V podstatě můžeme s klidem říct, že kapela Reggay patří k hlavním průkopníkům zlínské reggae scény. Byla jednou z prvních, která krátce po roce 2000 začala v Baťově městě šířit všemožné pozitivní vibrace a postupně se vlastní pílí vypracovala ve stálici nejenom místních pódií.
To koneckonců potvrzuje i fakt, že dlouhodobě vyráží také na zahraniční štace například do Rakouska, Polska, Itálie anebo na Slovensko.
Od začátku stojí v jejím čele Filip Husák, zpěvák, perkusista a taky majitel zlínského klubu Bamboo, který reggae propadl už na střední škole. „Učaroval mě ten zcela odlišný feeling, bylo to najednou úplně něco jiného, než všechny ty rockové věci, které jsem do té doby poslouchal,“ usmívá se frontman sedmičlenné formace, která v době covidové vydala desku Let’s Party.
Začněme trošku odlehčeně. Jak se žije a tvoří kapele, hrající reggae, v občas trošku ospalém Zlíně?
Já myslím, že úplně stejně jako kapelám, které hrají cokoliv jiného. Je to naprosto v pohodě, ten žánr nás nijak nediskriminuje… (úsměv)
Podle mého názoru je velmi důležité, aby posluchač kapele věřil všechno to, co muzikou sděluje a jak se prezentuje. A je samozřejmě úplně jedno, jakému žánru se věnuje. U vás to, zdá se, funguje. Jak dlouho trvalo, než jste našli tu správnou tvář?
V podstatě nějaká první naše autentická tvář se začala ukazovat až po nějakých pěti letech fungování, když jsme začali nad muzikou přemýšlet trošku jinak. V úplných začátcích jsme se věnovali převážně všemožným coverům, hráli jsme například Boba Marleyho, Petera Toshe nebo Bunnyho Wailerse, nicméně šlo o typické rozkoukávání se a hledání. Podstatný zlom nastal ve chvíli, kdy jsme začali tvořit vlastní písničky, které ale zcela pochopitelně ještě nebyly dokonalé. Jejich kvalita šla postupně nahoru ruku v ruce s kvalitou naší – muzikantskou. A jen tak mimochodem, tvář kapely velmi výrazně utvářeli i všichni muzikanti, kteří kapelou za ta léta prošli. Byl to v podstatě přirozený vývoj.
Pojďme si ještě víc přiblížit úplné začátky kapely Reggay. Vybavíš si ten moment, kdy jste to dali dohromady?
Zkusím to… (smích) Ještě, než jsme dali dohromady Reggay, tak jsem měl kapelu, která se jmenovala Senzace příštího léta a musím říct, že měla lokálně celkem úspěch. Působil jsem v ní jako jemnosrstý raper s drsnou image a psal jsem drsné texty. A co víc, už v této formaci jsem se snažil trochu toho reggae či SKA prosadit. Jenomže jak už to tak bývá, kapely v mládí založené se občas nepřehoupnou přes jakési prvotní více či méně kritické období a dřív, než se člověk naděje, tak se rozpadnou. To samozřejmě potkalo i nás. Jenomže když jsme to zabalili, tak jsem si uvědomil, že chci dělat muziku dál a urputně jsem začal hledat muzikanty pro další formaci. Mezistupněm tak byl ještě Škrtící kroužek, ale jak už název napovídá, v kapele vznikal velký tlak, což nebylo zdravé. Čili důležité bylo najít správné muzikanty, muzikanty, kteří budou mít chuť hrát reggae, což se po určitých porodních bolestech podařilo a kapela Reggay mohla spatřit světlo světa.
Je pravda, že kapelou prošla za ta léta hned celá řada muzikantů. Čím to je? Myslíš, že je důležité, aby měl člověk reggae opravdu v krvi?
Těžko říct. Občas jsme šli cestou „pokus – omyl“, co se výběru muzikantů týče, ale to se bavíme spíš o hráčské technice a celkovému přístupu. Nicméně je důležité zmínit, že každá personální změna měla něco do sebe… Avšak přiznám se, že si nejsem úplně jistý, zda si všichni současní členové kapely pouští především – či snad jenom – reggae například doma… (smích) A nakonec je to vlastně dobře. Pravdou je, že za ta léta jsme i trošku uhnuli z té přímočaré cesty a rozhodně nehrajeme jenom čisté „echt“ reggae, naopak, do muziky vnášíme všemožné další vlivy, které jsou všude okolo nás a určitým způsobem nás ovlivňují.
Jak vypadala po tom zmíněném roce 2000 tuzemská reggae scéna? A když ji srovnáš se současným stavem, vyvinula se nějak výrazně?
Tenkrát určitě nebylo tolik reggae kapel, co je dneska, to je jasné. Bylo Švihadlo a potom dlouho nic… (úsměv) Na druhou stranu bylo ale hodně stylových dýdžejů, na které se hojně chodilo do všemožných undergroundových klubů. Vzpomínám si, jak jsem pohledem vyhledával všude po městě plakáty, které na reggae potažmo SKA zvaly, úplně jsem si v tom liboval. Akce tohoto typu byly vzácné a v podstatě nikdy mě nezklamaly. V dalších letech pak vymizela jakási vzácnost, což platí u veškeré muziky, vždyť s plnohodnotným nástupem internetu už bylo všechno jinak, člověk měl dostatek informací, mohl si poslechnout, cokoliv si jen přál a to pravděpodobně zapříčinilo i skutečnost, že se vyrojilo velké množství seberůznějších kapel. Když jsme začínali, tak byly na Zlínsku v podstatě tři čtyři reggae party a teď jich je mnohem víc. Avšak nutno dodat, že některé jsou fakt dobré.
Kdy v tobě vlastně vzplála láska k reggae? Čím tě tento styl uchvátil?
Učaroval mě ten zcela odlišný feeling, bylo to najednou úplně něco jiného, než všechny ty rockové věci, které jsem do té doby poslouchal. Za moji lásku k reggae může v podstatě moje sestra, která mi v době, kdy jsem byl na střední škole, přivezla nějaké desky z Londýna. Pamatuji si, že Burnin and Lootin od Boba Marleyho jsem sjížděl pořád dokola, až jsem si to i trošku zprotivil… (smích) Později jsem se střídavě pohyboval v Londýně i já, skvělé bylo, že jsem bydlel u rodiny Jamajčanů, díky čemuž jsem byl v podstatě u zdroje. Ta rodina mě obrovsky obohatila, vždyť díky ní jsem se dostal k muzice, která u nás v té době nebyla. Šlo o CDčka bez názvů a popisků s úplně klasickou jamajskou muzikou, která k té zemi patří stejně tak, jako k nám dejme tomu dechovka. A to už jsem byl v reggae až po uši.
„Kapela Reggay nemá dready a moc toho nenahulí, zato má ráda slivovicu.“ Přesně toto o vás bylo napsáno v jedné starší tiskové zprávě. A přitom člověk by řekl, že dready a marihuana k reggae patří. Jde v tomto případě pouze o otřepané klišé, nebo už máte všechny bouřlivé roky, vlasové experimenty a „dlouhej kouř“ dávno za sebou?
Jasně, široká veřejnost si pravděpodobně reggae spojuje s pořádnými dready a marihuanou, ale já to tak nemám. Vlastně nikdo z naší kapely to tak nemá, nikdy jsme na tom image nestavili… Pro mě osobně je ten hudební styl tak naprosto výrazný, že k němu opravdu nepotřebuji žádný estetický ani omamný „doprovod“. Navíc, než by mi dready narostly, tak bych se asi zbláznil a ve výsledku bych stejně vypadal jako blbec… (smích)
Co považuješ za tři nejzásadnější milníky v historii vaší kapely?
Toto je dost těžká otázka. (zamyslí se) Za první důležitý milník bych koneckonců mohl považovat skutečnost, že jsem reggae vůbec poznal. Kdoví, kde bych dneska byl a zda by kapela Reggay fungovala, kdyby se tomu tak nestalo anebo by to přišlo o mnoho let později. Druhým milníkem byl určitě postupný přechod od předělaných písní k čistě vlastní tvorbě, a to i přes to, že jsem tehdy neuměl vůbec skládat, zpívat a možná ani hrát. Teď si zpětně říkám, proč jsem se do muziky vůbec pustil. No, ještě, že jsem měl štěstí na muzikanty kolem, kteří mi vždycky pomohli tu klubající se myšlenku v mé hlavě rozvést, protože sám bych toho moc nezmohl… (smích)
Chápu to správně, že jsi měl v hlavě dejme tomu určitou myšlenku, určitý nápad či nápěv, ale potřeboval jsi k sobě někoho muzikantsky zdatnějšího, kdo by ti to pomohl dotáhnout do konce?
Přesně tak. Samozřejmě, že postupem všech těch let jsem se ledasco naučil a hlavně jsem pochopil určité postupy. Už to se mnou, co se skládání týče, není tak zlé, vlastně dneska bych to nazval určitou taktikou, díky které tvoříme hromadně… (úsměv) Něco mě napadne, přinesu to na zkušebnu a společně na tom pracujeme, dokud nezjistíme, zda ta která píseň má potenciál, nebo je odepsaná a v lepším případě vhodná tak akorát do šuplíku. Na věcech, které projdou přísným sítem, pak makáme dál.
Rozumím. Ale vraťme se ještě k těm milníkům. Chybí nám třetí.
Možná to bude znít trochu zvláštně, ale jsem upřímně moc rád, že jsme ustáli celou tu covidovou krizi. V určité fázi totiž klidně mohlo dojít k zániku kapely. Víš, před vypuknutím pandemie jsme měli pěkně našlápnuto, diář byl plný zajímavých koncertů, vyšly o nás pěkné recenze a my cítili, že ta letitá snaha a vytrvalost konečně nese své ovoce. Avšak ze dne na den bylo po všem. Nastal totální útlum, během kterého chtěli někteří členové omezit veškerý kontakt. A když už jsme se náhodou sešli, tak ve velmi okleštěné sestavě. Bylo to frustrující, znovu bych to zažít nechtěl. Ale občas byla v těchto situacích i sranda a nějakého toho štráfka jsme si dali.
Na druhou stranu, v době covidové jste konečně vydali album na fyzickém nosiči. Po všech těch letech máte regulérní CD, které nese název Let’s Party. Proč jste to tak dlouho odkládali?
Dlouho jsme si říkali, že je v podstatě úplně zbytečné vydávat desku fyzicky. Všechno, co jsme kdy nahráli, jsme krátce nato umístili na internet. Ovšem najednou jsme v té době „temna“ přece jenom dospěli k názoru, že je škoda, nemít aspoň jeden suvenýr tohoto typu… (úsměv) Takže jsme si udělali radost. Ale co si budeme povídat, na koncertech si CD pořídí jenom ti opravdu skalní, většina lidí ti řekne, že si ho stejně nemá kam strčit a tak raději preferuje digitální platformy.
Čili šlo o první a zároveň poslední „suvenýr“ kapely Reggay?
To bych netvrdil. Materiálu máme spoustu, brzy se chystáme do studia, tak třeba se ještě hecneme a výsledek vylisujeme… (smích) A víš co? V rámci jedné nové skladby chystám spolupráci s kamarádem, který mi řekl: „Bratranče, to nahrajeme a já ti to v New Yorku zmixuju.“ No, není to nikdo jiný než Laco Deczi.
Dovolím si nadhodit ještě jeden moment v historii vaší kapely, který byl podle mě velmi důležitý, a sice příchod zpěvačky Ady Ioany Barbu. Jak před třemi lety došlo na vaši spolupráci?
