Na dobré věci, vyplatí se počkat. V případě muzikanta Sidneyho, textaře, skladatele a frontmana kapely Staré Pušky, to jaksi platí obzvlášť. Krátce před Vánoci vydal svou první sólovou desku, kterou sám avizoval jako kolekci osmi písní pro kytaru, klavír, kontrabas i kapku nostalgie. Posluchačům nabízí melancholickou zpověď v čistě akustickém hávu.

Z působivého obalu desky Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře se dočtete „poslouchej v klidu“, což je zásadní a naprosto důležitá rada pro poslech neotřelé Sidneyho prvotiny. „Stará puška“, jak si muzikant v rámci tohoto projektu přezdívá, totiž vsadila na určitou syrovost materiálu, kde by měl obsah jasně vítězit nad formou.

Za pár dní to bude už měsíc, co je „maminka“ na světě. Jak jsi to období kolem jejího vydání prožíval?

Bylo to hektické. V podstatě celý prosinec se pořád něco dělo, gradovala sezóna v práci a s novou deskou jsme museli narychlo řešit spoustu věcí, aby se stihlo všechno, co se stihnout mělo. Nicméně na druhou stranu je potřeba říct, že to ze mě toho 12. prosince spadlo a v momentě, kdy jsme ty krabice s elpíčkama a cédéčkama vybalili, tak se mi i výrazně ulevilo. Do doby, než jsem zjistil, jaká je to řehole, všechno postupně odeslat… (smích)

Když se na novou desku podíváme čistě tvým pohledem – jaká je?

Pomalá a utahaná. Možná je to taková těžší „četba“… (úsměv) Záleží na každém posluchači, jak k desce přistoupí, jak ji bude vnímat a jak výrazně se do ní bude chtít dostat. Vím, že očekávání jsou různá. Myslím si, že pro spoustu lidí, které znám, budou ty písničky opravdu pomalé natolik, že se nedostanou ani k poslechu strany B. Ovšem troufám si tvrdit, že v nich není zase takový rozdíl, když je srovnám s pomalými písničkami, které jsem dělal s Puškama. V tvorbě Starých Pušek se ty pomalé songy tak nějak ztratily, byly do ní vloženy jako maso do hamburgeru, pěkně schované, kdežto na „mamince“ je to vlastně jenom kus toho masa a žádná houska. Tentokrát jsem udělal minimum svižných věcí a převažují ty melancholičtější kusy.

Říkáš, že očekávání jsou různá. Máš strach, jak tvoji sólovku posluchači a fanoušci přijmou?

Určitá obava je v tobě vždycky, to je jasné. Ale tím, že ty písničky píšu tak říkajíc od srdce, ač to může znít sebevíc klišovitě, tak jsou pro mě tyto obavy na vedlejší koleji. Dá se říct, že jsem tu desku napsal pro sebe, tak aby se líbila hlavně mně a vzbuzovala ve mně určité emoce, které jsem chtěl. A pokud se mi to podařilo, pak můžou jít tyto obavy skutečně na onu vedlejší kolej.

I tak jsi ale určitě plný očekávání, vždyť začínáš psát novou kapitolu svého muzikantského života, mám pravdu?

To každopádně. Holt, chce to při poslechu krapet té fantazie a trpělivosti. Asi bych se nebál toho, že si deska časem své správné posluchače nenajde. Uvidíme…

Ve finále je na desce osm písní, ale pokud vím, tak původně jich tam mělo být víc. Podle jakého klíče jsi nakonec zvolil výsledný seznam?

V momentě, kdy jsem věděl, jak se deska bude jmenovat a měl hotovou titulní píseň, tak jsem pochopil, jakým směrem by se měl celý materiál ubírat. Do finálového výběru se dostalo dvanáct věcí, ale postupně jsem ještě třídil a třídil, až jsem se dostal na vybranou osmičku písní. Čtyři věci šly tedy do šuplíku. Asi nejvíc mě mrzelo, že jsem se rozhodl vyřadit i Nosy, duet se Štěpánem Málkem, bývalým zpěvákem kapely N.V.Ú., nyní působícím v seskupení !V.V.Ú., nicméně takto jsem to v jistou chvíli cítil. Navíc už vybraných osm písní má celkem půl hodiny a vyžadují od posluchače soustředěnost a vnímání, takže si říkám, že to bylo asi správné rozhodnutí, protože větší počet podobně laděných písniček by mohl ve výsledku odrazovat, případně uspat. Když nad tím tak přemýšlím, něco bych měnil i dnes, třeba pořadí písní. Lidé, co mě znají, tak ví, že rád věci měním na poslední chvíli a dělám to složitějším nejenom všem okolo, ale i sám sobě… (smích)

Zastavme se u titulní písně Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře. Jak už jsi naznačil, tato věc dala nejenom název celé desce, ale ukázala taky její směr. Považuješ ji v kontextu celé své tvorby za prozatím nejzásadnější osobní výpověď?

