West Side Story, Kabaret, Hello Dolly, Donaha, Kdyby tisíc klarinetů nebo Noc na Karlštejně. Pokud máte rádi slavné světové muzikály a klasické české filmové hity, pak se můžete vydat po jejich stopách společně s herci Městského divadla Zlín Petrou a Radovanem Královými.
Ti totiž přichází se svým vlastním pořadem do místního divadelního klubu. „Ačkoliv bude celý program stát hlavně na jednotlivých písních, tak ty rozhodně nepoběží pouze v rychlém sledu za sebou. Diváci se dočkají například i tance a samozřejmě taky určité divadelní linky, což značí, že rozhodně nepůjde o obyčejný koncert, ale o společenský večer s humorem a nadsázkou,“ shodují se letité opory zlínského hereckého souboru a manželé, které mimo jiné spojuje právě láska k hvězdným muzikálům. Pořad s názvem Procházka slavnými muzikály, od Broadwaye přes Londýn až k nám do Zlína, bude mít slavnostní premiéru 13. září.
Ačkoliv už samotný název vašeho představení jaksi napovídá, tak je přece jenom nasnadě otázka, jaký, že ten muzikálový večer bude. Na co všechno se můžeme těšit?
Radovan: V první řadě bych chtěl říct, že se díky tomuto představení vracíme do časů, kdy jsme divadelní klub společně s Peťkou objevili, respektive, kdy jsme do místního divadla před dvaceti lety nastoupili. Klub se tenkrát rozhodně nesnažil suplovat mainstreamovou scénu a byl převážně odpočinkovým místem, třetí scénou v divadle, která bavila lidi příjemnou oddychovou formou, kterou už možná dneska leckdo pohrdá. My ale cítíme, že je hlad po obyčejném posezení u sklenky vína nad něčím, co je pevně spojeno s divadlem, v našem případě tedy nad procházkou slavnými muzikály.
Dá se říct, že v tomto případě půjde o neformální divadelní večer, který divák ve Velkém sále či menším Studiu Z nezažije?
Petra: Určitě. Já nepatrně navážu na Radovana, protože když jsem do zlínského divadla přišla, tak jsem měla právě ve zdejším klubu svoji první roli. A vlastně díky tomu jsem poznala i celou řadu přátel, protože vždycky po představení jsme zůstali, okamžitě jsme šli mezi diváky a povídali si s nimi, což u klasických představení není úplně běžné. Docházelo k takovému příjemnému prolnutí a bořily se bariéry. Ta vzpomínka ve mně je tak silná, vždyť díky tomuto období ve Zlíně zůstala, že mám nutkání si to zase prožít…
Vraťme se ale ještě k tomu, co všechno na diváky čeká. Můžete být konkrétnější, co se programu týče?
Radovan: Část podtitulu „Z Broadwaye přes Londýn“ jasně odkazuje na dvě kolébky muzikálového žánru. Všechny muzikálové hity, potažmo muzikály, které během našeho představení zazní, vznikly právě na těchto místech, staly se slavnými a následně přišly k nám do Česka a taky do Zlína. Vždyť hned několik těch muzikálů jsme tady během posledních dvaceti let hrály a naši diváci je moc dobře znají.
Petra: V názvu pořadu je pak i slovo „procházka“, což značí, že se budeme procházet, avšak nejenom po světě, ale samozřejmě taky časem a dějinami jednotlivých muzikálů. Půjdeme od těch úplně nejstarších muzikálů, které se hrají na Broadway klidně i padesát let v kuse, a dostane se samozřejmě i na ty novější… Náš repertoár jsme navíc obohatili o nové písně, a to například z oscarového muzikálu La La Land, diváckého hitu Donaha či z naší oblíbené Evity. A pozor, chystáme i překvapení! (úsměv)
Radovan: A proč až „k nám do Zlína“, jak zní druhá část našeho podtitulu? Protože muzikály ke Zlínu jednoznačně patří a jsou tady dlouhodobě oblíbené a navštěvované, tak jako všude. Navíc je to žánr, který nás dva velmi spojuje, máme v něm velkou vášeň a rozhodně ho nevnímáme jako vedlejší. Naopak. Podle mě je to jeden z nejtěžších žánrů. Aby byl muzikál dokonalý, je potřeba, aby herec ovládal všechny tři důležité složky – pohybovou, pěveckou a samozřejmě i tu hereckou.
