Severomoravská kapela Staré Pušky je na hudební scéně přes deset let a tvoří ji zkušení, punkem ostřílení, muzikanti – frontman Sidney (kytara, zpěv), Bart (baskytara, zpěv), Standa (bicí) a Zdeny (saxofon, klavír, kytara). Pořádně na sebe Pušky upozornily v roce 2010, když vydaly první desku Sladkých 11…

Okamžitě se objevila pochvalná slova od kritiky, ale nechyběly také jízlivé poznámky, že toto prostě není punk. Jenže, proč je třeba stále všechno škatulkovat? „Ať si o nás kdo chce, co chce, říká, pořád se chceme držet v punku, i přesto, že někdo naši hudbu za punk vlastně vůbec nepovažuje,“ má jasno baskytarista Bart a ihned jej doplňuje frontman Sidney: „Nikam se neženeme. Víme, že žádnou díru do světa již neuděláme.“ Pušky prostě dělají muziku po svém a hlavně od srdce. Díky tomu nemají o fanoušky nouzi.

Pánové, co je u Starých Pušek nového? Když jsem si procházel vaše stránky, tak jsem nabyl pocitu, že si momentálně užíváte koncertování a do dalších činností se nějak obzvlášť nehrnete.

Bart: Myslíš nahrávání nových písniček?

Ano, víceméně jsem tu otázku směřoval na případnou novou desku.

Bart: Podívej, v první řadě si musíš uvědomit, že jsme od sebe vzdálení nějakých dvě stě kilometrů (pozn.: Bart je z Opavy, Sidney z Ostravy, Standa z Jeseníku a Zdeny z Malé Morávky v Beskydech), což je důvod, proč zkoušíme tak málo. Jednou nebo dvakrát za rok se sejdeme a všechny nápady společně dotváříme. Čili ano, nové songy máme, ale nechceme vydávat další desku, dokud si nebudeme jistí, že je ten materiál dobrý.

Sidney: Já bych ani neřekl, že tolik žijeme koncertním životem. Měli bychom jím žít víc. Ale stejně, jako nemáme čas zkoušet, tak nemáme čas na koncerty. Opravdu moc nezkoušíme a každý tvoří spíš doma. Ale víceméně se pořád něco děje, ač to není úplně vidět. Je to za oponou. Člověk musí být ve střehu. (úsměv)

Na svém kontě máte zatím dvě parádní desky a je pravda, že od vydání mladší z nich, která nese název Stálo to za to, již uplynuly dva roky.

Bart: Rozdělaných máme zhruba pět nových songů, ale zároveň máme také spoustu písniček, které jsou starší a na žádnou desku se nikdy nedostaly. Uvažujeme, že nějakou z nich vyhodíme do éteru a tím vyplníme mezičas před třetí deskou, která stejně nebude venku dřív jak za rok. Není ani vyloučené, že všechen ten starý materiál, na který dříve prostě nedošlo, nedáme dohromady na speciální raritní desku.

Sidney: Díky tomu, že jsem v uvozovkách sezónní pracovník, trávím nyní víc času doma, kde mám malé studio a tam si čas od času tvořím. Opravdu nemůžu říct, že by se vůbec nic nedělo. Navíc, jak říká Bart, nějaký materiál máme.

Čím si vysvětlujete, že jste tak oblíbená kapela a chodí na vás tolik lidí? Nikam se necpete, vydali jste se absolutně nekomerčním směrem, a přesto všechno máte obrovskou fanouškovskou základnu.

Sidney: Já nevím, co je pro tebe měřítkem toho, že na nás chodí moc lidí. Ale musím uznat, že to je dobré. Nestěžuju si. A čím to je? Popravdě netuším. Že by tou familiárností? Nikam se neženeme a víme, že žádnou díru do světa již neuděláme. Těžko říct. Asi by bylo lepší, kdyby ses zeptal přímo fanoušků… (smích)

Bart: Všech komerčních nabídek jsme se vzdali, protože nechceme být komerční kapela. Ať si o nás kdo chce, co chce, říká, pořád se chceme držet v punku, i přesto, že někdo naši hudbu za punk vlastně vůbec nepovažuje. To, že na nás chodí široké spektrum lidí, od punkáčů, skinheadů až po barbíny, je díky jakési lidskosti, kterou v písničkách máme. Kdo má srdce, tak je pochopí. Ale nepopírám, že máme i stejný počet odpůrců, kteří nás nemůžou vystát…

Frontman Sidney (vlevo) a baskytarista Bart.

Frontman Sidney (vlevo) a baskytarista Bart.

Vaší velmi silnou stránkou jsou texty. Jak již zaznělo, je v nich obrovská lidskost, ale také vtip a nadhled. V písních prostě a jednoduše popisujete život obyčejného člověka se všemi radostmi i problémy. Řekl bych, že opravdu každý, kdo si od vás něco pustí, se v textu uvidí. Jak to máte v kapele rozdělené, co se psaní a skládání týče?

Bart: Autorem devadesáti devíti procent textů je Sidney, který obvykle přijde už i s akustickým motivem a kolektivně píseň dotváříme a vymýšlíme alternativy, jak to bude asi v punkovém či rockovém provedení znít nejlíp.

Dokážete vyjmenovat tři písničky z vaší tvorby, kterých si opravdu vážíte nejvíc, ať už z jakéhokoliv důvodu?