Určitě patří k těm lepším a pro mě zásadnějším, vlastně je to jedna z těch písní, které mnou výrazně rezonují. Skrývají se v ní emoce, které snad ani nedokážu popsat. A chceš vědět, jak vznikla?

Povídej.

To jsme tak jednou jeli s kamarádem Jalovcem a našimi partnerkami do Chorvatska, když jsem v určité chvíli předával řízení, abych si odpočinul, a krátce na to zazněla na zadním sedáku zásadní věta: „Vzbuďte nás, až bude vidět moře.“ Jak jsem tak usínal, z ničeho nic se mi vybavilo, jak jsem jel jako chlapec poprvé k moři a i když jsem už trošku rebeloval a poslouchal Sex Pistols, tak se ve mně v danou chvilku odehrávaly ty krásné bezprostřední pocity, že je před námi něco nového, něco pěkného a něco zatím nepoznaného. Tehdy se mi ten pocit vrátil… Už během dovolené jsem začal spekulovat, jak s tím naložit a vidíš, po čase to nakonec skončilo nejenom u skladby, ale taky u názvu celého alba.

Mimochodem, kdo stojí za tím krásným obalem? Kdo je autorem titulní kresby, která je inspirovaná právě písní Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře?

Celý ten obraz vznikal téměř rok a na svědomí ho má Míša Brusová, což je velmi talentovaná umělkyně z Poruby, která v tomto decentním stylu dokonce i tetuje. Takže kdyby si chtěl někdo nechat u Míši takový krásný obraz z elpíčka vytetovat na záda, jsem schopen ho i zaplatit… (smích)

A co nějací hudební hosté? Přizval sis během nahrávání desky někoho do studia?

Samozřejmě, že pár kamarádů muzikantů mi k výslednému zvuku dopomohlo. Hlavním aktérem z řad hostů je Zdeny Šponar, který působí v kapele Staré Pušky a na „maminku“ mi nahrál dechové nástroje. Původně tam měl mnohem víc partů, ale spoustu jsem mu jich vyhodil, což Zdeny bohužel zjistí až v momentě, když si desku poslechne… (úsměv) Dále bych zmínil Pepu Paka, zvaného Joeafter, který mi na desku nahrál kontrabas, hlavně se smyčcem, Martina Stuchlého, který natočil nějaký ten klavír a zpěv do Neděle a Naší firmy, Zuzku Váhalovou Rausovou, se kterou jsem nazpíval duet Kočárek a klasika z Poruby – porubského Escobara – Jardu Murína, který pochopitelně nesmí chybět a který se pěvecky podílí na písničce Neděle. Jo a v Naší firmě si dal vokál Ráďa Šedivý z kapely Nežfaleš a v jedné větě můžete na desce slyšet dokonce i mého tatínka Pavla Matěje. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl… (úsměv)

Vraťme se v čase. Kdy ta veškerá práce na „mamince“ začala? Kdy se ve tvé hlavě zrodil plán, že si vydáš sólovou akustickou desku?

Velkou většinu písniček z „maminky“ jsem de facto skládal pro Staré Pušky, vlastně hned po vydání alba Stálo to za to. Vždycky jsem je jednoduše nahrál na kytaru nebo na klavír a poslal klukům, ať si je poslechnou ještě před tím, než se vydáme na soustředění, kde jim společně doděláme aranže. To se bavíme o období zhruba čtyři až pět let zpátky. Dá se říct, že jsme to nějak dali dohromady, vymysleli daným písním formu a nahráli je, ale v momentě, kdy jsem si výsledek zpětně poslouchal doma, tak jsem dospěl k názoru, že ty původní verze mají úplně jinou emoci. Typickým příkladem je Poslední sezóna, kterou jsme s kapelou udělali rychle, svižně, skoro až stadiónově, kdežto na desce je pomalu a kladu velký důraz na text.

Čili zlom nastal v momentě, když jsi zjistil, že s kapelou ty písničky nemají to kouzlo, tu silnou emoci, kterou jsi v nich cítil a slyšel, když jsi je psal?

V podstatě ano, byl to takový první důležitý zlom. Po večerech jsem ty demo snímky poslouchal několikrát opravdu důkladně a postupně se utvrdil v tom, že na mě působí líp skutečně jednodušší verze se španělkou a klavírem. Pochopil jsem, že takového výsledku s kapelou nikdy nedosáhneme, protože to prostě nejde. V tomto případě jsem totiž nechtěl, aby forma jakkoliv utopila obsah. Přiznávám, jde mi asi víc o text a jeho přednes, než o samotnou hudbu ve stereotypním rytmu.

