyl příliš dlouhý, tak je pro mě zcela klíčové všechno to, co jsem se díky ní naučil.
Pomohla ti role Šabrina i v rámci určité pracovní sebedůvěry?
To je hezká otázka, na kterou odpovídám, že rozhodně ano. Pracovní sebedůvěra je v tomto případě dokonale trefný termín. Herec potřebuje oplývat sebevědomím i zmíněnou sebedůvěrou, která se však musí odrážet od práce, kterou na roli odvede. Pokud tomu tak není, je to špatně a mluvíme pak o prázdné sebedůvěře, stejně jako o prázdném sebevědomí.
Na Muže pod postelí reagovala velmi kladně také odborná kritika. Zajímá tě, co se píše v recenzích? Dokáže tě názor kritika povzbudit, či rozhodit?
Určitě bych ti lhal, kdybych řekl, že mě odborná kritika nezajímá, vždyť snad každý z herců stojí o to, aby byla jeho práce oceněná. Navíc nikdo nechce, aby šla kritika proti divadlu jako takovému a říkala lidem informaci ve smyslu „na to nechoďte, to je blbé“. Jsme městské divadlo, které musí hrát pro široké spektrum obecenstva a může se stát, že se určitou inscenací do vkusu daného kritika netrefíme, nicméně je důležité, jak to ve výsledku pojme. Pokud napíše, že to tentokrát nebyl jeho šálek kávy, nicméně představení stojí za zhlédnutí, pak je to v pořádku, protože se inscenaci snaží pojmenovat z určitého kritického úhlu pohledu. Za takovou kritiku jsem vděčný, avšak ještě vděčnější jsem za kritiku zcela konstruktivní, která může herci či inscenaci pomoct, může ji posunout o krok vpřed. Takovou si ale dáváme spíš s kolegy navzájem, než že by se pravidelně objevovala v tištěném či internetovém médiu.
Které inscenace tě za těch osmnáct let, co jsi Městskému divadlu Zlín věrný, výrazně formovaly?
Těch už bylo strašně moc. Velmi dobře si pamatuji hlavně na všechny zásadní inscenace z mých začátků ve Zlíně, kdy jsem se skrze každou z nich neuvěřitelně učil a budoval si ono pracovní sebevědomí. Určitě zmíním Fausta, u kterého jsem ještě spoustu věcí nechápal, stejně tak uvedu Rok na vsi nebo Merlina. Zásadní pro mě byla také scénická čtení, která jsme dělali jak se zkušenými režiséry, tak i se studenty režie, a člověk se mohl na divadlo podívat z úplně jiného úhlu pohledu, ačkoliv si danou věc zahrál pouze jednou.
A z pozdějších inscenací, které tě formovaly, bys zmínil které?
Nevím, jestli je dokážu takto z hlavy vyjmenovat, každopádně mě inspirovala a stále inspirují setkání se zajímavými režiséry.
Nicméně jednou jsi mi prozradil, že důležitou roli ve tvém profesním životě hrála také inscenace Palubní deník Hanzelky a Zikmunda, shodou okolností v režii Petra Štindla, se kterým momentálně opět pracuješ.
V době, kdy jsme Palubní deník Hanzelky a Zikmunda zkoušeli, což je nějakých deset let nazpět, jsem to několikrát zmíněné pracovní sebevědomí neměl. Vytratilo se ze mě a já jsem si najednou přestal věřit. Každodenně jsem pochyboval, zda vynaložená práce, kterou jsem do aktuální role vkládal, dostatečně obhájí moji pozici na jevišti. Dokonce jsem měl strach na jeviště vylézt. Nebylo to vůbec snadné období a trvalo několik repríz, než jsem se alespoň trošku vnitřně uklidnil, jaksi se upevnil a zmíněné strachy i bolesti začal postupně odhánět.
Jak se tomu stane, že herec dostane strach, jít na jeviště a po letech u divadla najednou ztratí pracovní sebedůvěru?
U mě to bylo pravděpodobně z toho důvodu, že jsem v určité chvíli prostě a jednoduše zblbnul. Začal jsem se vnímat ze špatného úhlu pohledu, možná jsem začal nosit nos příliš nahoru a přestal si uvědomovat, že je potřeba odedřít obrovský kus práce pro kolektivní výsledek. Věř mi, že jakmile nabereš pocit, že jsi neohrožený a můžeš cokoliv, tak jsi jednou nohou v pasti. Sebedůvěru pak hledáš všude možně, jenom ne tam, kde bys skutečně měl. A někdy člověk začne frajeřit naopak proto, že si málo věří. Herci to sami se sebou nemají lehké.
