Hrubá Hudba je projekt, který na tuzemské hudební scéně v podstatě nemá obdoby. Na jeho začátku stála jedna jediná – na první pohled možná trošku troufalá – myšlenka a sice, spojit dva zcela odlišné světy. Ruku na srdce, jen málokoho asi tenkrát napadlo, jak bude syrovému horňáckému folklóru slušet nu-jazzový kroj.
Hlavními tvářemi Hrubé Hudby jsou dva špičkoví muzikanti – Jiří Hradil a Petr Mička. Prvně jmenovaný se do projektu zapojil se svou kapelou Lesní zvěř, druhý pro změnu přibral vlastní Horňáckou muziku. „Každá píseň je pojatá jinak a rozptyl zpracování je od ambientu, vážné hudby, elektroniky, popu až po prvky hip-hopu. Šlo nám hlavně o nenásilné, neprvoplánové uchopení, kdy posluchač přirozeně prochází různými hudebními světy, ve kterých je hlavním pánem horňácká píseň a jí je vše podřízeno.“
Pánové, vraťme se v čase a připomeňme si, jak k tomuto propojení dvou na první pohled zcela odlišných hudebních světů došlo. Co bylo tím stěžejním impulzem, dát to dohromady?
Hradil: Na úvod se asi sluší říct, že spolupráce Lesní zvěře s Horňáckou muzikou Petra Mičky začala už v roce 2008, tedy v době, kdy jsme s kapelou točili první desku. Tehdy jsem si moc přál, aby nám na ní zahostoval nějaký muzikant z Horňácka. Byl to opravdu můj velký sen, k jehož splnění mě z ničeho nic přiblížil náš zpěvák Miloš Rejsek, když pronesl, že chodí na etnologii do kruhu s Petrem Mičkou, který má muziku a možná by byl ochotný s námi něco zkusit. Nedalo mi to, Petra jsem oslovil, avšak dostalo se mi nejprve odpovědi, ať se nezlobím, že oni nic takového nedělají, nicméně ať mu klidně nějaké demo snímky Lesní zvěře zašlu.
Jak to pokračovalo?
Hradil: Dopadlo to naštěstí dobře. Demo snímky jsem Petrovi poslal s pouhým dovětkem, že opravdu nehrajeme žádné folk-rockové úpravy, ale spíš se přikláníme k jakémusi jazzovému undergroundu, přesněji řečeno, nu-jazzu. Nakonec mi Petr řekl, že to vyzkoušíme, ale že momentálně neví, co z toho bude. Jel jsem za ním, něco málo jsme nahráli, já to do naší muziky pěkně zapustil a světe div se, bylo to použitelné. Takže Horňácká muzika se objevila už na první desce Lesní zvěře a následně nás na několika koncertech i doprovázela.
Mička: Nutno říct, že to byl ve své podstatě opravdu experiment. Tady jsme nepracovali s konkrétním folklorním materiálem, ale spíš dotvářeli improvizované hudební atmosféry v duchu tradiční lidové muziky a našeho horňáckého hudeckého grifu. Znovu jsme se pak sešli v roce 2015, a to u realizace televizního dokumentu Slovácká suita režiséra Jiřího Šindara, kde jsme společně a po svém zpracovali a natočili pátou část suity V noci. To už byl v naší spolupráci zase jistý posun dál.
Když to celé zjednodušíme, dá se říct, že právě v tomto čase se začal nenápadně rodit projekt Hrubá Hudba?
Hradil: Asi ano, ale skutečně úplně pozvolně. Přiznávám, že už tenkrát ve mně nazrávala myšlenka, udělat společně něco víc. Pracovně jsem si to v sobě nazval jako Horňácké oratorium. Lákala mě představa, že vybrané horňácké skladby budeme rozvíjet neobvyklým způsobem. Uplynul další rok a už jsem to nevydržel a Petrovi svou myšlenku oznámil, ačkoliv jsem úplně přesně nevěděl, co z toho všeho vznikne.
Jaké byly první horňácké písně, které jste společně vybrali a začali, jak už zaznělo, rozvíjet?
