Vizovický Fleret odstartoval svou čtyřicátou sezónu na hudební scéně a má před sebou vskutku pestré oslavy. Jeden z vrcholů tohoto roku čeká dvorní kapelu Valašského království už na konci března, kdy ve velkém sále pražské Lucerny odehraje zcela speciální koncert, v rámci něhož představí poctivý průřez svou pestrou tvorbou, ale taky přivítá řadu zajímavých hostů.
„Fanoušci se můžou těšit na téměř tříhodinový program, kdy Fleret pochopitelně odehraje jeho větší část. Postupně se během večera na pódiu vystřídají i vzácní gratulanti, kteří si s námi dají dvě písničky vlastní a jednu písničku naši. Nebude chybět například Jarek Nohavica, Petr Bende, Lou Fanánek Hagen, Slávek Janoušek nebo Vašek Koubek. Myslím, že můžou vzniknout velmi unikátní propojení, která nejsou jenom tak k vidění, a hlavně k slyšení,“ přibližuje zpěvák, kytarista a skladatel Zdeněk Hrachový, který stojí v čele Fleretu od úplného začátku. A nejenom v rozhovoru, ale i více jak třicet let v kapele ho zdatně doplňuje houslista Stanislav Bartošík: „Čtyřicet let je opravdu vynikající výročí. Na druhou stranu musím ale dodat, že když si dneska vzpomenu na nás, když nám bylo čtyřicet, tak si vlastně říkám, že to je ještě sakra málo.“
Připomeňme si příběh valašské legendy na základě deseti vybraných písní, kdy nejedna z nich už takřka zlidověla. Shodou okolností se vybraná desítka nachází na čerstvě vydaném kompilačním albu s názvem Lajfka, které si Fleret ke čtyřicátým narozeninám nadělil.
VEČER KŘUPAVÝCH SRDÍČEK (1987)
Hrachový: Okamžitě se mi vybaví, jak jsme seděli s Vlastou Redlem ve zlínské Vinárně U slunce, kde jsme nakonec toho večera neplánovaně zůstali úplně posledními hosty, společnost nám dělaly dvě servírky, popíjeli jsme víno a Vlastovi se pod rukami začal postupně rodit text právě k této písni. Sezení se skutečně pěkně protáhlo a jelikož už nemělo cenu, abych jezdil domů do Vizovic, tak jsem se v brzkých ranních hodinách vydal rovnou do práce. Hned další den jsme se s Vlastou potkali znovu, a to už jsme začali rozpracovávat hudební motiv. Netrvalo dlouho a celou věc jsme dotáhli ke zdárnému konci, načež Vlasta sebejistě poznamenal: „Myslím, že se nám to povedlo, vezmeme to na Portu.“ Na Portě jsme uspěli a v podstatě se dá říct, že šlo o jakési vyústění první spolupráce Fleretu s Vlastou Redlem a taky zpečetění našich folkových začátků.
Bartošík: U vzniku této písně jsem nebyl. V té době jsem působil v kapele Apostrof, se kterou shodou okolností Vlasta Redl hrával. Dokonce jsme Večer křupavých srdíček měli i v repertoáru a měl jsem tuto věc zpívat. Moc se mi do toho ale nechtělo, říkal jsem: „Hoši, co blbnete, my jsme bigbítová kapela, přece nebudeme hrát takovou folkařinu…“
JANOVA HORA (1991)
Hrachový: Bylo pár písniček, které jsme před revolucí nesměli hrát, a toto byla jedna z nich. Pojednává o vysílači na Janově hoře, respektive o rušičce, která na něm byla umístěna. Kdo je vnímavý, tak z textu jasně pochopí, jaký postoj jsme k celé věci zaujali. Fanoušci měli tuto věc rádi, protože si na ni mohli zařádit, a byl to jeden z prvních našich bigbítů.
Bartošík: Já mám tuto písničku taky rád. V době, kdy jsme ještě nosili ten folkovější háv, pro mě byla určitým záchytným bodem a vždycky, když jsme ji začali hrát, tak jsem si v duchu s nadsázkou říkal, že už se definitivně blýská na lepší časy, co se našeho hudebního směřování týče.
