Už téměř sedmnáct let je pevně spjatý se zlínským divadlem herec Pavel Vacek. V posledních sezónách jde nepřetržitě z role do role a zcela jednoznačně nyní patří k těm nejvytíženějším členům místního uměleckého souboru. Kromě toho však stíhá ještě celou řadu dalších činností, až by si jeden řekl, jak to vlastně všechno může zvládat.
„Zřejmě to přichází s přibývajícím věkem. Tak nějak jsem se rozhodl, že se prostě pokusím být co nejproduktivnější,“ usmívá se muž, který má nabitý diář nejenom ve svém osobním životě, ale taky v tom pracovním. Vždyť vedle divadla například také moderuje v rozhlase, dabuje, natáčí, a když mu náhodou vyjde nějaký ten čas, s chutí si pak nazuje brusle a jde si zahrát hokej…
Na první pohled se může zdát, že si čas dokážeš naprosto bravurně zorganizovat. Stíháš toho opravdu hodně. Jak ses tomu naučil?
(usměje se) Myslím, že na to by ti skvěle odpověděla moje žena, která má na mé organizování času docela jiný názor… Je ale pravda, že se snažím svůj veškerý čas smysluplně naplnit a každou volnou chvilku k něčemu využít. Nemám rád prostoje. I proto třeba chodím kamkoliv tak akorát, nikoliv dřív, protože kdybych měl někam přijít o něco dřív, tak si stejně najdu ještě činnost, která zbývající chvíli naplní. (smích) Nicméně co se organizace času týče, rozhodně bych v mém případě o nějaké bravuře nemluvil, navíc si myslím, že lidi toho stíhají i daleko víc.
Dokážeš někdy odpočívat a vůbec nic nedělat?
Samozřejmě. Ale to si řeknu, že skutečně nic dělat nebudu a dopřeju si tu vzácnou chvíli na odpočinek, protože pak je to taky skvěle naplněný čas.
Využíval jsi na maximum svůj čas odjakživa, nebo ses tomu naučil až s přibývajícím věkem?
Zřejmě až s přibývajícím věkem. Tak nějak jsem se rozhodl, že se prostě pokusím být co nejproduktivnější, ale zároveň jsem se taky doposud nenaučil selektovat, co podstatné je a co už méně… (úsměv) Co v sobě mám ale odjakživa je jiná věc, a sice že největší motivací je pro mě termín. Dokud vím, že mám čas, tak mám tendence sklouznout k určité laxnosti, ovšem jakmile ucítím, že se blíží daný termín, tak s upocenou tváří a maximální koncentrací ze sebe vydávám maximum, kterého bohužel nedosáhnu dřív, než je to absolutně nutné. Mám to tak nastavené asi geneticky.
Tvůj pohled na využití času mi přijde v tom uměleckém – hereckém – světe celkem vzácný. Dají se u tebe občas vypozorovat i bohémské chvíle a stavy, ve kterých máš rozevlátou duši a jsi uzavřený ve svém vlastním světě, aniž bys myslel na to, co všechno ještě musíš mezi zkouškou a představením vyřídit?
Já si to lehké bohémství a s ním spojené večírky prožil velmi pěkně, to zas jo. Dřív pro mě byly i časté debaty u sklenky dobře využitý čas… (úsměv) Ale ono se to zcela logicky celé přeorganizovalo a změnilo s příchodem rodiny a dětí. V momentě, kdy jsem se usadil, tak jsem začal přemýšlet malinko jinak. Teď jsem ve věku, kdy od sebe očekávám největší možnou produktivitu, přece jen, bude mi čtyřicet. Nicméně si myslím, že s bohémstvím stále tak trochu koresponduje má zmíněná křivka aktivity, rostoucí až s blížícím se termínem… (zamyslí se) Ale pozor! Když se jednou za čas rozhodnu, že teda to stavidlo zvednu, tak ten večírek stojí za to! (smích)
Vzpomeneš si na svůj úplně první kontakt s divadlem?
Naprosto přesně. Šlo o besídku v mateřské školce, na které jsem hrál zajíčka. Tam to tehdy celé začalo, protože mamince jsem se v té roli tak líbil, mimochodem byla to hlavní role, že mě přihlásila do dramaťáku a od té doby jsem nikdy nezauvažoval o tom, že budu dělat něco jiného než divadlo. Když už jsem vzpomněl maminku, tak bych rád dodal, že ona, stejně jako tatínek, mi tehdy dali několik cenných rad do začátků, což bylo hezké. Přitom ani jeden z rodičů se divadlu nikdy nevěnoval, nepočítáme-li tatínkovu roli Budulínka v dětských letech… (úsměv)
Mimochodem, jak rodiče reagovali na tvé rozhodnutí, že se budeš věnovat divadlu?