Hradil: S Petrem jsme vybrali písně Uderiła skała a Kebys była katolíčka. Na mě pak bylo, abych je zpracoval. Musel jsem si ale nejprve vyzkoušet celou řadu způsobů samotného nahrávání, protože bylo nutné přijít na to, jak pracovat s etnickými muzikanty. Zajímavé je, že ve výsledku jsme použili vesměs úplně stejné postupy, jako třeba s popovou kapelou. To znamená, že jsem měl Horňáckou muziku nahranou vcelku, ale taky každého z muzikantů zvlášť, tím pádem jsem si mohl jednotlivé nástroje různě přepínat, všechny skladby libovolně přearanžovávat bez přeslechů a začít na ně nasazovat elektroniku, která hrála v reálném čase stejně jako živí muzikanti. Podstatné je, že se ty aranže povedly, dokonce v mnoha ohledech předčily naše očekávání a shodli jsme se, že chceme pokračovat a experimentovat dál. Ten proces ve studiu byl velmi zajímavý, ale mluvit o něm dopodrobna, to by nám zabralo spoustu místa. Nicméně pokud by to někoho přece jen zajímalo, může si to přečíst v bookletu alba Hrubá Hudba.
Jirko, co je ti na horňácké muzice blízké?
Hradil: Velká část naší rodiny jsou muzikanti. Hlavně z maminčiny strany z Nivnice, kam jsme často jezdívali. Jenže to je Dolňácko, a ačkoliv se mi tamní písničky vždycky líbily, nijak zvlášť mě nepodebíraly. Vnímal jsem je jako pěkné, zpěvné lidovky. Úplně jiné pocity jsem zažil během studií v Brně, kde jsem měl tu čest poznat pana profesora Dušana Holého, slavného horňáckého pěvce, který nám pouštěl nejrůznější nahrávky a dokonce nás pozval přímo na Horňácké slavnosti. Tam jsem zažil neskutečnou nirvánu, naprostý kulturní šok. Ty písničky byly – na rozdíl od dolňáckých – strašně výrazné, dynamické, uhrančivé a nekompromisní. Okamžitě jsem si je zamiloval. Jak se říká, byl jsem chycený.
Mička: Horňáckou muziku, nebo horňácký hudební folklór obecně, bych charakterizoval jako hudbu, která si v sobě do dnešních dnů uchovala cosi starosvětského – jednoduchého a přitom silně zemitého a v čemsi až neuchopitelně obřadního. V mnoha ohledech je specifická. Například v jedinečnosti melodicko-harmonických postupů, v samotné bohatosti dochovaného a zaznamenaného písňového materiálu, v originalitě interpretace, která se ovšem už v současnosti vytrácí a stírá. A pak také v předávání pěvecké a zejména hudecké tradice, která se, zaplaťpámbu, na rozdíl od mnoha jiných regionů udržela kontinuálně, nemusela se resuscitovat, nebo po desítkách let úplně rekonstruovat, či nově vytvářet. Líbí se mi na ní, že je v mnohém stále „nepretvárená“, byť už logicky není svým způsobem – hlavně z obsahového hlediska – aktuální, přesto stále oslovuje insidery z Horňácka i folkloristy a posluchače zvenčí, mladé, staré, ba co víc, dokáže přinášet a vzbuzovat emoce. A to je dle mého to nejpodstatnější.
A co je tobě, Petře, blízké na hudbě Lesní zvěře?
Mička: Oslovuje mě širokou škálou a dynamikou hudebních projevů a obrovskou energičností. A pochopitelně je mi blízká svou otevřeností a chutí, jít neprošlapanou cestou. To vše podtrhují výborné interpretační schopnosti jednotlivých hráčů.
Existuje nějaké pojítko mezi horňáckým folklórem a již zmíněným nu-jazzem, který do sebe vlévá mnoho dalších stylů?
Mička: Každý z hudebních žánrů má svá specifika, svou jedinečnost. Ale hudba sama o sobě je tak silná, že boří hranice mezi žánry. Ani já jsem si kdysi nemyslel, že bychom ten náš žánr mohli někdy překračovat. Ale zvlášť lidová hudba je takřka v každém z nás nějakým způsobem více či méně zakořeněna. Je tedy nasnadě, že právě lidová, etnická hudba se globálně stává pojítkem mezi jinými hudebními styly. V případě naší horňácké muziky a nu-jazzové Lesní zvěře je to skutečný střet dvou zcela odlišných světů, ale společná je nám jakási svoboda interpretace, variačního procesu a improvizace. A taky vůle hledat společné cesty a průniky.