Sidney: To je složitá otázka, protože každá písnička zachycuje všemožná životní období a má pro mě určitou váhu.

Bart: Za mě musím určitě říct píseň Stálo to za to, pěkná písnička je Zapalme náš byt a jako třetí dodávám Hallo, jelikož je hodně ze života.

Jsou na československé hudební scéně punkové kapely, které byste označili za oblíbence, případně až za vzory?

Bart: Mám rád Slobodnou Európu, N.V.Ú., Zónu A a SPS. To jsou kapely, které mě v mládí ovlivňovaly a patří jim velký respekt. Za vzory ale považuji The Clash, Ramones, The Damned nebo Misfits. A moc rádi hrajeme s kapelami The Fialky, Nežfaleš a Muerti, což jsou naši dlouholetí parťáci na cestách.

Sidney: Já uznávám staré kapely. Když se tak zamýšlím, tak mě vždycky víc oslovovala spíš slovenská scéna. Mám rád Zónu A nebo Slobodnou Európu. Dodnes taky miluju kapely HNF, N.V.Ú., SPS… Prostě klasika. Je hezké, že dneska ty lidi potkáváme na festivalech a je to úplně jiné, než když jsem je nosil na tričku a ani nesnil o tom, že si spolu někdy sedneme a povykládáme.

Bart: Ale víš co? Líbí se mi, že Sidney čerpá inspiraci k tvorbě úplně jinde. Čerpá z písní divadla Semafor, samozřejmě má rád Suchého a Šlitra nebo Waldemara Matušku. To je jeho parketa. Naše písně ovlivňují úplně jiné věci než punk, ač punkový háv vlastně mají.

Sidney: Když jsem začal hrát na kytaru, čerpal jsem od mnoha interpretů do té chvíle, než se z nich stal jakýsi mainstream. Jakmile se tak stalo a lidi ty interprety začali znát, řekl jsem si, že musím čerpat odněkud jinud. Vždycky musím být o krok napřed, respektive o krok pozadu, poněvadž je třeba čerpat tam, kde to lidé příliš neznají. To je základ. Jakmile člověk poslouchá nové kapely a čerpá z nich, tak je začne více či méně kopírovat a stane se součástí toho, co tady je.

Sidney, co pro tebe vlastně v současné době znamená punk?

Sidney: To, co vždycky. Nejde to nějak definovat. Zkrátka si dělám, co chci… (úsměv)

Staré Pušky v akci.

Staré Pušky v akci.

Vybavíte si první osobní setkání s punkem?

Bart: Bylo mi šestnáct let a ocitl jsem se na místě, kde se punkáči pravidelně scházeli. Díky tomu jsem zjistil, co jsou zač a že máme mnoho společného. Od té doby se to se mnou veze.

Sidney: U mě to bylo v době, kdy se začala dovážet muzika z Německa a dostala se ke mně deska The Offspring. Následně se začalo vysílat ESO, ve kterém běžel klip Sex Pistols God Save The Queen. Tím to začalo.

Co si budeme povídat, punkový život je mnohdy velmi náročný. Jak se vám daří skloubit jej s pracovním životem?

Bart: S pracovním životem to skloubit jde, máš-li práci, která ti hraní dovoluje. Nicméně je pravda, že občas máme problém s partnerským životem… (smích)

Sidney: Já bych to ani nedělil, je to prostě život muzikanta, co musí chodit do práce. I kdybych hrál jazz, stejně budu chodit domů nad ránem ožralý. Jde to, ač je to mnohdy složité… (smích)

Nemáte chuť se muzikou živit a nadobro práci opustit?

Bart: My jsme tu možnost měli, ale nevyužili ji. Navíc si myslím, že bychom v takovém případě popřeli myšlenku punku, protože bychom nehráli jen pro radost, ale mnohdy už pro kšeft, čemuž se chceme vyvarovat. Mohla by se nám vytratit ta upřímnost, jelikož už musíš vydávat desky, aby ses uživil. Další podstatná věc je, že být navrchu je krásné, ale vždycky můžeš velmi rychle spadnout dolů.

Sidney: My k tomu přistupujeme opravdu jinak. Tím, že pracujeme, tak se vídáme třikrát čtyřikrát do měsíce na koncertech a vždycky to vypadá tak, že přijedeme do klubu, kde hrajeme a téměř vždy ho zavíráme. Není to moc k chlubení, ale je to tak. Ono je to náročné, člověk je potom roztřepaný, a to skutečně nehrajeme zas tak moc. Představím-li si, že takhle jedeme každý týden tři dny za sebou, tak po dvou měsících už neudržíme lžičku a asi nadobro končíme. Leda, že bychom to pojali úplně jinak, ale asi je pravda, že by to ztratilo to kouzlo, které Pušky mají.

Na závěr se tě, Sidney, zeptám, zda máš opravdu diplom za recitaci Wolkera, jak zpíváš v písničce Slavíci z plastelíny?

Sidney: Na recitaci jsem byl vždycky hrozně tupý. Šlapal jsem si na jazyk… (smích) Takže nemám a ani jsem ho logicky dostat nemohl. Aby se tak stalo, musela by ta učitelka být opravdu hluchá.

 

Foto: Pája (archiv kapely Staré Pušky)