Dostalo se mi od nich absolutní podpory. Vždycky byli rádi, že dělám to, co mě baví a fandili mi. Avšak nic nepřeceňovali, říkali, ať to zkusím a když by to nevyšlo, tak se přece nic neděje. Těší mě, že dodneška jezdí na moje premiéry a jsou rádi, že dělám to, co dělám. A já z toho všeho mám radost právě kvůli nim… (úsměv)
Pokud se ale nepletu, tak před tím, než se naplno rozjela tvoje divadelní dráha, ses poměrně v brzkém věku výrazně prosadil ve světě dabingu, že jo?
Ano, ačkoliv dabing samozřejmě s divadlem tak nějak souvisel… Vzpomínám si, že k dabingu mě vlastně přivedla prateta, protože tenkrát byli oba moji rodiče nemocní a nemohli mě vzít na konkurz do brněnského rozhlasu, kde jsem uspěl a začal nejprve natáčet různé dětské pořady či rozhlasové hry. Dalším krokem byl posun do dabingového studia. Psal se rok 1989, mně bylo devět let, a první film, který jsem dělal, byl Mistr a Markétka. Měl jsem štěstí, protože mým dabingovým guru se stal nedávno zesnulý pan režisér Jiří Kubík. Stále vidím, jak jsem stál pod jeho dozorem ve studiu na židličce, čekal na svou repliku, a herečka Sylva Talpová mi mačkala ruku, abych ji řekl v ten správný moment… (úsměv) A celá tato dabingová zkušenost mě opět utvrdila v tom, co chci v budoucnu dělat, což je zajímavé, protože mám nyní stejně starého syna, který ještě nikam výrazně nesměřuje, a já jsem zvědavý, kudy povedou jeho kroky.
I když jsi měl velmi brzo jasno v tom, co chceš v životě dělat, tak mě zajímá, zda jsi měl třeba i alternativní řešení, kdyby náhodou herectví nevyšlo.
Měl. Bylo období, kdy jsem si říkal, že pokud herectví nevyjde, budu lékařem. Nicméně jsem tuto alternativu nikdy řešit nemusel a jsem za to rád.
Čemu přisuzuješ skutečnost, že jsi v tak mladém věku uspěl v dabingu? Je asi dobré zmínit, že ses ve studiu usadil na dlouhé roky a nadaboval jsi stovky filmů a celou řadu seriálů, čili nešlo o chvilkovou záležitost.
Dobře jsem četl, což byla velká výhoda. Navíc jsem dokázal plnit připomínky režisérů, uměl jsem dostat do hlasu daný výraz a rychle jsem se naučili potřebnou techniku, takže postupem času už mi nikdo ruku mačkat nemusel… (úsměv) Navíc se bavíme o porevoluční době, takže v momentě, kdy jsem si začal být v dabingu jistý, tak se k nám navalila obrovská vlna zahraničních – zejména západních – filmů a seriálů a měl jsem štěstí, že práce bylo opravdu hodně.
A zřejmě se taky natáčelo úplně jiným způsobem, než je tomu dnes.
Určitě. Například jeden díl seriálu se točil několik dní, práce byla pěkně rozložená, což dneska neexistuje. Dnes se všechno valí v obrovském tempu. Tehdy nebylo možné, aby ses ve studiu nepotkal se svým hereckým partnerem. Dbalo se na to, aby byly dialogy „živé“, abychom společně stáli u mikrofonu a opravdu spolu mluvili… Zkrátka, celá ta práce vypadala podstatně jinak…
Co považuješ za svůj vrchol v dabingu?
Jedním z vrcholů, co se nějaké popularity týče, byla určitě Pobřežní hlídka, což byl kultovní seriál devadesátých let. Podobně to bylo třeba i se seriály Dallas, Akta X, Star Trek nebo Pipi Dlouhá punčocha. Filmů bylo samozřejmě nespočet, ovšem těžko vybrat jeden, možná bych zmínil Pána knih nebo Muže bez tváře.
Pojďme k divadlu. Co tě na něm fascinovalo během studií a co tě na něm fascinuje dnes? Změnil se nějakým způsobem tvůj pohled na divadlo?
Vždycky jsem měl tendenci zajímat se o spoustu věcí a nejraději bych si v životě vyzkoušel úplně všechno, což samozřejmě nejde. Ale herectví mi to nabízí. Už jsem měl to štěstí, že jsem mohl být například hokejistou nebo doktorem. A právě toto mě na divadle fascinovalo a stále fascinuje, že si můžeš během jednoho jediného života prožít celou další řadu životů. Divadlo je vlastně takový nástroj k tomu, jak stihnout nemožné. Člověk totiž nikdy neví, jaká role ho potká…
A jsi typ herce, který sní o rolích, nebo to necháváš plynout s tím, že „něco“ přijde?