Hradil: Já bych řekl, že tam najdeme mnoho společného. Konkrétně skladby Lesní zvěře, které společně hrajeme, mají jednoduché harmonie, jsou normálně hratelné a nechybí jim jakýsi intimní vnitřní svět, což je podle mého to hlavní a taky nejsilnější pojítko. Člověk nesmí vzít písničce duši, nesmí ji připravit o její hloubku. To, že se v ní kosmeticky něco změní, nevadí, ale je potřeba ctít její citlivost.
Stejně, jako je zajímavé vaše hudební spojení, tak je v podstatě unikátní i vaše společné dvojalbum. Prozraďte, jak je koncipováno?
Hradil: Už v době, kdy jsme se vážně bavili nad tím, že uděláme Hrubou Hudbu, přišel Petr s tím, že shodou okolností chystá natáčení desky s názvem s názvem Hlasy starého světa. Okamžitě nás napadlo, že to spojíme a budeme tak trošku i didaktičtí v tom slova smyslu, že posluchačům nabídneme jednu část v naprosto původní a surové aranži tak, jak se ty písničky hrají na Horňácku před chalupou nebo v kostele, a k tomu jim přidáme právě onu Hrubou Hudbu, v rámci které jsou písničky rozvinuté a nejrůznějšími soudobými prostředky a způsoby upravené. Nápad se ujal a vzniklo pestré dvojalbum, které má jednu velkou výhodu, a sice že člověka, kterého nalákáme na nové verze, dostaneme k verzím původním a naopak. Zkrátka, vzájemně si ty dvě desky pomáhají. Byl to velký experiment, kdy jsme nevěděli, jaký o to bude zájem, ale ve finále se stalo něco nečekaného – obě desky mají úspěch a Hrubá Hudba zdatně sekunduje Hlasům starého světa.
Mička: Opomenout nesmíme ani výtvarné zpracování alba, protože i v tomto ohledu jsme chtěli jít dál a myslím, že se nám to podařilo. Po dlouhém hledání jsme našli šikovného výtvarníka Marka Ehrenbergera, který trefil hřebíček na hlavičku. Grafickou část pak skvěle doplňují osobité fotky Romana France. Ono se to nezdá, ale výtvarně zpracovat moderní muziku v kombinaci s folklórem, to není jenom tak, člověk pořád balancuje na hranici s kýčem. Pěkným bonusem je pak určitě i překlad horňáckých písní do angličtiny, který posluchači najdou skrytý v bookletu pod QR kódem. To je taky naprosto výjimečné.
Hradil: Já osobně beru Hrubou Hudbu jako jakousi platformu, která hledá způsob, jak lidovou kulturu rozvíjet a jsem hrdý, že se nám to podařilo nejen po stránce hudební, ale taky po stránce výtvarné a jazykové. Tradice je třeba rozvíjet citlivě a každý k tomu může svým dílem přispět.
Jaké jste měli na desku ohlasy? Co na ni říkali třeba kovaní Horňáci?
Mička: Ohlasy na dvojalbum Hrubá Hudba byly a jsou veskrze jenom pozitivní. A to, jak ze strany veřejnosti, tak i od hudebních kritiků. Samotné Horňácko je v tomto duchu pořád poměrně konzervativní, ale i tady se nám dostalo ohlasů vesměs kladných. Vlastně jsme se nesetkali s případem, že by tento počin někdo kritizoval a nás haněl, nebo nám něco vyčítal. Naopak, i u interpretů z řad horňáckých zpěváků starší generace, kteří hostují na desce Hrubá Hudba, jsme se setkali s příjemnými referencemi na výslednou podobu našeho pojetí.