Když se ohlédneme za tvým dosavadním životním příběhem, tak vidíme, že jsi ušel už opravdu velký kus cesty. Od rebela s holou hlavou, přes divoké roky na punkové scéně s kapelou Degradace a následný únik do klidnějších vod se Starýma Puškama, jsi momentálně dospěl do fáze jakéhosi písničkářství. Posluchačům servíruješ hluboké texty v melancholickém hávu, což potvrzuje i jeden z komentářů pod singlem z „maminky“, kde někdo píše: „Hapka roku 2020“. Jak se tomu vlastně stane, že člověk před čtyřicítkou, tedy stále ještě mladý, takto výrazně přeřadí a nečekaně změní směr?

Těžko říct, čoveče… (zamyslí se) Pro odpověď se asi musím vrátit opravdu až ke kořenům, to znamená do doby, kdy jsem byl malý kluk a táta mi u postele hrával kupříkladu Waldemara Matušku nebo Suchého se Šlitrem. To mě totiž výrazně a velmi silně ovlivnilo. Dodnes si pamatuji, jak mě tyto staré písničky něčím fascinovaly – možná svou melodičností a určitou jednoduchostí – a nakoply moje hudební vnímání. Jasně, v určitém věku to šlo všechno stranou, nastoupilo období velké rebelie, ale v momentě, kdy ta kritická léta odezněla, tak se to zase srovnalo. Vždyť už pro Degradaci jsem se snažil psát písničky ve zmíněném duchu – melodické, postavené na určité, řekněme, rokenrolové jednoduchosti. Co si budeme povídat, Stouni v mládí taky poslouchali staré swingové věci… (úsměv)

Poslední deska, kterou jsi s Degradací natočil, se jmenuje se Atomic Boogie a je toho, o čem mluvíš, pěkným důkazem. U spousty tvých písniček z tohoto alba je pak slyšet i nepatrná podobnost s pozdější tvorbou pro Staré Pušky. Takže i v tomto případě můžeme pozorovat jeden z tvých kroků vpřed.

Asi jo. V podstatě tehdy se mi vrátily v plné síle ty zážitky z dětství, znovu jsem viděl toho tátu s kytarou v ruce, to prostě nesmažeš, i když si prožiješ skinheadská a punková léta. Myslím, že díky tomu se u mě projevila jakási odvaha, když jsem se začal snažit dělat i trošku pomalejší písně. Vždyť jedna z prvních písní Starých Pušek Zapalme náš byt byla napsaná původně pro Degradaci…

A nechybí ti trošku to pořádné rokenrolové řádění?

To víš, že mi občas chybí… Ovšem abys mohl hrát, tak musíš zkoušet, protože je důležité tu muziku někam posouvat, a to se nám s Puškama moc nedaří. Už nejsme úplně nejmladší, a ačkoliv dravost z nás zatím nevymizela, tak všední svět nás pohltil svými povinnostmi. Dostavila se jakási přirozená únava. Nemluvě o tom, že každý bydlíme v jiném městě, takže než se domluvíme na společné zkoušce, tak to určitý čas trvá. Člověk pak napíše novou písničku, chce ji s někým sdílet, ale ví, že zkouška s kapelou je až za čtrnáct dní, když se hodně zadaří. Čili je třeba čekat, což je docela frustrující, protože ten nápad je do té doby pryč i s danou energií. A pokud člověku během zkoušky, která se třeba ještě netrefí do správného období, lítá hlavou tisíc dalších věcí, tak je to ve výsledku víc unavující než přínosné, alespoň pro mě jakožto autora. I proto jsme možná nyní omezili hraní na úplné minimum a spíš se každý věnujeme svým dalším projektům.

Fanoušci se velmi často ptají, zda se ještě někdy něčeho nového od Starých Pušek dočkají. Shrneme-li to, tak odpovědí jim může být, že Pušky neskončily, mají pouze pauzu, stále v nich dříme ta patřičná dravost a časem se třeba zase o slovo přihlásí, je to tak?