Spíš bych řekl, že sním o určitém typu role… Jeden čas jsem hodně studoval psychoanalýzu, četl jsem Freuda nebo Junga a velmi mě bavilo téma „psychické poruchy“. Přiznám se, že právě tento typ role bych si rád zahrál. Poštěstilo se mi to na škole, kde jsem si zahrál Lennieho ve hře O myších a lidech a zpětně na to moc rád vzpomínám. Dokonce bych řekl, že to byla jedna z nejkrásnějších rolí, kterou jsem kdy hrál. Bylo by fajn, kdybych se ještě na divadle potkal s nějakou psychickou patologií. Ideálně s typem dítěte v dospělém těle. Ne proto, abych zahrál krásně člověka s handicapem, což bývá vděčné. Ale proto, že tito lidé nám toho o nás zdravých dovedou svou bezelstností hodně prozradit. A když se herci podaří taková role ztvárnit pravdivě, nikoli na efekt, a je k tomu i pravdivý příběh, tak se v divácích můžou otevřít prostory, o kterých neměli ani tušení. To je pak krásně v hledišti i na jevišti.
Jak vzpomínáš na své první divadelní angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě?
Byla to veliká zkušenost, na které stavím, protože nebýt jí, tak bych si možná celé řady věcí nevážil právě tady ve zlínském divadle. Na druhou stranu to byly hlavně bezstarostné časy plné jakési naivity, období rozkoukávání se v profesionálním divadle a dalo by se říct, že to byl i jeden velký flám… (úsměv)
V Jihlavě jsi strávil dvě sezóny a poté už vedly tvé kroky do Zlína. Místnímu divadlu ses upsal v roce 2003. Jak k tomu došlo?
Z Jihlavy jsem odcházel za podivných okolností, což sice není podstatné, ale v tu chvíli jsem si řekl, že zůstanu na volné noze. Vyšlo mi pár konkurzů na natáčení. Nicméně v určitou chvíli se mi začalo strašně stýskat po divadle. Ono je totiž divadlo velmi pěkná potvora a dokáže člověku fakt chybět. Jelikož mě ale znal Miroslav Plešák (pozn.: dramaturg a v roce 2003 umělecký šéf zlínského divadla) ještě ze školy, během které jsem hostoval v brněnském Mahenově divadle, tak mi nabídl, abych nastoupil do Zlína. S radostí jsem tuto nabídku přijal a naskočil do už v podstatě uzavřené sezóny, což mělo jednu velkou výhodu, a sice že jsem měl v novém angažmá a v novém městě spoustu volného času a dokázal si vytvořit život mimo divadlo, najít si spoustu přátel a vyvrcholením toho všeho bylo, že jsem potkal svou ženu… (úsměv)
Za těch sedmnáct let ve zlínském angažmá jsi toho už prožil opravdu hodně. Ke kterému období se v myšlenkách rád vracíš? Kdy jsi byl pracovně opravdu naplněný?
Teď jsi mě potěšil, protože mám jedno období, na které absolutně nedám dopustit. Moc rád vzpomínám na časy, kdy jsme s režisérem a tehdejším šéfem Dodo Gombárem dělali pouliční divadlo s názvem „Blázni jsme divadlem“, se kterým jsme objížděli okolní města i vesnice. Tehdy se to celé tak nějak zvláštně potkalo… Přirovnal bych to třeba k hokejovému Naganu, kde se taky ve správný čas potkalo úplně všechno – od fenomenálního brankáře, přes dobrou obranu a skvělý útok až po znamenitého trenéra, který to všechno dokázal spojit dohromady. Společná alchymie věkově rozdílných hráčů tehdy zafungovala a to už se možná nikdy nebude opakovat… A to samé platilo i u našeho pouličního divadla, které bylo taky generačně namíchané pod dobrým „trenérem“. Všechno to zapadlo do sebe a mělo velmi výjimečnou atmosféru. Pro mě to byly zlaté časy zlínského divadla, protože ta jedinečná nálada se logicky přenesla z kočování i do budovy… Ale možná jsem to tak výjimečně vnímal především kvůli svému věku a životní etapě.
V jaké kondici je podle tebe zlínské divadlo dnes pod vedením uměleckého šéfa Patrika Lančariče?