Hradil: Jsem rád, že jsem mohl ze své muzikantské pozice Horňákům trošku přispět a nenásilně jejich muziku posunout do kategorie world music. Zkrátka, dostat ji do jiných kulturních bublin. Je super, že naši nabídku na hostování přijal například Kato, rapper z Vršovic, který do té doby o Horňácku absolutně nevěděl, což už dnes samozřejmě neplatí. Dokonce se mu s námi tak líbilo, že jsme domluvili i společný koncert Prago Unionu s Hrubou Hudbou. Může to znít zvláštně, ale bylo to příjemné setkání, v rámci kterého jsme zjistili, že vlastně všichni děláme jednu muziku. Jak se říká – „Hudba je Jedna“.
Neměli jste ani trošku obavu, že se právě ten kovaný Horňák vyděsí, až uslyší, že v písni Okolo mlýna rapuje Kato?
Mička: Obavy, nebo přesněji řečeno nejistota, jak to samotní Horňáci nebo folklórní konzervativci přijmou, tam byly. Ovšem pokud chce člověk s muzikou pracovat i v jiných formách – a já si myslím, že je třeba hledat nové cesty, jak s naším folklórním dědictvím nakládat z pohledu současných trendů, tak jak se to děje jinde ve světě – musí překročit jakousi pomyslnou bariéru a jít třeba i na hranu nějaké nejistoty, do neznáma. Nakonec to vlastně je svým způsobem zajímavý adrenalinový zážitek.
Mimochodem, podle jakého klíče jste vybírali jednotlivé interprety?
Mička: Horňácké interprety – tedy hostující zpěváky – jsem jakožto člověk znalý prostředí a pohybující se uvnitř této komunity vybíral a oslovoval já. Naopak s hosty mimo folklórní scénu přišel logicky Jura Hradil. Podobně to bylo i s dramaturgií, respektive s aranžemi a postprodukcí. Každý jsme tedy byli aktivní ve svém hudebním světě, i když jsme pak ve výsledku samozřejmě některé věci konzultovali a řešili společně.
Napadá vás, kam by se mohl celý ten projekt posunout? Máte v hlavě nějaké další plány?
Hradil: Ano. Už plánujeme druhou desku, na kterou chceme dostat všechny nabrané postřehy a zkušenosti, získané během vzájemného živého hraní. Situaci nám sice značně zkomplikoval covid, ale podařilo se. Aby totiž tento projekt – ve kterém figuruje folklórní hudecká sestava, bicí, klávesy nebo trumpeta – fungoval naživo uvěřitelně, je k tomu potřeba úplně jiný způsob hraní a neskutečná souhra, které jsme kvůli covidovým pauzám dosáhli až letos.
Mička: Oproti desce je koncertní provedení s Lesní zvěří trochu posunuto interpretačně, taky aranžérským a instrumentálním provedením, a samo o sobě přináší specifičtější živou atmosférou a energii. Nová deska by měla principiálně opět vycházet z horňáckých písní a měla by na ní výrazněji figurovat právě Lesní zvěř. Určitě bychom mohli být v uchopení a zpracování folklórního materiálu ještě výrazně odvážnější. Ale nepředbíhejme…
Hrubou Hudbu budou mít možnost slyšet i fanoušci a posluchači ze Zlína, protože už 14. října zahrajete na místní Malé scéně. Jak bude koncert probíhat? Na co byste čtenáře v tomto případě nalákali?
Hradil: Každý koncert koncipujeme zcela originálně a jen pro to dané místo. Čili nyní bude celý koncert koncipovaný pro Zlín. Určitě zahrajeme písně z desky Hrubá Hudba, ale řada samozřejmě dojde i na věci z alba Hlasy starého světa, abychom posluchačům představili tu syrovou horňáckou polohu, o které jsme si před chvílí povídali. Repertoár prošpikujeme také společným provedením několika písní Lesní zvěře. Bude to hodně pestré.
Mička: Na většinu koncertů se snažíme brát i naše starší sólisty, ať už se jedná o paní Annu Šajdlerovou nebo Majstra Martina Hrbáče, ale jejich přítomnost nikdy nemůžeme stoprocentně zaručit s ohledem na jejich věk a aktuální zdravotní stav. Ale doufejme, že to vyjde a dorazíme i s hosty. Vždycky je mezi sebou rádi vidíme.
Rozhovor vyšel v zářijovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Roman Franc a archiv Hrubé Hudby