No, když to řeknu blbě, tak je pravda, že celá ta korona krize nám trošku kápla do noty. Přišla krátce po tom, co jsme se opravdu rozhodli, že veškerou činnost omezíme a naskočíme do té domluvené pauzy, ať se trošku zregenerujeme. V momentě, kdy jsme začali koncerty odmítat, přišla nečekaná stopka, takže jsme v podstatě nemuseli dělat nic a na rozdíl od umělců, kteří jsou na koncertování finančně závislí, jsme si dali ten oddech ve správné době. Já osobně doufám v to, co říkáš, že se Pušky jednou zase nastartují a že zase za našimi příznivci vyrazíme. Musím k tomu ale najít chuť, možná i nějaký nový impuls, díky kterému to člověka zase začne bavit, protože jakmile se pro mě věci stanou rutinou, bavit mě přestávají a pak je to se mnou těžké. V ten moment začínám utíkat k něčemu novému, což je možná i příběh té sólové desky… Taky nemůžu mluvit za kluky, že jo, ale budu tomu návratu věřit. Mám už i nějaké nápady na písničky, které bych chtěl udělat s kapelou ve svižném hávu, ovšem jak se znám, může se to zase všechno změnit a nakonec z toho bude ještě pomalejší deska, než je tato… (úsměv)

Rozumím.

Odmalička mě prostě ovládají pocity. Když cítím, že stojím někde, kde vlastně stát nechci, nebo najednou dělám něco, co vlastně ani dělat nechci, pak je velmi těžké mě udržet. Příkladem může být třeba můj odchod z Degradace, nebo útěk z koncertu Pušek v Náchodě. A měl bych toho i víc… (smích)

Spousta dotazů se taky točí kolem vašich desek Sladkých 11 a Stálo to za to, které jsou v podstatě beznadějně vyprodané, a pořád je o ně velký zájem. Neplánujete je vydat znovu?

Jak jsem teď skrz „maminku“ zabředl do tajů procesu vydání elpíčka, tak si velmi silně pohrávám s myšlenkou, že bychom obě alba Pušek vydali na vinylu. Myslím, že by to mohlo fanoušky potěšit. Navíc jsme se s baskytaristou Barťasem bavili o tom, že by se k tomu mohly přidat i písničky nikdy nevydané, kterých máme v šuplíku dost, a taky singly, ať už je to všechno pohromadě. Čili je to takový příslib pro tento rok. Třeba se to podaří a bude „troj“ elpíčko se vším, co jsme doposavad udělali. (úsměv)

Na závěr mi řekni – vznikla by „maminka“ nebýt epidemie koronaviru, která tu pauzu Starých Pušek jaksi zpečetila?

Vznikla by třeba o rok později, protože jsem si tento sen chtěl skutečně splnit a sólový akustický projekt vydat. Ale je pravda, že ten podivný rok tomu pomohl, to ano. Zdá se, že všechno je prostě tak, jak má být.

LP a CD: Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře

Seznam písní: 01. Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře, 02. Poslední sezóna, 03. Naše firma, 04. Přeslička, 05. Bublina, 06. Špatně placená procházka, 07. Neděle, 08. Kočárek

Album si můžete objednat na emailové adrese stara.puska@email.cz.
Novinka je k poslechu taky na Spotify a dalších digitálních platformách.
Veškeré další informace najdete na facebookové stránce Stará puška.
Podívejte se na videoklipy k písním POSLEDNÍ SEZÓNA a NAŠE FIRMA.

Napsali o desce

(…) nabízí dostatek prostoru pro nostalgii s ironickým nádechem, která je pro zpěvákův rukopis typická. Změnu oproti jeho domovské sestavě tedy nabízí spíše hudební stránka, kterou nežene dopředu punková rytmika, ale líně plynoucí sporé aranžmá s klavírem, kontrabasem, foukací harmonikou a akustickou kytarou (i když v tomto směru je možné najít paralely zejména na druhé řadovce Pušek „Stálo to za to“).

(musicserver.cz, prosinec 2020)

Reakce posluchačů

Miroslav Večerník
„Rád bych pochválil novou desku. Je to opravdu krásný poslech a jako bonus – u LP – i krásný pohled na obal a vložený list s akordy. Fakt paráda!“

Milan Říský
„Letos jsem slyšel mraky desek, ale když jsem si dneska přinesl domů album Staré pušky Maminko, vzbuďte mě, až bude vidět moře, už jsem ho nevypnul. Možná je to moje slabost pro Sidneyho texty, ale je fajn od všech globálních blbostí co se teď dějí, utéct na půlhodinu do krásného nostalgicky melancholického světa. Fakt krásný album a letos určitě jedno z těch, ke kterému se budu vracet.“

Michal Karásek
„Rukama už mi prošlo hodně desek, ale tohle je vážně pecka. Navíc suprově zpracovaný cover, příloha i číslování… Prostě celkově bomba.“

Viktor Peklo
„Ďakujeme za soundtrack týchto Vianoc…“

 

SLEDUJTE TAKÉ:

Předvánoční LIVE STREAM Jakuba Malovaného se Starou puškou

ČTĚTE TAKÉ:

Staré Pušky: Nikam se neženeme, hrajeme pro radost

 

Foto: Kamila Vávrová, Michal Berger a archiv Staré pušky