Počítám, že ale nepůjde čistě o koncertní program, který občas doprovodíte mluveným slovem.
Petra: Kdepak. Sice celý program bude stát hlavně na jednotlivých písních, ty ale rozhodně nepůjdou pouze v rychlém sledu za sebou. To nechceme.
Radovan: Můžeme slíbit, že písně budou provázány například tancem a samozřejmě i určitou divadelní linkou, což značí, že rozhodně nepůjde o obyčejný koncert, ale o společenský večer – s humorem a nadsázkou.
Máte pevně daný playlist, nebo jste si vytvořili vícero variant večerního programu? Může divák, který se rozhodne, že přijde podruhé či potřetí, zažít třeba odlišnou verzi vašeho pořadu?
Petra: Je to určitá možnost. Samozřejmě, že základ je pevně daný, ale máme v hlavách i určité varianty, jak playlist nepatrně obměnit a víme, které z písní je možné občas vystřídat. Vyloučená pak není ani možnost různých hostů. Takže uvidíme, nechme se překvapit, co všechno se stane…
Radovan: Možností je opravdu hned několik, ale nejdřív si to všechno musí pěkně sednout a hlavně my musíme zjistit, jak to funguje na diváky. Určitě ale nepůjde o žádnou exibici, jasně jsme si řekli, že připravíme program na takových sedmdesát minut, aby to bylo pro všechny únosné. Ale víš co? Strašně nás na tom všem láká to, že je to naše. Láká nás, že si všechno děláme sami, že jde o naši vůli a touhu a máme v tom naprostou svobodu.
To jste mi pěkně nahráli. Ve zlínském divadle patříte k velmi vytíženým hercům, a přesto jste našli chuť a čas nazkoušet představení ve vlastní produkci. Kdy se to ve vašich hlavách vlastně zrodilo?
Petra: Na první zásadní moment, kdy jsem si řekla, že bych něco takového chtěla společně s Radovanem vyzkoušet, si pamatuji velmi dobře. Bylo to v době, kdy jsem natáčela seriál Znamení koně a z ničeho nic za mnou přišla kolegyně Vilma Cibulková, objala mě se slzou v oku a řekla mi, že slyšela, jak jsme s Radovanem zpívali písničky z Divotvorného hrnce v Českém rozhlase s tím, že ji to obrovsky dojalo a zároveň taky nabilo energií. V první moment mě to potěšilo, ale po chvíli mi to i začalo vrtat v hlavě. Čím dál tím víc jsem myslela na to, že by bylo hezké v tom pokračovat, a nikoliv jenom v rádiu na mikrofon, ale klidně před diváky.
Radovan: Zanedlouho se nám dostalo možnosti si něco podobného tomu, co děláme nyní, vyzkoušet ve zlínské filharmonii, kam jsme byli pozvaní v rámci výchovných koncertů pro studenty. Vybrali jsme si oblíbené muzikálové písničky a s orchestrem za zády to rozbalili, což bylo super. Navíc jsme z tohoto zážitku následně vycházeli i při sestavování našeho „menšího“ pořadu, který hrajeme již několik let v Luhačovicích pro lázeňské hosty.
Petra: Celé to tak nějak pozvolna plynulo a my jsme si najednou uvědomili, že pořád někam jezdíme, ale ve městě, kde žijeme a máme to rádi, jsme diváky muzikálovými písněmi ještě nepotěšili. To znamená, že cesta k tomuto aktuálnímu pořadu není žádný náhlý nápad, ale podstatně dlouhý vývoj.
Radovan: A taky v celém tomto projektu hraje roli jakési uvědomění si vlastního know-how. Vždyť oba dva zpíváme, máme rádi hudební divadlo, diváci ve Zlíně jsou za něj vděční, tak proč to nezkusit…
Jak moc náročné je to pro vás po stránce produkční?
Radovan: Hlavní manažerkou celého projektu je Peťka… (úsměv)
Petra: No, manažerkou rozhodně nejsem, ale přiznávám, že je to náročné ve všech směrech. Nicméně mě to baví, je to pro mě výzva a učím se novým věcem. Taky potkávám neustále nové a nové lidi a jsem překvapena, jak jsou ochotní, vstřícní a nápomocní. Díky tomu mám ještě o to větší chuť do veškeré té práce, která není a nikdy vidět nebude.