V TÉHLE HOSPODĚ (1993)
Bartošík: Naprostá srdcovka. Jsem rád, že tuto píseň Hrach v souvislosti se čtyřicátým výročím oprášil a zase ji můžeme hrát. Přiznám se, že když mi napsal, že budeme zkoušet V téhle hospodě, tak jsem prvně netušil, o co jde, protože ji mám zafixovanou jako takzvanou Jaroslavickou romanci, vzdávající hold dnes už neexistujícímu restauračnímu zařízení v jaroslavickém kopci, na které mám jenom ty nejlepší vzpomínky. Mimochodem, ve své době to byl po Kurnikšopatožtone! druhý největší nářez, který jsme měli v repertoáru.
Hrachový: Píseň jsme skládali v malé zkušebně, kterou jsme tehdy měli pod schody ve vizovickém Kulturním domě. Myslím, že snad neměla ani okna.
ČISTÁ JAK VIZOVICE (1995)
Hrachový: Jeden z velkých hitů Fleretu, který, kdyby tehdy uspěl v televizi a v rádiu, tak by se vyšvihl ještě víc, klidně by se dostal na stejnou úroveň jako Zafúkané. Vzpomínám si, jak mi přinesl náš textař Libor Mysliveček text k této písni a já si sedl na zkušebně, kterou jsme už měli ve vizovické hasičárně, k oknu, díval se ven a viděl jsem nejenom vitrínku se svatým Floriánem, ale právě i kus Vizovic. V hlavě se mi okamžitě navodila pohodová atmosféra a hudební motiv byl na světě.
Bartošík: Je to lyrická věc se silným refrénem. Docela jsme si v ní vyhráli s vokály, takže po klidných slokách to vždycky pěkně graduje. A že máme k této písničce silný vztah, dokazuje i skutečnost, že ji hrajeme nepřetržitě od jejího vzniku.
POZDĚ NA HLASITOU HUDBU (1997)
Hrachový: Na této písni mám rád dvě věci. Skvělý text od našeho druhého dvorního textaře Honzy Mrlíka, inspirovaný stejnojmenným románem Zdeňka Zapletala, který žil dlouhou dobu ve Zlíně, a pak taky doslova hymnický refrén, který se na koncertech vždycky vyjímal.
Bartošík: Refrén je nádherný, stejně jako ta pobídka v něm, která zní: „Tak, běž, raději spát“.
BYLI NAŠI BYLI (1999)
Hrachový: Nyní musím vzpomenout textaře a zlínského básníka Milana Matějku, který už bohužel není mezi námi. Milan byl velký pařmen, skvělý společník, ale taky oddaný turista. Mimo jiné patřil k obrovským znalcům Hostýna, jehož nádhernou atmosféru zachytil právě v tomto krátkém, avšak o to silnějším textu ke zmiňované písni. Když jsme ji natáčeli, tak jsme se rozhodli, že budeme hudebně improvizovat, a ačkoliv to není zahrané vůbec špatně, po letech bylo nutné celou věc trošku učesat. A myslím, že na výběrovce, která vychází k našim čtyřicátinám, se nám to podařilo.
Bartošík: Kdysi dávno jsme jeli na kolech z Tesáku do Bystřice pod Hostýnem a míjeli jsme jeden pomníček, na kterém je napsáno „Byli naši byli“. Okamžitě jsem věděl, že jedu po stopách Milana Matějky. A co mě na této písni baví je to, že v ní mám absolutní muzikantskou svobodu.