To je, čoveče, celkem zajímavý příběh… Ve svém klubu Bamboo jsem kdysi dělával nejenom pěvecké soutěže, ale taky občasné karaoke večery pro zahraniční studenty, kteří byli ve Zlíně v rámci programu Erasmus. A asi víš, jak to na takovém karaoke chodí, že jo. Pustí se notoricky známá písnička a všichni začnou s obrovskou chutí hulákat. Jeden přes druhého ječí, předhání se, a když už nastupuje k mikrofonu třetí pěvec, raději se klidíš… Ten večer jsem se stejně jako vždycky po pár vtipných „pokusech“ odebral do klidnější části klubu, když z ničeho nic bylo něco jinak. Za mikrofonem nebyl ten typicky falešný řev, ale právě Ada. Zaujalo mě, jak zpívá a tak jsem neváhal a okamžitě se jí zeptal, jestli by neměla chuť se zastavit na naši zkoušku. Chtěl jsem si ji proklepnout, zjistit, jestli opravdu umí. Slovo dalo slovo, Ada přišla a všechno do sebe ihned zapadlo. Uměla. A v kapele už zůstala… (úsměv) Je pro Reggay obrovským přínosem, vždyť kromě toho, že skvěle zpívá, tak si ještě sama zvládne své party anglicky otextovat a k tomu si i dotvoří melodickou linku tak, aby jí to sedělo.
Kolem tvého klubu Bamboo, který se nachází ve Zlíně na Jižních Svazích, se po covidu vyrojilo několik otázek. Můžeš prozradit, jaké šrámy během uplynulého roku a půl utrpěl a co s ním bude v dohledné budoucnosti?
No, během uplynulého roku a půl, jako by Bamboo ani nebylo. Klub byl zavřený, stejně jako všechny další. Nicméně nějak přežil, ačkoli to bylo dost o držku. A co s ním bude dál? To je vlastně ve hvězdách, protože s budovou, ve které se Bamboo nachází, jsou jiné plány. Časem by se měla proměnit na bytovku, jenže nikdo mi nyní nedokáže říct, kdy k tomuto kroku dojde. To znamená, že veškeré věci řeším prakticky z měsíce na měsíc a jsem smířený s tím, že se jednoho dne zavře. Ale dokud to jenom trošku půjde, budu se snažit, aby klub fungoval. Nemluvě o tom, že se vším může zamíchat případná další vlna covidu. Představa, že budu zase trávit pracovní dny vyplňováním všemožných formulářů a všechny akce rušit, mě dost děsí. Na tomto místě musím ještě poděkovat manželce, díky které mám na všechno kolem muziky tolik prostoru. Taky by mě mohla klidně po každém mém příchodu domů kopnout do koulí, že jo…
Představa, že by zmizelo i Bamboo z pomyslné mapy zlínských klubů, je trošku smutná. To už by v tomto krajském městě opravdu mnoho míst, kam si člověk může zajít za živou muzikou, nezbylo. Co si o tom myslíš?
Co ti na to mám říct… (odmlčí se) Je to dlouhodobý problém, který asi momentálně nemá žádné řešení. Chybí tady z určitých stran ochota jakkoliv pomoct. Samozřejmě, že se snažím najít nové prostory, ale jak už mi bylo párkrát sděleno od osob v podstatě nejpovolanějších, hudební klub ve Zlíně aktuálně není na pořadu dne. A přitom provozování klubu rozhodně není činnost, na které člověk výrazně zbohatne. Kdepak. Navíc kombinace gastra, muziky a rozdováděných lidí není nikterak záviděníhodná, opravdu to ukočíruje jenom někdo, kdo je pro věc absolutně zapálený. Doufejme, že jednou se zlínská klubová scéna zase postaví na nohy.
Kde můžou fanoušci do konce roku vidět a hlavně slyšet kapelu Reggay? Jaké koncerty máte ještě před sebou?
Cosi tam ještě máme… (listuje v kalendáři) Určitě budeme v Břeclavi, také budeme v Ostravě nebo v Hradci, ale to je pro zlínské fanoušky celkem z ruky, že? Tak pak přichází v úvahu Vsetín, kam zavítáme 3. prosince, anebo rovnou zlínské náměstí Míru, na kterém zahrajeme 15. prosince v rámci vánočních trhů. Tak si můžeme všichni společně zamrznout… (úsměv)
Rozhovor vyšel v listopadovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Tomáš Řehůřek a archiv kapely Reggay