Radovan: Peťka ty produkční záležitosti dělá správně, má v nich sílu a progres, což mě pochopitelně těší. A navíc si myslím, že to v ní dříme odjakživa, na rozdíl ode mě, protože já se těchto organizačních věcí tak trochu bojím a tím pádem mi chybí i to podstatné zapálení.
Zmínili jste, že muzikál nepovažujete za podřadný žánr. Nemrzí vás, že českou muzikálovou tvorbu ale přesně takhle za poslední roky začala část veřejnosti vnímat?
Radovan: Já s tím úplně nesouhlasím, protože dobrý muzikál se u nás dělá pořád, akorát o něm spousta lidí třeba vůbec netuší. Takové Městské divadlo v Brně, to je pořád království českého muzikálu a zdatně mu konkurují také v Ostravě. Na druhou stranu je pravda, že tím, jak se v Praze chrlí jeden muzikál za druhým, tak je celý žánr trošku dehonestovaný a v podstatě znásilněný.
Petra: Troufám si dokonce říct, že i ve Zlíně jsme se leckdy dotkli muzikálové výjimečnosti. Šumař na střeše nebo Malované na skle, to byly naprosto perfektní kusy, které, myslím, převýšily kdejaký pražský muzikál, co se kvality týče. Velkou výhodou byla totiž vyvážená pěvecká a herecká složka, což mnohým pražským muzikálům prostě chybí. Stejně jako jim chybí určitý přesah, který se do zmíněných zlínských muzikálů podařil režisérům, v tomto případě Dodo Gombárovi a Hance Mikoláškové, dostat.
Jaký je váš nejoblíbenější muzikál?
Radovan: West Side Story! A proč? Protože je inspirovaný Shakespearovou tragédií Romeo a Julie a protože ho složil famózní Leonard Bernstein!
Petra: Já musím souhlasit s Radovanem, pro mě je tento muzikál naprostý vrchol. Když se dobře zazpívá, zahraje, zatančí a taky zrežíruje, tak je to naprostá pecka.
Procházka slavnými muzikály měla mít premiéru v dubnu, ale díky dobře známým událostem se musela posunout, a tak se jí diváci dočkají v září. Řekněte mi, jak jste to období „temna“, kdy se ze dne na den všechno zastavilo, strávili?
Petra: Snažili jsme se, dělat si ty společné chvíle co nejhezčí, aby nám bylo v těch nelehkých dnech dobře a nepropadali jsme jakémukoliv splínu. A taky jsme se snažili neztrácet optimismus. Nakonec jsme vlastně měli i celkem nabitý program povinnostmi…
Radovan: To ano, stali se z nás pedagogové a kuchaři! (smích) Je pravda, že ten život se opravdu najednou změnil v mnoha věcech. Všechno se zastavilo, nemohli jsme dlouho pracovat, děti nechodily do školy a nikdo nevěděl, jak dlouho ten stav potrvá. Ale skvělé je, že dokážeme jako rodina fungovat pospolu, takže nás absolutně nevykolejila skutečnost, že jsme spolu najednou trávili dvacet čtyři hodin denně se všemi radostmi i starostmi.
Pořad, o kterém se celou dobu bavíme, je vlastně i takovým dárkem pro tebe, Petro, protože letos si připomínáš jedno velké jubileum, a sice dvacet let od doby, kdy jsi nastoupila do angažmá v Městském divadle Zlín.
Petra: To je pravda. Ačkoliv jde čistě o náhodu, tak musím říct, že se to potkalo pěkně… V roce 2000 jsem do angažmá nastoupila, první role, která mě potkala, byla muzikálová, a v roce 2020, po dvaceti letech, se v divadelním klubu vracíme k vlastnímu muzikálovému pořadu. Je to vlastně hezká symbolika.
Radovan: Zajímavé je, že v oblastních divadlech panuje jakási tendence zaškatulkovávat lidi. Peťku na začátku toho angažmá zařadili do kategorie muzikálových hereček, protože skvěle zpívá, využívali ji pouze jednostranně, ale nikdo v ní dlouhou dobu neodhaloval i ten dramatický talent, který v sobě měla a stále má. Vždyť právě ta její syntetičnost z ní dělá herečku tak oblíbenou a populární.
Nebyla pro tebe ta škatulka, o které Radovan mluví, svazující?
