Nejsi, Do sudu, Hospodská, Filip s Romanem a hlavně Hrobař. To jsou hity, díky kterým se kapela Premier dostala ve druhé polovině devadesátých let na vrchol české hudební scény. Jak už to tak ale někdy bývá, po raketovém vzestupu přišel i neméně rychlý pád. Avšak zlínská formace se nevzdala a po všemožných peripetiích, vyústěných v několikaletou pauzu, nyní vydává jubilejní desáté studiové album.
„Tentokrát jsme se rozhodli, že desku nahrajeme do pásu. Vsadili jsme na místní studio i cenné zkušenosti kluků, co v něm pracují. Změna prostředí a noví lidé nám prospěli,“ shodují se v rozhovoru dva neoddělitelní muzikanti kapely – zpěvák Jarda Bobowski a kytarista Jarda Mikoška.
Pánové, zrovna před několika dny jsem si z antikvariátu přinesl vaši starou kazetu, jež nese název S radostí blesku, která symbolicky ukončila vaši spanilou jízdu devadesátými roky. Jak se zpětně na první období Premieru díváte?
Bobowski: Na první období kapely se díváme s úsměvem, protože celá devadesátá léta byla opravdu krásná a jaksi i bezstarostná. Logicky se nám k tomu období váže hned celá řada zajímavých vzpomínek. Spousta věcí nám ještě nedocházela a dá se říct, že to byl jeden velký a dlouhý večírek.
Mikoška: Zmíněné album S radostí blesku máme dodnes rádi a stále z něho nějaké písničky hrajeme na koncertech. Po všech deskách předchozích jsme natočili album, ke kterému jsme měli citově hodně blízko.
Bobowski: A nebyla to jenom tečka za devadesátkami, ale taky naše poslední album, které jsme natočili v bývalé sestavě.
Pokud se nepletu, tak původně jste ale nechtěli hrát autorskou tvorbu a spíš vás lákalo ježdění po zábavách. Co vaše rozhodnutí nakonec zvrátilo?
Mikoška: Původně kapela Premier opravdu neměla ambici dělat vlastní písničky a primárně chtěla jezdit po všemožných zábavách v okolí Zlína. To je pravda. Přece jen, na začátku devadesátých let chodilo na takové akce klidně i tisíc lidí, což bylo super. Nicméně potom jsme lidem přece jen zkusili zahrát nějakou tu vlastní písničku, například Nejsi, ve které se zpívá „já, lásko, zastavím čas“, a dostalo se nám velmi příjemné odezvy. V tu chvíli jsme si uvědomili, že máme potenciál vydat se cestou vlastní tvorby.
Slavnou kapelou jste se stali takřka zde dne na den, a to v momentě, kdy vyšel legendární Hrobař. Vaší první oficiální desky se prodalo 50 000 kusů, výpravný klip k titulní písni běžel ve všech televizních hitparádách a o Premieru bylo najednou slyšet všude. Co to s vámi udělalo?
Bobowski: Tenkrát jsme to brali jako samozřejmost, protože jsme byli opravdu mladí a nerozvážní. Najednou jsme se ocitli na úplném vrcholu, ze kterého jsme mohli sledovat svět… (úsměv) Nicméně nebýt Hrobaře, tak kapela určitě nefunguje tak jak funguje. Byl to skutečně důležitý milník v naší hudební kariéře.
Mikoška: Je taky důležité zmínit, že doba, ve které Hrobař vyšel, byla úplně jiná. Neexistovaly sociální sítě, nekonaly se obrovské festivaly, jako se konají dnes a první hudební ligu hrála Lucie a Kabát. No a my jsme z ničeho nic začali koncertovat po celém Česku a Slovensku. Bylo to naprosto úžasné.
Vzpomenete se, co vám běželo hlavou, když jste z rádia poprvé slyšeli vaši písničku?
Mikoška: Já si spíš vzpomínám na jednu velmi humornou událost, která se odehrála v době, kdy měl premiéru klip k písni Hrobař. Do pořadu Snídaně s novou nás šli reprezentovat Jarda Bobowski a ještě tehdejší bubeník Pavel „Car“ Ivanovský. V momentě, kdy měl Jarda v přímém přenosu začít představovat kapelu a samozřejmě i klip, tak bouchl do Pavla a pošeptal mu, ať hovoří, že jaksi nemůže mluvit… (smích)
Bobowski: Není se čemu divit, vždyť to byl náš úplně první rozhovor v televizi… (smích) Naštěstí Pavel byl starší a zkušenější, tak to zvládl bravurně a se ctí. Tenkrát mě zachránil. Ale v dalších pořadech už jsem samozřejmě mluvit musel.
Shrneme-li to – můžeme říct, že v devadesátých letech razil Premier heslo „sex, drogy a rock’n’roll“?
Mikoška: Určitě! (smích)
Bobowski: Dnes už to zní sice jako klišé, ale k tehdejším rokům to heslo opravdu patřilo. Znovu zopakuji, že to byl jeden velký večírek. (úsměv)
Najde se něco, čeho zpětně litujete? Vnímáte určitý moment, který nasměroval Premier jinam, než jste si představovali?
Mikoška: Ano, takových kroků byla celá řada. Kapela šla neuvěřitelnou rychlostí nahoru, prostřídalo se v ní pár lidí a logicky se uskutečnilo i několik špatných rozhodnutí, protože jsme v tom velkém světě neuměli chodit a ani jsme za sebou neměli zkušený management.
Bobowski: Tehdy nám lecjaké rozhodnutí přišlo přirozené, ovšem dnes pochopitelně víme, že jsme se vydali špatným směrem.
Kapela Premier v devadesátých letech.
Co nastartovalo váš sešup dolů?
Mikoška: Myslím si, že byla produkčně špatně udělaná deska Brutal Karneval, kterou jsme nahráli společně s Terezou Pergnerovou, jejíž sláva pomalu ale jistě končila. Za Premierem tehdy stálo pop-rockové publikum, které tento počin absolutně nepochopilo a humorné album plné cover verzí prostě nepřijalo. Tento krok je podle mě zásadní a zlomový.
Bobowski: Je to tak. Určitá část fanoušků nás zavrhla a šli jsme dolů. Horko těžko jsme to pak napravovali a dokazovali, že jsme to mysleli jinak, že to byl skutečně pouhopouhý fór.
Má dnešní Premier něco společného s tím slavným Premierem devadesátkovým?
Bobowski: Mluvili jsme o desce S radostí blesku, u které určité pojítko nalezneme. Když nad tím tak přemýšlím, tak ono to album bylo pro kapelu opravdu hodně zásadní. V té době se totiž konečně začal formovat jednotný rukopis Premieru, což bylo hodně podstatné.
Mikoška: Až po desku Černá vdova skládalo pro Premier písničky hned několik lidí a kapela stále neměla svůj ksicht. Nicméně pak se to změnilo. Do tvorby začaly pronikat čistě naše nápady a dokonce jsme se vrátili i k určitým punkovým kořenům, k muzice, na které Jarda s Danem Hrnčiříkem (pozn.: baskytaristou a spoluzakladatelem kapely) vyrůstali. Najednou jsme se konečně našli a pochopili.
Jak to vlastně máte se skládáním? Tvoříte kolektivně?
Mikoška: Většinou přijdu na zkoušku s nějakým hudebním nápadem, který si pak otextujeme a hodíme ho do placu. Díky tomu, že u nás v kapele razíme demokracii, tak si narovinu řekneme, zda má cenu se materiálem dál zabývat a pokud se shodneme, že ano, tak na něm dál kolektivně pracujeme do té doby, než jsme s výsledkem spokojeni.
Měli jste někdy pocit, že je nutné překročit vlastní stín a překonat úspěch Hrobaře?
Mikoška: Samozřejmě, že ten pocit máme. A podle mě tak nějak gradoval nyní, když jsme nahrávali aktuální desku… Jak už bylo řečeno, Hrobař se stal úspěšnou písní přes noc a ten úspěch nám spadl do klína, aniž bychom se o něj jako kapela nějak výrazně zasloužili. Je skutečně paradoxní, že jsme si ho museli odedřít až zpětně po tom šíleném kolotoči. Úspěch odezněl a my jsme najednou museli začít makat a nastalo několikaleté hledání nejen kapelní tváře, ale třeba i ideální sestavy. Nyní mám konečně pocit, že přicházíme s něčím, co nás všechny zajímá a skutečně baví.
Od roku 2002 o vás nebylo dlouhých osm let slyšet. Byla tato netypicky dlouhá pauza zapříčiněná tím hledáním?
Bobowski: My jsme se v podstatě rozešli. Přestali jsme koncertovat a každý se věnoval čistě svým aktivitám, ať už pracovním či osobním. Je ale pravda, že v kontaktu jsme zůstali a čas od času jsme se dokonce i potkali a nahráli nějaké demo snímky…
Mikoška: Až došlo v roce 2004 k velmi zajímavému momentu, jenž nás utvrdil v tom, že by možná nebylo špatné dát se znovu dohromady. My jsme totiž ty nahrané demáče půjčili kamarádovi, který je anonymně přihlásil do soutěže Coca-Cola PopStar, kde soutěžilo zhruba tři sta interpretů. Kapela Premier však nebyla Premier, jmenovala se Takahe. Bobowski nebyl Bobowski, nýbrž Bočovský…
Bobowski: Ty jsi nebyl Mikoška ale Miklušek… (smích)
Mikoška: Ano… Dostali jsme se až do finálové čtverky, skončili jsme druzí za kapelou UDG. Po tomto anonymním úspěchu jsme si řekli „nevzdávejme se, pojďme do toho“. Proto jsme k našemu triu Hrnčiřík – Bobowski – Mikoška přibrali mladého bubeníka Daniela Wolczika a začali psát novou kapitolu Premieru.
V roce 2010 byl Premier skutečně zpět, a to se vší parádou, tedy i s novou deskou Píchnu si tě jehlou. Od té chvíle přinášíte fanouškům nové písničky co dva roky. Kde berete už deset let neustálou inspiraci k tvorbě?
Bobowski: Opravdu se to snažíme dodržovat a zatím se nám to daří, vydávat nové desky co dva roky. Letos jsme si nadělili už jubilejní desáté album, proto věříme, že bude ještě úspěšnější než Hrobař! (smích) A kde bereme inspiraci? Ta přichází sama. Z venku. Ze života.
Mikoška: Určitě to nefunguje tak, že si sedneme s tím, že musíme něco napsat. Poměrně hodně koncertujeme, ročně odehrajeme nějakých sedmdesát akcí, čili neustále někde jsme a něco zažíváme, tudíž o nápady není nouze. (úsměv)
Současná sestava kapely. Zleva: Daniel Wolczik (bicí), Daniel Hrnčiřík (baskytara), Jarda Mikoška (kytara) a Jarda Bobowski (zpěv).
Zmíněná desátá studiová deska Hlasolamy vyšla na konci listopadu. Kam ji ve své diskografii řadíte? Čím je výjimečná?
Bobowski: Výjimečná je třeba tím, že nám na ni napsal několik textů náš kamarád a spisovatel Jaroslav Irovský. Pak je určitě výjimečná taky z toho důvodu, že byla nahrána ve zlínském Studiu V, kde jsme se ocitli vlastně vůbec poprvé.
Mikoška: V posledních letech se točí desky z velké části do počítače, ale my jsme se protentokrát rozhodli, že ji nahrajeme do pásu. Vsadili jsme na místní studio a cenné zkušenosti kluků, co v něm pracují. Změna prostředí i noví lidé nám prospěli, navíc jsme točili zcela odlišným způsobem, než kdykoliv dřív. Pobyt ve studiu jsme si rozfázovali pěkně na etapy a v určitých frekvencích vždy nahráli například čtyři písničky. To znamená, že jsme si na celý proces dali čas.
Bobowski: Je to suprový přístup a podle mě i nejlepší cesta k výsledku. Dopřáli jsme si potřebný komfort a s deskou si dali fakt práci. Jsme spokojeni. (úsměv)
Co si má čtenář pod názvem Hlasolamy představit?
Mikoška: Slovo hlasolam je naprosto originální a je naše. Vychází z textu Jardy Irovského, a kdybys ho zkoušel třeba googlit, tak nenajdeš vůbec nic. Jsme na to pyšní. A co vlastně znamená? Podívej, máš hlavolamy, nad kterými si lámeš hlavu. Máš taky jazykolamy, díky kterým si lámeš jazyk. A pak máš „srdce hlas lámaný hlasolamy,“ jak zpíváme v titulní písni… (úsměv)
Vystačil si na desce Premier sám, nebo jste si přizvali i nějaké zajímavé hosty?
Mikoška: Díky tomu, že jsme dělali desku ve Zlíně, tak jsme měli blízko k nejrůznějším kamarádům muzikantům. Třeba klavír nám nahrál Milan Nytra, piano Pavel Březina a Fender-piano Ivo Viktorin. Dále nám vypomohli i bubeník Marcel Gabriel či saxofonista Radek Bednařík. Takže i v tomto směru můžeme říct, že deska je vyzdobená dokonale… (smích)
Hlasolamy sice budete křtít až v příštím roce, kdy ke klasickému CD přibyde i sběratelsky cenné LP, nicméně nové písničky už na koncertech hrajete. Kde vás můžou Zlíňáci slyšet v prosinci?
Bobowski: Přímo ve Zlíně zahrajeme v rámci vánočních trhů na náměstí Míru, a to 18. prosince. Poté nás čeká již tradiční a velmi oblíbené sváteční hraní, kdy budeme k vidění a slyšení 25. prosince v Radegastovně na Jižních Svazích.
Rozhovor vyšel v prosincovém čísle kulturního a lifestylového magazínu inZlin.
Foto: Archiv kapely Premier