Bolek Polívka – herec, dramatik, scénárista, mim, šéf divadla, a hlavně dobrosrdečný Valach s nekonečným smyslem pro humor – rozdává lidem radost i naději už dlouhých padesát let.
V okamžiku, kdy se na začátku sedmdesátých let upsal Divadlu Husa na provázku, stal se díky svému talentu zcela nepřehlédnutelným a postupně dokázal vytvořit desítky skutečně nezapomenutelných rolí nejenom divadelních, ale také filmových.
„Pokud to jen trošku půjde, budu se snažit dělat stále to, co dělám, protože mě to neskutečně baví a taky naplňuje jistou tichou radostí,“ říká bez jakéhokoliv zaváhání jedna z největších osobností české kultury. Rozhovor s Bolkem Polívkou vznikal na jeho domácí půdě – v brněnském Divadle Bolka Polívky – a to po jedné z repríz nejnovější inscenace s názvem Kdo sestřelil anděla, ve které přes dvě hodiny takřka nesejde z jeviště. Chuť do života zkrátka neztrácí ani po sedmdesátce.
Najít vhodný termín k rozhovoru nám dalo celkem zabrat. Stále jste tak pracovně vytížený, jako tomu bylo v uplynulých měsících?
Na takovou otázku se dá jenom mlčet… (úsměv) Musím se přiznat, že popravdě ani nevím, co znamená být hodně vytížený. Někdy se člověku zdá, že toho je víc, než je zdrávo, avšak ve skutečnosti tomu tak vůbec není, považuje-li svoji práci za určité poslání či jakousi životní radost – pak v podstatě může říct, že má hodně života. Já osobně mám štěstí, že je kolem mě pořád víc toho, co se mi dělat chce, takže absolutně netrpím pocitem, že jakkoliv ztrácím čas.
Dovedete si představit, že byste jednoho dne definitivně pověsil herectví na hřebík a jenom si užíval zaslouženého důchodu?
V souvislosti s tímto tématem musím vzpomenout Milana Lasicu, který často říkával: „Ja by som chcel byť oligarchom. To by som vedel robiť.“ (smích) Myslím si, že i důchod by měl být naplněný činností a pokud se někdo věnuje například svojí zahrádce, nebo má víc času dejme tomu na svoji milovanou filatelii, tak je to jedině správně. Nejhorší je nic nedělat. Ovšem za dosti hloupé považuji časté tvrzení některých lidí, když říkají „až přestanu pracovat, začnu něco dělat.“ To u mě to jednoduše neplatí. Pokud budu jen trošku moct, budu se snažit dělat stále to, co dělám, protože mě to neskutečně baví a taky naplňuje, řekněme, jistou tichou radostí. A někdy i radostí hlučnější… (úsměv)
Podle čeho si momentálně vybíráte projekty, ať už divadelní nebo filmové, kterým budete věnovat energii? Poznáte na první dobrou, co stojí za to?
Kdybych to dokázal správně rozpoznat, tak bych pravděpodobně v minulosti několik projektů odmítl a vůbec se jim nevěnoval. Bohužel, riziko, že se zmýlím, hrozí neustále, a to můžu veškeré pracovní nabídky třídit sebedůkladněji. Na druhou stranu, už jsem v té naší – teď nechci říct bublině, proto řeknu raději kostce dost dlouho a mám určité vazby na schopné lidi, se kterými vím, že ta práce bude stát za to. Proto když mě osloví například filmový producenti Tomáš Hoffman nebo Rudolf Biermann, neváhám ani minutu. Stejně tak se najdou i určití divadelní režiséři, u kterých vím, že zkoušení nebude ztrátou času ani energie. Co je však nejhorší, když člověka nalákají na milované kolegy. Přece jen, kolegům se nedá úplně věřit, což vím z vlastní zkušenosti, protože mě se taky nedá tak úplně věřit… (smích) Ale když se teď v rychlosti zamýšlím nad svou filmografií, tak se překvapivě hodně těch věcí podařilo a myslím si, že i zpětně mají určitý smysl, což je nejdůležitější.
Změnil se v něčem váš pohled na věci v době pandemické, kdy měl člověk tak nějak víc času na sebe, mohl se zastavit a trošku hlouběji nad ledasčím přemýšlet?