Ještě zmíním jednu inscenaci, a sice Musica podruhé, která je na repertoáru zlínského divadla poměrně čerstvá a hraješ v ní spolu s Martou Bačíkovou. Zapadá nějak do toho výčtu pro tebe důležitých výzev?
Musica podruhé pro mě byla iniciační hrou už během studií na JAMU. Tehdy jsem pracovní sebedůvěru postrádal absolutně a co je zajímavé, získal jsem ji až díky práci právě na zmíněném titulu. Jelikož mě tato hra obrovským způsobem oslovila a zůstala ve mně, tak jsem se k ní chtěl ještě někdy vrátit. Když jsem viděl poprvé hrát Martu Bačíkovou, na Musicu podruhé jsem si vzpomněl – najednou jsem měl pocit, že to chci zažít znovu právě s ní. Od té doby jsem tuto myšlenku nosil v hlavě, čas od času jsem titul navrhnul vedení divadla, až se tomu skutečně stalo a dostal se na repertoár, za což jsem moc rád. Zkoušení bylo náročné, avšak v mnoha ohledech velmi dobrodružné a já si troufám říct, že vznikla poctivá inscenace, u které doufám, že si ještě najde hodně diváků i přes skutečnost, že si u ní člověk neodpočine. Myslím, že občas neuškodí, podívat se na reflexi nějakého bolestivého vztahu, vztahy mezi muži a ženami bývají složité.
Co tě na divadle lákalo ve dvaceti a co tě na něm láká dnes?
Mám pocit, že mě divadlo baví pořád stejně, nemyslím si, že by se můj pohled na něj v průběhu let výrazně měnil. Některé věci už vidět nechci, protože vím, že mě nebaví a že mi nebudou dělat radost, ovšem skutečně dobré divadlo s poctivě odvedenými hereckými výkony je moje vášeň, kterou si budu pravděpodobně dopřávat do konce života.
A změna prostředí tě někdy nelákala? Nikdy jsi za těch osmnáct let nezatoužil po jiném angažmá?
Uznávám, že změna je v herectví strašně důležitá, pro každého herce je nesmírně osvěžující, když po letech strávených v jednom angažmá zkusí něco jiného. Nicméně zlínské divadlo má oproti značné řadě ostatních divadel jednu velkou výhodu, a sice v tom, že změna probíhá uvnitř a člověk proto nemusí nikam odcházet. Díky velikosti hlediště jsme neustále nuceni tvořit nové a nové inscenace, tím pádem máme o pestrost a dynamiku práce postaráno, nemluvě o dalších dvou menších scénách, na kterých je potřeba používat úplně jiné herecké prostředky. Často také přicházejí noví kolegové, obměňuje se zejména mladá generace, takže dostáváme i nové impulsy v rámci herecké spolupráce. V neposlední řadě je ve Zlíně dobrá parta – soubor funguje skvěle i po lidské stránce, což je taky velmi důležité. Ze všech zmíněných důvodů jsem proto nikdy potřebu odcházet neměl.
Vzpomeneš si na svůj vůbec první kontakt se zlínským divadlem?
Ve zlínském divadle jsem byl coby divák už na základní škole, ale už si nevzpomenu, na jakém představení. Co si však pamatuji s naprostou přesností, je moment, kdy jsem si zakoupil svou první předplatenku. Byl jsem v pubertě, když za mnou jednoho dne přišel nadšený kamarád s tím, že byl v divadle a že si na to představení musím rozhodně zajít taky, protože se v něm přímo na forbíně koupe herečka Jeanette Šimčíková, později Zapletalová, ve spodním prádle a že to je naprostá, ale fakt naprostá bomba. Představení jsem skutečně navštívil, kamarádovi jsem dal za pravdu a do divadla jsem začal chodit pravidelně, za což vděčím zejména kráse Jeanette Šimčíkové.
Vraťme se ještě do současnosti. Co tě čeká, až dozkoušíte Rekondiční terapii pro opilé řidiče? Na co se těšíš?
Po „opilých řidičích“ se vrhnu na společný projekt divadla a zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů, na který se opravdu těším. Už jsme tu hru dokonce i rozečetli, podstoupili jsme jakousi přípravnou fázi, a můžu prozradit, že jsem se fakt dobře bavil. Je to skvěle a moudře napsané a téma je velice aktuální. Na závěr sezóny se pak těším na spolupráci s režisérem Januszem Klimszou a kolegyní Maruškou Vojtěchovou, se kterou jsem si naposledy pořádně zahrál snad ve Snu noci svatojánské.
–
Rozhovor vyšel v únorovém čísle magazínu inZlin.
–
Foto: Marek Malůšek