VIZOVICE (2002)
Hrachový: Megahit Fleretu, který pro nás napsal kamarád Jindra Kejak, jak mi říkáme – Valach z Chomutova. Tuto písničku hraji nejraději na festivalu Masters of Rock, který ji v podstatě nenápadně proslavil, protože ji tam s námi pokaždé zpívá ten neuvěřitelný několikatisícový dav. Nemluvě o tom, že jsme si ji tam před pár lety zahráli společně s finskou kapelou Korpiklaani, což byl výborný fór a samozřejmě neskutečný zážitek. Jen tak pro zajímavost – málokdo ví, že písnička vznikla v momentě, kdy Jindrovi Kejakovi ujel vlak do Vizovic, kam jel za jednou partičkou kamarádů, avšak s námi ještě nespolupracoval.
Bartošík: Myslím, že zmínka o Vizovicích neuškodí nikdy.
LÉLO, LÉLO (2006)
Hrachový: Klasika neboli jak my říkáme, valašské reggae, které většinou hráváme na začátku koncertu, protože skrze něj skvěle navážeme kontakt s publikem. Je to celkem odlišná věc oproti většinovému repertoáru Fleretu, ale tak nějak se v našem playlistu příjemně zabydlela. A jelikož ji zpívá Staňa, tak ji beru jako takovou příjemnou oddechovku.
Bartošík: Je to jakási rytmická zvláštnost. Když jsme tuto píseň hrávali s dřívějším bubeníkem Heglasem, tak se celkem táhla, kdežto dneska už má podstatně svižnější tempo. Nicméně naprosto nejrychleji si ji dáváme v akustickém složení, kdy má tempo snad dvakrát rychlejší než v originále. Mnohdy už dokonce pochybuji, zda ten text vůbec dokážu vyslovit.
O KRÁSÁCH VALAŠSKA (2011)
Hrachový: Další z našich srdcovek. Původně ale nešlo o regulérní píseň, nýbrž o reklamní slogan pro našeho kamaráda Karla Pilčíka, majitele firmy Krásno. Milan Matějka vymyslel refrén, avšak když jsem k němu složil muziku, přišla mi najednou škoda, abychom to celé nerozvinuli a víc nerozpracovali. Denně jsem měl Milana na telefonu, konzultovali jsme spolu nově vznikající sloky, které jsem si řádně zapisoval, a následně jsme to všechno u pivečka a rumu učesali, z čehož mám dodneška velkou radost.
Bartošík: Písnička výborně šlape, nemluvě o tom, že nabízí fakt pěkný refrén. Skvěle funguje i na fanoušky, vždycky při ní ožijí a je úplně jedno, jestli zrovna stojí anebo sedí. Navíc je to vynikající oslava žrádla. Jedna věc mi v tom textu ale přece jenom vadí – nevím, jestli v okamžiku, kdy vznikala pasáž „gořalku neslopů, gáblu si hledíja“, nebyl Milan v nějakém divném rozpoložení, protože takové sdělení mi k němu absolutně nesedí. Gořalku neslopů? Nejde mi to do hlavy…
Hrachový: Svého času byla tato píseň nasazena do hitparády Rádia Apollo a dozvěděli jsme se, že se v ní držela tak dlouho, až ji nakonec museli vyhodit. To si myslím, že je pěkné zadostiučinění.
MOJE CELEBRITY (2020)
Hrachový: Šansonově laděná písnička s naprosto aktuálním textem od Libora Myslivečka. Ta myšlenka v něm je strašně důležitá, protože v současné době opravdu chybí skutečně dobří a poctiví řemeslníci. Staří mistři odchází do důchodu a na mladé učně se čeká. Takže když si nevíš rady a chceš si zavolat někoho, kdo ti opraví dejme tomu rozbitý vodovod, je to najednou problém. V podstatě není, kdo by to udělal.
Bartošík: Přiznám se, že zezačátku jsem se divil, co to je za písničku, ale v momentě, kdy jsem se nad textem pořádně zamyslel, byly veškeré mé pochybnosti pryč. Má v sobě obrovskou sílu a hlavně pravdu. Jenom se divím, že na takovou podstatnou myšlenku přišel právě Libor, mistr slova a kantor. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že mu zřejmě zrovna kapal kohoutek v koupelně.
Článek vyšel v březnovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Dalibor Glück, Vítek Šmahel a archiv kapely Fleret