Určitě ano. Troufám si říct, že v mnoha ohledech to bylo dokonce velmi zajímavé období. Třeba v rámci vztahu k vlastním dětem. Najednou jsem na ně měl víc času a mohli jsme se mnohem podrobněji prozkoumávat. Co si budeme povídat, někdy se u rodičů projevuje pouze takový ten, řekněme, trošku strojený zájem – jakože víme, že je nutné dítěti naslouchat, a to i přes skutečnost, že se nám mnohdy ani příliš nechce, avšak v danou chvíli se tváříme, že vyslechnutí starostí pubertálních ratolestí, případně i těch ještě mladších nebo mnohem starších, je tím největším smyslem našeho života. A buďto nám to, co jsme vyslechli, připadá v danou chvíli zábavné, anebo naopak úplně zbytečné. Jenže tím, jak jsme spolu byli najednou takřka dennodenně, se to jaksi celé změnilo. Z mé strany byl zájem mnohem opravdovější, stravitelnější a určitým způsobem i méně hraný. To bylo pěkné… (úsměv)
A jak to období karantén snášela vaše umělecká duše, která je zvyklá neustále tvořit?
No, nějak to zvládla. Divadlo se hrálo jenom sporadicky, v podstatě pouze v určitých škvírách, a filmovalo se zcela minimálně, takže z ničeho nic jsem měl až propastně mnoho času. Dokonce bych řekl, že jsem neměl tolik volného času od dětství. Probudil jsem se a najednou byl přede mnou celý volný den. Jelikož jsem ale zvyklí nad všemožnými věcmi takřka pořád přemýšlet a celý život v sobě mám určitý tvůrčí potenciál, který kdesi ve mně kvasí a zraje jako víno nebo slivovice, tak se mi po nějaké době začaly na mysl probublávat nejrůznější texty a hříčky, které jsem si pečlivě zapisoval a následně je četl své ženě Marcelce, podle jejíhož pochvalného či hořkého úsměvu jsem poznal, zda jsou dobré, nebo definitivně odsouzené k zániku. To nejzajímavější, co prošlo sítem, pak David Rotter opatřil hudbou a spontánně tak vzniklo naše poetické pásmo s názvem Zamrzlé úsměvy.
Jste typ člověka, který rád vzpomíná a ohlíží se za tím, co prožil? Nebo raději hledíte stále kupředu?
Co se týče budoucnosti, ať už blízké či vzdálené, tady se řídím jednou moudrostí, která zní: „Chceš-li pobavit boha, seznam ho se svými plány.“ To se mi líbí. Je ale pravda, že dennodenně si několikrát vzpomenu na celou řadu svých blízkých – například co se kamarádů týče, tak zmíním alespoň Milana Lasicu nebo Jiřího Pechu. Pak mám taky jeden ze svých rituálů, kdy před každým představením vždycky poprosím maminku, tátu a bratry, aby nade mnou drželi ochrannou ruku v rámci toho, co se bude na jevišti dít a žít. Vlastně se dá říct, že jsem ve spojení se svými nejbližšími neustále a pořád udržujeme jakýsi symbolický kontakt.
Jen tak mimochodem, když sedíte ve vlaku, díváte se dopředu, směrem k cíli, nebo raději pozorujete krajinu, kterou právě opouštíte?
Vždycky sedím zády k bodu A, tedy čelem k bodu B, to znamená, že upírám svůj zrak dopředu… (úsměv)
Před chvílí jste zmínil slovo dětství. Co se vám při jeho vyslovení vybaví?
Lesy, které byly všude okolo, zámecký park a pochopitelně rodiče. Vlastně až o mnoho let později jsem si uvědomil, jak jsem trošičku trpěl tím, že mám starší rodiče, dokonce jsem si jednu dobu říkal, že budu pravděpodobně taky adoptovaný, jako můj spolužák Kalivoda… (smích) Aby toho nebylo málo, tak maminka byla rozvedená, jednoho bratra jsem měl z její strany, avšak druhého ze strany otcovy, takže jsem byl občas rozpolcený a vysníval jsem si trošku jiný osud, možná i jiný původ, ale dneska jsem moc rád, že to bylo právě tak, jak to bylo.
Když jsme u toho osudu, dá se říct, že byl definitivně zpečetěn v okamžiku, kdy vám byly čtyři roky, a od tatínka jste dostal první klaunský nos?
Ano, byl to velmi důležitý okamžik. Tatínek mě odmalička brával na zkoušky vizovických divadelních ochotníků a já tak mohl díky němu sledovat, jak se lidé s nadšením o něco pokouší a z ničeho vzniká něco moc krásného a užitečného. Líbilo se mi, jak se pokaždé sešla parta, která si jen tak nenápadně přeříkávala nějaký text, avšak krátce na to najednou všichni chodili po jevišti, byli úplně jinak oblečení, mluvili o poznání hlasitěji a kolem sebe měli krásné kulisy – to bylo pro malého kluka něco úžasného. V podstatě jsem byl svědkem určitého zázraku.
Co dalšího vám dalo rodné Valašsko do života? Jak vás ovlivnilo?
Na malém městě jsou si všichni podstatně blíž. Vyrůstal jsem v prostředí, kde lidé drželi při sobě, pomáhali si a fungovalo mezi nimi opravdové přátelství. To mě, myslím, ovlivnilo velmi. Ale stejně tak mě velmi ovlivnila i určitá veselost, možná až bujarost, která v těch lidech okolo byla zakořeněná. Dokázali si užívat. Dodneška vidím všechny ty figury, které by zcela s přehledem zapadly do příběhů Karla Poláčka. Bylo skvělé je zblízka pozorovat a později z toho těžit a všemožně je napodobovat… (zamyslí se) Například vizovický hrobař, kterému se říkalo Žabař – s ním mám jeden nezapomenutelný zážitek. To jsem měl tehdy svého milovaného houpacího koníčka, na kterém jsem se jednoho slunného dne houpal před našim domem, a Žabař se z dálky přibližoval svým typickým klátivým krokem, až stál zanedlouho nade mnou. (začne precizně předehrávat) „Co to máš?“, zeptal se. „Já mám koníčka, koníčka mám,“ odpověděl jsem mu nadšeně, načež jenom mezi zuby procedil: „To néni kůň, to je žaba!“ A takovým způsobem trápil všechny děti, nejen naši partu kluků z Říčanské ulice… (úsměv)
Takže z Vizovic jste si odnesl do života přátelskou a společenskou povahu, avšak taky vás naučily určité soudržnosti, je to tak?
Ano. Ta soudržnost se nenápadně pěstovala třeba právě v té zmiňované chlapecké partě, se kterou jsme neustále hráli nějaké hry, pořád jsme měli v rukou luky či praky, protože jsme s oblibou ve vší vážnosti válčili. Když byl někdo Vinnetou, tak byl prostě Vinnetou, přes to absolutně nejel vlak. Dokonce i doma jsi musel sedět s vážnou tváří a zkříženými nohami jako správný indián, a bylo úplně jedno, že zrovna čekáš na oběd, matka si tě nevěřícně prohlíží a u toho regulérně přemýšlí, jestli nebude dobré zavolat nějakému odborníkovi… (smích) Vzpomínám si, jak za námi jednou přijela teta z Ostravy, která chodila celý život zásadně v černé, a já seděl doma opět s naprosto kamennou tváří. (znovu začne předehrávat) Podívala se na mě se slovy: „Ty jsi odbarveny.“ Já na to, že nejsem. Ona opět tím svým ostravským přízvukem nahodila – „Jsi odbarveny… Že je odbarveny?“, načež matka potvrdila, že nejsem odbarvený, ale teta se nedala. Znovu se na mě dlouze zadívala, v hlavě si všechno zformulovala, a vyhrkla: „Ale jsi odbarveny. Chtěla jsem ti dat pět set korun, nedostaneš nic.“
Vracíte se ještě do Vizovic?
Měl bych tam rozhodně jezdit častěji. Nicméně nejsem vůči Vizovicím nijak sentimentální, spíš nostalgický, a je pravda, že nostalgie se dá pěstovat i na dálku. Pravdou taky je, že už tam vlastně nikoho nemám, což pěkně dokresluje i skutečnost, že vždycky, když do Vizovic přijedu a dívám se kolem sebe, tak vidím řadu povědomých tváří, avšak netrvá mi zas tak dlouho, abych si uvědomil, že jsou to už potomci všech těch lidí, které si pamatuji ještě z dob, kdy jsem tam žil… (úsměv) Před lety jsme dokonce s manželkou přemýšleli, že bychom si pořídili nějaký domeček na Janově hoře, která se nad Vizovicemi tyčí, ale nakonec jsme zůstali v Olšanech, na venkově, kde je to vesměs podobné – taky nemáme nouzi o kotáry, krásné výhledy i nejrůznější cesty, které v lese definitivně končí…
Je pravda, že jste v mládí snil o tom, že budete z Vizovic dojíždět do „zaměstnání“ do nedalekého Divadla pracujících, dnešního Městského divadla Zlín?
Ano, to pravda je. A trošku se mi ten sen i splnil, když nad tím tak přemýšlím. Ačkoliv jsem nakonec nikdy ve Zlíně v angažmá nebyl, tak jsem si v tamním divadle zahrál alespoň coby host ve dvou inscenacích – Osm a půl (a půl) a Klaun, respektive August August, august. Taky musím zmínit i takzvané staré zlínské divadlo, které jsem měl moc rád. Jezdili jsme do něj vlakem z Vizovic, ve kterém jsme vedli hluboké debaty se spolužačkami, u toho jsme vydatně kouřili, protože se to ještě mohlo, a sem tam padla i nějaká ta flaša. Tím vším byly zážitky z navštívených představení dokonale umocněny… (smích)
Opusťme vaše dospívání a posuňme se v čase. Co vám pro změnu okamžitě bleskne hlavou, když se zmíní sedmdesátá léta a Divadlo Husa na provázku?
Naprosté oslnění. Jako by to bylo včera, co jsem na Provázku viděl vůbec poprvé hrát Pecu (pozn.: Jiřího Pechu), aniž bych ho tehdy ještě znal, a to v přestavení Výběrčí, pod kterým byl podepsaný Milan Uhde. Musím říct, že to byl neskutečný nápor energie a úplně to přebilo všechno to, co jsem na divadle do té doby viděl. Krev, pot a slzy. Čistá krása. Nic se tomu nedalo vytknout. Jsem vděčný, že jsem na JAMU prošel právě pod rukami Milana Uhdeho nebo Bořivoje Srby, protože už během druhého ročníku si nás tito zkušení pedagogové začali testovat, dali nám určité příležitosti, pro které jsme se dokázali správně obětovat, aniž by nám záleželo nějakém osobním pohodlí. Zkrátka, byli jsme cizí rukou taseni, avšak vlastním nadšením vzníceni… (zazvoní mu telefon, jakmile hovor vyřídí, opět se vrátí ke stolu) Omlouvám se, volala mi žena. A snad jakoby něco tušila, řekla mi „jsi můj Vizovjánek“. Pamatuj si, že když ti toto řekne nějaká Zlíňačka, tak vůbec nezáleží na tom, jak vypadá… (smích) Kde jsme to skončili?
U tasení a vznícení. Přijde mi, že váš tehdejší specifický „provázkovský“ styl v mnohém překračoval divadelní hranice. Dá se říct, že jste našli určitou díru na trhu? Že jste přišli s něčím, co tady do té doby nebylo běžně k vidění?
Ačkoliv se nám tehdy klasičtí divadelní bardi vysmívali a do určité míry námi i pohrdali, tak musím zpětně uznat, že jsme asi v mnoha ohledech objevné divadlo dělali. V podstatě jsme začali míchat dohromady výrazná gesta a pohyby s mluveným slovem. Často jsme byli opravdu velmi překvapeni, jakého ohlasu se nám dostalo, a to nejenom u nás, ale taky v zahraničí. V roce 1975 jsme vyrazili vůbec poprvé do francouzského Nancy na tamní mezinárodní divadelní festival, na kterém jsme se uvedli hned třemi inscenacemi – Am a Ea, Pepé a Commedia del arte. Zažili jsme neuvěřitelný úspěch, lidé nás takřka nosili na ramenou, a když jsme se vrátili domů, nabídky z celého světa se jen hrnuli. Jenže tím to na nějakou dobu skončilo. Z vyšších míst se k nám donesl vzkaz: „My to platíme, tak to budete hrát v Brně. Pustíme vás maximálně do Prahy“. Co se dalo dělat, divadlo jsme bezmezně milovali, takže jsme hráli u nás. Naštěstí se pak ozvali nějací impresáriové z Milána a Paříže s tím, abychom vycestovali na jejich festivaly a jelikož byli důslední a pořádně zatlačili, tak se to i podařilo.
Uvažoval jste někdy v těch nesvobodných dobách reálně nad tím, že zůstanete ve svobodné zemi a do vlasti se nevrátíte?
Uvažoval, dokonce jsem byl už rozloučený i s maminkou, ale tak nějak se mi to nakonec všechno v hlavě rozleželo. Přece jenom jsem tu naši zemi miloval, ať už to v ní vypadalo jakkoliv, a taky jsem miloval celou divadelní partu, kterou jsem měl kolem sebe. Vedl jsem v sobě zvláštní vnitřní boje, kdy si člověk na jednu stranu říkal, že v zahraničí se bude mít dobře, využije některou z nabídek, které se mu objevily na stole, bude třeba i učit, režírovat a nevím, co ještě všechno, ale definitivně opustí své kořeny. Ve výsledku to všechno dopadlo asi nejlépe, jak mohlo. Nemluvě o tom, že by mi pravděpodobně dlouho trvalo, než bych dokázal porozumět, co si na dvě stě metrů vzdálení milenci na lavičce povídají. I když by to bylo zřejmě velmi podobné, ať už bych se nacházel kdekoliv… (smích)
Když vás tak poslouchám, stále víc a víc se utvrzuji v tom, že člověk nesmí za žádných okolností ztratit určitý nadhled a smysl pro humor.
Shodou okolností v nejnovější inscenaci Kdo sestřelil anděla, kterou u nás v divadle hrajeme, zazní replika „jak chcete přežít tuto dobu bez posměchu“. Já bych tam ale raději dal „bez úsměvu“ nebo „bez humoru“. Jednou jsem zastavil stopující osobě nedaleko Olšan a k mému překvapení, on to byl můj kamarád. Nastoupil, nicméně hrozně zapáchal. (opět celou situaci předehrává) Tak jsem se ho ptal, co se děje, když on na to: „Ale prosim tě, žena se na mě vykašlala, odstěhovala se do Brna, co si jenom počnu. Su v prdeli, Boline, úplně v prdeli, tak se nediv, že smrdím. Chlastám, no.“ Říkám mu: „Neblbni, musíš se narovnat, přece tomu nepodlehneš. Pěkně se ohol, vykoupej se, vem si čistou košulu…“ Najednou mě však blesku rychle přerušil a pronesl památnou větu: „Tobě se to mluví, vole, když máš humor.“
Změnilo se podle vás divadlo nějak výrazně za těch padesát let, co se mu profesionálně věnujete?
Já to asi nedokážu úplně posoudit. Je důležité si uvědomit, že dneska se divadlo hraje na několika úrovních, má de facto hned celou řadu podob, a divák si může díkybohu libovolně vybírat. V podstatě ho můžeme přirovnat k vodě – jednou narazíš na kaluž, ale taky na studánku, podruhé ti vstoupí do cesty obrovská řeka, jindy zase útlá bystřina. Pokaždé je to něco jiného, nicméně v základu se jedná pořád o vodu. Každopádně si myslím, že se u nás stále dělá dobré divadlo, a je jedno, jestli jdeš na muzikál, na drama nebo do komorního prostoru na nějaký experiment. Jak říkám, chce to jen správně vybírat, ačkoliv věřím, že je to někdy dosti těžké, protože trh je neuvěřitelně nabitý.
Najde se nějaká divadelní role, kterou byste si dal s chutí znovu?
No, třeba Trosečník, to by bylo něco, ale toho už bych fyzicky nezvládl, respektive už by ho nezvládly moje opotřebované klouby. Pak bych si určitě s chutí zahrál společně s Pecou Poslední leč, jé, to by bylo krásné… (zamyslí se) V podstatě všechno by se dalo hrát pořád, kdybychom zůstali mladí a nesmrtelní.
A když už jsme u vašich rolí, skočme ještě nenápadně k filmu. Podle filmové databáze bude letos odpremiérováno celkem šest snímků, pod kterými jste herecky podepsaný. Je mi jasné, že se nenatáčí všechny zároveň, ale i tak mi ten počet přijde neuvěřitelný. Jak to zvládáte? Jak se v jednu chvíli dokážete koncentrovat na takovou porci práce?
Víš, že ani nevím? A opravdu jich je tolik? (úsměv) Vždycky se snažím danou roli někomu věnovat. Někomu, koho jsem znal, nebo koho znám. Například ve filmu Musíme si pomáhat byl předobrazem postavy Josefa Čížka můj tatínek, který taktéž trošku napadal na jednu nohu, neustále chodil elegantně oblečený, nechyběla mu patřičná elegance a do toho voněl cigaretovým kouřem i lékárnou, ve které pracoval. Nebo třeba do filmu U mě dobrý jsem promítl svého bráchu, který byl každým coulem gentleman. Zkrátka, vždycky při natáčení takhle na někoho myslím.
Naposledy vás poprosím o jednu rychlou reakci. Trošku jste mi nahrál – co vás bez rozmyslu napadne, když dojde řeč právě na film Musíme si pomáhat?
Válka. A k tomu mi naskočí i jedna blyštivá vzpomínka na samotné natáčení. To se tak zrovna točila ta velká razie – dobytčáky narvané k prasknutí, všude okolo mocně štěkali psi, které v rukou pevně svírali opocení Němci, zkrátka velká hrůza, kdy člověku bleskne hlavou, co za neskutečné utrpení museli tenkrát lidé prožívat. Konečně se z režie ozvalo ono „stop, stop“, načež si všichni na place oddechli, protože to fakt nebyla snadná scéna. Zadívám se do davu komparzistů a co nevidím, jeden z těch esesáků se ke mně prodírá s úsměvem na tváři a volá: „Boli, ahój, já su z Třebíča.“ To byla neskutečná změna atmosféry… (smích)
Nemrzí vás občas, že jste hodně spojován převážně s filmy jako Dědictví aneb Kurvahošigutntag nebo Pelíšky, ovšem jen málokdo si vás v danou chvíli přiřadí k rolím, jež jste ztvárnil ve snímcích Zapomenuté světlo nebo Sedím na konári a je mi dobre?
No jo, to je holt úděl, se kterým člověk nic moc nenadělá. Vezmi si takového Miloše Kopeckého, ten hrál nádherné role, snad Lakomcem počínaje, ale stejně ho ve výsledku mají všichni zafixovaného jako toho doktora Štrosmajera. Netřeba si stěžovat. Ti, co chtějí, tak vědí a ti, co nechtějí, vědět nemusí. Vždycky, když jdu po ulici a slyším ono pověstné „Bohušu, kurva se neříká“, tak jen s klidem prohodím: „Hoši, ten film není o tom, jak se máte chovat, ale o tom, jak se nemáte chovat.“ (smích) Na druhou stranu, už tatínek mi říkal: „Úsměv tě nic nestojí.“ A měl pravdu.
Během červencového Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary převezmete z rukou Jiřího Bartošky Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary určenou pro výrazné osobnosti české kinematografie. Máte radost?
Smrdí to protekcí, nicméně jak jsme si teď o té filmografii pěkně povídali, tak jsem lehce nabyl dojmu, že má vlastně Jirka Bartoška, mimochodem můj hodný kamarád a taky spolužák, právo, předat mi tu cenu. Vtipné je, že ji ještě ani nemám doma, ale už se mi od jednoho člověka dostalo výtky, že si převezmu cenu od Zemana. „No dovol?“, odsekl jsem mu rázně s tím, že není prezident, jako prezident… (smích)
Na závěr vás, jakožto valašského krále, poprosím o vzkaz všem čtenářům magazínu inZlin.
Čtenářům vašeho inZlina? Zůstaňte in! A jelikož mám Zlín opravdu moc rád, tak si dovolím přidat ještě jednu závěrečnou historku, můžu?
Sem s ní.
Kdysi za mnou do Olšan přiletěl vrtulníkem jeden známý a spolu s ním dorazila i oslnivá Zlíňačka. Jakmile jsem zjistil, odkud pochází, okamžitě jsem vyrostl. Zase na mě dýchla určitá nostalgie dávných časů. Instinkt lovce se probudil. Přeměřil jsem si ji pohledem – Zlíňačka, rozumíš – až jsem na malou chvíli zapomněl na všechny své povinnosti i závazky. Když kde se vzal, tu se vzal, kráčel kolem nás bažant. Jakmile ho ta blonďatá dáma spatřila, vyhrkla: „Vy tady máte pávy?“ Ve vteřině bylo po všem, zase jsem se vrátil pevně nohama na zem… (smích)
Exkluzivní rozhovor s Bolkem Polívkou vyšel také tištěně, a to v letním dvojčísle magazínu inZlin a taky v srpnovém vydání magazínu Patriot. V obou případech byl nekrácený text doplněn o celou řadu skvělých fotografií.
Foto: David Konečný, Monika Chupeková, Jaroslav Krejčí, Jef Kratochvíl, filmový archiv a archiv Divadla Bolka Polívky