Rozhodně v dobré. Dokonce se nebojím říct, že zlínské divadlo si stále drží svoji standardní výjimečnost. Jediné, co mu podle mě momentálně ubírá na výkonosti, je nedostatek odpočinku. Děláme dobré věci, ale vždycky, když se dostaví pocit, že končí nějaký logický celek a měl by přijít čas na pořádný nádech, tak nám okamžitě přiskočí další práce a plynule se jede dál. Je to celkem na hraně, co se týče využitelnosti lidských zdrojů… Mám pocit, že běžíme maraton, máme zatnuté zuby, ale není možnost se zastavit u občerstvovací stanice a napít se, abychom nabrali sil a mohli běžet dál s ještě větší chutí… Ale taková je možná doba.
Která práce za poslední dobu tě opravdu obohatila?
Když se ohlédnu opravdu jen trošku nazpět, tak mě bavili Moskyti s režisérem Petrem Štindlem, to bylo skutečně fajn. Ale v mnoha směrech pro mě byla přelomová inscenace Drahá legrace v režii Patrika Lančariče. Může se to zdát zvláštní, ale práce na této – na první pohled – lehké komedii mi otevřela zase víc oči, dodala mi pokoru a donutila mě i jiným způsobem přemýšlet o divadle obecně. Bylo to pro mě opravdu zlomové zkoušení.
S Patrikem Lančaričem se pracovně potkáváš dost často, v podstatě od jeho prvního režijního počinu ve Zlíně. A shodou okolností jste před několika dny dozkoušeli pod jeho vedením Glorii, která měla českou premiéru. Je zrovna on typ režiséra, se kterým tě práce baví?
Práce s Patrikem mě hlavně obohacuje. On je totiž obrovsky inspirativní člověk s neuvěřitelnými zkušenostmi a k práci přistupuje velmi lidsky, zároveň ale dokáže být pevný a nekompromisní.
Nemůžeme vynechat ani tvé působení na vlnách Českého rozhlasu Zlín, kde dennodenně moderuješ pořad Rendez-vouz. Co ti tato práce dává?
Jsem šťastný a vděčný obou institucím – jak divadlu, tak rozhlasu – že se jim podařilo najít jakýsi kompromis a já tak můžu každý všední den vysílat. Tato zkušenost mě děsně lákala a toužil jsem po tom, abych si ji mohl pořádně vyzkoušet. Jak pravil Egypťan Sinuhet: „Chci mít svůj pohár plný.“ (úsměv) Ani ve snu jsem si nedovedl představit, co všechno se za slůvkem „moderátor“, kterým se stále učím být, skrývá. Není to jen o koncentraci na to, co člověk řekne, jak povede rozhovor, co by mohlo posluchače zajímat, ale i o práci s mixážním pultem, technikou, přesném dodržování času… Je to výzva, což se mi na tom všem líbí. Moc mě to obohacuje a obrovsky to navíc posunulo mé uvažování o síle slova, o které jsem však nikdy nepochyboval.
A není to v rozhlase leckdy těžší třeba i díky tomu, že jsi tam čistě sám za sebe, bez jakékoliv masky, kostýmu nebo textu, který za tebe napsal autor?
No, já to vlastně stále beru jako jakousi roli. Beru to tak, že Pavel Vacek hraje moderátora… (smích) Nicméně nejsi daleko od pravdy. Krásně je to totiž vidět třeba tehdy, když mi přijde na rozhovor do studia kolega herec. Ano, většinou jsme zvyklí komunikovat schovaní za nějakou postavu, ale najednou stojíme před mikrofonem sami za sebe. Nejeden z herců je nesvůj, protože ví, že se od něj očekává jakási kvalita výpovědi. Jenže mu chybí ta role… Když to srovnám s takovými sportovci, to je úplně něco jiného, protože ti vrcholoví jsou mnohem víc ostřílenější, co se komunikace s médii týče. A tím, že vystupují vždycky jen za sebe, tak jsou často daleko víc suverénnější ve svém projevu, než třeba výborný herec… Jsou to paradoxy.
V letošním roce oslavíš čtyřicáté narozeniny. Jsi ve fázi, kdy sám cítíš, že bys měl být produktivní a život pořádně naplnit. Nicméně, prozraď, kde by ses rád viděl za dalších deset let?
Ačkoliv nevím, co bude zítra, tak bych byl rád, kdyby za dalších deset let všechno fungovalo tak, jako je tomu nyní. Jsem spokojený. Vždyť mám práci, která mě nikdy neuvrhne do stereotypu a hlavně mám zdravou rodinu a krásné děti, které mi dělají radost a mají všechno před sebou. Takže co víc si můžu ještě přát?
Rozhovor vyšel v únorovém čísle magazínu inZlin.
Foto: Marek Malůšek a archiv Městského divadla Zlín