Petra: Víš, ono je to těžko, protože těch muzikálů se ve Zlíně zase tolik nedělá, a když už se nějaký dělá, tak mám pocit, že převážná většina z nás – hereček – si v něm chce zazpívat. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to štvalo, naopak, vždycky jsem chtěla v daném muzikálu pěknou roli. Jiné by to samozřejmě bylo v momentě, kdybychom dělali tři muzikály v sezóně a já jenom zpívala. To bych se nad tím asi pozastavila…
Vzpomeneš si ještě na ten okamžik, kdy ses místnímu divadlu upsala?
Petra: Jasně. Dostala jsem nabídku od tehdejšího šéfa Petra Veselého, který mě viděl už ve třech zlínských inscenacích coby studentku zdejší soukromé herecké školy. No a já jsem ji, po tom, co jsem si vyzkoušela i jiná divadla, například v Opavě, Ostravě nebo v Pardubicích, přijala. Měla jsem totiž určité srovnání, což bylo velmi důležité při mém výběru.
Čím ti zlínské divadlo imponovalo? Proč jsi mu dala přednost před ostatními nabídkami?
Petra: Nabízelo aktuální témata a široké spektrum žánrů, což z něho dělalo divadlo jaksi komplexnější. Navíc tady byly na repertoáru parádní inscenace s obrovským přesahem. Nemluvě o tom, že i město jako takové mi přišlo velmi sympatické a okamžitě jsem si ho zamilovala.
Zlínské divadlo ti nepřineslo jenom několik krásných rolí, ale taky manžela Radovana. Má to, že spolu žijete i pracujete, nějaká úskalí?
Petra: Po pracovní stránce to má obrovské výhody, na jevišti na sebe neskutečně slyšíme a souzníme, ale o něco horší je to už v těch praktických věcech, hlavně, když máš malé děti…
Radovan: Ale víme, že si neseme úplně stejné břímě, jako lidé v dalších exponovaných profesích. Máme to vlastně podobné jako třeba lékaři, kteří se seznámí v nemocnici. Vždyť ti taky naráží na všemožná negativa, například v podobě služeb ve stejný den, a stejně tak i na pozitiva, když třeba doma nachází pochopení pro práci toho druhého.
Petra: A velmi očistné je to, že si rádi žijeme úplně normální život, neřešíme jenom a jenom divadlo, ale naopak dokážeme vystoupit z této bubliny. Za důležité třeba považuji i fakt, že máme mimodivadelní přátele, které vždycky rádi vidíme. Zkrátka, dospěli jsme do fáze, že osobní život je pro nás nadřazený a divadlo je už na druhém – samozřejmě velmi významném – místě.
Vzpomenete si, kdy jste na jevišti výrazně vnímali jeden druhého?
Radovan: Vtipné je, že Peťku znám od jejích šestnácti let, protože jsme ze stejného města, a sice z Opavy, ale tehdy jsem ji ještě přehlížel, protože byla mladé kuře… (smích) Ve Zlíně jsem si jí všiml hned, když nastoupila, a to právě v klubovém kusu Fantom Opery. Nejenom, že byla atraktivní blondýnka, ale taky mě dostal její hlas a projev. Okamžitě jsem poznal, že opravdu umí.
Petra: No, já jsem Radovana zavnímala právě v těch šestnácti letech, ale velmi výrazně, protože se mihnul v opavském dramatickém kroužku, když se zrovna hlásil na JAMU, a předvedl nám tam nějakou připravenou etudu. Bylo to neskutečně vtipné a tento zážitek se mi vryl do paměti. Pak se na nějakou dobu naše cesty úplně rozešly, ale když jsem se na škole dozvěděla, že nastupuje právě do Zlína, tak jsem byla šťastná a říkala si, jaké, že má toto divadlo štěstí… Ovšem, abych se vrátila k otázce. Na jevišti mě Radovan dostal coby Chaplin v inscenaci Charlie ve světlech moderní doby. To byla jeho životní role, měla jsem pocit, že se Chaplin znovu narodil. (úsměv)
Na závěr máte možnost cokoliv vzkázat čtenářům – Zlíňákům – kteří vás mají rádi a jak vyplývá z vašeho povídání, tak máte rádi i vy je.
Radovan: Milí diváci a čtenáři, přejeme vám i celému Zlínu hlavně pevné zdraví.
Petra: V této velmi křehké době, kdy není snadné plánovat a plnit si přání, si velice vážíme každé vaší cesty, která míří k nám. Už se moc těšíme na vzájemnou energii mezi námi a vámi.
Rozhovor vyšel v zářijovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín